SLOUPEK: Sedm knih, které mě ovlivnily tak, že už nejsem původní Ivo Fencl

Těch knih, které mě ovlivnily, byly ovšem desítky a spíš stovky, ale jen některé jsem odhodlán povýšit pro účely tohoto článku, ze kterého by jinak vznikla až moc dlouhá esej.

Od dětství jsem byl četbou posedlý - až chorobně, ale některá období života byla bohužel i taková, že jsem sice taky „vydržel“ číst „navzdory všemu“ (i svým povoláním), hůře se však soustředil a méně si zapamatoval. A někdy vůbec nic.

Utkvěl mi v této souvislosti úžas jedné dívky z vlaku, když kamarádce sdělovala: „Představ si, tuhle jsem přečetla dvě stránky a… teprve si uvědomila, že čtené nevnímám. To se mi ještě nestalo!“

Ono odhalení sotva zletilou přivedlo až k tomu, že větu po chvíli udiveně opakovala. A byla prostě mladá, velmi mladá, a tak to poznala poprvé a já jen smutně poslouchal. Kolikrát se mi stalo totéž! Jak často jsem míval problém… se soustřeďováním. A jindy zase s přílišným ulpíváním na detailech textu. Nu, a dnes mám ještě další tendenci. Přeskakuji.

Už jsem toho totiž přečetl tolik, že některé pasáže jednoduše přelétávám, protože jinak by to bylo utrpení. Věci se opakují! Ale pak jsou stejně autoři, kterým bych to neudělal, a náleží mezi ně i sedm následujících.

1. Saša Kliment. Pozoruhodně dobrý spisovatel, jehož pohádky doporučuji všem. Osobně jsem se s ním poprvé setkal prostřednictvím knížky Dobrodružství s větrníkem. Snad je to moderní pohádka, ale já ji vnímám spíš jako DĚTSKOU FANTASY, která máleží do ranku knih o oživlých hračkách, ale není tu žádná zabijácká panenka CHUCKY, ne, tyto Klimentovy hračky jsou hodné a trpí steskem. Kluk, jejich majitel, je totiž při odjezdu na dovolenou zapomněl doma a hračky se tedy rozhodnout doputovat za ním. Jak? Užijí krabice od bot, do jejíhož středu zasadí větrník. Krabice se kupodivu (ale vlastně proč kupodivu, když i ty hračky mohou žít?) vznese a komínem dostane Bumbáska a spol. ze zamčeného domu. Příběh pak pokračuje, ale právě začátek mě uhranul jako chlapečka nejvíc. Šlo o jednu z prvních knížek, co jsem četl, a byl jsem tak malý, že jsem… uvěřil, našel taky krabici od bot a narýsoval na dno kříž. Až bude pouť, rozhodl jsem, vystřelím si větrník, píchnu ho do průsečíku úseček na dně a naložím do krabice vlastní paňáci. Jistě to poletí.
   
   Krabice pak dlouho ležela připravena pod gaučem. Tedy z hlediska dítěte dlouho, a pak jsem… ji spálil. Došlo mi náhle, že Kliment fantazíroval. Nedospěl jsem, ale trochu. A pasáž ze Sašovy knížky, knížky, kterou mi ak podepsal, jsem udělal i součástí svého románu Smíš zůstat mrtev a hodí se tam absolutně. Ale co jsem nevěděl? Že v porotě soutěže Knižního klubu, kam jsem román zaslal, bude právě Saša. Rukopis přečetl, líbil se mu (a snad ne jen díky své pasáži, kterou tam našel) a hlasoval pro vydání. Ne, román první nebyl, ale později získal jinou, Polanovu cenu, respektive tedy její odnož za prózu.
    
2. Patricia Highsmithová: Talentovaný pan Ripley. Tento román je neuvěřitelně dobrý a byl dvakrát zfilmován. Myslím, že oba filmy stojí za vidění (ve starším hraje Toma Ripleyho Delon), ale že je naprosto nutné knihu přečíst. Autorka navázala čtyřmi dalšími romány, ale zůstaňme u tohoto. Jde o jeden z příběhů, jehož hrdinou je zločinec, ale je to něco zcela jiného, nežli třeba Fantomas nebo Lupin. Nebo Rumcajs. Ripley je vrah, ale těžko potlačíte sympatie. Osobně jsem ho, upřímně doznávám, vždycky vnímal jako nešťastného, vysvětlitelného a fakticky kladného hrdinu. I z tohoto románu účelně cituji ve Smíš zůstat mrtev a svého hlavního hrdinu jsem dokonce pojmenoval Tom Ripley Lorenc. Highsmithová byla skutečně geniální (nešťastnicí), ale jinak geniální než Agatha Christie. Je to jiný druh detektivek, hlubší, a Toma Ripleyho najme (abych nastínil začátek) v Americe tatínek jeho kamaráda a zaplatí mu cestu do Itálie. Tom má kamaráda (jehož ale zatím sotva zná) dostat zpátky. Jede tam. Setká se s ním i jeho dívkou, spřátelí se s nimi a… přestane myslet na účel mise. Peníze mají, tak co? Je ovšem zrazen a zabíjí bez plánu toho, pro kterého přijel, načež úspěšně nastupuje na jeho místo po boku jeho dívky! To je ovšem jenom začátek a Ripley v sobě objeví až neskutečnou schopnost balamutit policii a beztrestně pokračuje ve vraždění, tedy… Když je třeba. Autorka přitom příběh cynicky předkládá tak, že Toma vnímáme spíš jako ukřivděnou oběť, které je na místě stranit, a působivá je i nejednoznačnost titulní figury. Není náhodou gay? nelze se kupř. neptat. A každý gay MUSÍ Ripleyho tak chápat, nicméně… Zrovna tak lze celý příběh vnímat bez tohoto sporného klíče – a obstojí. Ripley je záhada. A jednou ho hrál i Dennis Hopper, a to v první z adaptací třetího z románů, kterou Wenders pojmenoval Americký přítel.
    
3. Robert Louis Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Z neznámého důvodu se stal Stevenson autorem mého dětství. Matka mi doporučila jak Ostrov pokladů (přesně si pamatuji, na kterém místě naší zahrady), tak i „Jekylla“ (a přesně si pamatuji, že jsem ho podruhé četl na puťáku po Krkonoších), nicméně další knihy jako Klub sebevrahů či Černý šíp mi už nevnucovala. Přesto jsem je hltal. Ano, bylo to i tím, že počátkem let sedmdesátých toho zase tolik ke čtení kluci neměli, ale stejně… Proč? Na tohle téma budu vždycky přemýšlet. Proč zrovna Stevenson? Čím mě tak uhranul? Nu, a skončilo to tak, že celý letošek píši první Louisovu delší českou biografii a uveřejňuji ji na pokračování na zadní straně obtýdeníku Tvar, a právě „Jekyllu a Hydovi“ jsem věnoval nejvíc místa. A kdyby to šlo, popsal bych stránek třikrát tolik. A víte (třeba), že byla ta próza zfilmována už sto dvacetkrát? Mohl bych na ni pět ódy do aleluja a svůj poslední román jsem koneckonců nazval Styky s Jorikou aneb OBVYKLÝ případ doktora Jekylla a pana Hyda.
    
4. Ivo Fencl: Styky s Jorikou. Snad se někomu bude zdát drzým, že sem řadím i vlastní rukopis, ale nemůžu jinak. Nevím sice, zda ho vydá nakladatelství, kterému jsem ho poskytl, ale připadá mi skoro nemožné, že by (dříve anebo později) nevyšel. Nevím, zda to bude má nejznámější kniha, až umřu, ale jednou z nejprožitějších zůstane. Ano, ano, je třeba psát „z nutnosti“, říkává se, a když už nemůžeme jinak. Tento případ se tomu hodně blíží. A jistě, Utrpení mladého Werthera je lepší. No… Ale tohle je Werher můj. A také vysvětlení jedné moc hezké písničky Petra Hapky a Zdeňka Rytíře, která se jmenuje Píseň pro Joriku.
    
5. William Saroyan: Dobrodružství Wesley Jacksona. Znal jsem se trochu se spisovatelem Vladimírem Thielem a viděl ještě jeho obří knihovnu. Navštěvoval jsem ho, nechal si podepsat jeho knížky a debatovali jsme v Praze o spisovatelích. Kromě Edvarda Valenty, svého staršího kamaráda, měl nejradši Poláčka a Saroyana. Někdy se říká, že poslední úžasné Saroyanovo dílo je právě Wesley Jackson. Nevím, zda je to pravda, Saroyan toho napsal moc, ale Jacksona jsem četl, a to když jsem vezl vlakem poštu z Plzně do Karlových Varů, nu, a nikdy na ten román nezapomenu.
   
   Je fakt, že hrdinovy vztahy k ženám mi připadají trochu… divné, ale o to nejde. Ta knížka je o válce, o lásce, o pláči… Ta knížka je ohromující! Prostě Saroyan.
    
6. John Fowles: Sběratel. Další román o zločinci. Unese dívku, uvězní ji a snaží se, aby ho začala milovat. Prostředek románu čteme ovšem jejíma očima. Truman Capote (gay, podotýkám, i když bych to možná neměl zdůrazňovat) mínil, že právě prostředek si mohl Fowles odpustit. Já sám nevím. Je to otázka! Dle Capota by jinak Sběratel byl geniálním dílem. Bez prostředku. Myslím, že je ale geniální i takhle. Taky tento román ostatně cituji ve Smíš zůstat mrtev, nicméně jsem si dovolil změnit jméno oné vězněné dívky na jméno jisté velmi známé a rovněž vězněné dámy z Rakouska. Nikdo si toho nevšiml.
   
   Přeháněl bych, kdybych tady začal vykřikovat, že i titulní hrdina Sběratele mi přijde jako klaďas, nicméně vím, jak román shrnout do jediné věty, kterou z něj nyní ocituji a která je filozoficky trošku diskutabilní: „Svou láskou jsem jí byl hoden.“
    
7. Edgar Allan Poe: Příběhy Arthura Gordona Pyma. Jestli to vyjde, budu psát po Stevensonově biografii i Edgarovu. Snad roku 2012, ještě nevím. Ale myslím, že bych ji uveřejňoval právem, neb mám i Poea v malíku a „Pyma“ jsem četl vícekrát. Nelze nevnímat, že ho psal muž s mentalitou osmnáctiletého, a přesto román považuji za geniální (Poe - ostatně - zůstal osmnáctiletým do smrti).
   
   Napsal jsem o knize esej. Když jej četl Škvorecký, který zná Poea ještě lépe než já, ofotografoval mi v Kanadě další důležité materiály ohledně románu o Pymovi a zaslal mi je klasickou poštou. Nu, a víte, že měly ty Pymovy příběhy - původně - pokračovat uvnitř duté zeměkoule? Nestalo se z důvodů, které Škvorecký i já připomínáme ve svých studiích, i tak jde ale o ohromující FANTASY (či science fiction), která po právu inspirovala spoustu pokračování. I včetně Vernova, i Lovecraftova V horách šílenství, které se - na rozdíl od Pyma - sune do kin (nezaměňujte se stejnojmenným Carpenterovým filmem).