IKARIE DVACETILETÁ: Nostalgické vzpomínání

V květnu 2010 uplývá dvacet let od onoho památného okamžiku, kdy se na knihkupeckých pultech či v novinových stáncích objevilo první číslo tehdy nově vzniklého časopisu IKARIE majícího podtitul „měsíčník science fiction“.

To samozřejmě srdce každého scifisty zaplesalo – za 64 stránek poctivého textu cena pouhých 9,- Kč (ta zůstala nezměněna až do konce roku 1990, v lednu 1991 stála 12,- Kč, a od února 1991 pak již 15,- Kč), šéfredaktorem byl Ondřej Neff, jeho zástupcem Jaroslav Olša, jr. , a dalšími redaktory byli Ivan Adamovič, Eva Hauserová a Pavel Kosatík.

Je nutno spravedlivě přiznat, že IKARIE nebyla prvním pokusem o pravidelné periodikum science fiction. Předcházel jí „Svět fantastiky“, jemuž v roce 1989 vyšlo jedno číslo a v roce 1990 čísla dvě (každé po 80 stranách za cenu 15,- Kč) – a tím „Svět fantastiky“ skončil.

Naproti tomu IKARIE započala vycházet v květnu 1990 a pravidelně každý měsíc vychází až do současné doby (nyní ovšem od počátku roku 2010 má 80 stran a stojí 99,- Kč). Žádný jiný časopis, který v mezidobí v oblasti science fiction započal vycházet, takovouto výdrž neměl – postupně zanikly „Exalticon“, česká mutace „F&SF“ (ta se pak později znovu obnovila a její vydávání trvá dodnes), „Poutník“, a „Nemesis“. Časopisu „Ramax“, který započal vycházet v roce 1997, vyšlo dokonce pouhé jedno číslo. A tak momentálně vedle IKARIE ovládá tuzemský trh pouze Pevnost, která započala vycházet v roce 2002.

Úspěšnost IKARIE v dobách jejího vzniku byla zapřičiněna nejen tím, že vycházela pravidelně každý měsíc za přijatelnou cenu, ale hlavně že jejím prostřednictvím se začal odstraňovat hlad fanoušků po dobré science fiction, která v předchozích padesáti letech vycházela na západ od našich hranic.

A nutno dodat, že IKARIE nám hladovým servírovala vybrané pokrmy.

Už tak v prvním čísle IKARIE v květnu 1990 jako hlavní povídka čísla vycházejí skvostné Hugem oceněné „Křišťálové sféry“ Davida Brina.

U toho samozřejmě nezůstalo. V prvém ročníku ještě vyšly „Krysa z nerez oceli“ Harry Harrisona (in č. 2/1990), Kilworthova provokativní novela „Vzhůru na Golgotu!“ (in č. 4/1990) a zejména Longyearova nádherná Hugem a Nebulou oceněná novela „Můj nepřítel“ (in č. 4 a 5/1990). V roce 1991 pak byla přidána Bearova „Hudba krve (in č. 2/1991), Moorcockova novela „Hle, člověk!“ (in č. 9 a 10/1991) a zejména Pohlův prequel k cyklu Heechee – povídka „Obchodníci z Venuše“ (in č. 4 až 6/1991).

I v českých povídkách měla IKARIE šťastnou ruku. V roce 1990 tak vyšla na pokračování rozsáhlá novela Jaroslava Velinského „Ostrov kapitána Doughertyho“ (in č. 1 až 3/1990), která navazovala na novelu „Den a noc“ dobře známou českému čtenáři z antologie Stalo se zítra vydané v nakladatelství Svoboda v roce 1984. Jaroslav Veis vydal svoji politfiction „Pajdi sa mnoj, malčik, řekl Rusák“ (in č. 6/1990), a zejména ještě v roce 1990 vyšla legendární povídka Františka Novotného „Legenda o Madoně z Vrakoviště“ (in č. 7/1990).

IKARIE se v dobách svých počátků nebála experimentování – pokoušela se tisknout nějaké komiksy nebo zavedla čtenářsky rozhodně ne příliš lukrativní občasnou rubriku „SF doby kamenné“. Ostatně v roce 1991 věnovala celé jedno číslo beznadějně zastaralému románu Raye Cummingse Piráti na Měsíci (in č. 7/1991). V roce 1993 vyšel na pokračování nejznámější Clementův román Těžká expedice (in č. 9 až 12/1993), a v roce 1997 bylo číslo Ikarie speciál věnováno románu A. E. van Vogta Svět non-A.

Z dnešního pohledu mi bylo velice sympatické, že v dobách svých začátků se IKARIE nebála zveřejňovat i provokativní či šokující povídky. Tak ještě v roce 1990 vyšla povídka kanadského autora Geoffa Rymana „Ten šťastný den“ (in č. 7/1990) odehrávající se v homosexuálním koncentračním táboře, v roce 1991 vychází povídka McKee Charnasové „Kozy“ (in č. 3/1991) neotřele spojující lykantropii s ženským cyklem. V roce 1994 pak vychází „Poslední smutné milování v Jídelně Prokletých“ od Edwarda Bryanta (in č. 5/1994) původně vyšlé v legendární antologii z roku 1989 The Book of Dead.

Ve svých počátcích také někdy IKARIE praktikovala, že obrázek na obálce měl vztah k hlavní povídce čísla – to je třeba případ Longyearovy novely „Můj nepřítel“ (viz shora) nebo povídky Jacka Williamsona „Děti Slunce (in č. 10/1991).

To už je ale dávno. Dnes už IKARIE není pro mne tím pravým šálkem kávy. Nemyslím si ale, že je to její chyba – věk mi pokročil a současná fantastika mne již zdaleka tak neoslovuje jako dřív. Ale pro mladou nastupující generaci fanoušků science fiction nepochybně IKARIE svůj díl poctivé práce (ať již v oblasti beletristické či publicistické) stále odvádí.

A já se k jejím prvním zhruba deseti ročníkům znovu a znovu vracím a ochraňuji je jako oko v hlavě. Prožíval jsem tehdy s IKARIÍ svůj Zlatý věk – a na ten vzpomíná každý rád.