BLACKOUT: Obchodní partneři

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 1: OBCHODNÍ PARTNEŘI

6.

Březnová pracovní porada probíhala jako obvykle, bez zbytečných poznámek přísedících. Hlavní slovo měl pan Baron, jeho podřízení jen přikyvovali. Občas utrousili pochvalné poznámky. Inženýr Petr Rezek nepřikyvoval, ale alespoň mlčel. Problémy s docházejícími zásobami uhlí z Chvaletic pana Barona nezajímaly, to už věděl. Petr se snažil dovézt uhlí na příští sezonu z ostravských skladů, ale vlakové spojení s Křesťanským regionem Olomouc bylo přerušeno.

Neznámé bandy rozebraly koleje v lesním údolí před Zábřehem. Do příští zimy je daleko, tuto zprávu nemusí mít Machovec přímo od něj, už má dost vlastních černých puntíků. Mlčel až do té doby, dokud se na něj pan Baron přímo neobrátil s úkolem.

"Petře, tebe napadaly vždycky nejlepší věci, jako s těmi veselými světly. Osobně tě tedy pověřuji vedením obchodní transakce. Víme, že Kapitán má k dispozici akvalungy, vyměň je za naše přebytečné zásoby těch světýlek! Ale musí to být do konce června!"

"Jak si přeješ, pane Barone," zahuhlal Petr. Obchody s Kapitánem vyžadovaly vždy plné soustředění a správné načasování. Tři měsíce byly tak akorát, aby stihl objednat i další věci, které skryjí skutečný Baronův zájem. A které budou taky potřebovat. Chemickým světlem nemohli plýtvat.

"Tak Petře, trochu veselí bych prosil. Tvůj pán tě pověřuje takovým zajímavým úkolem a ty tu sedíš jako kakabus. To jsi Veselé dítě?" hlaholil Machovcův hlas. Okolosedící se zasmáli, jako by slyšeli ten nejlepší vtip.

Machovec pokračoval. "Abych tě rozveselil, až seženeš ty akvalungy, tak si přej, co chceš, splním ti to. Co ty na to?"

Petr se nadechl a vydechl a teprve potom opatrně začal:

"Když už si můžu něco přát... Mluvil jsi o těch přebytečných zásobách. Jak víš, moje žena pracuje v Červeným kříži. Zmínila se, jak jsou ti vděčni za pomoc, kterou jsi jim poskytoval. Uvítali by, kdybychom pokračovali v jejich zásobování. V celým širokým okolí jsi, pane Barone, získal vysoký respekt a úctu, že při svém skvělém úspěchu nezapomínáš na ty nejubožejší."

"Respekt a úctu, no to se podívejme." Machovec se uchechtl. "A od kohože? Od těch ubožáků? To člověka opravdu potěší!" Pak se rozeřval: "Přežít mohou jen ti nejsilnější! Jen zdraví jedinci mohou nést dál svůj úděl a své genetické poselství! Jsem milostivý a jsem dobrý, červenokřížákům musí stačit, že jim nechávám ten barák v ulici Zelenky-Hajského!"

Kolem stolu se rozhostilo hmatatelné ticho. Do něho se Machovec opět zasmál:

"Slíbil jsem, máš to mít. Ale nejdřív tu chci mít ty akvalungy! Včas!"

7.

Akvalungy zajištěny včas byly. Zprávu o plánovaném příjezdu tolik očekávaného nákladu předával Petr Rezek Machovcovi osobně, v jeho soukromém apartmá ve druhém patře Národního muzea. Ten červnový podvečer byl mrholivý a pošmourný; léto roku Dva se rozhodlo držet Medarda. Machovec shlížel na uplakané Václavské náměstí s rukama založenýma na prsou. Ve skle okna se odrážel jeho pečlivě vyholený obličej. Vysoké skříňové hodiny odbily šesti melodickými údery začátek audience.

"Pane Barone, tvoje přání bylo splněno," hlásil Rezek v podvědomém pozoru. "Vlak s akvalungy a dalším materiálem dorazí zítra na Wilsonovo nádraží. Vagony s veselými světly jsou připraveny k výměně."

Machovec si přičísl už mírně šedivějícího ježka a zvolna se otočil od okna. "Hele, Petře, uvolni se, ano? A sedni si u nás, ať nám nevyneseš spaní." Pokynul rukou k neviditelnému číšníkovi.

Petr si poslušně sedl. Mlčenlivý panák v livreji nalil do dvou skleniček šumivé šampaňské. Víno bylo vychlazeno na správnou teplotu. Plynové ledničky na biologicky produkovaný metan patřily v Muzeu ke standardnímu vybavení komnat i kanceláří. Taky bychom jich pár upotřebili na Útébéčku, pomyslel si Rezek.

"Netvař se jak morous, vždyť jsi Veselé dítě!" plácl ho Machovec po rameni. Luskl prsty. Ozval se trochu chraptivý záznam Malé noční hudby, jak ho reprodukoval starobylý mechanický gramofon s velkou plechovou troubou.

"Nabídni si," rozmáchl se majetnickým gestem po bohatě prostřeném stole pan Baron.

Misky a talířky byly plné. Čerstvé jahody ze Zbraslavi, meruňky z Moravy, pomeranče z Itálie, kaviár z Ruska. O tom všem měl Petr přehled. Když šampaňské, tak kaviár, pomyslel si trpce. Raději by viděl dodávky ruského penicilinu, doktoři ho nemohou z moče pacientů destilovat donekonečna. Růžové plátky čerstvého lososa ho poněkud zmátly, pak si vzpomněl na zprávy o účelových dotacích pro zoologickou zahradu.

Petr upil šampaňského. Ve značkách se moc nevyznal, ale věděl, že tohle pochází opravdu ze Champagne. Nabodl na vidličku lákavý plátek lososa. Čerstvý je opravdu nejlepší. Než se do něho pustil, nesměle podotkl:

"Pane Barone, nezlob se, ale nerad se zbavuju těch světel. Vypadá to, že Blackout bude trvat napořád, a tahle světla nám budou za pár let chybět."

Machovec už v sobě měl nějakou sklenku, bylo to na něm znát.

"Za pár let! Co bude za pár let! Hele, Petře, nechtěl jsem ti to říkat, ale ty akvalungy brzo změní celou mocenskou situaci v Čechách! Zítra dostane Kapitán svoje světla, ale pozítří, kdo ví, čí ta světla budou."

Petr zvolna vychutnával šťávičku z lososí pochoutky. Mlčel. Stále si nemohl zvyknout na nenápadného lokaje, který se tvářil, jako by v místnosti nebyl. Věděl, že se Machovec stejně rozhovoří.

"Pan Kapitán! Génius levého břehu! První po Bohu! Kamarád Havla a Klause! Já ti povím, kdo je to. Pedofil. A primitiv. Jen si vzpomeň, jak s námi kšeftoval s uměním!"

Machovec mávl na boční stěnu, až mu šampaňské vyšplíchlo ze skleničky. Petr pokývl hlavou:

"Pamatuju se, taky jsem to zařizoval."

S obdivem pohlédl na obrázek, který byl v muzejním podvečerním šeru osvětlen dvěma lihovými kahany z boku. Zrcadla u obou svítidel házela světlo na lán zeleného obilí, vlnící se ve větru. V pozadí se tyčily vysoké cypřiše. Z obrazu sálala skrytá divokost, která Petrovi vždy zježila chloupky na rukou.

Baron Machovec se zasmál. "Vincent van Gogh. Jediný v Čechách. A ten vůl ho vymění za Brožíka! A ještě si pochvaluje, jak mě napálil. Že ten obraz z radnice, ten Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým, že je větší!"

Machovec se rozesmál. "Větší je, to ano. Větší blbec. A takový debil má vládnout půlce Prahy? Už dlouho nebude!"

"Jirko... Pane Barone, on to není takovej debil, jakým se dělá. V něčem je hloupej, ale strategicky mu to pálí stejně dobře jako tobě!"

"Myslíš, jo?" Machovec se zamračil. "To si opravdu myslíš?"

"No jak by jinak mohl držet na uzdě ty svoje assassiny, nebo jak si říkaj. Jak jinak by mohl na tom Smíchově přežít?"

"Myslíš si, jo?"

 Machovcově hlase byl už zjevně patrný účinek alkoholu.

"Tak si nemysli, protože už dlouho nepřežije. A pomůžou nám ty tvoje akvalungy. Ale to už si projednám s Ripkou. A zítra si ten náklad vyzvednu osobně, abys věděl. Nemusíš se obtěžovat.

Teď můžeš jít," blahosklonně pokynul Machovec.

Petr dopil sklenku, položil ji na intarzovaný stůl, vstal, ale ještě chvíli otálel.

"Nu, pane Barone, když máš, co jsi chtěl, snad bych mohl opakovat prosbu, co se týče těch dodávek Červenýmu kříži..."

"Zítra, Petře, zítra, dnes už nemám náladu. A děkuji ti!"

Petr se uklonil a odcházel. Cestou přemýšlel, jak se Machovec změnil. Nešlo jen o šedivějícího ježka a opilecké váčky pod očima. Jestli jsou pravdivé všechny ty pověsti... Co udělá s člověkem nekontrolovatelná moc! A s jakými dobrými úmysly se Jirka ujímal opuštěného kormidla Telekomu...

Vítr v zádech s několika dešťovými kapkami na přilepšenou pomáhal Rezkovi, když šlapal do pedálů horského kola Vinohradskou třídou vzhůru k Útébéčku. Petr si vzpomínal, jak se sám cítil první týdny po Blackoutu, když náhle povýšil. Jak ho těšilo rozkazovat, jaký to byl báječný pocit zjistit, že lidé poslouchají nejen jeho příkazy, ale i řeči. Jak opojné, to je příhodné slovo, jak opojné bylo vystoupit před shromážděný dav a přesvědčovat jej o vizích lepší budoucnosti. Když budou všichni pilně a poctivě pracovat. Mluvil a lidé ho brali, přímo fyzicky cítil, jak je má v hrsti, že udělají, co jim navrhne. Rádi! Stačilo pokynout rukou.

Rezek konečně pochopil, co dřívější politiky vedlo k tomu, že se zuby nehty drželi svých funkcí. Nešlo o peníze. Ale o ten opojný pocit moci nad lidmi. Ano, Mňačko měl pravdu, moc skutečně chutná. Jenže pak přišly ty Machovcovy kruťárny...

Pak? Vždyť jen pokračovaly. A Rezek se na nich nejdříve podílel! Machovcovy kruťárny pokračovaly, stupňovaly se a už se nedaly omluvit bojem za spravedlivou věc. Zůstávala jen holá osobní moc. Petr po přenesení sídla moci do Národního muzea s ulehčením opustil bezprostřední blízkost pana Barona. Však se našlo dost jiných lidí, kteří toužili líbat nohy pána Telekomu.

Petrovi nevadilo, že již nepatří mezi hlavní Baronovy trabanty, usmál se ve vzpomínce na dávný rodinný vůz. Necítil to jako újmu. Měl teď jinou radost: Hanka se k němu přece jen vrátila. Po dlouhé době mohl mít zase přirozenou radost z milování. Všechny ty dávné bezeslovné signály, ke kterým se dopracovali za dvacet let soužití, znovu ožily.

Poslední část této kapitoly se zde objeví příští sobotu 26. června 2010.

Předchozí 23# - další 25#