LIDÉ: Antonín Vítek (1940-2012)

Milému příteli!

Ještě je mám schovaný. Čísla čtrnáctideníku Letectví + kosmonautika z šedesátých a začátku sedmdesátých let, která informovala o projektech Gemini a Apollo. "Čtvrtek, 9. listopadu 1967, rampa A Komplexu 39 na ostrově Merritt. Zde řídící středisko startu, T minus 30 vteřin a počítá se. Všechny systémy rakety jsou v pořádku."

Dodnes cítím to napětí a vzrušení, se kterým jsem mohl po necelých dvou měsících, už na konci ledna 1968, sledovat první start obří rakety Saturn V. Ve článku podepsaném Pavlem Koubským, Antonínem Vítkem a SPACE. Tu rampu jsem si mohl nalézt na podrobném plánku , který v L+K vyšel o něco dříve. Také ho zpracoval "astronautický klub SPACE." Naše generace měla štěstí, že žila v době, kdy člověk sahal po Měsíci, a také si na něj sáhl. Zároveň se toto mrknutí historie spojilo s jiným mrkem - uvolněním cenzury a s nadechnutím svobody Pražského jara. A měli jsme štěstí i na to, že zde byli úžasní mladí lidé, kteří v roce 1961 založili onen legendární SPACE klub, "Spolek Pracovníků v AstronautiCE". Nikdy neregistrovaný, proto nezrušitelný, klub studentů, kteří se sešli na astronomickém kursu Štefánikovy hvězdárny na Petříně.

Mezi klíčové členy klubu patřili Marcel Grün, Pavel Koubský, Jan Kolář, Petr Lála, Jan Liška. A za svého "nesesaditelného generálního tajemníka" si zvolili Antonína Vítka. Ať už ty hochy pak zavedla profese kamkoli, vždy se zabývali astronautikou a její popularizací. Dnes, po padesáti letech, je vidět, že vlastně zaznamenáváním horké současnosti se také stali historiky, protože spousta těch informací dnes není vyhledatelná. Na internetu není, staré databáze nejsou čitelné, a tak nám zůstávají ty žloutnoucí časopisy a noviny, do kterých přispíval i individuálně pod zkratkou "avi".

Dodnes z nich čerpám inspiraci a hledám vůni reality, když píšu sci-fi povídky. Hned vedle svého počítače po pravé straně mám ve skříni plné knih niku se základními faktografickými knížkami, kde je i Malá encyklopedie kosmonautiky, kterou r. 1982 vydali společně Petr Lála a Antonín Vítek. (Nemohlo zde být poznamenáno SPACE, ale my víme:) A na titulní stránce mám dokonce i Vítkovo věnování, které jsem uchvátil při jednom pražském Miniconu. Teprve zde jsem mohl poděkovat za fenomenální televizní reportáže z vánočního výletu Apolla 8 k Měsíci i za komentování přímého přenosu přistání Apolla 11 na Měsíci, které jsem i díky lidem z Československé televize mohl společně s dalšími diváky sledovat v nezapomenutelném nočním přenosu z 20. na 21. červenec 1969. Tato reportáž proběhla normalizátorům pod nosem, a znamenala pro mě i drobné vítězství nad tupostí tehdejších komunistických kolaborantů, kteří však později válcovali svou blbostí nejen ČST, ale i informování o astronautice a o čemkoli jiném.

A teprve zde, při osobním setkání, jsem taky uviděl, jak je Antonín Vítek malý vzrůstem, ale úžasně geniální, přívětivý, doslova přátelský a živý člověk. Člověk, kterého bylo těžko spatřit bez jeho srdečného úsměvu.

Umřel minulé úterý. K udržování jím vedené internetové encyklopedie, jež zaznamenává všechna vypuštěná kosmická tělesa, a které věnoval denně asi čtyři a pět hodin svého času, se hledají jeden až dva lidé na plný úvazek, kteří by byli schopni v tomto díle pokračovat. Planetka (30253) Vítek bude už navěky kolotat mezi Marsem a Jupiterem. Stopa Antonína Vítka mi zůstává vtisknuta v paměti společně s první stopou člověka na Měsíci.

(Podrobné informace o osobnosti Antonína Vítka viz na článku jeho dlouholetého přítele Karla Pacnera k nedávnému 50. výročí klubu SPACE.)