BLACKOUT: Obchodní partneři

Článek od: Jan Kovanic - 26.06.2010

 

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 1: OBCHODNÍ PARTNEŘI

8.

Nedočkavý Machovec šel přivítat strategicky významný náklad na Wilsonovo nádraží osobně, jak včera Rezkovi slíbil. Při čekání na vlak přemýšlel, jak by měl s Petrem dál naložit. Bylo by vhodné pověřit ho vedením nějaké útočné jednotky na Smíchov. Panu Baronovi se nechtělo dát dávného kolegu rovnou popravit. Netěšilo by ho to.

Ale vládci nemohou dělat, jen co je těší, to pochopil Machovec velmi brzo po Blackoutu. Pořádek mohly tenkrát zajistit jen silné osobnosti a on se tedy dal do služeb celku. Vnímal to poslání, které na jeho bedra položila Prozřetelnost. Nejdřív si myslel, že ochrání spojové technologie před zničením, později pochopil, že musí zajistit budoucnost pro lidstvo, zatím alespoň pro lidstvo na pravém břehu Vltavy. Přímo živočišně cítil, že je nutno zachovat hlavní kmen stromu života, v podmínkách Elektrické smrti musely být všechny nadbytečné výhonky nemilosrdně odťaty. Zde nebylo místo na slabost. Dnešní lidskost by se mohla zítra vymstít.

A Petr je slabý. Poprvé se to projevilo, když měl přestěhovat cikány z teskobaráku do tábora. Nakonec mu stejně pláchli a dnes možná ničí železniční tratě v okolí Zábřehu. Pravda, pak při výpravě do Prokopského údolí a následujícím boji se Petr osvědčil, ale teď zase nějak nechápe úkoly doby. Červený kříž, to je pěkné, ale co z takové dobroty může nakonec povstat? Natáhne se mu do rajonu všelijaká pakáž...

Ve tmě Vinohradského tunelu se objevila rozžatá světla přijíždějící lokomotivy. Přímá linka ze Smíchovského nádraží byla opět navázána.

Vynořila se parní mašinka se dvěma plošinovými vagony. Na prvním byly pytle, nejspíš s moukou, na druhém dřevěné bedýnky. Tam budou kromě dalšího zboží i tolik potřebné akvalungy. Ve čtyřech tunách nákladu zcela nenápadná položka. Taky měla přijet nějaká pošta, dokonce až z Anglie, konečně začne Telekom fungovat i směrem na západ. Za chvíli už mu v tom žádný omezený Kapitán nebude bránit! Machovec se přímo tetelil.

Zanedlouho mi bude patřit celá Praha, potom Čechy, a pak, kdo ví? Kdo má Čechy, ovládá celou Evropu. Lidstvu, jež se zmítá v temnotě Elektrické smrti, musí být dána šance pohlédnout do světla budoucnosti. Ukáže cestu celému světu, jako maják čnící na strmém útesu nad bouřícím oceánem. Pěkně Petr Sees píše, nejen ty svoje prasečinky, pomyslel si s uspokojením Machovec.

Na bedýnkách seděla posádka několika mužů, kteří se šklebili jako zdrogovaní. Neměli se čeho bát. Obchod byl svatý, nikdo se jich nedotkne, jenom složí zboží a naloží jiné. Na odfukujícím stroji vlál bílý prapor. Teď jsou v bezpečí. Určitě ve větším, než jaké bude za několik dnů na Smíchově.

 

Machovec kývl na známou kulatou tvář, která se vyklonila z okénka lokomotivy. Josef Bouček, kvalita zaručena. S bývalým vedoucím potravinového úseku obchodního domu Máj se dobře spolupracovalo, profesionál se prostě vždy pozná, pomyslel si Machovec pro sebe spokojeně. Bouček se na zákazníky vždy usmíval, ale dnes se vysloveně smál.

Od Žižkova se ozval polední dělový signál. Tomu říkám dochvilnost! pomyslel si pan Baron a také se na přívětivé obličeje politických nepřátel, nyní obchodních partnerů, zasmál. Když uslyšel pronikavý sykot chemických rozbušek, stačil si jen pomyslet: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Ale nikomu se se svým vtipem nestačil pochlubit.

9.

Petr Rezek odmávl na ochozu věže ÚTB polední signál a díval se, jak z dělové hlavně jednoho z tanků na Křížovém vrchu vyrazil mohutný oblak dýmu. Po dvou vteřinách dorazil i hlasitý výbuch. Takovéhle jisté a pravidelné události, drobné, ale užitečné, ho těšily. Byl rád, že Petra žije na bezpečném venkově. Byl šťasten, že se k němu vrátila Hana. Jenom ten Pavel, to mu leželo v hlavě, co s tím klukem je. Ale nějak cítil, že je v pořádku.

Po včerejším pošmourném počasí se dnes vyjasnilo. Na vrcholu věže šuměl v mírném vánku neúnavný větrník, který už dávno nahradil první čerpadlo, jímž hned po Blackoutu čerpali do Útébéčka vodu. Výhled byl báječný, na severu se za dvojhrbem Bezdězu rýsoval Ještědský hřeben a dál k východu pás modravých Krkonoš. Na severozápadě za bochníkem Řípu vystrkovalo růžky České středohoří. Je to krásná země.

 

Krásná jako kvítka na modranském džbánku, připomněl si Petr svou oblíbenou báseň od Jaroslava Seiferta. Stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi své vždy navracíš se domů. Ty hory tady budou, i když pan Baron s Kapitánem třeba srovnají Prahu se zemí, pomyslel si.

Pohlédl na západ. Nad Wilsonovým nádražím se bělal oblak páry z lokomotivy přivážející důležitý materiál. Už se chtěl odvrátit a sjet vodním výtahem dolů, když vtom to spatřil:

Na Wilsonově nádraží se silně zablesklo a začala nad ním vystupovat polokoule černého mraku, která se v bezhlesém tichu šířila na všechny strany. Rezkovi nejdřív prolétlo hlavou, že snad omylem vyletěl z děla skutečný náboj, jenž zasáhl samotné centrum města. Ze žižkovských střech se vznesly tašky a on pochopil, že to byla Kapitánova zrada. A pan Baron se chystal jít přivítat vlak osobně! Snad přece jen zůstal v Muzeu... Když čtyři vteřiny po výbuchu začaly odlétávat panely, chránící němé antény opuštěné televizní věže v Mahlerových sadech , pochopil, že by to bylo asi jedno.

Černý mrak zvířeného prachu a letících trosek pohltil už valnou část západního obzoru. Šest vteřin po prvním výšlehu se začaly lámat stromy na Křížovém vrchu. Petr si s klidným uspokojením vzpomněl, že dnes se Hana vydala s povozem pro minerálky do Poděbrad.

Prostor, prostor, prostor, to byla Baronova deviza. Teď tímto nestíněným prostorem přicházela nezastavitelná zkáza. Nejdříve prasklo celé západní průčelí ÚTB. Břity okenních střepů změnily útulné bytečky a jejich obyvatele v jedinou nepopsatelnou krvavou hmotu.

Severní a jižní okna vyletěla ven podtlakem, jak se kolem nich prohnala masa vzduchu. S nimi vyplula do prostoru spousta drobných předmětů, včetně několika lidí, kteří v té době neopatrně seděli na parapetech.

Petra zasáhl náraz z boku a srazil ho na kolena. Brýle mu odletěly a drkotavě přistály na betonové podlaze. Petr si spadlých brýlí nevšímal, měl jinou potíž. Plíce se mu naplnily prachem, křečovitě se rozkašlal. Rachot výbuchu ho téměř ohlušil, neslyšel zoufalé třepetání holubích křídel. Vyklonil se přes západní zábradlí a začal kašlavě zvracet.

Tak byl zachycen zpětnou vlnou, která právě vysklila východní fasádu se snad ještě větší razancí než předtím západní. Petr cítil, jak ho něco koplo do zadnice. Převrátil se přes zábradlí a potom ho zaplavil pocit, jako by se vznášel v neprůhledném ovzduší nějaké podivné počítačové hry.

Měl ještě čtyři vteřiny na to, aby si vybavil celý svůj předcházející život. Nejintenzivněji myslel na své blízké. Paralelně se mu zobrazily tři scénky:

Petra nese oběd na louku, kde její kamarádi shrabují seno do kupek.

Pavel klidně spí s povědomou dívkou po boku, na dosah od dvou dětských postýlek, ze kterých vylézají malé ručičky a nožičky.

Hana sedí na kozlíku... Je moc blízko, uvědomuje si Petr. Uteč!

Teprve pak jeho tělo dopadlo.

10.

Čtyři tuny semtexu udělaly své. V okolí půl kilometru od kráteru, jenž se dříve nazýval Wilsonovým nádražím, došlo k totální destrukci. Urvaná kolejnice srazila věkovitou sochu svatého Václava z koně. Rozbila se okna v okruhu několika kilometrů. I na levém břehu: na smíchovském nábřeží, všechna zbylá na Pražském hradě, postižena byla Letná. Ve Strakovce se vysypalo několik tabulek v nejvyšších patrech, ostatní jen popraskaly.

Okamžitě po výbuchu zaútočila zezadu na novoměstská předmostí Hlávkova a Palackého mostu Kapitánova komanda. Vynořila se nečekaně ze zatopených tunelů metra. Trasu pod vodou překonala pomocí akvalungů, které si objednal Machovec. Otevřela cestu připraveným hordám útočníků. Jiní rybí muži předcházející noc odminovali oba mosty na novoměstské straně.

Původně měly Kapitánovy jednotky postupovat stejně i přes Mánesův most. Jenže jejich průchodu se nečekaně vzepřely chabé obranné linie Strakovy akademie. Velení smíchovských vojsk stáhlo invazní jednotky na Malostranské náměstí a pokusilo se prorazit přes Karlův most, který původně nebyl zahrnut do útočné operace. Obránci však kamenný skvost vyhodili i s elitní výsadkovou skupinou do vzduchu. Za své vzal vlastně jen čtvrtý pilíř spolu se sousošími Piety a Kalvárie.

Kapitán se přesto náramně bavil. Ty akvalungy by ho nenapadly! Ještě že jsou na světě inteligenti. A časová služba, jež dá každému správný a včasný signál. Neúspěch na střední frontě byl plně kompenzován tím, že získal legitimní důvod k nemilosrdné likvidaci havlovského vředu na levém břehu Vltavy. Už se nebude muset do Holešovic vláčet temným Strahovským tunelem!

Po dvou dnech nemilosrdných bojů měl rozervaný střed města i široké okolí nového pána. Baronovy ampule zmizely neznámo kam, jako by se po nich slehla země.

To léto byla vlna Černé smrti v Čechách obzvláště silná.

Konec kapitoly. První část další kapitoly se zde objeví příští sobotu 3. července 2010.

24# - #26.

Přidat komentář