UKÁZKA: Jan Kotouč, Tristanská občanská válka

Na Artušově poloostrově byla nádherná noc.

Na obloze zářily desítky hvězd a v okolí byl slyšet cvrkot brouků a další zvuky, které v noci vydávala místní fauna.

Tracy Mossová si vzpomněla na domov na Jižním kontinentu. Na časy, kdy se svým manželem a později i se svou malou dcerkou sedávala na verandě domu a pozorovala hvězdy.

Ale rychle vzpomínky zaplašila. Manžel je mrtvý a dcera je u Tracyných rodičů, kde je v bezpečí. Tracy má teď úkol a vzpomínky na své milované se už naučila potlačovat. Příliš ji zneklidňovaly a rozptylovaly.

„Tady je vhodné místo!“ řekl její kolega, když oba doběhli na malé prostranství. Všude kolem byl les a tohle byl palouček široký sotva deset metrů, ale bylo to dostačující pro jejich úkol.

„Připrav maják,“ šeptla Tracy a sňala si ze zad pušku, s níž zalezla do křoví jistit svého kolegu, zatímco on na palouček rozmísťoval navigační maják.

Zpráva přišla před necelou hodinou. Jednotky Intervenčního sboru byly konečně na cestě a oni jim museli vyznačit zóny pro přistání. Tracy by byla ráda, kdyby o sobě dali vědět o něco dřív, ale chápala, že to asi nešlo. A tak Tracy a její kolega posledních několik dnů čekali v lese poblíž jedné ze zón pro přistání. Nicméně maják museli umístit až teď, jinak by si ho mohli všimnout Frostovi lidé.

Její kolega po několika minutách dokončil práci a maják aktivoval a Tracy mimoděk opět zvedla hlavu ke hvězdám.

Byla opravdu klidná noc. Dlouho nejspíš klidná nebude, ale snad přiblíží konec války.

A pak se bude moct vrátit domů…

Na obloze najednou spatřila několik pohybujících se hvězd. Velmi rychle se pohybujících hvězd.

******

„Blížíme se!“ ozval se pilot a Michael viděl otevřenými dveřmi do kabiny a odtud čelním průzorem na planetu pod nimi. Letěli proti ose otáčení planety a právě se dostali na stranu odvrácenou od slunce a do noci.

„Za pár minut to přijde!“ pilot začal s raketoplánem klesat.

„Připravte se!“ štěkl Michael a vojáci si ještě naposledy kontrolovali výstroj a hlavně antigravitační jednotku. Pokud jim ta selže, bude to velký problém.

Ale zase velice krátký problém.

Raketoplán sebou zahoupal a Michaelovi se zvedl žaludek. Vesmírné cestování neměl nikdy rád a vstup do atmosféry byl nejtěžší. S bojovým vstupem do atmosféry mívali problém i někteří otrlejší vojáci, natož někdo jako Michael.

Ale potlačil tu náhlou nevolnost. Už měl na sobě helmu a pozvracet se do skafandru bylo velmi nebezpečné a i kdyby ne, tak by rozhodně nešlo o nejpříjemnější možný zážitek.

Z opačného konce raketoplánu uslyšel dávivý zvuk a zjistil, že jeden z vojáků to nezvládl tak jako on.

Hledí přilby svobodníka Kazoviče bylo celé od zvratků. Kazovič okamžik vyděšeně seděl, potom si helmu kvapně sundal a začal její nechutný obsah vykydávat na podlahu.

„Kazoviči, okamžitě si tu helmu nasaďte!“ zahřměl starší seržant Josaka.

„Ale, seržo…!“ namítl Kazovič a začal loktem čistit hledí.

„Máme signál z pozemního majáku! Jedna minuta k cíli!“ zahlásil pilot a nad zadním průlezem do raketoplánů se rozsvítilo červené světlo.

„Do prdele Kazoviči nasaďte si tu helmu. HNED!“

Kazovič poslechl, rychle naposledy setřel hledí a potom si přilbu zase nasadil a utěsnil. Největší nános sajrajtu byl už vyklepaný na zem a průzor přilby byl víceméně čistý. I tak ale Michael Kazovičovi moc nezáviděl. Ten zápach…

„Jsme na místě! Teď!“ ozvalo se z pilotní kabiny.

Rozsvítilo se zelené světlo a zadní průlez se otevřel.

„Jdeme na to!“ zvolal Michael. „Uvidíme se dole! A teď jdeme!“

Všichni si téměř současně odepnuli bezpečnostní pásy a podtlak je vytáhl z raketoplánu ven. Michael vyletěl jako první, několikrát se venku zatočil a před jeho očima se rychle míhala obloha s raketoplánem a země.

Roztáhl ruce a podařilo se mu poněkud ustálit čelem k zemi. Věděl, že raketoplán pořád letí nad ním, ale pilot ho už nejspíš také opustil a nastavil autodestrukci. Ve vzduchu zahlédl i další raketoplány a z nich vyskakující vojáky, ale byl to jen okamžik. Teď kolem sebe stěží viděl i vojáky ze svého raketoplánů.

Pod ním byla země. Zdála se mu tak daleko. Podle hledí jeho přilby byla vzdálená právě 16 876 metrů a přibližovala se.

Displej na jeho přilbě mu také vyznačil pozice obou naváděcích majáků, které byly určeny pro jeho sekci. Michael se začal pomalu otáčet doprava, aby…

Náhle se mu zatmělo před očima, ale jen na krátký okamžik, potom ucítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce a hlava se mu zase pročistila.

„Adrenalin zaveden,“ oznámil elektronický hlas v jeho helmě.

Michael polkl a dokončil obrat, aby navedl svůj volný pád blíž k jednomu z majáků.

Takhle shora to stále vypadalo docela mírumilovně. Do tmy ponořená krajina občas zakrytá nějakým mrakem. Z počátku Michael mohl vidět i pobřeží moře, ale teď, jak se blížil níž k zóně dopadu, už viděl jen pevninu. Všude byl poměrně hustý les. To od průmyslové zóny nečekal.

Jenže průmyslová zóna na díře jako Tristan asi bude něco jiného, než průmyslovka jak si ji představuješ ty.

Pod sebou už rozeznával nějaká světla. Ale nebylo to žádné velkoměsto – Marianne leželo víc na sever – nejspíš šlo o menší usedlosti nebo možná malé vesničky.

Na povrchu spatřil několik záblesků a potom letmo spatřil, jak k obloze startuje několik raket.

Frostova protiletadlová palba konečně ožila, ale už nic nenadělají. Pokud se raketoplány ještě nezničily sami, provedou to za chvilku. Všichni vojáci je už dávno opustili.

Snad.

Už byl velice blízko nad zemí a jeho helma začala pípat, aby ho na to upozornila. Michael rychle zpozorněl. Tohle nacvičoval už mockrát, ale vždycky z toho byl vyděšený. Byla to nejkritičtější část celého HALO seskoku. Pokud se zpozdí…

Naváděcí maják náhle zhasl a symbol z displeje jeho přilby zmizel. Michael se snažil zachovat duchapřítomnost, ale byl stále moc vysoko, aby mohl bez pomoci najít přesně to místo, kde byl původní maják. A byl už příliš nízko, než aby mohl zamířit k druhému. Bude muset prostě přistát kdekoliv to půjde. Ale to teď už nemohl řešit, musel…

Ještě pár sekund…

Teď!

Aktivoval antigravitační jednotku a ucítil prudký náraz, jak jeho tělo začalo rychle zpomalovat.

Ale i zpomalený letěl stále velice rychle a bojoval s přívalem paniky. Zpozdil se. Neuvědomoval si o kolik, ale letěl rychleji, než by měl.

Pod sebou už jasně viděl koruny stromů a křoviska. Do dopadu měl už jen pár vteřin!

Zažehl i vyrovnávací trysky a srovnal se, aby dopadl na nohy. Země se stále přibližovala moc rychle.

Padesát metrů.

Dvacet.

Deset.

Dopadl a rázem ucítil prudkou bolest v pravém chodidle. Rád by zůstal stát na nohou, ale okamžitě spadl na zem a ucítil další bolest na kostrči a v zádech.

„Varování!“ ozval se jeho skafandr. „Detekována dvojitá fraktura v chodidle. Zavedení léčiv provedeno.“

Kůstky v chodidle. To není tak hrozné.

Bolest se po chvíli zmírnila, jak Michaelův skafandr zavedl do jeho těla látky proti bolesti. Nezmizela úplně, na to by musel skafandr nasadit silnější léky, které by otupily Michaelovy smysly a to si v současné situaci nemohl dovolit.

Byl na zemi. Na povrchu Tristanu.

Stále ležel na zádech a pozoroval oblohu. V blízkosti mohli být nepřátelé, ale tuto hrozbu teď vnímal jen okrajově.

Byl na Tristanu. Na nepřátelském území plném lidí, kteří se ho budou snažit zabít.

Teprve teď si to naplno uvědomil. Věděl, do čeho jde, už když se doma na Tarnówu hlásil do Intervenčního sboru. Věděl, co ho čeká v kanceláři podplukovníka Holsta. Když odlétal ze Sinaje, měl dojem, že se nevrátí.

Ale až teď, na povrchu Tristanu, to na něj opravdu dolehlo. Byl v tom a nemůže se nijak vrátit.

Pokusil se vstát a bolest v jeho chodidle na okamžik zesílila. A jeho záda také nebyla v nejlepším stavu.

„Au. Głupek! Po co ja tu w ogóle szedłem!“ Zvedl se na nohy a na okamžik zavrávoral. „Jesteś zadowolony, Michael?“ zeptal se sám sebe ironicky.„Mogłeś siedzieć w domu na uniwersytecie i zakuwać kolonizacyjne fale, twoim największym problemem byłaby dwója z egzaminu. Ależ skąd! Ty musisz iść do jakiegoś idiotycznego lasku na planecie pełnej ludzi, co chcą cie zabić! Nawet wylądować niepotrafisz!“

„Poručíku Kowalski, to jste vy?“ uslyšel ze svých sluchátek tichý hlas.

Pootočil hlavu a viděl postavu v bojovém skafandru, jak se k němu blíží.

Natáhl se po své zbrani. „Deset!“

„Třináct,“ odpověděla mu postava správně. Heslem jeho jednotky byla dvojice čísel, která musela dohromady dávat 23.

Přiblížila se k němu blíž a Michael poznal seržanta Mirandu Šarílovou.

„To jsem ráda, že jsem vás našla,“ řekla, zatímco se Michael zvedal na nohy a odepínal si antigravitační jednotku.

„Je v okolí ještě někdo od nás?“ zeptal se Michael a odhodil antigravitační jednotku do křoví. Bylo zbytečné brát ji sebou a nepříteli k ničemu nebude, ani kdyby ji našel.

„Nikoho jsem neviděla,“ řekla Šarílová. „Přistála jsem asi padesát metrů odsud. Zachytila jsem pohyb kousek odsud a šla to prozkoumat. Nikdo není v dosahu vysílaček. Je tu nějaké rušení. Fungují jen na krátkou vzdálenost.“

Michael si uvolnil hermetické utěsnění přilby a potom si ji sundal. Instruktoři mu už od začátku říkali, že určité věci senzory skafandru nezjistí a proto by měli prostředí planet s dýchatelnou atmosférou prozkoumat všemi smysly. Naskytl se mu tak první kontakt s tristanským vzduchem. Byl velmi chladný. Velmi chladný.

A to je tady konec léta!

Znovu si přilbu nasadil, ale tentokrát ji hermeticky nezajistil. „Naváděcí maják se odmlčel. Asi ho někdo zničil.“

„Ano, pane,“ souhlasila Miranda a rozhlédla se. „A ať už ho zničil kdokoliv, mohl by být poblíž.“

Michael přikývl a odepnul si z batohu pouzdro s puškou. „Máte pravdu.“ Vytáhl pušku a prázdné pouzdro hodil k antigravitační jednotce. „Musíme se dát do pohybu a podívat se po ostatních.“ Rozhlédl se. „Místo srazu by mělo být na severozápad od nás…“

„To je tudy,“ řekla seržant Šarílová. „Ale myslím, že jsme odtamtud hodně daleko. Jsme alespoň osm kilometrů dál na jih od našeho původního místa seskoku.“

Michael zaklel. „Takže bychom se měli pohnout. Ale bez komunikace a navigace na tom moc dobře nejsme.“

Seržant Miranda Šarílová se smutně ušklíbla. „Už jsem přežila horší věci, pane. Věřte mi.“

******

„Mám dojem, že tohle není nám určená zóna přistání, seržo,“ zamumlal desátník Čchin.

„Mlčte, Čchine,“ napomenul ho starší seržant Josaka, ale v duchu sdílel Čchinovo roztrpčení. Nemohli komunikovat a neměli se jak zorientovat.

Josaka zatím posbíral pouze pět lidí. Byli s ním desátníci Čchin a Rubenstein a svobodníci Kazir, Saboro a Rubeš z druhé čety poručíka Wallace. Dva z vojáků měli kromě útočné pušky i raketomet, ale jen Saul Kazir nesl kulomet.

„Podívejte, koho jsem našel!“

Z křoví před nimi se vynořil svobodník Kazir a vedle něj kráčel svobodník Kazovič.

Tak oprava. Je nás sedm a další útočná puška.

„Jste v pořádku, svobodníku?“

Kazovič trhaně přikývl. „Ano, seržo. Přistál jsem asi dvě stě metrů odsud. Na nikoho od nás jsem ale nenarazil.“

Josaka přikývl. Kryt Kazovičovy helmy byl stále zašpiněný od jeho nepříjemného výstupu v raketoplánu, ale to se zdálo jako před spoustou let. „Našel jste něco zajímavého? Něco, co by nám pomohlo lépe určit polohu?“

„Ano, seržo. Asi sto metrů tímhle směrem je nějaké vyschlé koryto řeky.“

Josaka pozvedl obočí. „Vemte nás tam.“

Kazovič je odvedl dál do lesa a po několika minutách opravdu došli ke zarostlému říčnímu korytu.

Byl to spíš malý potůček, než řeka.

„Řekl bych, že o tomhle se v popisu naší zóny pro přistání taky nemluvilo,“ zamumlal Rubenstein.

„To ne, ale mluvilo se o tom, že shromaždiště je v bunkru poblíž řeky jménem Roberta,“ připomněl jim Josaka. „A jsme dost blízko, takže tenhle potok mohl být jedním z přítoků Roberty.“

„A kterým směrem bysme se měli tím korytem vydat?“ nadhodil Rubeš.

„Sraz je na severozápad, takže to bude spíš tenhle směr,“ rozhodl Josaka a vyznačil směr, kterým hodlal vyrazit. „Kazire, Saboro, vy jdete vpředu. Rubensteine, vy nás budete jistit zezadu.“

Dali se do pohybu.

„Stejně mám dojem, že jsme úplně ztracení,“ zamumlal Saboro.

„Nejsme ztracení!“ ujistil ho Čchin. „Jsme přece na Tristanu!“

******

„Takže vy jste z Kolonizovaného prostoru, že?“ pokusil se Michael o nezávaznou konverzaci, když se s Mirandou Šarílovou už více než půl hodiny prodírali lesem. Jeho oči stále těkaly po okolí a hledaly jakýkoliv náznak nebezpečí.

„Ano, pane,“ přitakala seržant Šarílová. „I když termín Kolonizovaný prostor používají spíš lidi ze Sinaje nebo Tarnówu nebo ostatních starších kolonií. U nás to samozřejmě nepoužíváme.

„Samozřejmě… takže… z které planety jste?“

„Pane… já bych o tom raději nemluvila,“ přiznala se Šarílová, zatímco soustředěně pozorovala prostor před sebou. „Vzpomínky na domov – můj původní domov – nejsou moc příjemné. Sinaj je mým adoptivním domovem.“

„Chápu. A jak dlouho tam vlastně žijete?“

„Sedm let, pane.“

„Aha.“ Ze záznamů Šarílové Michael věděl, že jí je 26.

Několik dalších minut kráčeli opět v tichosti.

„A u sinajských mariňáků sloužíte jak dlouho?“ nadhodil po chvíli.

„Skoro od začátku,“ odpověděla stručně.

„Vaše záznamy o vás mluví hodně pochvalně. Prý jste absolvovala výcvik jako jedna z nejlepších.“

„Výcvik člověka nepřipraví na skutečnost, pane.“

„Toho jsem si vědom… Jedna věc mi vrtá hlavou. Podle záznamů máte umělé ušní bubínky. To je zajímavý úraz a nedokážu si představit, jak se to stalo.“

„S dovolením, ale o tom také nemluvím zrovna ráda, pane,“ odpověděla Šarílová poněkud chladně.

Michael vzdychl. Něco z jejího tónu mu napovídalo, že může jít o něco, co by měl vědět, ale nechtěl na ní tlačit. Pokud se rozhodne mu to říct později, tak…

Z koruny stromu poblíž nich vyletěla skupinka ptáků a Michael i Šarílová okamžitě tím směrem namířili pušky. Když se ujistili, že nejde o žádnou hrozbu, pokračovali dál.

„A odkud jste vy, pane?“ nadhodila Šarílová a Michael poznal, že se ptá nejspíš proto, aby odvedla hovor od sebe.

„Z Tarnówu. Ale vy asi chcete vědět odkud konkrétně, že? Z města jménem Kaczynsk. Je to na…“

Někde v dálce před sebou uslyšel zvuk připomínající praskání větviček a okamžitě ztuhnul. Šarílová udělala totéž.

Další důvod, proč si v dýchatelné atmosféře člověk nemá hermeticky uzavřít helmu. Neslyšel by tak dobře.

 Chvíli stáli mlčky a zvuk se několikrát opakoval. Šlo o praskání větví pod tíhou kroků.

A kroky se přibližovaly k nim.

Michael se pomalu přikrčil, přičemž ho zabolelo jeho zraněné chodidlo, ale na to teď nemyslel.

„Osm!“ zvolal.

Žádná odpověď.

„Osm!“ zkusil to znovu.

„Ééé…“ ozvalo se z křoví před nimi. „Osm, to do dvaceti tří dá… ééé…“

„Patnáct, ty blbče!“ přidal se nový hlas. „Patnáct!“

Michael si oddychl a vstal. „Seržante Josako?“

„Tady, pane!“ Teď už ten hlas bezpečně poznal. Byl to starší seržant Josaka. Po chvíli ho i uviděl na vlastní oči, když vylezl z křoví v doprovodu Saula Kazira. „Omlouvám se, pane. Svobodník Kazir má asi s  počty problém.“

„Kdybyste řekl deset, tak to vím,“ zamumlal Kazir.

Michael se usmál. „Ale rád vás oba vidím. Kolik lidí máte sebou?“

„Je nás jen sedm, pane,“ Josaka mrkl na Šarílovou. „Teď už devět. Jediný kulomet má tady Kazir.“

„Měli jste nějaký kontakt s nepřítelem?“ zeptal se Michael.

„Ne. Nikoho jsme ani nezáhlédli. Ale objevili jsme vyschlé koryto řeky. Myslím, že by nás mohlo dovést až k místo setkání v tom bunkru, pane.“

Michael přikývl. „Dobrá, tak pojďme.“

******

Ukázalo se, že starší seržant Josaka se zmýlil ve svém odhadu, že vyschlý potok je může dovést až k řece Robertě a k místu setkání. Po několika hodinách pochodu se rovná krajina začala měnit ve stále strmější kopec a všem bylo jasné, že jdou proti proudu řeky. Koryto končilo u prostranství, které vypadalo jako vyschlé a zarostlé jezero. Tohle evidentně nebyl přítok Roberty, tahle řeka – nebo potok – musela téct opačný směrem a Michael a jeho osm vojáků právě došlo k jejímu prameni.

Vydali se podél jezera, potom asi deset minut stoupali po zarostlém svahu a pořád se snažili držet směr na severozápad.

Až po devadesáti minutách chůze narazili na někoho místního.

Nejdříve uslyšeli zvuk motorů z druhé strany svahu, po kterém šli. Potom se přidala střelba.

Michael okamžitě zavelel stát a všichni klesli do podřepu.

„Saboro, jděte to prozkoumat.“

„Ano, pane,“ zamumlal svobodník nepříliš nadšeně a se skloněnou hlavou doběhl na vrchol svahu. Několik okamžiků tam zůstal a pozoroval situaci. Z druhé strany byl slyšet křik, jak někdo hlasitě dával rozkazy.

Po chvíli dal Saboro signál, aby se k němu připojili.

Když byl Michael na vrcholku svahu, spatřil dole malé údolí, v jehož středu stál dům. Bylo to poměrně velké stavení pro početnou rodinu a nejspíš bylo centrem nějaké venkovské usedlosti. Možná farmáři? Michael ale v dosahu neviděl žádné pole.

Ale to ho nyní netrápilo. Problém představovaly tři buginy, jeden náklaďák a vojáci, kteří se rozmísťovali kolem budovy. Michael si aktivoval zoom v hledí přilby a zaměřil se na jednoho z těch vojáků. Okamžitě poznal uniformy. Byla to Tristanská osvobozenecká armáda – Frostovi lidé.

Zevnitř domu se ozvalo několik ran. Potom dvojice vojáků nepříliš šetrně vyvedla z domu tři lidi – muže, ženu a dítě. Předvedli je před muže, který byl nejspíš důstojník, a srazili je na kolena. Chvíli bylo slyšet zvýšené hlasy a křik, potom onen důstojník náhle prudce sáhl k opasku, vytáhl pistoli a v rychlém sledu všechny zajatce střelil do hrudníku.

Michael prudce zamrkal. Stalo se to tak rychle, že si neměl ani čas uvědomit, co se děje.

„Ti hajzlové!“ zašeptal Saul Kazir. „Zasraní hajzlové.“

„Obávám se, že nám právě zabili náš kontakt,“ zamumlal desátník Čchin.

Důstojník dával nějaké rozkazy svým vojákům. Několik z nich se vrátilo do domu a zbytek se kolem něj rozestoupil.

„Kolik myslíte, že jich je?“ zeptal se Michael.

„Tři buginy a malý náklaďák… tak dvacet až třicet,“ odpověděl seržant Josaka. „Měli bychom je obejít.“

„Měli bychom je zlikvidovat,“ řekl Michael s rozhodností, která ho překvapila.

Josaka se zamračil. „Pane, při vší úctě, naše rozkazy znějí nezaplétat se do přestřelek a dostat se co nejrychleji na shromaždiště.“

„Toho jsem si vědom, ale tohle není přestřelka,“ trval na svém Michael.

„Pomstou těmhle lidem už nepomůžeme,“ připomněl mu Josaka.

„O pomstu nejde. Ale bylo by hloupé nechávat si takhle velkou skupinu frostovců v zádech, nemyslíte? Zvlášť, když na rozdíl od nás mají rychlé dopravní prostředky. A my máme prostředky, abychom je porazili!“

Všechno, co říkal, dávalo smysl, ale Michael se přistihl, že koutek jeho mysli to opravdu nevnímá z čistě taktického hlediska a rád by, aby toho hajzla, co právě zastřelil tři lidi, zabili. I kdyby ti dva dospělí byli partyzáni, tomu dítěti bylo sotva deset!

„Poručík má pravdu, pane,“ ozvala se seržant Miranda Šarílová. „Bylo by nebezpečné je tu takhle nechávat.“

„Souhlasím,“ přidal se Kazir. „Už jsme se plazili lesem až moc dlouho, je na čase něco udělat.“

„Do hajzlu, tohle není demokracie!“ zavrčel Josaka a potom se podíval se vší vážností na Michaela. „Poručíku, čas nás tlačí, ale… chcete dát rozkaz k útoku na tuto nepřátelskou pozici?“

Michael polkl. Když se Josaka ptal takhle… Najednou pocítil přival odpovědnosti. Pokud to zvorá, může všechny tyhle lidi – a sebe také – poslat na smrt.

Ale mají lepší vybavení, lepší zbraně a…

„Ano, seržante,“ řekl nahlas. „Napadneme tuto pozici.“

Josaka ostře přikývl. „Rozkaz. Jaký máte plán?“

Plán?

„Myslím, že…“ Michael si olízl rty. „Část z nás by měla zaujmout pozici támhle napravo v křovinách naproti hlavnímu vchodu domu a až dám signál, odvrátit pozornost palbou z raketometů a kulometu. Druhá skupina půjde zleva – od lesa je to k zadní stěně domu sotva deset metrů. Rychle překonáme tu vzdálenost a dostaneme se do domu, zatímco nepřátelští vojáci budou čelit útoku z druhé strany.“

Nic moc, co?

Čekal, že mu to Josaka zkritizuje, ale starší seržant jen opět přikývl. „Ano, pokud se to provede rychle, mohlo by to vyjít a my máme moment překvapení.“ Na okamžik se odmlčel a podíval se na dům. „Jeden z nás by ale měl zůstat na této pozici jako odstřelovač.“

Michael se pousmál. „To je dobrý nápad. Kdo z nás je nejlepší odstřelovač?“

„Já, pane,“ řekl Josaka s naprostým klidem.

„Seržante, vím, že nechcete žádného ze svých lidí vystavit velkému nebezpečí, ale…“

„Já to myslím vážně, pane,“ ujistil ho Josaka. „U astonských mariňáků jsem býval průzkumný odstřelovač, než jsem absolvoval poddůstojnický výcvik. Jsem ten nejlepší, kterého máte.“

Michael to chvíli zvažoval, ale nakonec se starším seržantem souhlasil. „Dobrá, bude to na vás, seržante. Útok začneme, až střelíte třetího vojáka. Ale o víc než tři se nepokoušejte. Jakmile zabijete třetího, tak se přesuňte!“

„Nedělám to poprvé, pane,“ ohradil se Josaka. „Vím, co dělám.“

„No dobrá.“ Michael se otočil na Mirandu Šarílovou. „Seržante, vy, Rubenstein, Kazir a Kazovič půjdete zprava. Jakmile seržant Josaka sejme třetího, zničte raketometem ten  náklaďák. To je vyděsí a při troše štěstí zpanikaří. Kazire, vy je potom začněte zasypávat kulometnou palbou.“

„Jasně,“ přitakal Saul Kazir.

Michael by byl rád, kdyby měl dva kulometčíky, ale musel se spokojit s tím, co má k dispozici. Ještěže jak Rubenstein, tak Kazovič měli raketomety.

„Jo a ještě něco. Snažte se nezničit ty buginy.“

„Proč, pane?“ zeptal se Rubenstein.

„Mohly by se hodit,“ mlžil Michael. „Ale pokud to jinak nepůjde – třeba pokud by se zdálo, že by někdo mohl uniknout – tak je zničte hned.“

Potom se otočil na zbývající vojáky. „Čchin, Saboro a…“ přimhouřil oči na vojáka, který nebyl z jeho čety. „Jak se jmenujete vy?“

„Rubeš, pane. Svobodník Rubeš.“

To bylo slovanské jméno.„Vy jste z Tarnówu?“

„Ano, pane.“

Michael přikývl. „Tak dobrá, Čchine, Saboro a Rubeši, vy půjdete se mnou k levé straně domu.“

Otočil se na Josaku. „Dejte nám pět minut, než se dostaneme na pozice, a potom začněte střílet.“

„Jasný, pane.“

Michael se zhluboka nadechl. „Tak jdeme.“

******

Starší seržant Josaka si našel výhodnou pozici a čekal.

Ten klouček měl možná pravdu. Nebyl dobrý nápad nechat si takhle velkou skupinu nepřátel v zádech.

Nicméně musí být na místě srazu co nejdřív. Na obzoru už Josaka viděl červenou zář, jak se pozvolna rýsoval úsvit.

Musí se pohnout.

Mrkl na hodinky. Už to bylo skoro pět minut.

Pozvedl pušku, přepnul na odstřelovačský mód a z horní části vyklopil dalekohled.

„Tak pojďte, šmejdi…“

Nepřátelští vojáci zatím stále prohledávali dům. Až s tím skončí, tak nejspíš začnou probádávat okolí.

Josaka ustálil zaměřovač na obličeji muže, který předtím zastřelil tři vězně a který nyní postával poblíž náklaďáku. Podle výložek šlo o důstojníka. A tyhle uniformy měly hodně výrazné výložky a hodně ozdob.

Copak si neuvědomují, že všechny ty serepetičky přímo křičí, že jde o lampasáka?

Dál už se tím nezabýval a vystřelil.

Elektromagneticky urychlený projektil zasáhl důstojníka přímo do hřbetu nosu, ale to už později nikdo nemohl potvrdit, protože jeho hlava se rozprskla jako meloun naplněný trhavinami.

Josaka hned zaměřil další oběť. Tentokrát šlo o vojáka střežícího dveře do domu. Voják zareagoval na smrt svého nadřízeného, ale byl příliš překvapen a několik úderů srdce mu trvalo, než k němu vykročil. Potom vzduchem zasvištěla další rána a voják se ke svému nadřízenému přidal.

Vojáci v okolí už začali křičet na poplach, měli pušky připravené a zoufale se rozhlíželi, odkud palba přichází. Rychle pobíhali, ale Josaka byl zvyklý pálit na pohyblivé cíle.

Vybral si jednoho, který vypadal, jako že po zesnulém důstojníkovi převzal velení a rychle ho jednou přesnou ranou o velení zase připravil.

******

Třetí Frostův voják padl k zemi mrtev a Miranda Šarílová zaťala zuby.

„Tak jo, napalte to do nich!“

Desátník Rubenstein si pevně opřel raketomet o rameno a vypálil. Raketa ladně přeletěla prostranství a zaryla se do korby náklaďáku. Velké vozidlo lehce nadskočilo a následná exploze zabila další tři vojáky stojící poblíž.

„Tak jdeme!“

Svobodník Saul Kazir se zvedl z křoví a začal zuřivě střílet ze svého kulometu Adler & Zach K-516 na nyní naprosto dezorganizované vojáky.

Miranda pozvedla vlastní pušku a k palbě se přidala, zatímco svobodník Kazovič vypálil ze svého raketometu do skupiny tří vojáků kousek od domu. Potom hodil raketomet zpět na záda a rovněž pozvedl útočnou pušku.

******

Jakmile Michael uslyšel výbuch, uvedl svou čtyřčlennou skupinu do pohybu.

Rychle překonali těch několik metrů mezi hranicí lesa a domem. Svobodník Rubeš, jenž běžel v čele, vyrazil zadní dveře domu, rychle vběhl dovnitř a postavil se zády ke zdi vedle dveří, aby měl výhled na celou místnost a mohl krýt své kolegy.

Michael vběhl jako druhý a rozhlédl se. Vypadalo to jako zadní hala. Vedlo z ní schodiště do patra a dveře do kuchyně a obýváku.

Čchin a Saboro už byli také uvnitř a každý začal krýt jeden určený úhel. Všechno se to seběhlo velice rychle, ale Michael najednou vnímal čas poněkud zpomaleně.

„Pozor!“ sykl Čchin a rychle vypálil dávku směrem do kuchyně. Michael uslyšel ránu, jak tělo padlo na podlahu, ale neměl čas se podívat.

Svým periferním viděním zachytil pohyb, rychle trhl rukama a vypálil dvě dávky na schodiště.

Tentokrát tohle tělo viděl. Dvě dávky z pušky ho rozsekaly na pár krvavých cárů, které teď padaly ze schodů dolů.

Michael se kousl do rtu, ale neměl vůbec čas přemýšlet. Záhy se na schodech objevil další voják a tentokrát se mu podařilo vystřelit. Chemicky poháněný projektil zasáhl Rubeše do hrudníku, ale nijak mu neublížil, ráno ho pouze odhodila. Michael mezitím opět vypálil dávku a další tělo se skutálelo ze schodů.

Jeho první dvě oběti na Tristanu.

Při incidentu na stanici Albatros už Michael zabil člověka a to bylo za mnohem horších podmínek. Teď myslel, že něco ucítí, ale necítil nic.

Vůbec nic.

„Čchine, Saboro, projděte přízemí, Rubeši, jdete se mnou do patra!“

S Rubešem v zádech vystoupal po schodech nahoru a postupně procházeli místnosti. Ložnice byla prázdná, další pokoj také…

Když vpadli do dětského pokojíku, čekal tam na ně ještě jeden voják, který měl nejspíš dost rozumu, aby na schody nevybíhal, když viděl, co se stalo s jeho kolegy. Byl ukrytý ve skříni, ale když se na ně pokusil vyskočit, Rubeš zareagoval včas a vystřelil.

Zbytek patra byl čistý. Z přízemí se ozvalo ještě několik výstřelů, potom nastalo ticho. Michael si všiml, že i před domem už utichla střelba.

„Jdeme!“

Když vyšel ven, jeho lidé už byli shromážděni kolem doutnajícího vraku náklaďáku. Připojil se k nim i Josaka.

„Hotovo, pane?“ zeptala se seržant Miranda Šarílová a Michael přikývl.

„Dům je čistý. Máme nějaké zajatce?“

„Ne, pane,“ ušklíbl se Kazir. „O tom, že máme brát zajatce, jste nic neříkal!“

To byla pravda. Michael ale předpokládal, že kdyby se někdo pokoušel vzdát, tak ho jeho lidé zajmou… snad kromě Kazira, který by ho nejspíš zabil bez rozmýšlení. Ale nepřátelští vojáci nejspíš ani neměli čas začít uvažovat nad něčím tak abstraktním, jako je kapitulace. Všechno se pro ně muselo seběhnout velice rychle.

A svým způsobem je to asi dobře. I když je to ošklivé, zajatci by nás jen zdržovali.

Stejně tak ranění. Naštěstí to všichni moji lidé přežili ve zdraví.

Michael se usmál. „Dobrá práce všichni. Moc dobrá práce.“

Odpovědělo mu souhlasné mumlání a Michael si všiml, že i Saul Kazir na něj s úsměvem kývl. Měl dojem, že tímto prvním střetnutím se něco prolomilo. Už nebyl jen neschopný klouček, kterého mají na krku. Prokázal svou užitečnost a začínali mu pomalu věřit.

„Měli bychom prohledat jejich těla, jestli u sebe nemají nějaké cenné dokumenty,“ nadhodil Michael.

„To ano,“ souhlasil Josaka. „Ale musíme sebou hodit. Už začíná svítat a my se měli dostat na místo srazu ještě za tmy. A máme před sebou ještě dlouhou cestu.“

„Máte pravdu, seržo, ale nebojte se.“ Michaelův pohled sklouzl ke třem nepoškozeným buginám. „Myslím, že vím, jak naši cestu urychlit.“

Tristanská občanská válka 1 + 2
Kotouč, Jan
Nakladatel: Klub Julese Vernea
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Egon Čierny
Rok vydání: 2011
Počet stran: 320, 340
Rozměr: 110 x 180
Provedení: paperback
Cena: 272 Kč, 262 Kč