RECENZE: Petra Neomillnerová, Smrt u archanděla (Tina Salo 4)

Článek od: Lament - 31.08.2010

Vstane z postele a ve volných hedvábných kalhotách od pyžama vypadá jako reklama na pěnu na holení. 
„Jdu se najíst,“ řekne důstojně a přesune se k lednici. Padnu obličejem do polštářů. Pohádali jsme se, on se teď nalije krví a já si na obličej napatlám masku. Jsme tuctový pár, který nakonec usne před televizí.
„Chceš taky?“ nabízí mi Kay pytlík s krví. Ještěže to nejsou brambůrky.
(str. 6)

Když je Bér uklizený a v ČR totálně znemožněný, nemá Tina přístup k případům a hrozí jí prachsprostá nuda, jako by byla obyčejný smrtelník. Proto neváhá ani na okamžik, když se jí naskytne příležitost trošku se povrtat v záhadných vraždách turistů v odsvěceném kostele U Michaela archanděla. Jaké je její překvapení, když zjistí, že ty vraždy nebyly úplně obyčejné. Někdo nebo něco urvalo milým turistům hlavy…

Příběhy o Tině Salo by mohl nezúčastněný člověk považovat za klony současných upířích akčních detektivek, a přesto si troufám říct, že tento dojem je fatálně scestný. A nikdy dřív to nebylo patrnější než ve čtvrtém dílu. 

Má záliba v monstrech je více než zjevná, nicméně na druhou stranu mi nedělají moc dobře pubertální dítka (v libovolném věku), která věří, že upíři jsou cool, a že by bylo báječné dostat od nich smrtící polibek. A ačkoliv si to tahle sorta čtenářů snad ani neuvědomuje, Petra Neomillnerová je v těchto romantických představách skutečně příliš nepodporuje, na rozdíl od jiných autorek podobně zaměřených ság.

Nejenže jsou Tinini souputníci nebezpeční a bezcitní zabijáci, to už tu taky bylo stokrát jinak a vampírofily to neodradí. Co by ale mohlo – tihle zubatci mají docela dost nepěkných problémů, o kterých si my, šťastliví lidé, můžeme nechat jen zdát. Věčné teritoriální půtky nekončí nikdy jen pár modřinami a být omezen na noční hodiny taky není moc příjemné. A to dilema, jak si opatřit krev…

V textech o Tině je krásně vidět, jak v postavách narůstá hořkost, stejná jako vzniká v lidech, když začnou mít pocit, že úplně promarnili život. Stejně jako my sebou nesmyslně smýkají ode zdi ke zdi, od neřesti k neřesti, ale nic jim nedá zapomnění. Oč hrůznější musí být tahat s sebou hromadu psychického odpadu, když můžete žít věčně.

Kdo tvorbu Petry Neomillnerové sleduje soustavně, ten si jistě všiml, že jakmile se její pozice autorky alespoň trošku (jak to jen na našem trhu jde) upevnila, už začíná vystrkovat růžky. Napřed nás nalákala poměrně klasickou akční fantasy ve všech podobách, a když se bez dávky Neomillnerové spousta z nás už neobejde, začíná se pomalu (a já doufám, že jistě), přesunovat do sfér, které jsou jí bližší. Závažná témata pitvá až do nejnechutnějších detailů a nevyhýbá se žádnému hnusu. A já se těším, až to jednoho dne bude moci rozbalit opravdu naplno. Anebo se mám spíš bát?

A tak je čtvrtý díl Tiny mistrovským kouskem skládanky do puzzle zubatého vesmíru, ale taky ve všímavějším čtenáři záměrně zanechává mrtvolnou pachuť na patře. Začíná být citelně znát, že autorka už má něco odžito, a není to vždy jen to příjemné. A myslím, že nevidí jediný důvod, proč své čtenáře nějak extra šetřit. Třeba vám to může přijít absurdní, ale i upíři se mohou bát tmy.

 

Smrt u archanděla (Tina Salo 4)
Petra Neomillnerová
Nakladatel:
Brokilon
Obálka: Koutmedia
Redakce: Robert Pilch
ISBN: 978-80-86309-40-8
Rok vydání: 2010
Počet stran: 224
Rozměr: 125 x 200
Provedení­: paperback
Cena: 228 Kč

Přidat komentář