LITERATURA: Byl Pes baskervillský mimozemšťan? aneb Případ Ludvíka Součka

Druhý z článků Iva Fencla ke 110. výročí vydání slavného hororového románu (první článek zde).

Dnes už klasická vědeckofantastická detektivka od legendárního zubaře a záhadologa Součka je v pořadí vlastně už čtvrtou prózou ze seriálu případů řešených za vydatné, byť jen ušákové (= na dálku) pomoci inteligentního vozíčkáře Martina Anděla, a tedy i z cyklu, v kterém dodnes zaujatě a dobře pokračuje další, i když mladší autor, a to novinář a prozaik Jan Jandourek (nar. 1965). Pátý případ Martina Anděla se totiž vynořil ve sborníku Městopis (2000) a šestou, sedmou nebo snad i další části vydá Jandourek dost možná přímo ve vlastním nakladatelství Tartaros. Vraťme se nicméně na úplný začátek.

Zatímco první dva příběhy s Martinem Andělem z knihy Případ ztraceného suchoplavce (1968) zůstaly „jen“ povídkami (skvělými!), dva další lze bezpochyby označit za romány:

Případ Jantarové komnaty (1970) a Případ Baskervillského psa (1972). Druhý navíc sestává z dvou dílů: Jitro čarodějů (7 kapitol) a Psi jako balvany (8 kapitol). O co jde?

Příběh nám /už/ roku 1968 vypráví redaktor Zemědělských novin Karel, „beznadějný technický antitalent“, a Souček nás skrz tohoto hrdinu seznámí s tajemníkem londýnského Klubu Sherlocka Holmese se sídlem na Northumberland Street 17. Tento gentleman jménem Archibald Rowen otiskl v časopisech jako Baker Street Journal studie Rekonstrukce životopisu dr. Watsona až do seznámení se Sherlockem Holmesem či Sherlock Holmes a středoanglické železnice se zvláštním zřetelem k dobovým jízdním řádům a vytvořil i text Příspěvek k definitivnímu pohledu na uspořádání bytu Sherlocka Holmese a esej pro Součkův román zvláště podstatný, totiž Historického pozadí Psa baskervillského. Posbíral taky po Anglii celou řadu dat dokazujících, že má slavná Doylova kniha reálný podklad, ale kolegové v klubu mu prý přijdou moc zaujatí, než by jim tak fakta předestřel, i napíše radši do socialistického tábora Martinu Andělovi(?).

A pošle mu mimo pár čísel klubovního magazínu i hůl doktora Mortimera!

Co předobraz zámku Baskervillů identifikoval přitom prý Rowen šlechtické sídlo Ellesmere ve Walesu, kde se tradují pověsti o „strašlivém psu“, který dle některých tvrzení ještě žije.

I pán z Ellesmere však zrovna dost podivně skonal, a to navíc přesně ve stejný den, jako „kdysi“ Sir Charles Baskerville z románu. Co víc, na pobřežních blatech odešli na věčnost i tři další lidé a Rowen sám byl svědkem prazvláštního nočního obřadu u ohně, jehož účastníci mu připomínali kouzlící pralidi. A co ještě víc?

Slyšel vytí.

Invalidní Martin Anděl pošle do Anglie za Rowenem přítele Karla, ten ale pátrá i s pomocí hypnózu ovládajícího muže jménem Mikuláš, což je jakýsi drobný modrooký člověk v bílém a vlastně jakési Andělovo zosobnění v terénu.

Ony tajemné obřady na blatech si svou roušku dlouho neudrží a můžeme je po právu přičíst na vrub místního vysloužilého majora Hobsona i paní Becket-Claptonové, jakož i obklopující je společnosti blouznivců. Nu, pokud se tu Souček na dálku a přes železnou oponu inspiroval i obřady Aleistera Crowleyho, pak nepříliš znatelně. A podstatnější roli než tato - falešná - linie pátrání ovšem sehraje obyčejná kůlna poblíž Ellesmeru, v které Mikuláš odhalí dolmen pokrytý kresbami, z nichž lze vyčíst opravdu dost.

Pátrání pokračuje a dostaví se i posila. Po návratu z Mongolska se totiž ke dvojici připojí i Karlova snoubenka, archeoložka Dr. Barbara Medunová, které on říká „Ba“, a všichni tři se posléze střetnou s jakousi gigantickou vyjící pijavkou se strašidelnýma očima a o velikosti velryby, která ovšem a mimo jisté fatální chvíle vypadá jako obyčejný kámen.

Tato nestvůra ožívá jen při určité intenzitě měsíčního světla, a jak se zdá, v roce nula ji ve Walesu zanechali sami mimozemšťané, aby odpuzovala lidi od potenciální zóny jejich dalšího přistání. I dolmeny však mají na to se napojující smysl, sloužily totiž jako obranné valy a staří Walesané je vztyčili právě jako ochranu před „pijavkou“. A podivně přesný zdejší dávný kalendář?

Ten zase byl nutný k určení nebezpečných nocí, za kterých monstrum ožívalo, a Souček to brilantně srovná s časovým rozložení Rozparovačových vražd, kdy se okamžiky utrpení jeho londýnských obětí-prostitutek shodovaly s konstelacemi jistých hvězd i planet, a to na minutu, přičemž šlo pochopitelně o jistá obětování a naplnění mytického rituálu.

A oběti „pijavky“?

Zemřely buď výbojem jejího silového pole, anebo jednoduše hrůzou, jak to ostatně vylíčil i sir Arthur Conan Doyle. A co Součkovi hrdinové?

Bestii nakonec vylákají pomocí polarizovaného světla, kterým nahradí skutečné světlo měsíce, ale vlastně jen díky šťastné ji zlikvidují ultrafialovými paprsky speciální lampy. Netvor se jednoduše rozteče, avšak sečtělý Souček proces ihned srovná s událostmi v Poeově povídce Fakta o případu monsieura Valdemara.

A dál? Karel a jeho snoubenka jsou málem zastřeleni oním posedlý majorem, který mimozemskou entitu považoval za ďábla Astarota, jehož v čele skupiny naháčů rituálně uctíval. Ještě štěstí, že Mikuláš potrhlíka v poslední chvíli zhypnotizoval. Ukáže se však a dokonce, že pomocí téže hypnózy už předtím zasáhl i právě proti „obživlému balvanu“. A když už jsme u toho, tak Ludvík Souček nezapomíná ani na hypotézu o dávné schopnosti lidí změkčovat kámen, které snad mohlo být využito v Baalbeku i jinde, třeba při rozmísťování menhirů.

Nu, a to, co se dnes změnilo v ordinérní kejkle a tanečky okolo majora Hobsona, bývalo smrtelně vážným opatřením i ochranou proti „mocným silám“. Ludvík Souček navíc tímto románem do jisté míry i parafrázoval původní dílo Doylovo. A ne snad?

I tady se třeba blaty potuluje uprchlík z nedalekého „ústavu“, na kterého nakonec svedou i všechny záhadné zvuky, protože v existenci mimozemšťanů by totiž venkované neuvěřili.

Inu, a ještě o jedné zajímavosti se zmíním.

Souček se nebál četných malých odboček, tím spíš ne, že vyprávěl úžasně, a zapracoval v tomto rámci do děje i velmi divnou příhodu z Walesu roku 1909, o které napsal článek i George Langelaan, autor slavné Mouchy.

Martin Anděl tento článek znale objevil v pařížském časopisu Planete, a jak se zdá a máme-li textu věřit, z jednoho waleského dvorku zmizel jisté noci hoch jménem Oliver Thomas, přičemž vzápětí zaslechli jeho volání z nebes.

Roku 1909 se mimozemšťané na chvíli vrátili, vysvětluje tento únos dítěte Ludvík Souček - a vrací se ostatně ke stejné záhadě i roku 1978 v Tušení souvislosti (str. 260).

Není přitom určitě bez zajímavosti, že taky Jaroslav Foglar onen taj v jedné své povídce (Příběh ze tmy) zpracoval, a to shodou okolností právě roku 1972. Sám ho prý „zřejmě slyšel u táboráku“, jak mi osobně napsal, a to situovaný do Spojených států. A dnes už tatáž povídka existuje díky Foglarovu kultu i jako komiks!

Ovšemže je to však stále tatáž vracející se povídačka a už Ambrose Bierce (sám později záhadně zmizelý) o případu referoval, tedy pokud si causu - jako známý mystifikátor – vlastně sám nevymyslel (to už asi nezjistíme).

„Onen případ je dosud v jedné z těch sedmnácti skříní Scotland Yardu, které jsou označeny malým otazníkem,“ dodává navíc Ludvík Souček.

A jeho zvláštní hrdina Mikuláš?

Jako by už záhad nebylo takhle dost, je to vlastně zaklubaný a nesmrtelný středověký alchymista Nicolas Flamel, známý dnes i z Harry Pottera, který jako Nicolo Fulcanelli proslul i ve dvacátém století. Jen jeho ženě Perenelle Souček nesmrtelnost upřel... Sám Fulcanelli byl přitom nejen podle něj i prvním vynálezce nukleárních zbraní, anžto „tisíckrát opakovaná destilace“ prováděná alchymisty podle všeho vede právě ke vzniku tzv. těžké vody alias moderátoru v atomových reaktorech.

A ještě dodatek k vlastnímu ději. Mikuláš Anděl věnoval Karlovi i velmi vzácný výtisk knihy Tajemství katedrál (Paříž 1925, Praha 1992) a řekl mu: „Před několika lety se s Fulcanellim setkal v jedné pařížské kavárně můj dobrý přítel, spisovatel a nukleární fyzik Jacques Bergier.“

Bergier ovšem o takovém setkání skutečně hovořil! Ale už roku 1937 navštívil alchymista Flamel i jednoho z prvních jaderných fyziků Helbronnera a varoval jej před pokusy s radioaktivními látkami.

V Součkově knize, nutno dodat, využívá Mikuláš proti pijavce vedle hypnózy i jednu magickou formuli, která se však a dle tradice „smí praktikovat maximálně třikrát za život“. Tím spolehlivěji však působí: „I v nejnebezpečnějších případech dočasného oživení mrtvé hmoty“. Ale pozor, právě i díky tomu, že formule na rozdíl od hypnózy nezafungovala, pochopil Mikuláš z Případu Baskervillského psa, že pijavkovitý mimozemský obr není jen „obyčejné“ strašidlo...

P. S.:

V někdejším Československu sice Součkovi hrdinové hrdě jezdili Barbařiným červeným Fiatem, ale v Anglii, sotva tam unikli, malinko propadli kapitalismu a obklopil je kvalitnější Bentley, ročník výroby 1966. Nenáležel, pravda, jim, nýbrž jejich hostinskému.

P. P. S.:

Druhé vydání tohoto skvělého románu (oblíbeným kupř. i mým gymnaziálním profesorem fyziky Vladimírem Pavlem) se objevilo až roku 1990 v knize Případ baskervilského psa a další příběhy(Mladá fronta), přičemž oněmi „dalšími příběhy“ se tu staly oba předchozí Andělovy případy Ztraceného suchoplavce aČerta č. 4.

A kdo chce vědět, co je a bude s Martinem Andělem dál, ať napíše do Prahy Janu Jandourkovi!