INTERVIEW: Rozhovor s Ivanem Adamovičem

O své antologii staré české science fiction hovoříš už nějaký čas. Proč to trvalo tak dlouho?

Málo času a rostoucí ambice. Knihu jsem naplánoval někdy v polovině 90. let, zároveň s prací na Slovníku české literární fantastiky. Měla vyjít u vydavatelství AFSF a měla se jmenovat Marťan v Obecním domě u Prašné brány – podle jedné z povídek, již tehdy obsahovala. Rozsah měl být střídmý, mým určitým vzorem byla antologie Tajemné příběhy v české krásné próze 19. století. AFSF zaniklo dříve, než jsem projekt dokončil. Po letech jsem se k tomu vrátil a získal příslib vydání od pana Buchala z BB artu, který tehdy vydělával velké peníze. Jenže zlaté časy skončily, BB art omezil tituly potenciálně nepříliš výdělečné a s tím se svezla i tahle kniha. Nakonec projevil zájem Stanislav Juhaňák z Tritonu, který se snaží propagovat domácí tvorbu bez velkého ohledu na zisk. V tu chvíli se už antologie rozrostla na „velkou knihu“ a dovolil jsem si do ní zařadit celý román Převychovaní a ještě jednu rozsáhlou novelu od Emila Vachka. Jenže tím trnitá cesta nekončí. I Triton musel letos seškrtat ediční plán a tato kniha neslibovala zjevný zisk. Obrátil jsem se tedy na nakladatelství Albatros, kde knižnímu programu šéfuje znalec a milovník sci-fi Ondřej Müller. Ten po Vládcích okamžitě „skočil“, domluvili jsme se obratem. Z původně celkem malé knihy se stalo něco s ambicí být definitivním průřezem historií české fantastiky. Na dalších dílech pracuji.

S románem Převychovaní jsem se poprvé setkal, když mi bylo okolo dvaceti let v antikvariátu v Dlážděné. Uvádím tyhle podrobnosti, abych nějak doložil, jak silně na mě zapůsobil. Po zběžném prolistování jsem zjistil, že půjde o fantastické dílo, a tak jsem začal číst, abych zjistil, zda stojí za to, vydat za něj část stipendia. Nevím jak dlouho jsem tam stál a hltal, ale dočetl jsem jej do jeho pesimistického konce, který se mnou tak zacvičil, že jsem knihu nakonec nekoupil - a příštích třicet let toho litoval. Jak to bylo s tebou a Převychovanými?

Převychovaní pro mě byla dlouho jen položka v Neffově soupisu na konci jeho Tří esejů o české sci-fi, navíc ještě zkomolená jako Převychování. Při přípravě svého Slovníku jsem četl dostupné tituly uložené v knihovnách a tak jsem se přes konzervační fond Národní knihovny dostal i k tomuto románu od Jana Bardy a byl jsem šokován. Zjistil jsem, že právě jedno z nejzapomenutějších děl české SF je jedním z nejzajímavějších. Autor neuměl moc psát, ale síla jeho antiutopické vize to přebila. Je opravdu paradoxem, že toto mimořádné dílo nezaznamenalo vůbec žádný ohlas ani mezi tehdejší kritikou. Patrně se ho prodalo jen pár kousků. Ani nevím o jediném sběrateli, který dnes tu knihu má. Jeden výtisk měl sběratel Jiří Doležal, právě ten výtisk, ze kterého bylo pořízeno toto nové vydání textu, ale tomu se nedávno ztratil, možná mu ho odcizil nějaký hamižný sběratel.

Ty jsi byl vždy zapáleným milovníkem budoucnosti, modernity, nekonformity (a nevybíjel sis to jenom v Živlu). Co znamená ten návrat ke klasikům a předchůdcům moderní české SF?

Důvodů bude víc. Jednak možná potřeba ukotvení v minulosti při všem tom osahávání budoucnosti. Také ze mě pořád nevyprchalo to počáteční nadšení z četby Neffova Něco je jinak. Představa, že je tu velká oblast literatury, která je mi (nám) blízká, která je zapomenutá a ve které je možné kutáním v archivech stále něco nového objevit. Jinak ale, když o tom uvažuji, vlastně nevidím zásadní rozdíl mezi budoucností a minulostí. Ne, nezbláznil jsem se. Můžeme přece prožívat jen přítomnost a minulost nemáme na dlani jako něco zkamenělého, k čemu se můžeme kdykoliv vrátit. To minulé od nás „odplouvá“ jako mizející nádraží viděné z rychlíku a když se úplně ztratí z dohledu, mění se ve vzpomínkách i jeho kontury. A to je pořád ještě něco, co jsme my sami viděli a zažili. Což teprve doba před naším narozením. Minulost je skutečně fantastickou dimenzí, sférou nejistoty a dohadů, stejně jako budoucnost.

Před každou povídku, potažmo román jsi přidal medailonek, někdy skoro esej o autorovi a jeho vztahu k žánru dnes nazývanému science fiction. V případě těch skutečně zapadlých a takřka zapomenutých autorů jde o nejucelenější pojednání, jaké jim bylo věnováno. Jak dlouho jsi pracoval s prameny? Můžeš uvést nějakou doposud neznámou podrobnost, nejlépe i s okolnostmi, za kterých jsi ji objevil?

Tady je naprosto nenahraditelný archiv Památníku národního písemnictví. Při práci nad Slovníkem jsem měl pocit, že jsem vše důležité z archivu načetl a zjistil, ale jednak se od té doby (je to už neuvěřitelných 14 let) objevila řada „nových starých“ autorů a jednak jsem se tehdy nevěnoval pozůstalosti těch spisovatelů, u kterých jsem neměl žádné nejistoty, kteří byli dostatečně pokryti klasickými slovníky. A najednou jsem se podíval třeba do archivu Jana Havlasy a zjistím, že plánoval napsat román Mravenčí lidstvo, který aspiroval na to, aby se stal jedním z klíčových děl české SF. Jenže k napsání asi nedošlo.

Podpůrné byly i aktivity těch několika badatelů, kteří se také věnují autorům a oblastem hraničících s fantastikou. Objevná je studie Pavla Pešty o Haussmannovi nebo bádání Pavla Janáčka a jeho kolegů v oblasti brakové četby. Jejich podrobný průzkum Rodokapsů také odhalil pár zajímavostí. Nejcennějším objevem pro mě bylo určení autorství právě románu Převychovaní. Jan Barda je opravdu pseudonym, ale ani archiv Památníku mě zpočátku nikam nezavedl a vydavatel Ferdinand Krejčí žádnou jinou knihu nevydal. Potom mě napadlo, že přece jen zkusím více zapátrat po linii tohoto vydavatelství a šel jsem za odborníkem nejpovolanějším, panem Alešem Zachem. Ten měl tohoto vydavatele ve svých poznámkách, které si dělal při procházení téhož archivu a které byly detailnější, než samotný katalog archivu. Pak už to šlo rychle.

Můžeš doporučit nějakou další literaturu věnovanou zvláště těm méně známým autorům sbírky?

Nikdo o nich nepíše. Ale nedávno byly vydány poslední díly mohutného Lexikonu české literatury, který by měl pokrývat všechny autory české literatury do roku 1945. Samozřejmě jich tam strašně moc chybí, hlavně těch, o kterých se toho moc neví nebo vydali jen jednu nevýraznou knihu. Skvělým pramenem je Svět Rodokapsu od Pavla Janáčka a Michala Jareše.

Příjemně mě překvapilo, že jsi nepominul Nikolaje Terleckého, nezasloužil by si, abychom se k němu vraceli častěji? A vůbec prozkoumat přínos Rusů, kteří se před bolševizmem zachránili v Československu, k české fantastice.

Terlecký je velmi zajímavý autor, fascinující je jeho autobiografie Curriculum vitae, kterou jsem četl až teď, při práci na antologii. Zaujalo mě například, že se přátelil s otcem Michala Ajvaze, jednoho z našich předních autorů fantaskní literatury. Jeho román Pláž u San Medarda je čistá science fiction a vyšel jen v exilu. Zasloužil by si reedici u nás. Těch ostatních vlivů zas moc není, ale jsou tu. Nejznámějším příkladem je Michail Gorelov, ruský novinář vlastním jménem Michail Gakkebuš, který po VŘSR emigroval do Čech a napsal zde antikomunistickou antiutopii Ďábelský rok. Ukazuje zeměkouli sjednocenou pod komunistickou ideologií, s lidstvem zotročeným rozsáhlým sociálním inženýrstvím. Vedle Převychovaných, které ji v některých rysech připomínají, další zajímavá antiutopie z doby před Orwellem i Huxleym. Ďábelský rok vyšel jako novinová příloha v roce 1930, už po autorově smrti. Slyšel jsem, že se uvažuje o jejím fanouškovském vydání, v ruštině podle všeho tato kuriozita nikdy nevyšla. Možná by to mohl být hit i v současném Rusku.

Nacházíš nějakou spojitost či souvislosti mezi pracemi z Vládců vesmíru a tím, co píší naši současní populární čeští autoři SF a fantasy?

Vidím spíše rozdíly. Dříve se autoři více zajímali o myšlenku, kterou dílo nese. Vznikala samozřejmě i čistě zábavná dílka, ale speciálně v žánru povídky nenajdeme mnoho prací, jejichž jediným úmyslem je napnout čtenáře dramatickým dějem. To se naopak u nás na přelomu 80. a 90. let stalo jakousi metou, o niž je třeba usilovat.

Vládcové vesmíru mají skoro 400 stran. Přesto je vidět, že jsi občas musel volit kratší práce. Kdyby kniha mohla být dvojnásobná, které povídky (nebo dokonce romány) bys přidal?

Zpětně mě mrzí, že jsem nezařadil Troskovy Vládce vesmíru do knihy celé, ale jen úryvek. Původně jsem nepočítal s takovým rozsahem knihy. Jiné povídky jsem odstranil také z důvodu rozsahu i kvůli tomu, že nebyly tak čtenářsky atraktivní, třeba Sochy od R. R. Hofmeistera nebo Soumrak literatury od S. U. Tongiho, zajímavou vizi budoucnosti, kde knihy vznikají náhodnou permutací písmen, což při velmi rychlém tisku a obřím knihovním budovám dává vzniknout i veškeré literatuře ještě nenapsané. Hezká ukázka toho, jakou roli měla literatura v představách lidí počátkem století.

Představ si badatele s tvými zájmy za osmdesát let. Budou i po éře internetové komunikace a mobilů k dispozici archivy a či jiné prameny, kde by se něco dověděl o autorech dnes vnímaných jako obskurní, kteří ale budou v budoucnosti pro někoho zajímaví? Jací autoři to vůbec podle tebe budou?

Já bych to trochu pootočil. Netuším, jak bude svět za tolik let nahlížet na současnou tvorbu. Ale je zajímavé, jak velké části dnešní literatury upadají v zapomnění, třeba oblast tvorby pro děti a mládež, díla různých oddechových autorů a podobně. Doslova archeologem těchto vrstev je Ivo Fencl, amatérský literární badatel, publicista a spisovatel, jehož tvorbu publikovanou spíše na internetu nebo v různých malonákladových publikacích sleduju se stále větším zaujetím.

(Celý rozhovor naleznete v časopisu Ikarie 2009/11 a Interkomu 4-5/2010).

Zdeněk Rampas