INTERVIEW: Ian R. MacLeod

Iana R. MacLeoda známe u nás především jako jednoho z autorů, díky kterým nakladatelství Laser zavedlo do domácího prostředí pojem New Weird. Nejen o tomto subžánru vám s ním přinášíme rozhovor…

Jak jste se dostal k fantasy? Díky které knize či filmu?

Zpočátku mě fantasy příliš nebrala, na rozdíl od sci-fi. Pak mi kamarád řekl, že Tolkien byl skvělý SF autor, tak jsem mu dal šanci. Chvíli to trvalo, ale když jsem se do Pána prstenů začetl, úplně mě to dostalo. Ta velikost, šíře… Krátce poté začal Lin Carter vydávat sérii paperbacků Adult Fantasy. Ta mi představila autory jako Dunsany nebo William Morris. Najednou mi, ač jsem začínal na Asimovi a Clarkovi, přišla fantasy skvělá.

Kdy a jak jste se rozhodl, že sám zkusíte psát?

Hlavně mě bavilo číst. A stejně jako když koukáte na fotbal, nebo sledujete muzikanta, jak hraje, říkáte si: To vypadá dobře, to bych chtěl zkusit… A fotbalista jsem vážně mizerný.

„Kdo může bez psaní žít, neměl by být spisovatelem.“ je vaše vlastní citace, pronesená při vaší návštěvě v Čechách. Píšete-li tedy, abyste přežil, jak relaxujete? Jakým zálibám holduje Ian R. MacLeod?

Zatímco tohle píši, poslouchám hudbu, takže si myslím, že ze všech věcí ona bude tím, co mám nejraději a bez čeho by se mi opravdu špatně žilo. Také se rád procházím a pracuji jako dobrovolník pro Úřad pro pomoc občanům (the Citizens Advice Bureau), který pomáhá lidem s finančními a právními problémy, například v oblasti ochrany spotřebitelů. Ale psaní je vždy někde v pozadí. Je všude, a i když si nemůžu prostě sednout a pořád psát, nejšťastnější jsem, když něco tvořím, a to štěstí je velmi nakažlivé.

V Čechách zatím vyšly 2 vaše knihy: Světlověk a Dům bouří, obě zařazené do edice New Weird, sám jste Čechy v r. 2008 navštívil jako zástupce tohoto subžánru. Jak se stavíte k vlastnímu zařazení do něj a jak by se vůbec dal podle vás New Weird – tento nejasný fenomén světové fantastiky – definovat?

Subžánry jsou nálepky jen zřídka používané či vytvářené přímo autory. Zároveň ale sám vidím, že se fantasy posunula, do určité míry vyspěla a stala se více moderní (Byla by ovšem škoda, kdyby vyspěla příliš, neboť fantasy je také o určité hravosti a zázracích.). Městská fantasy potencionálně silněji rezonuje v těch, kdo vyrostli v městském prostředí, což je, myslím, většina evropské populace. Sloup vysokého napětí může tedy působit minimálně stejně silně jako starý dub. Mytologie jsou neustále znovu-objevovány a New Weird je pouhou ukázkou toho jevu.

Zmíněné knihy jsou zasazeny do alternativní viktoriánské Anglie. Je vidět, že se v tomto historickém období dobře vyznáte. Co přesně vám nabídlo jako fantasy spisovateli, že jste se rozhodl jej tak rozsáhle využít?

Řekl bych, že určitý mix toho, co jsem právě říkal o městském prostředí, ovšem s příchutí něčeho staršího a tradičnějšího. Z mého pohledu anglického autora jde také o období největšího rozmachu mé země. Svět se měnil a my byli ve středu toho všeho. Takže je pro anglického autora stejně přirozené chtít popsat svou vizi viktoriánské éry jako pro Američana touha psát o divokém západě. Některá období jsou více ikonická než jiná. Vezměte si prohibici, „swingující šedesátky“… i když jsme tam nebyli, silně na nás působí.

Co se stylu těchto románů týče, samy se ke srovnání nabízí realistická díla 19. století. Stejně jako jejich autoři, i vy sledujete celé osudy lidí na pozadí velkých historických událostí a používáte rozsáhlé detailní popisy, jen lehce protkané dialogy. Část Domu bouří je také napsána pomocí Tolstého proudu vědomí. Bylo by tedy v jistém smyslu správné tvrdit, že se (třeba právě pomocí fantasy žánru) snažíte zmodernizovat tuto literární tradici a přiblížit ji dnešnímu čtenáři?

Modernizovat v tom smyslu, že nemá smysl opakovat něco, co už někdo udělal, bez přidání nového pohledu. Nikdy jsem nevnímal sci-fi a fantasy jako oblasti, ve kterých by styly a techniky ostatních oblastí měly být ignorovány. A vždycky jsem ochoten zkusit nové věci a číst různé autory. Takže kdybych stylisticky neexperimentoval, nejspíš bych se hrozně nudil. Co mám ale na tomhle žánru rád, je rovnováha, které musíte dosáhnout mezi vyprávěním dobrého příběhu a vývojem zajímavých charakterů na základě slušné zápletky. Prostředí knih, které jste zmínil, mě navedlo jedním stylistickým směrem tak jako mě jiná prostředí zavedou zase jinam.

Můžete krátce nastínit témata a žánry vašich dalších románů, v Čechách zatím neznámých? Na co se mají čtenáři, kteří vás mají spojeného s New Weird edicí, připravit?

Řekl bych, že pokaždé rád zkouším jiný přístup. Napsal jsem romány zasazené do blízké budoucnosti, stejně jako do různých alternativních minulostí. Psal jsem věci, které můžete zařadit do fantasy, ale stejně tak knihy nejbližší hororu, nemluvě o sci-fi. Pro mě jsou všechny moderními variantami příběhů, které si lidé vždycky vyprávěli, už od časů prastarých mýtů. Zajímám se ovšem také o politiku a kompromisy moci – o místa, kde se mimořádné setkává s obyčejným. Můj poslední román, který v angličtině vyjde již brzy, se například odehrává v alternativní verzi 40. let v Hollywoodu. Jeho hlavním hrdinou je zkrachovalý herec Clark Gable a USA se v něm potácí na hraně pádu do područí fašismu.

Kterou ze svých knih byste nejradši viděl zfilmovanou, jestli nějakou? A kdo by v tom případě byl ideálním režisérem a hlavním představitelem/i?

Tak o tom příliš často nepřemýšlím. Ale jednu věc občas dělám – použiji určitého herce jako základ pro to, jak bude charakter vypadat a jak se bude chovat. Ale to je jen prostředek k dosažení určitého cíle. Film je rozdílné médium. I když tu publicitu a peníze bych rozhodně uvítal! Světlověk a Dům bouří jsou tak rozsáhlé, že by nejspíš bylo velmi těžké je zfilmovat. Na druhou stranu, ve Wake Up and Dream (Probuď se a sni), mém románu o Clarku Gableovi, jsem se vědomě snažil, aby mohl jako film fungovat, když už o nich pojednává (ačkoli v mém světě se jim říká feelies (feel = pocit, odvozeno od anglického movies = filmy, pozn. red.)). Spíš mi šlo ale o to zkusit si jiný přístup k psaní, než že bych aspiroval na to vidět svou práci přeměněnou na filmový scénář. Co se herců týče, možná bychom mohli oživit Krále Hollywoodu. Začínáme si zvykat na to, že vidíme mrtvé herce v reklamách, takže kdo ví, kam nás svět zavede dál.

Nakonec zopakuji otázku svého kolegy M. Šusta, nyní již 5 let starou (rozhovor v Pevnosti 5/2005, pozn. red.). Můžeme se těšit na další příběhy ze „země éteru“ a mají již nějakou konkrétní podobu?

V to doufám! Ale nezadržujte ještě dech, momentálně se věnuji 70. letům a upírům.

Děkuji za rozhovor.

Za Sarden se ptal David P. Stefanovič. Děkuji Zdeňku Košátkovi za pomoc s překladem.Další informace o autorovi naleznete na jeho webu www.ianrmacleod.com.