FILM: John Carter: Mezi dvěma světy (John Carter)

Článek od: Jaroslav Vávra - 11.03.2012

Na Marsu zuří občanská válka mezi dvěma lidskými rody a částečně se dotýká i domorodého obyvatelstva. A do tohoto konfliktu se připlete John Carter, bývalý voják v americké občanské válce... Jedenáctidílný román Edgara Rice Burroughse (1875-1950), který se proslavil cyklem o pánovi džungle Tarzanovi, se konečně dostává na filmová plátna. Bohužel poněkud pozdě. Vzhledem k tomu, že se John Carter stal inspiračním zdrojem pro popkulturní díla Star Wars George Lucase a Avatar Jamese Camerona, jeho uvedení teprve po realizaci obou zmíněných děl se může divákům jevit jako plagiát, opak je ovšem pravdou.

Dnešní diváci navíc můžou mít problém s jistou naivitou sto let staré látky (první díl Johna Cartera časopisecky vyšel roku 1912), ale vyčítat Johnu Carterovi naivitu je věc naprosto nesmyslná. Stačí se třeba podívat na dílo Karla Maye, to jsou vlastně také pohádky o dobru a zlu, ovšem jejich filmové verze byly realizovány v šedesátých letech, takže dnes se na ně hledí se shovívavostí. Jakmile se oprostíte od těchto dvou problémů, pak si Johna Cartera můžete vychutnat v mnoha ohledech tak, jak si vaši tatínkové za svých mladých let vychutnávali mayovky v kinech.

Nejvíc vás patrně ohromí technická stránka a vizuální efekty. Rozpočet 250 miliónů (!) dolarů je sice přestřelený, ale určitě byl použit přesně tam, kde použit být měl – tedy na triky. V mnoha ohledech jsem měl pocit, že nesleduji trikovou přehlídku, ale reálně vytvořený svět natočený na záznamové zařízení. Triky nejvíce vynikají ve scénách s domorodými osídlenci a zvířaty (pejsek je neuvěřitelně roztomilý) a v leteckých sekvencích působí doslova velkolepě. Netuším, zda se všechno natáčelo před zeleným či modrým plátnem, ale musím uznat, že interakce mezi lidmi a digitálními postavami funguje na výbornou.

Hudba Michaela Giacchina je určitě skvělá, ale má jeden „problém“ - vychází převážně z hudbeních podkresů Johna Williamse, což samozřejmě není náhoda. Giacchino je dvorním skladatelem J. J. Abramse, který je známý svým obdivem ke Stevenovi Spielbergovi, jež dvorním skladatelem je... voilà, John Williams. Což znamená, že hudební doprovod v Johnu Carterovi funguje bezchybně a vyskytuje se v těch scénách, ve kterých se vyskytovat má.

Režisér Andrew Stanton se v předchozích letech věnoval animovaným filmům studia Pixar a John Carter je jeho hraným debutem. Panovaly u mě obavy, že to Stanton nezvládne, ale bylo to zbytečné. Stanton se s tím popral relativně statečně. Ne, nejde v žádném případě o bůhvíjak objevnou režii, ale film si i přes malinko přepálenější stopáž udržuje konstatní tempo a nepoleví. Akční scény jsou natočeny přehledně, žádné experimentování. Ve výsledku se tak John Carter může jevit jako hraná pixarovka, proti čemuž nelze mnoho namítat.

Zdálo by se, že John Carter je film bez větších problémů, což bohužel není. Obsazení hlavní dvojice můžu s klidem označit za castingový omyl roku. Zatímco představitelka princezny Lynn Collins tu působí značně nesympatickým dojmem, ale ještě se to jakžtakž dá tolerovat, spoře oděný Taylor Kitsch je na tom mnohem hůře. V akčních scénách se sice slušně ohání, co je to však platné, když úplně postrádá charisma. Krom toho mu chybí star power a to je ve filmu za čtvrt miliardy docela průšvih. Navíc mezi ním a Lynn Collins je nulová chemie. Studio Disney zapláče nad výdělkem.

V každém případě John Carter stojí za zhlédnutí. Doporučuji klasickou 2D projekci, 3D není příliš výrazné a u spousty scén jsem měl pocit, že sleduji 2D film s 3D brýlemi na nose.

Verdikt: John Carter není o nic horší než klasické sci-fi/fantasy snímky typu Star Wars. Popravdě jsem od něj vůbec nic nečekal a nakonec mě příjemně překvapil. Zajít si na něj do kina se určitě vyplatí. Jediné, s čím můžete mít menší problém, je ústřední herecká dvojice Lynn Collins a Taylor Kitsch, mezi nimiž není prakticky žádná chemie. Naopak se vám bude zamlouvat triková a vizuální stránka, u které je účelně použit čtvrtmiliardový rozpočet. Jako příspěvek do sci-fi/fantasy žánru funguje John Carter dokonale.

Hodnocení: 8/10.

P. S.: Autor tento text věnuje Martinu Stručovskému za jeho fixaci k tygřím slipům a všem spoře oděným hrdinům, kteří zachraňovali svět od zla.

John Carter: Mezi dvěma světy / John Carter
USA, 2012, 137 min.
Režie: Andrew Stanton
Scénář: Andrew Stanton, Michael Chabon
Námět: Edgar Rice Burroughs
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Taylor Kitsch, Lynn Collins, Mark Strong, Willem Dafoe, James Purefoy, Samantha Morton a další

Komentáře

Skvělá recenze. Zde byl založen (filmem) nový kult (knižně, pravda, existující). Kupř. chvíle Carterova vítězství v aréně a následujícího útoku je (i hudebně) absolutní (=vrchol filmu). Jak však vnímáte Cartera a Dejah Thoris, je, řekl bych, i Váš, nebo Tvůj subjektivní pocit. Dejah udělali oproti předloze "více Xenou", což bylo nutností. Je podle mě víc než únosná. Carter mi v trailerech neseděl, ale ve filmu funguje. Možná dokonce odpovídá Burroughsovu duchu. Chemii nepostrádám. Koneckonců to vyrobil Disney a především už charakteristikou předlohy je až divná asexualita. Láska se tu odehrává v hodně romantické rovině, takže v tomhle směru je film ještě "erotický". I.

Zaujimava recka. Na Marse je vojna medzi dvoma ludskymi rodmi? To z Martanov ozaj filmari spravili ludi, alebo je tym myslene, ze ide o humanoidnych martanov?

Máte pravdu, Cartera a Dejah Thoris skutečně vnímám subjektivně. Však je to recenze a úkolem recenzenta je napsat vlastní názor. :-) Jsem samozřejmě ovlivněn tím, že jsem o Johnu Carterovi do první ukázky vůbec nic netušil, knihy jsem nečetl a neznám ani ten komiks, který se objevoval v časopise ABC v 60. a 70. letech. Tudíž těžko můžu hodnotit, do jaké míry oba představitelé odpovídají Burroughsovu duchu, každopádně mému vnímání neodpovídají. Lynn Collins mě bohužel nepřesvědčila. S Taylorem Kitschem coby Johnem Carterem je to v mém případě mnohem složitější. Na jedné straně dobře vypadá na svalnatého chlapa, který se umí ohánět mečem, na druhé straně v mých očích postrádá charisma. Ano, je to hezoun a jako chlap se mi docela líbil, byť úplně není můj typ. Mohl by v jistém směru zaujmout mnohé divačky a diváky, jenže angažovat do čtvrtmiliardové investice necharismatickou hvězdičku je prostě riskantní.

Mato: Bohužel netuším, ve filmu to nijak není řečeno.

s touto recenzí se v podstatě ztotožňují více než s recenzí pana Vojtka - nicméně mám několik poznámek: 1) ten román není rozdělen do jedenácti dílů, ta série má jedenáct dílů a 2) a to je čistě můj subjektivní pocit - představitelé princezny a Cartera mi tam přišli jako ulití a chemie mezi nimi perfektně fungovala. A k hudbě - maestra Williamse mám naposlouchaného poměrně dobře, ale tady jsem jeho "odstíny" neslyšel na rozdíl od takového Super 8, které jím je nasáklé. A ještě - příště bych asi nevykecal příběh hned na začátku, ale hezky si to rozložil...

Přidat komentář