Velké vesmírné cykly 01 - Vesmírné odyseje

"A jelikož v celé galaxii nenalezli nic drahocennějšího nad myšlení, povzbuzovali jeho zrod, kde jen mohli. Stali se rozsévači na hvězdných lánech; zasévali a někdy i sklízeli.
A jindy, bez hněvu a lítosti, se nevyhnuli ani plení. "

Clarkův cyklus Vesmírných odysejí určitě není nejlepším vesmírným cyklem, který u nás vyšel, není ani nejrozsáhlejším či nejpropracovanějším – ale rozhodně je nejznámějším.

Přece jenom jméno Arthura C. Clarka je určitě povědomé i mimo science fiction komunitu, a navíc dva romány tohoto cyklu byly zfilmovány. Jeden z těchto filmů byl promítán v českých kinech již na přelomu 60. a 70. let minulého století, a v druhém se v epizodní roli mihl Jan Tříska.

Leč navraťme se zpět ke kořenům (pravděpodobně) nejslavnějšího vesmírného cyklu všech dob.

Píše se rok 1948 a Arthur C. Clarke je znám odborné veřejnosti spíše jako mladý nadějný vědec a popularizátor vědy (a rovněž jako předseda Britské meziplanetární společnosti, do níž mimo jiné přivedl G. B. Shawa) než jako autor science fiction. Jeho amatérské literární začátky lze datovat do roku 1937, profesionálně začal publikovat v roce 1946, a do roku 1948 rozhodně nějaký mimořádný věhlas jako autor science fiction nezískal (blíže o literárních začátcích Arthura C. Clarka v 14. díle cyklu "Počátky Zlatého věku" vyšlého na Sardenu v loňském roce).

Využíval proto každé příležitosti, aby se jako autor science fiction zviditelnil a vešel do povědomí fanoušků. Když pak v závěru roku 1948 vyhlásila BBC literární soutěž, obeslal ji povídkou …

"Hlídka"

… napsanou výlučně pro tuto soutěž. Povídka se však neumístila a Clarkovi byla bez dalšího vrácena. Ten ji pak na počátku 50. let nabídl Donaldu A. Wollheimovi, který ji vydal v jednorázovém magazínu Ten Story Fantasy na jaře 1951.

Děj povídky "Hlídka" jakoby předurčuje děj jeho pozdějších vesmírných odysejí. V roce 1996 je na přivrácené straně Měsíce v Mare Crisium - v různých českých vydáních této povídky překládáno různě

• jako "Moře krizí" (Zdeněk Volný v povídkové sbírce Devět miliard božích jmen či v antologii Objevitelé),
• jako "Moře nepokojů" (Veronika Volhejnová ve sborníku Ztracené světy 2001),
• ba dokonce jako "Moře rozhodujících okamžiku" (Miloslav Žilina v povídkové sbírce Oceánem hvězd či v antologii Cesta k science fiction – Od Heinleina po Aldisse)/

objeven jehlanovitý útvar dosahující zhruba dvojnásobné výšky člověka, který je chráněn zvláštním silovým polem. Teprve po cca 20-ti letech se podaří silové pole rozbít, ovšem při tom je útvar poškozen. Hlavní hrdina předpokládá, že tento artefakt byl jakýmsi signálním zařízením mimozemské civilizace, které díky narušení lidmi přestalo vysílat, a tudíž lze očekávat, že k nám někdo přiletí na kontrolu – a jak hlavní hrdina (a tím pádem i Clarke) předpokládá, "nebudeme muset čekat dlouho".

Zřejmě by se povídka "Hlídka" stejně jako mnoho jiných Clarkových povídek upozadila ve srovnání s jeho jinými povídkami lepšími či záživnějšími, kdyby …

2001: Vesmírná odysea

…nebylo Stanleyho Kubricka.

Ten se totiž zhruba v polovině 60. let minulého století po úspěchu Dr. Divnolásky rozhodl, že natočí "příslovečně dobrý film o mimozemšťanech". Šťastná náhoda (a zejména společní přátelé) jej pak přivedli ke spolupráci s Clarkem, protože tito dva géniové se až do dubna roku 1964 osobně nesetkali. V tomto měsíci se však zrodila jejich spolupráce, která nakonec vedla k filmu i románu z roku 1968.

Zde je na místě udělat malou poznámku. Dohoda mezi Kubrickem a Clarkem byla zhruba taková, že nejprve měl Clarke napsat román, z něhož by se odvodil scénář, podle kterého by Kubrick natočil film. Situace se však nakonec vyvinula tak, že Clarke psal román i scénář téměř současně, a Kubrick točil film podle nehotového scénáře, který se někdy i dodatečně opravoval podle románu.

Ostatně film měl svoji premiéru na počátku měsíce dubna 1968, zatímco kniha byla vydána až o dva měsíce později.

Musíme si v této souvislosti uvědomit, že prvá polovina 60. let minulého století byla přes politické problémy spojené se studenou válkou šťastným obdobím pro fantasty dobývající ve svých snech a představách vesmír. Ti totiž pro své fantastické vize měli reálný základ - v roce 1957 byl vypuštěn první Sputnik, v roce 1961 byl uskutečněn první let člověka do vesmíru, a dobytí Měsíce bylo dle odhadů otázkou několika málo let (první člověk pak na Měsíci přistál v roce 1969). Pamětníci si jistě vzpomenou na optimistické vědecké prognózy z té doby, dle kterých na počátku 21. století bude již mít lidstvo stálé základny nejen na Měsíci, ale i na Marsu. Lze se proto divit Clarkovi, že ve svém románu předpokládá, že na přelomu tisíciletí budou již na Měsíci trvalé poměrně veliké základny (kupříkladu základna Clavius ve stejnojmenném kráteru poskytovala soběstačné ubytování pro 1. 700 lidí).

Navíc v 60. letech minulého století právě se zvýšeným zájmem o vesmír vznikla řada archeoastronautických teorií vycházejících z toho, že v dávné (i případně i ne tak zcela dávné) minulosti bylo ze strany mimozemšťanů do vývoje lidstva opakovaně zasahováno. Pamětníci si jistě vzpomenou na film západoněmeckého režiséra Haralda Reinla (jež se proslavil mimo jiné filmy o Vinnetouovi) Vzpomínky na budoucnost (Erinnerungen an die Zukunft; 1970), který byl natočen podle von Dänikenova bestselleru a ve své době plnil sály českých kin

Ostatně jedním z několika inspiračních zdrojů románu i filmu 2001: Vesmírná odysea je i Clarkova povídka "Na úsvitu věků" (Encounter at Dawn; mag. Amazing 1953 jako Encounter in the Dawn, česky in Pionýr č. 10/XXVII. ročník, in pov. sbírka Zpráva o třetí planetě, Práce 1982, in pov. sbírka Devět miliard božích jmen, Baronet + Knižní klub 2002, a in pov. sbírka Výprava na Zemi, Baronet 2007).

Za základ spolupráce Clarka a Kubricka byla vzata právě povídka "Hlídka", která byla však přepracována a doplněna i o další Clarkovy krátké práce, takže román 2001: Vesmírná odysea je proto svébytným samostatným literárním útvarem.

Stručně k ději románu. Na rozdíl od povídky "Hlídka" není na Měsíci nalezen jehlanovitý útvar, ale v kráteru Tycho nedaleko základny Clavius je 10 metrů pod povrchem nalezen tajemný monolit (39x155x350 cm – má tedy poměr stran 1:4:9) generující silné magnetické pole. Tento monolit přijede zkoumat předseda americké Národní rady pro astronautiku dr. Heywood Floyd. V okamžiku, kdy na obnažený monolit dopadnou poprvé sluneční paprsky, je jím vyslán silný radiový signál někam do oblasti Saturnu. Zhruba o 18 měsíců později je ze Země k Saturnu vypravena loď Discovery 1, jejíž posádka je tvořena kapitánem Bowmanem, jeho zástupcem Poolem, třemi hybernovanými vědci, a počítačem

HAL-9000. Během letu se však HAL-9000 pomátne a pokusí se zlikvidovat celou posádku (u hybernovaných vědců odpojí systémy životní podpory, a Franka Poola zabije a vypustí do vesmíru). Bowmanovi se však podaří HALa-9000 obelstít a vypnout jej. Po příletu do oblasti Saturnu nalezne Bowman na povrchu měsíce Japetus "většího bratra" - obdobný monolit jako byl nalezen na Měsíci, ovšem nepoměrně větší (délka přes 2 kilometry, výška téměř 700 metrů). Bowman zanechá Discovery 1 na oběžné dráze kolem Japetu a v přistávacím modulu vlétne do monolitu, ve kterém dojde k jeho transformaci na čirou energii, z níž vznikne zvláštní entita "hvězdné dítě", která v závěru románu zabrání na Zemi vypuknutí atomové války.

Pokud se týče filmu 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey; 1968), pak ten byl po své premiéře přijat poměrně rozpačitě. To lze zřejmě vysvětlit tím, že zatímco Clarkovu knihu si přečetli především fanoušci fantastiky, Kubrickův film shlédlo i mnoho lidí stojících mimo fantastiku, a ti se museli cítit zaskočeni. Kubrickův film je totiž roztáhlý s dlouhými sekvencemi leckdy ještě umocňovanými zpomaleným pohybem, aby se tak v divákovi lépe navodil stav beztíže, v němž se řada sekvencí odehrává. Děje je příliš málo na film trvající více než 140 minut, ostatně i závěr filmu je nejednoznačný a jakoby bez konce, takže film je především o pocitech a emocích, o malosti lidstva a o pokoře před vesmírem. K tomu přispívá i velmi emocionálně působící skladba Richarda Strausse "Tak pravil Zarathustra".

Kubrickův film dle mého soudu nelze srovnat s žádným jiným fantastickým filmem, který v onom desetiletí vznikl, protože ostatní filmy - z těch nejvýznamnějších jmenujme Planetu opic (Planet of the Apes; 1968)a Fantastickou cestu (Fantastic Voyage; 1966) - jsou oproti Kubrickovu filmu příliš konvenční. Je snad na místě ještě dodat, že film obdržel v roce 1969 cenu Hugo (zatímco román se nedostal ani do užší nominace).

Samozřejmě ne zcela standardní způsob vzniku románu a scénáře vedl k tomu, že mezi románem a filmem je několik nepodstatných rozdílů (v románě je monolit starý asi 3 miliony, ruský přítel dr. Floyda se jmenuje Mojsevič, v závěru románu pak "hvězdné dítě" zabrání rozpoutání atomové války na Zemi NAPROTI TOMU ve filmu je monolit starý 4 miliony let, ruský přítel dr. Floyda se jmenuje Smyslov, v závěru filmu žádná atomová válka nehrozí) a jeden rozdíl velmi podstatný – zatímco v románě se "větší bratr" nachází v soustavě Saturnu na měsíci Japetus, ve filmu se nachází v soustavě Jupitera na oběžné dráze kolem Jupiterova prvého měsíce Io.

Je na místě ještě dodat, že vlivem politického oteplení (a také vlivem skutečnosti, že v tomto románu zůstal Clarke striktně apolitický) kolem roku 1968 měl český čtenář obrovské štěstí, že v češtině poprvé vyšel Clarkův román již v roce 1969 – a zhruba v té době se objevil i film v českých kinech. Pokud se týče románu, pak ten vyšel v češtině od roku 1969 několikrát. Paradoxem je, že pro všechna česká vydání od roku 1969 do současnosti byl užit překlad Vladimíra Svobody (velkého předlistopadového milovníka science fiction, který mimo jiné v 60. letech minulého století sestavil kultovní antologii Tunel do pozítří).

Dlouho, předlouho trvalo, než neslaný-nemastný konec-nekonec románu i filmu 2001: Vesmírná odysea přiměl Clarka k tomu, aby napsal …

2010: Druhá vesmírná odysea

… pokračování. Clarke dlouho odolával, a teprve v roce 1981 se definitivně rozhodl, že je na místě objasnit, co vlastně závěrem 2001: Vesmírná odysea myslel.

Román 2010: Druhá vesmírná odysea psal od července 1981 a kniha vyšla v listopadu 1982. Zvláštností tohoto románu je, že jej Clarke začal psát na elektrickém psacím stroji, ale dokončil jej na počítači.

Největší podivností tohoto románu ale je, že ani tak nenavazuje na román 2001: Vesmírná odysea jako na stejnojmenný film, v němž se Discovery 1 s "větším bratrem" setkala v soustavě Jupitera poblíže měsíce Io. .

Zhruba po devíti letech od událostí popsaných ve filmu 2001: Vesmírná odysea se zjistí, že Discovery 1 zanechaná poblíže měsíce Io je nestabilní a že hrozí její zřícení na Io. Protože Američané nemají momentálně vhodnou vesmírnou loď, musí vzít zavděk pomocí se strany Sovětského svazu. K měsíci Io tak odstartuje sovětská vesmírná loď Kapitán Alexej Leonov, jejíž posádku tvoří sedm Rusů a tři američtí vědci (mezi nimi mimo jiné dr. Heywood Floyd). Pokoušejí se odhalit záhadu "většího bratra", to se jim však nedaří. Je však prokázána existence relativně vyspělého života v zamrzlých mořích druhého Jupiterova měsíce Europy. V závěru románu pak "větší bratr" přeměňuje planetu Jupiter na slunce (to je lidmi nazváno Lucifer), a lidstvu je zakázán vstup na Europu – ostatní Luciferovy měsíce však zůstávají lidstvu přístupné.

Román končí epilogem datovaným rokem 20. 001 – na Europě existuje inteligentní život vzhlížející ke hvězdám.

Přestože román 2010: Druhá vesmírná odysea vyšel v originále v roce 1982, musel si český čtenář počkat na jeho překlad (mimochodem výborný z pera Zdeňka Volného) až do roku 1991. Román je totiž plný politických špílců a drobných šťouchanců, které znemožňovaly, aby vyšel v češtině před rokem 1989. Těmi nejvýznamnějšími je to, že všech sedm ruských kosmonautů nese v románě jména známých disidentů, a že román je dedikován vedle Alexeje Leonova rovněž "akademiku Andreji Sacharovovi – vědci, laureátu Nobelovy ceny a humanistovi".  

Román 2010: Druhá vesmírná odysea se dočkal i poměrně úspěšného zfilmování. Ujal se jej ve své době již zkušený režisér Peter Hyams mající na svém kontě z fantastického ranku rozhodně dobré filmy Kozoroh 1 (Capricorne One; 1978) a zejména Třetí měsíc Jupitera (Outland; 1981) se Seanem Connerym v hlavní roli, což je dle mého soudu nejlepší vesmírný western, který kdy byl natočen.

Zatímco ovšem Kubrick natočil film 2001: Vesmírná odysea jako opus, Hyams se ve filmu 2010: Druhá vesmírná odysea (2010; 1984) vydal cestou klasické "dobrodružky". Až na drobné výjimky je film přepisem románu (jedinou podstatnější výjimkou je skutečnost, že zatímco v románě spolu Sověti a Američané bezproblémově spolupracují, ve filmu se dostávají až na hranici válečného konfliktu). Úspěchu filmu (fanoušci jej ocenily cenou Hugo) napomohlo nepochybně i to, že postavu dr. Floyda ztvárnil v té době díky filmu Čelisti velmi populární Roy Schneider, a dalšího amerického vědce dr. Currana hrál John Lithgow. V epizodní roličce sovětského kosmonauta se mihl Jan Tříska.

Film obsahuje nádherné a nezapomenutelné záběry na Jupiter, jeho měsíce a i obě vesmírné lodi Discovery 1 i Kapitán Alexej Leonov – v tomto směru odvedl Hyams velmi dobrou práci a myslím si, že právě tyto četné záběry byly tím hlavním důvodem, proč fanoušci film ocenili Hugem.

Film 2010: Druhá vesmírná odysea je zajímavý i tím, že se v něm v epizodní roličce mihne i samotný Arthur C. Clarke. Jedná se o scénu, v níž na lavičce před Bílým domem sedí dr. Floyd a přemlouvá Američana černé pleti, aby u prezidenta prosadil let amerických kosmonautů na sovětské lodi. Na sousední lavičce sedí starší muž  krmící ptáky – a tento muž je sám Clarke. Stopáž této scény je 10 minut 20 vteřin až 11 minut 40 vteřin. Tvář Artura C. Clarka se ve filmu mihne ještě jednou – stopáž je kolem 1 hodiny 14 minut 0 vteřin, kdy v nemocnici, v níž se léčí matka Dava Bowmana, si zdravotní sestra prohlíží magazín Time, a na jeho titulní stránce je namalována tvář Arthura C. Clarka

Leč vraťme se zpět k románu. Jeho shora zmíněným epilogem datovaným do roku 20001 si Clarke připravoval živnou půdu pro možné pokračování. Dokonce i v tomto epilogu naznačil, o co by v dalším románu mohlo jít – o střet Pozemšťanů a Europanů a o jejich soupeření o to, kdo bude pánem Sluneční soustavy. V tomto směru podepsal Clarke v roce 1984 s nakladatelstvím Ballantine Books smlouvu na napsání knihy 20 001: The Final Odyssey.

Jenže Clarke míní …

2061: Třetí vesmírná odysea

… a Halleyova kometa mění. Ta totiž v roce 1986 znovu po dlouhých 76 letech zavítala ke Slunci, a Clarka inspirovala k tomu, že její příští průlet v roce 2061 by mohl zakomponovat do cyklu svých vesmírných odysejí. A tak na podzim 1987 vyšel román 2061: Třetí vesmírná odysea.         

Od roku 2015, kdy mise započnuvší v roce 2010 byla zakončena, se toho do roku 2061 na Zemi a jejím blízkém okolí změnilo hodně. Mars byl zrekultivován, na Merkuru byla vybudována stálá základna, Ganyméd byl zalesněn. Změnila se také politická situace na Zemi – zřejmě pod dojem toho, že ve sluneční soustavě se nacházel pozůstatek prastaré mimozemské civilizace natolik mocné, že byla schopna z Jupitera udělat slunce, se lidstvo upnulo na mírové využití vědy a uklidnění politické situace, což mimo jiné v roce 2060 vedlo ke zvolení prvního prezidenta planety. V roce 2060 již na Zemi existuje soukromá společnost disponující flotilou kosmických lodí, které jsou bezproblémově schopny doletět až k hranicím Saturnu. Jedna z lodí této flotily využije průletu Halleyovy komety a přistane na ni, zatímco jiná loď ztroskotá na Europě. V románě se znovu setkáváme s dr. Heywoodem Floydem, kterému už je 103 let. Přesto je schopen absolvovat vesmírný let a navštívit jak Halleyovu kometu tak i Europu. Clarke zde zužitkovává děj své povídky z roku 1961 "Smrt a senátor" (Death and the Senator; mag. Analog 1961, česky in ant. Isaac Asimov uvádí velké SF příběhy 1961, Návrat 1995), v níž předpokládá, že v podmínkách nižší gravitace (Floyd od roku 2015 žije výlučně na orbitální stanici obíhající kolem Země) dochází k menšímu opotřebení cévní soustavy, a tudíž dojde k prodloužení věku.

Za padesát let, po které byl měsíc Europa ozařován Luciferem, došlo k jeho zásadní změně. Ledová kůra na polokouli přivrácené k Luciferu (Europa má s ohledem na blízkost od Lucifera tzv. vázanou rotaci) roztála. Nyní už má Europa řídkou atmosféru, a v jejích částech nacházejících se mezi přivrácenou a odvrácenou stranu panuje přiměřené mírné klima a je tam rozptýleno několik ostrovů. A když ještě doplníme, že na Europě byl zjištěn obrovský monolit (délka dvacet kilometrů) pravděpodobně působící na tamní tvory podobně podnětně jako monolit před 3 miliony let na Zemi, lze se co divit, že v roce 2061 již na Europě existují obojživelní tvorové schopní si stavět příbytky z kamení a schopní primitivního malířského umění?

A to je vlastně celý děj románu 2061: Třetí vesmírná odysea. Zatímco prvé dva romány (jichž si kupodivu Clarke nijak necení) si zachovávají tajemnost a čtivost, v případě 2061: Třetí vesmírná odysea vaří Clarke z vody a čtenář se téměř nic podstatného týkajícího se tajemných monolitů nedoví. První část románu (mimochodem velmi rozsáhlá a didaktická) je věnována úspěchům lidstva - při čtení této části jsem si vzpomněl na Františka Běhounka a začátek jeho knihy Akce L (SNDK 1956). Další nemalá část Clarkova románu je věnována letu k Halleyově kometě, přistání na ní a jejímu průzkumu – tato část je alespoň zajímavá a svým způsobem dobrodružná. Obě tyto části nejsou v podstatě ničím než natahováním knihy na přiměřenou délku. Teprve závěr knihy je věnován průzkumu Europy a dozvíme se něco o oněch relativně inteligentních obojživelnících.

V češtině tento román vyšel poprvé v roce 1991 v pěkném překladu Zdeňka Volného, a od té doby vyšel ještě několikrát.

Je na místě ještě dodat, že žádného ocenění ani nominace se tento román nedočkal a ani na jeho motivy nebyl natočen žádný film. Opět v závěru tohoto románu si Clarke …

3001: Poslední vesmírná odysea

… epilogem vročeným do roku 3001 otevírá vrátka pro možné pokračování – v roce 3001 totiž náhle a neočekávaně dojde k zhasnutí Lucifera.

Román 3001: Vesmírná odysea poprvé vyšel v originále v roce 1997 a je ještě slabším dílem než jeho předchůdce. V roce 3001 je náhodně ve Sluneční soustavě nalezena mrtvola astronauta Franka Poola, kterého v prvém díle cyklu HAL-9000 zabije a vyhodí do vesmíru. Poola se podaří oživit. První polovinu románu se tak Poolovým prostřednictvím seznamujeme se vším, čeho lidstvo od roku 2061 dosáhlo. Teprve v polovině knihy se objeví jakýs takýs děj. Poole přistává na Europě a zjišťuje, že tamní pseudointeligentní obojživelníci (vypadající jako malé stromečky) od roku 2061 neudělali víceméně žádný pokrok. Naváže s ním však kontakt entita, která byla dříve Davem Bowmanem. Ta jej varuje, že není vyloučeno, že tvůrci monolitu dospěli k závěru, že se experiment s pozvednutím Pozemšťanů nevydařil a že zvažují jejich likvidaci . V závěru knihy, který je skutečně k pousmání, se však lidstvo této hrozbě ubrání (nechtějte vědět za pomoci čeho, nevěřili byste, jak snadno lze zhatit plány mocné civilizaci staré více než tři miliony let, která bezproblémově dovede přeměnit planetu na hvězdu či hvězdu na novu).  

Clarke také objasňuje ono údajné zhasnutí Lucifera, o němž se zmiňuje v epilogu třetího dílu cyklu. Takže – nejde o zhasnutí, ale pouze o jeho zakrytí, čímž by zřejmě měla započít ona apokalypsa připravovaná Pozemšťanům tvůrci monolitu. Jak však shora uvedeno, lidstvo se této apokalypse snadno ubrání.

Pokud v případě třetího dílu cyklu jsou alespoň některé pasáže čtivé a zajímavé (přistání a průzkum Halleyovy komety či ztroskotání na Europě), je čtvrtý díl cyklu bohapustou nudou.

V závěru několik poznámek.

Prvými třemi díly cyklu se jako červená stuha vine postava dr. Heywooda Floyda, který je dle mého soudu personifikací samotného Arthura C. Clarka. Floyd totiž (stejně jako Clarke) vzhlíží s nadějí i pokorou ke hvězdám, má dům na břehu moře, miluje delfíny, a jeho manželství se rozpadlo.

Všechny díly cyklu vyšly v češtině několikrát, naposledy je začal vydávat Laser-books, kde prozatím vyšly první dva. Za zmínku stojí, že všechna vydání prvého a čtvrtého dílu cyklu přeložil Vladimír Svoboda, a všechna vydání druhého a třetího dílu cyklu přeložil Zdeněk Volný.

Milovníkům krásných knih doporučuji si opatřit v případě románu 2061: Třetí vesmírná odysea vydání z nakladatelství Práce z roku 1991, které je doprovázeno celostránkovými nádhernými barevnými ilustracemi Teodora Rotrekla. Kniha vyšla v edici Kamarád, a lze jen litovat, že její vydání není vázané, ale pouze brožované.

Těm, kteří se chtějí dozvědět daleko více o filmu 2001: Vesmírná odysea (včetně čtyř variant popisu událostí, které nastaly po vlétnutí Bowmana do hvězdné brány), doporučuji sborník Ztracené světy 2001 (The Lost Worlds of 2001; 1972) vydaný nakladatelstvím Eminent v roce 2001.

Román 20 001: The Final Odyssey, jehož napsání plánoval Clarke v roce 1984 (viz epilog k románu 2010: Druhá vesmírná odysea), nebyl nikdy napsán.

BIBLIOGRAFIE:

• "Hlídka" (The Sentinel; mag. Ten Story Fantasy 1951 jako Sentinel of Eternity), in pov. sbírka Oceánem hvězd, SNKLU 1962; in pov. sbírka Hlídka, Knižní klub 1994; in ant. Cesta k science fiction – Od Heinleina po Aldisse, AFSF 1994; in sborník Ztracené světy 2001, Eminent 2001; in pov. sbírka Devět miliard božích jmen, Baronet + Knižní klub 2002; in pov. sbírka Výprava na Zemi, Baronet 2007; in ant. Objevitelé, Laser 2007
• 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey; 1968), Svoboda 1971; Tatran 1975; Odeon 1982 (společně s Rajskými fontánami); Odeon 1988 (společně s Rajskými fontánami); Knižní klub + Baronet 1997; Alpress 2002; Laser-books 2008
• 2010: Druhá vesmírná odysea (2010: Odyssey Two; 1982), Práce 1991; Knižní klub + Baronet 1997; Alpress 2003;Laser-books 2008
• 2061: Třetí vesmírná odysea (2061: Odyssey Three; 1988), Práce 1991; Baronet + Knižní klub 1997; Alpress 2003
• 3001: Poslední vesmírná odysea (3001: The Final Odyssey; 1997), Knižní klub + Baronet 1997; Alpress 2004