BLACKOUT: Dvě planety /3

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 5: DVĚ PLANETY

8.

První Vánoce po letech civilizační slupky ukázaly všem, že se jedná ve skutečnosti o svátky Slunovratu. Lucie noci upila, a když o Štědrém večeru viděli Slunce v doprovodu planoucí Večernice zapadat o kousíček severněji než předevčírem, cítili skutečně vděčnost Vesmíru, že něco stále funguje, jak má. Všichni doprovodili babičku Váňovu na půlnoční mši do Kostelce. I nevěřící měšťáci, i Petra se svými židovskými předky. Nastával rok Jedna nové éry.

V únoru přišel čas svateb. Mirek si vzal svou ovdovělou sestřenici, se kterou kamarádil od dětství, nikomu to nevadilo. Dvě vyženěné děti mu stačily, zásoba kondomů musela ještě dlouho vydržet. Zato ze tří mušketýrů se měli už stát tatínkové. Strejda uspořádal velkou čtyřnásobnou svatbu v kosteleckém kostele. Padli na ni oba pašíci, beran i větší počet drůbeže. Honza zůstal hned v Kostelci, zato David a Jarda si přivedli nevěsty domů.

Víc rukou v kuchyni a hospodářství bylo už znát. Než začaly jarní práce, měla Petra víc času.

Zatím zůstávala sólo, s nikým nechodila. Měla jinou vášeň.

Po celou dobu od Blackoutu cítila stále jakési nutkání kreslit. Na stavárně se nakreslila dost, ale to byla pouze strohá technika. Dříve si ráda volně čmárala jen tak pro sebe různé obrázky milých předmětů, vysněných krajů a přítulných zvířat. Po zmizení Pavla na to neměla náladu, na statku zase čas. Teď čas konečně měla.

U Košínských ve mlýně si v podkroví vytvořila svůj ateliér. Ořezala tužky a pustila se do práce. Mohla kreslit do bloků, kterých měl pan Košínský z dřívějška ve mlýně dost. Při dávném snižování nadbytečných zásob jeho mateřského podniku je zachránil před vyhozením do starého papíru. Najal si tehdy dodávku, za likvidaci nepotřebné makulatury dostal ještě zaplaceno! Teď se to Petře hodilo. Když pan Košínský uviděl Petřiny výtvory, daroval jí i své uhle.

Kreslila, co viděla ve snech. Neznámá zvířata, podivné postavy s nelidskými obličeji, jež měly přesto lidský výraz, nepochopitelné stroje, nevídané krajiny. K tématům se nevracela. Vždy nakreslila jiný obrázek, vždy na něm bylo něco nečekaného a nového. Každý pokreslený list papíru by měl podle všech zásad vědy o umění působit na diváky znepokojujícím dojmem, přesto uklidňoval.

Petře brzy došly tužky i uhle pana Košínského. Vyměňovala proto svoje kresby se sousedy za tužky, později je vzala i na trh. Strejda nejdřív brblal, že se nevěnuje zašívání, ale nové dvě snachy v tom Petru zastoupily. A když měly na táborském trhu větší úspěch Petřiny obrázky než mléko, kterého k jaru nebylo nazbyt, vzal jejího koníčka na milost.

Možná bylo dobře, když strýc netušil, že Petra začala kreslit i jiné druhy obrázků, jež ukrývala ve svém ateliéru ve mlýně. Stále se na nich opakovala jedna krajina, snad i pozemská: Lesnaté údolí uprostřed skalnatých hor se sněhem na vrcholech. Na dně údolí mezi stromy vyrůstaly kovové konstrukce připomínající obrovské houby, tolik podobné anténě v nedaleké Prčici. Na travnatém palouku poblíž bystrého potoka spočíval velký košík. Další obrázek zobrazoval vnitřek proutěného zákoutí: Dvě miminka, nejspíš dvojčátka, natolik si byla podobná. A tolik se podobala staré fotografii, na které byli týden po narození zachyceni Pavlík a Petruška!

Petra netušila, že právě v té době se Caroline a Pavlovi narodila překrásná dvojčátka, Peter a Hannah. Spojení mezi Amerikou a evropským kontinentem stále nefungovalo.

9.

Pavel byl šťastný. Malinká miminka dala jeho životu zcela nový rozměr. Caroline a Pavel, maminka a tatínek, jak to bylo legrační a přitom zároveň vážné. Cítil, že nyní má jeho život skutečný smysl. Zjistil, že se zvýšila i jeho citlivost v přijímání zpráv od cizích Skupin.

Ty bývaly vždy zajímavé a podnětné. Krom prosté informace o působení Elektrické smrti si mohli lidé po celém světě předávat zprávy o tom, jak jí čelit. Na Sibiři zvládli výrobu penicilinu, Číňané zase objevili nové plísně, které mohly nahradit nedostatkový inzulin. Americké plachetnice věděly, kam mají zamířit.

Zvláštní zpráva přišla z poměrně blízké Kalifornie: Po dlouhodobých úvahách, které začaly dávno před Blackoutem, zde byla zahájena konstrukce neobyčejných mechanických hodin, jež měly po jednom natažení vydržet v chodu celý rok. Plánovalo se, že tyto hodiny budou po dokončení zobrazovat nejen dvanáctihodinové cykly, ale i dny, měsíce a roky, jednalo se vlastně o kalendář. Stroj se každý den v pravé poledne synchronizoval se Sluncem v zenitu, které rozehřálo kovovou destičku, jejíž tepelné rozepnutí posunulo zub příslušného převodu. Správné datum a přesný čas měl vypočítávat mechanický digitální počítač podobný tomu Babbageovu z roku 1833. Hodiny měly vydržet celých deset tisíc let. Potřebné součástky i náhradní díly byly vyrobitelné technologií bronzového věku. Projekt vznikl původně v obavách před krizí počítačů, která měla nastat s příchodem roku 2000. Jak se teď hodil!

Pavel byl pyšný na neúnavného lidského ducha, který se nesklonil ani před Elektrickou smrtí. Možnost budoucích kosmických letů mu už nepřipadala tak nereálná.

10.

Rok Jedna se v líbezném kraji České Sibiře vyvíjel docela úspěšně. Největší obavy měli všichni z porodů, ale ty za přispění paní oční doktorky ze mlýna proběhly bez problémů. Ozimy se ujaly, osení vzešlo uspokojivě, sena nezmokla, žádný vážný úraz je nepotkal. Na konci žní zasáhla města Černá smrt. Zdálo se to nemožné, ale tentokrát šlo skutečně o klasický černý mor. Infikované blechy roznášeli toulaví psi. Kdo a kdy infikoval blechy? Možná o tom mohli podat svědectví velitelé vojenských skladů v Táboře, ti ale zemřeli mezi prvními. Nikdo je však nepodezíral.

Každý věděl, že mor byl způsoben zatměním. Ve středu 11. srpna roku Jedna před polednem zůstal na obloze jen tenoučký srpeček Slunce. 98 % zářícího kotouče bylo zakryto. Přes hodinu se šeřilo, ptáci umlkali, psi začali výt. Na kobaltově modré obloze se objevily nejjasnější hvězdy. Zvony z Kostelce marně zvonily. Ochladilo se, vzduch zmrtvěl. Nakonec Slunce přece jen pomaloučku vyklouzlo z tlamy stínu a nikdo na něm nepoznal žádnou změnu. Jenže pak přišel ten mor.

Obce z okolí se vylidnily. Kdo přežil, utíkal do lesů. Nejhorší to bylo v Sezimově Ústí, odkud zbylá tisícovka obyvatel utekla do polí a město za sebou zapálila. Táborští je do města nevpustili, a tak se rozptýlili po okolí. Část se vnutila do Zárybničné Lhoty, kde si na louce obklopené lesy vystavěli zemljanky, část se usadila okolo zřícenin Kozího Hrádku, hodně skupin odešlo do Turoveckého lesa.

Lesní život byl krušný. Utečenci lovili zvěř, často však místo vysoké museli vzít za vděk veverkou či vránou. Ale i těchto příležitostí ubývalo. Zdivočelé tlupy pořádaly nájezdy do okolních vesnic. Vesničané se urputně bránili. Pořádali pravidelné lovy v Turoveckém lese a podařilo se jim jednotlivé tlupy škodné vyhubit.

Na osadu u Kozího Hrádku si netroufli, ta byla příliš početná. Její bojovníci měli i dost síly, měli pravidelný přísun kaprů z lesních rybníků. Zatímco Turovečáci loupili z hladu a jen v nejbližších obcích a samotách, pořádali Hradečáci nájezdy na Planou i na okraje samotného Tábora z jakési bujnosti. Sílu táborských hejtmanů si uvědomili, až když se zříceniny Kozího Hrádku staly jen hromádkou kamenů na jejich hromadném hrobě. Totiž, uvědomit si to mohli jen ti, kteří v tom hrobě ještě žili...

A tak se zimy roku Jedna dočkala jenom komunita na louce u Zárybnické Lhoty. Dočkala a většinou i přežila. Zárybnickým sedlákům dovolili táborští, aby se po Vánocích usídlili u nich na jižním předměstí. Měli se na jaře starat o osiřelé pozemky přímo kolem Tábora, hlavně na prázdném sídlišti. A sledovat nezvané návštěvníky. Taková hradba bránila Tábor před vetřelci mnohem spolehlivěji než zbytky středověkých opevnění. Přízemí opuštěných paneláků se změnilo na kravíny a vepříny, v patrech pak bydleli lidé.

Bývalí obyvatelé zničeného Sezimova Ústí se tak mohli ze zemljanek na louce přestěhovat do uprázdněných lhoteckých chalup. Do jara byly všechny zapomenuté zbytky jídla snědeny, i shnilé brambory z krechtů. Také domácí kočky byly odloveny, ale ve vyjedených chalupách se myši ani potom neobjevily. Jenže s jarem roku Dva se ukázalo, že nejenže tito bývalí měšťáci neznají základy zemědělství, ale ani nemají s čím hospodařit. Neměli nářadí, ani osivo, ani dobytek, ani sílu na práci. Když oschly první meze, rozeběhli se ti, co mohli, po kraji. A už se nevrátili. Ti, kteří neměli sílu odejít, zemřeli na místě hlady. Vylidněnou osadu obsadily lišky, kterým pak pozdější svědkové připisovali ohryzání nalezených mrtvol. Ale kdo ví.

Tak zahynuli obyvatelé Sezimova Ústí. Říkalo se, že byli prokleti Conanem Housou, který ze své plamenné vyhlídky viděl právě jen jejich město.

11.

Borotínským zůstávalo více zásob, protože bylo méně městských jedlíků. Ale zase takové věci jako čaj a dámské vložky už začínaly být vzácností. Houkání vlaků se ozývalo už jenom jednou za týden. S tím, jak se táborští hejtmani soustřeďovali na boje na jihu, oslabovala jejich přítomnost na severu. Začaly se vzmáhat pytlácké hordy. Zejména brambory byly jejich nájezdy postiženy. Tentokrát organizovali domobranu vesničané sami a dopadení pytláci nekončili s modrou zadnicí, ale s modrým jazykem oběšence.

A pak přišla na Váňův statek pohroma. Na podzim roku Jedna dostala obě miminka horečky a po několika strastiplných dnech zemřela. Antibiotika nebyla na venkově k mání už dlouho, i acylpyrin z domácích lékárniček zmizel. Sušené bylinky paní Košínské slabým tělíčkům nepomohly. Babička nechala sloužit zádušní mši a panu faráři poslala dvě vykrmené husy.

Druhé Vánoce po Blackoutu byly smutné. David, Jarda i jejich ženy dostali jako dárek od Petry obrázky svých zemřelých dětí. Bylo to poprvé, co kreslila známé téma. Obrázky nepůsobily dojmem pouhých portrétů. Když se na ty kresby dívali smutní rodiče, zdálo se jim, že vidí několik měsíců života svých dětí najednou jako plně prožitý, zajímavý a dlouhý osud. Jaksi je to smířilo, ale příštího roku, roku Dva Elektrické smrti, se nemělo na statku narodit žádné dítě.

Konec druhého dílu.

První kapitola posledního dílu se zde objeví příští sobotu 5. června 2010.

20#

- 22

K tomuto pokračování Blackoutu můžete neregistrovaně diskutovat třeba pod reportem ze Sconu 2010, jenž je krom Sardenu přístupný i v hospůdce U hřbitova, která byla pro tyto účely otevřena na Šamanově blogu.