UKÁZKA: Alastair Reynolds, Transport ledu

Anotace:

Když jeden z malých měsíců Saturnu bez zjevné příčiny opustí svou oběžnou dráhu a zamíří mimo sluneční soustavu, má lidstvo jedinou šanci, chce-li tento záhadný jev prozkoumat zblízka. Posádka Rockhoppera, gigantické těžební lodi, která z odlehlých končin soustavy vypravuje komety k vnitřním planetám lačným po surovinách, tak dostává nový úkol. Kapitánka Bella Lindová ani nikdo jiný z posádky netuší, že je čeká cesta, o jaké by se nesnilo ani hrdinům oblíbených sci-fi seriálů, cesta, která je přenese do netušených dálav prostoru a času.

Alastair Reynolds, mistr současné science fiction, dokazuje, že téma, které tak skvěle zpracovali A. C. Clarke v Setkání s Rámou a Greg Bear v Eonu, ještě zdaleka není vyčerpané.

Ukázka:

Prolog

Jmenovala se Chromis Pasqueflower Bowebirdová a vážila dlouhou cestu, aby mohla vystoupit. Hluboko v hlavě nosila po celou dobu mlhavou možnost nezdaru, ale teď, když ji loď skutečně dopravila do metropole Kongresu, když se skutečně přenesla přes všechny ty závratné světelné roky do Nové Dálné Florencie, se ta mlhavá možnost zhmotnila ve svíravé přesvědčení, že ji čeká hrozivá, pokořující porážka. Celou dobu se nacházeli lidé, kteří jí horlivě tvrdili, že její návrh nemá šanci, ale ji až teď poprvé napadlo, že by mohli mít pravdu. I ona sama si musela přiznat, že to, co chová v hlavě, je silně neortodoxní návrh.

„Rozhodně je pro to hezký den,“ řekl Rudd Indigo Mammatus a vyšel za ní na balkon ověnčený mraky, vysoko nad probíhající party v zahradách při úpatí budovy Kongresu.

„Myslíš pro nejhorší ponížení?“

Rudd dobromyslně zavrtěl hlavou. „Je to poslední dokonalý letní den. Díval jsem se: zítra už bude chladněji, větrněji. Nepřipadá ti to jako příhodné znamení?“

„Bojím se. Myslím si, že tam ze sebe udělám idiota.“

„Každý z nás ze sebe někdy udělal idiota. V tomhle oboru je to skoro povinnost.“

Chromis a Rudd byli politici, političtí přátelé z různých volebních obvodů Kongresu Lindbladova prstence. Chromis mluvila za relativně malé seskupení kolonizovaných světů: pouhých sto třicet objektů planetární kategorie stěsnaných do objemu, který měl v průměru jen dvacet světelných let. Ruddův volební obvod nacházející se na okraji prstence – tam, kde hraničil se svárlivými vnějšími světy Impéria Loop II – zahrnoval mnohem větší objem vesmíru, ale jen třetinový počet planetárních těles. Politicky měli jen velice málo společného, ale ze stejného důvodu měli jen velice málo důvodů, proč se hádat. Vždy jednou za pět set let, když se volení zástupci shromáždili v Nové Dálné Florencii, se Chromis a Rudd setkali, aby si povyprávěli světabolné historky o skandálech a fintách ze svých volebních obvodů.

Chromis si hrála s prstenem na pravém ukazováčku, přejížděla po proplétajícím se, hypnoticky složitém motivu, jímž byl jeho povrch zdoben. „Myslíš, že budou pro? Je to koneckonců osmnáct tisíc let. Je to velký požadavek, aby se lidé zamysleli nad něčím, co se stalo tak dávno.“

„Celý smysl tohoto malého cvičení je vymyslet něco pro oslavu deseti tisíc let našeho slavného Kongresu,“ řekl Rudd jen s velice nepatrnou stopou ironie. „Jestli ostatní zástupci nejsou schopní zvednout své tlusté zadky a vzpomenout si, co bylo o dalších osm tisíc let dřív, zaslouží si, aby se na ně poslali drábi.“

„Nežertuj,“ řekla zlověstně Chromis. „Slyšela jsem, že před pouhými čtyřmi sty lety museli poslat dráby na Tsugu.“

„To byla taky nepříjemná záležitost: prý tam byl minimálně tucet nevratně mrtvých. Ale já jsem nežertoval, Chromis: jestli to nevezmou, osobně doporučím policejní zákrok.“

„Kéž by se na to všichni ostatní dívali stejně.“

„Tak tam sakra běž a postarej se o to.“ Rudd jí podal ruku. „Stejně už je čas. Určitě nemáš zájem nechat někoho z nich čekat.“

Cudně ho vzala za ruku. Rudd byl atraktivní muž a Chromis měla z dobrých zdrojů, že také ona má v Kongresu mnoho obdivovatelů, ale jejich přátelství bylo striktně platonické: oba měli na svých domovských planetách partnery, kteří čekali ve stázních pouzdrech, až se z Nové Dálné Florencie vrátí. Chromis svého manžela milovala, i když se stávalo, že uběhlo mnoho dní, než na něho pomyslela. Kdyby nepomohl přesvědčit sto třicet planet, že tuto věc musejí podpořit, pamětní plán by uvízl na mrtvém bodě již dávno.

„Mám vážně strach, Rudde. Bojím se, že to podělám a skoro tisíc let příprav bude v háji.“

„Zkroť nervy a drž se textu,“ řekl vážně Rudd. „Žádné chytré improvizace, rozumíš?“

„A totéž platí pro tebe. Pamatuj si: ‚zamýšlený příjemce‘.“

Rudd se povzbudivě usmál a uvedl ji do stratosféricky obrovského zasedacího sálu. Síň byla vybudována v prvních stoletích Kongresu, kdy měl ambice proniknout do teritoria, které teď zabíraly sousední politické útvary. Prostor nebyl na Nové Dálné Florencii něco, za co by se draze platilo, a tak bylo více než sto zástupců rozmístěno na mírně se svažující podlaze, která měřila skoro čtvereční kilometr, a strop byl deset kilometrů nad jejich hlavami. Uprostřed sálu se pomalu, nijak fyzicky zavěšená, otáčela projekční kostka, v níž se bude objevovat jejich zvětšený obraz, když budou mít slovo. Teď, zatímco se čekalo, až schůze začne, kostka ukazovala starý znak Kongresu: trojrozměrné spodobnění kresby Leonarda da Vinciho s nahým mužem vepsaným do čtverce a kruhu, který má končetiny nakresleny dvakrát, tak aby na obou tvarech stál a obou se dotýkal rukama.

Chromis a Rudd zaujali svá místa po obou stranách zasedací síně. Přenosové blány dopravovaly poslední delegáty: v síni se zjevilo černé humanoidní pouzdro, které se rozplynulo a odhalilo osobu uvnitř. Femtomechanismy blán hladce splynuly s místními mechanismy kongresové budovy. Všechny umělé předměty v Kongresu Lindbladova prstence – od největších posunových dopravních lodí po nejmenšího zdravotnického robota – se skládaly z bezpočtu kopií téhož univerzálního femtomechanického prvku.

První hodinu jednání pohltila běžná agenda. Chromis trpělivě seděla, v duchu míchala permutacemi a přemýšlela, jestli by neměla zvážit změnu přístupu. Bylo obtížné posoudit náladu shromážděných. Ruddova rada však byla dobrá. Zkrotila nervy, a poté, kdy na ni došla řada, přednesla slova, která si uložila do paměti, ještě než opustila svůj domov.

„Vážení delegáti,“ začala, když se na projekční kostce objevil její zvětšený obraz, „blíží se nám výročí deseti tisíc let od založení naší první kolonie – počátku toho, co teď vnímáme jako Kongres Lindbladova prstence. Věřím, že v jedné věci se shodneme: tento nadcházející milník je třeba něčím připomenout, něčím, co bude mít příznivý dopad pro naši vládu, obzvlášť ve světle podobných výročí, jež byla nedávno oslavena ve dvou sousedních státních útvarech. Padlo mnoho návrhů, jak bychom mohli tuto příležitost připomenout. Možná občanským projektem, jakým by mohlo být zasloužené terraformování nebo včasné omlazení hvězdy. Vytvoření Dysonovy sféry – čistě jen tak – nebo posun celé planety z jedné soustavy do druhé. Nebo jen něco tak skromného jako vybudování obřadního dómu nebo okrasné fontány.“ Chromis se odmlčela a jízlivě se podívala po delegátech, kteří tyto poslední projekty navrhli. Doufala, že se za svůj skličující nedostatek fantazie náležitě zastydí.

„Objevilo se mnoho vynikajících návrhů a nepochybně přijde ještě mnoho dalších, ale já bych chtěla navrhnout něco z úplně jiné kategorie. Než abychom vytvářeli něco pro sebe, nějaký památník na svém galaktickém zadním dvorku, dovoluji si skromně navrhnout, abychom zvážili něco celkově altruističtějšího. Navrhuji smělý projev kosmické vděčnosti: vyslání zprávy, daru, přes prostor a čas. Zamýšleným příjemcem tohoto daru bude osoba – nebo potomci osoby – bez níž by samotná struktura naší společnosti vypadala naprosto jinak.“

Chromis se opět odmlčela, ale ani teď nedokázala posoudit náladu delegátů. Prázdné tváře těch, kteří byli dost blízko, aby je viděla, nevyjadřovaly souhlas, ani nesouhlas. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Je nepochybné, že bychom některých těchto vylepšení nakonec dosáhli tak jako tak – ale kdo může říct, že by to místo pouhé hrstky milénií, které to fakticky zabralo, netrvalo desítky tisíc let? Místo mozaiky státních útvarů rozprostřených po bezmála dvanácti tisících světelných letech galaktického disku bychom klidně mohli být omezeni na několik soustav, se všemi riziky, které by takové těsné soustředění nutně obnášelo. A nezapomínejme, že pochopení, která nám umožnila přeskočit stovky let pomalého vývoje, jsme dostali zadarmo, aniž by někdo čekal odměnu.

Naše Dobrodinkyně nám ta data poslala zpátky na zem, protože bylo správné to udělat.“ Na tomto místě Chromis těžce polkla. Nepříjemně si uvědomovala, co by si mohli někteří myslet – a ne bez důvodu – že stejná data lidstvo, které muselo svést těžký boj, aby nebezpečné nové poznatky vstřebalo, málem vyhladila. Ale s odstupem osmnácti tisíc let byly takové myšlenky jistě hloupé. Oheň popálil nemálo prstů, než se jej lidé naučili používat.

Zaslechla několikeré reptání nepřesvědčených, ale nikdo se ji neodhodlal přerušit. Chromis se obrnila a pokračovala: „Vím, že někteří z nás přesnou povahu tohoto dobrotivého skutku zapomněli. Doufám, že za několik okamžiků naši kolektivní paměť osvěžím. Ale nejdřív mi dovolte načrtnout, co přesně mám na mysli.“

Natáhla krk, aby se podívala na projekční kostku. Na její znamení vystřídala její obraz simulace galaxie při pohledu z velké dálky: stará a obrovská, posetá zahanbujícími relikty Spikánců, ale bez života – pokud bylo doposud známo – s výjimkou šmouhy lidské přítomnosti, která se rozlézala z jednoho spirálního ramene jako inkoustová kaňka.

„Dobrodinkyně a její lidé tam stále někde jsou,“ řekla Chromis, „téměř jistě za hranicí tvrdých dat – možná dokonce mimo galaxii jako takovou. Ale jestli vesmír neschovává v rukávu víc triků, než tušíme, nemohou být více než osmnáct tisíc let daleko, dokonce ani jestli se od nás stále vzdalují. A možná již dorazili tam, kam měli namířeno. Tak jako tak si myslím, že je naší povinností pokusit se jim poslat vzkaz. Nemyslím signál, i když by to bylo jednoduché a levné, ale spíš fyzický artefakt, něco, co bychom mohli napěchovat daty tak, že budeme klepat na zadní vrátka Heisenbergovi. Jistě, vyslání fyzického artefaktu má v sobě oproti všesměrovému signálu evidentní problém: nemáme ponětí, kam jej poslat. Ale to se dá snadno napravit: jednoduše rozešleme těch artefaktů spousty, tolik, kolik jich dokážeme vyrobit. Uděláme jich miliardy a rozhodíme je do všech světa stran. A budeme doufat, že jeden z nich jednoho dne najde svého zamýšleného příjemce.“

To byla narážka pro Rudda, aby se do věci vložil. „Na papíře je to všechno moc hezké, poslankyně Chromis, ovšem já nepochybuji o tom, že máme průmyslové kapacity, abychom něco takového uskutečnili. Ale zajímalo by mě, jestli jste zvážila rizika spojená s tím, že by takový předmět padl do nepovolaných rukou. Ne všichni naši sousedé jsou tak osvícení, jak bychom možná rádi doufali: již takto máme dost problémů, abychom ohlídali moratorium na škodlivé technologie. Napěchovat veškerou naši moudrost světa do láhve a vyhodit ji do širých modravých dálav mi nepřipadá jako nejmoudřejší postup, ať už to gesto je jakkoli dobře míněné.“

„Tuto věc jsme zvážili,“ řekla Chromis.

„Ano? Povídejte,“ vybídl ji Rudd hlasem bezelstně překvapeného.

„Artefakty budou mít možnost chránit svůj obsah před příjemci, jimž nejsou určeni. Neodemknou se, pokud nezaznamenají přítomnost mitochondriální DNA Dobrodinkyně. Samozřejmě bude povolena jistá chybová tolerance – nebudeme chtít vyloučit děti, vnuky nebo dokonce vzdálenější potomky Dobrodinkyně – ale nikdo jiný nebude schopen se k pokladu dostat.“

Rudd znovu zkušeně sehrál svou roli: „Hezký nápad, Chromis, ale stále nejsem přesvědčený, že to bude možné uskutečnit. V žádném kongresovém archivu není žádná DNA Dobrodinkyně uložena. Veškeré biologické záznamy se ztratily během prvního století po jejím odletu.“

„My její DNA máme,“ řekla Chromis.

„To je tedy novina. Smím se zeptat odkud?“

„Museli jsme absolvovat dlouhou cestu, abychom ji získali – čirou náhodou zpátky na Mars – ale jsme přesvědčeni o tom, že jsme získali dostatečný vzorek, abychom mohli veškeré nezamýšlené příjemce vyloučit.“

„Myslel jsem, že na Marsu už to vzdali.“

„Vzdali. My jsme ale šli hlouběji.“

Rudd ztěžka dosedl. Jako by mu tato informace sebrala vítr z plachet. „V tom případě… vám musím poblahopřát k vaší předvídavosti.“

„Děkuji,“ řekla mile Chromis. „Ještě nějaké otázky, poslanče Rudde?“

„Vůbec žádné.“

Od některých delegátů se ozvalo rozladěné reptání, ale málokdo mohl Chromis a Ruddovi toto divadélko vyčíst. Většina z nich se někdy sama zúčastnila podobných šarád.

„Poslanec Rudd má pravdu, když upozorňuje na technické obtíže spojené s návrhem,“ pokračovala Chromis, „ale tím bychom se neměli nechat odradit. Pokud by projekt byl jednoduchý, nestálo by za to jej uskutečnit. Na jednoduché věci jsme měli deset tisíc let. Teď se pojďme zakousnout do něčeho velkého a ukažme dějinám, co jsme zač. Sáhněme přes prostor a čas a něco Dobrodinkyni vraťme, za to, co dala ona nám.“

Chromis si dovolila udělat pauzu, neboť odhadla, že se nenajde nikdo, kdo ji v tomto klíčovém okamžiku přeruší. Když navázala, její tón byl odměřený a smířlivý. „Nepochybuji o tom, že někteří z vás budou moudrost tohoto návrhu považovat za spornou, přestože jej spojené mozky ze sto třiceti planet přezkoumaly již ze všech myslitelných úhlů. Problém je, že pro většinu z nás není Dobrodinkyně než postava ze vzdálené minulosti – někdo, ke komu nemáme žádné citové pouto. Ale existuje velká šance, že ona tam stále někde je, ještě žije a dýchá. Ona není Bůh, bájná postava, ale lidská bytost, stejně reálná jako každý z nás. Byla doba, kdy mi dělalo problémy přemýšlet o ní tím způsobem, ale ta doba už je pryč. Pominula, když jsme našli toto a uslyšeli ji promluvit.“ Chromis odpověděla na nevěřícný šum, který se mezi jejími posluchači rozběhl, důstojným pokýváním hlavou. „Je to tak: podařilo se nám objevit neporušenou kopii zprávy, která toto všechno odstartovala: Dobrodinčino původní prohlášení; její slib, že nám dá vše, co bude moci. Znovu získat tuto zprávu bylo svým způsobem stejně obtížné jako objevit vzorek její DNA. Rozdíl byl v tom, že nahrávka byla odjakživa součástí našeho datového dědictví, byla jen chybně zařazená, ukrytá, poškozená k nepoznání. Dát ji dohromady, políčko po políčku, si vyžádalo stovky let mravenčí práce, ale já věřím, že výsledek stojí za to.“

Chromis se podívala na projekční kostku a odeslala podprahový příkaz, který na kostce spustil přehrávání klipu. Rozezněla se hlasitá hudba a před nimi se roztočil starý symbol – zeměkoule se třemi písmeny abecedy, která se nepoužívala bezmála už čtrnáct tisíc let. „Prosím,“ řekla Chromis, „nastavte si jazykové filtry na angličtinu, začátek jedenadvacátého století. Uslyšíte hlas Dobrodinkyně.“

Promluvila jako na znamení, z identických kopií jejího obličeje promítnutých na každou stěnu kostky. Žena křehkého vzhledu: spíše než jako někdo, kdo tvoří historii, vypadala jako někdo, kdo se má stát její obětí. Hlas měla bázlivý, jako by si nebyla jistá sama sebou a musela říkat něco, co pro ni není přirozené.

„Jsem Bella Lindová,“ řekla, „a vy sledujete CNN.“

První část

2057+

1

Parry Boyce zvedl oči od zvlněného červeného povrchu komety. Nasadil si na oči přilbové binokuláry, zadal střední zoom a počkal, až se obraz stabilizuje.

Padesátitisícitunovou loď mu držel nad hlavou jen závan důvěry. Drahocenný elektromagnetický katapult byl již kompletně vytažený, ale stále byl připevněný k boku Rockhoppera. Mihotavá modrá světla na horním konci katapultu ukazovala, že kolem zaseknutého transportního mechanismu se stále něco děje. Chromově žlutí roboti pracovali na opravě a stranou se vznášela osamocená maličká postava ve skafandru. Poznal, že je to Světlana, ještě než jeho přilba přiřadila její postavě ikonku.

Nerozloučili se v dobrém. On jí dělal dusno kvůli opravám, ale jen proto, že Bella dělala dusno jemu. Všem jim to lezlo na mozek, jak tam sedí a nic nedělají.

Parry stál na jasně osvětleném okraji propasti, kterou do slupky komety vyhloubil. Válcová šachta byla geometricky dokonalá, byl to vpád spořádanosti do jinak chaotické krajiny kůry. Hluboká byla sto metrů a široká padesát. Zakřivená stěna již byla potažená úhlednou vrstvou ztvrdlé modrošedé minerální pěny, hladkou jak po seříznutí laserem.

Pustil si něco z orlanova hudebního archivu ze dvacátého století a ztratil se ve vzletném qawwali Nusrata Fateha Aliho Khana. Po minutách nebo hodinách, těžko říct, reflektory zachytily, jak se k němu šine pohyblivý stín dalšího skafandru. Ať to byl kdokoli, vynořil se z jednoho kopulovitého povrchového stanu, které stály dvacet metrů od okraje šachty. Za stany seděl na roztažených nohách hranatý Cosmic Avenger, těžký přistávací modul, který je přivezl z Rockhoppera.

Parry se pokusil poznat přicházejícího podle kroku, než mu průhledový displej blížící se postavu identifikuje. Feldman a Shimozová se pohybovali s opatrnou úsporností podvodních dělníků – přeložili je z mořské divize DeepShaftu na Zemi – ale Mike Takahashi byl kosmický chodec do morku kosti. Přestože měl na sobě třicet let starý Orlan 19 z ruských přebytků a bezmála tunovou zátěž z ochuzeného uranu, pohyboval se elegantním poklusem, při němž se nebál na dlouhé okamžiky ztratit kontakt s povrchem.

Průhledový displej ukázal v závorkách Takahashiho devatenáctku a přidal blikajícími modrými písmeny jeho jméno s obličejovou ikonkou ve stylu manga.

„Hezká díra, šéfe.“

„Díky,“ řekl Parry.

„Ale jen tím, že do ní budeš hledět, ji hezčí neuděláš.“

„Uvažuju, že možná bude potřebovat ještě jednu vrstvu,“ prohlásil s rukama v bok. „Nebo by stačilo tam dole zatřít fleky?“

Takahashi stál vedle něho a jejich mohutné stíny padaly do propasti. Druhý muž dával přednost ledové estonské chorálové hudbě: Parry slyšel, jak proniká do hlasové komunikace.

„Potřebujeme tě uvnitř,“ řekl Takahashi.

Parry se podivil. Takahashi ho mohl zavolat dovnitř docela snadno, aniž si musel osobně udělat výlet.

„O co se jedná?“ zeptal se, když se vraceli ke stanu.

„Nevím. Něco se děje, to je všechno. Nekontroloval jsi poslední dobou loď?“

„Před chvílí.“

„Možná by ses měl mrknout znovu.“

Parry si znovu nasadil binokuláry. Nikony se zaostřily a v zorném poli se objevil Rockhopper. Všechno vypadalo stejně jako předtím, chybělo jen mihotání servisních hořáků kolem horní části katapultu – a ani vznášející se postavičku Světlany nebylo nikde vidět.

„Zajímavé,“ řekl.

„Dobré nebo špatné?“

Parry schoval binokuláry. „Může to být tak i tak.“ Uchopil vstupní díl a odtáhl ho tak daleko, aby mohli dovnitř projít dva muži.

Stan nebyl přetlakový; byl to jen vyztužený přístřešek kopulovitého tvaru, jehož látka byla protkaná supravodivou síťkou, která měla poskytovat aspoň minimální ochranu před nabitými částicemi. Gillian Shimozová a Elias Feldman seděli každý z jedné strany plastové bedny a na jejím víku hráli karty. Karty, z nichž některé byly vybledlé a neuměle překreslené popisovačem, byly vytištěné na tlustém plastu se zvláštní povrchovou úpravou, takže se s nimi dalo ve skafandrových rukavicích lépe manipulovat.

Ozval se trylek, jak si čtyři skafandry vyměnily protokoly.

Shimozová zvedla oči k Parrymu, který za nimi vstupní díl znovu uzavřel. „Ještě můžu rozdat i tobě,“ nabídla.

„Teď nebudu.“ Elastinka za Shimozovou, balancující na zářivě červené kyslíkové pumpě, ukazovala obrázek Saturnu s modrým logem China Daily v levém horním rohu.

„S tebou nic není,“ řekla Shimozová a vzala ze stolu kartu.

„Žádné zprávy od Batistové nebo Flettericka?“ zeptal se Parry. „Jsou tu náznaky, že bychom mohli pokračovat.“

Feldman nechal ruku klesnout a ukázal tak esovou tercku. „Katapult?“

„Vypadá to, že už se nepracuje. Jestli se Saulovi nepodařilo změnit střídání šicht svých robotů, musí to znamenat, že transportní systém funguje.“

„Hurá,“ řekla Shimozová. Antireflexní hledí měla sklopené: jeho téměř matný povrch zabraňoval jakémukoli odrazu karet v její ruce.

„Možná bys mohla toho nadšení trochu ubrat,“ řekl Parry. „Zeptám se ještě jednou: Zprávy žádné?“

Takahashi ukázal na obrazovku. „Třeba to nemá s katapultem vůbec nic společného. Právě ukazovali Saturn.“

„Proto jsi mě zavolal dovnitř?“ zeptal se Parry.

„Přišlo mi to divný. Proč ukazovat Saturn?“

„Batistová a Fletterick,“ řekl trpělivě Parry. „Ví někdo něco?“

„Třeba se stala nějaká nehoda,“ řekl pochybovačně Takahashi. Ostatní dva rozdali karty i jemu, ale zdálo se, že jeho víc zajímá obrazovka za Shimozovou. „Ví někdo, jak ten kanál dostat do přilby?“

„Použij rozbalovací menu,“ řekl rozmrzele Feldman, jako by mu vadilo, že to musí někomu opakovat. „Vyber volby, pak audiovizuální možnosti zobrazení pro HUD, potom...“

Parry došel kolem hráčů ke kyslíkové pumpě, vzal elastinku do ruky a zlehka ji stiskl, jako by tu kvaziživou věc nechtěl zranit. Hlavní obraz stále patřil Saturnu, ale v okénku, které jej částečně překrývalo, teď mluvil ještě nějaký vědátor. Nebyl to nikdo, koho by znal. Podél dolního okraje obrazovky běžel čínský text.

Možná měl Takahashi pravdu. Možná se u Saturnu něco dělo. Jenže co by mohlo být tak důležité, aby to tak dlouho drželo pozornost China Daily? V porovnání s rybím výrazem Belly Lindové vypadali hlavní hlasatelé jako mistři nepolevující koncentrace.

Právě v tom okamžiku se jeho průhledový displej spontánně přeskupil a otevřelo se na něm prioritní okno vyplněné Belliným obličejem.

„Parry,“ řekla. „Díky bohu. Už jsem si začínala myslet, že pro tebe budeme muset poslat Crusadera. Vypadá to, že opravářská četa přeřezala přípojnici pro downlink.“

„Doufám, že jim zvedneš morálku.“

„Za normálních okolností bych to udělala… ale teď není čas.“

Nikdo nic neřekl. Čekali, až za ně promluví Parry. Karty byly na stole.

„Co se děje, Bello?“

„Něco velkého,“ řekla, „Tak velkého, že budu potřebovat, abyste se vrátili na loď, a rychle. Ale než odletíte, chci, abyste motorovou šachtu připravili na DB.“

„Tady už nemusíme nic osekávat, Bello. Katapult zajede krásně až dolů a bude držet.“

„Já nemluvím o úpravě tvaru,“ řekla. „Já mluvím o likvidaci.“

Světlana Barseghianová si ošetřila otlaky kolem třísel jasně zelenou desinfekci, potom si stáhla ze zápěstí dozimetrickou manžetu a ověřila si, že dávka, kterou při této misi dostala, je zatím ve spodní části čtyřsetmilisievertové stupnice. Natáhla si tepláky a černé tričko Lockhead-Krunichev Fusion Systems, na nohy si narazila ocelově šedé tenisky a rukou si pročísla vlasy, které měla po výletu do volného prostoru zplihlé a svědivé. Do uší si zatlačila růžové chrániče, které utlumily hluk v pozadí. Až na dvě hodiny denně, kdy se většina strojů vypínala, byl v Rockhopperovi větší hluk než v Orlanu 18.

Bludištěm vzájemně propojených chodeb se dostala k centrifuze číslo dva. Když dorazila do Belliny kanceláře, zjistila, že Craig Schrope už tam je. Připomněla si, že by se měla chovat co nejlépe.

Bella ji pozvala dál, zamáčkla cigaretu do popelníku a něco jí řekla. Rty se jí pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk – Světlana si uvědomila, že má pořád v uších chrániče. Vytáhla si je a vmáčkla je zpátky do plastového pouzdérka, které si následně připevnila na suchý zip na teplácích.

„Promiň.“

„Navrhovala jsem ti, aby ses posadila,“ řekla vlídně Bella. Trpělivě počkala, až si Světlana sedne na lehkou skládací židli.

Bellina zvukotěsná kancelář s kobercem na podlaze byla největším soukromým prostorem v lodi; zároveň fungovala jako její kajuta. Stěny byly pastelově šedé, polepené tu a tam mapami geofyzikálního průzkumu vyvedenými v nepravých barvách: zrnité snímky lodních vraků a korálových útesů pořízené při potápění. Jediná věc, která se neměnila, byla Bellino akvárium vyplněné pěti sty litry vody.

Světlana věděla, že Schrope to akvárium nenávidí. Byla to záliba proti předpisům, přesně taková, jejichž zadupáváním si na Velké Třešni udělal tolik nepřátel. Říkali mu tenkrát Teriérek. Proslýchalo se, že DeepShaft ho posadil do Rockhoppera proto, aby ho od Marsu dostal co nejdál.

Teď tam seděl, vedle Belly, za stolem, za kterým měl sedět Jim Chisholm – točil si firemní propiskou a tvářil se, že je se sebou náramně spokojený.

„Omlouvám se, že vás tak narychlo svolávám,“ řekl Schrope. Hlas měl hluboký, chvějivý, jako když přede kočka.

Světlana na své skládací židli poposedla, ale neodpověděla.

„Jak šla směna?“ zeptala se Bella. Kolem krku měla pověšený žraločí zub, oblečená byla do vybledlé červené flanelové košile, pod kterou měla černé tričko se zlaceným obrázkem: Gril Bar Titanic.

„Zažila jsem lepší. Omdlívání nepovažuju za oblíbený způsob, jak trávit výstup do prostoru.“

Bella znalecky povytáhla obočí. „Zase ty osmnáctky?“

„Pořád ten starý problém s trimixem.“

„Nezapomeň udělat zápis do deníku provozních závad. Vedení nás může nutit, abychom ty zgenerálkované krámy používali, ale to neznamená, že se nám to musí líbit.“

„Všechno odpovídá průmyslovým standardům a má kosmickou certifikaci,“ prohlásil Schrope a sebral si ze své zářivě modré firemní bundy chomáček prachu. „Na Hammerheadu si vystačí s mnohem staršími skafandry, než jsou Orlany 18, bez stížností a nářků.“

„To je problém Hammerheada,“ řekla Světlana.

„Oni z toho na rozdíl od vás nedělají problém,“ řekl klidně Schrope. „Ale jelikož tady to evidentně problém je, dal jsem souhlas k dodávce nových dvaadvacítek při příští rotaci směn.“

Jako by zaškrtnutí toho políčka v rozpisu dodávek byla laskavost století… „A to bude kdy, Craigu?“ zeptala se mile Světlana. „Předtím, než Jim dostane zpáteční jízdenku, nebo až potom?“

Schrope její otázku odbyl cvaknutím perem. „Bello, možná bys měla Světlanu informovat o posledním vývoji. Jelikož se to nepřímo týká Jima...“

„O jakém vývoji?“ přerušila ho Světlana.

„Dostali jsme žádost, abychom to tady ukončili,“ řekla Bella. „Chtějí, abychom katapult označili bójí a nechali ho tady venku.“

„A kometa?“

„Tam, odkud přiletěla, je spousta dalších.“

Světlana nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nemůžeme ji tady jenom tak nechat, po veškeré té práci, kterou jsme do toho dali. Jáma pro katapult je vyhloubená, slunečník už je ukotvený a připravený na rozevření...“

„Možná se máme pustit za větší rybou. Potřebuji nějaká technická data.“

Slova se ujal Schrope. „Mohli bychom odletět rychle, kdyby to bylo nutné?“

„Vždycky jsme připravení stáhnout se do bezpečné vzdálenosti,“ odpověděla Světlana.

„Já myslím okamžitý plný tah po dlouhou dobu letu.“

Světlana se v duchu propracovala seznamem úkonů. „Ano,“ řekla opatrně. „Normálně bychom udělali ještě pár testů, obzvlášť po tak dlouhé odstávce, jako byla tahle...“

„Jasné,“ přerušila ji Bella, „ale žádný nepřekonatelný důvod, proč bychom nemohli nahodit motory, neexistuje?“

„Ne. Ale Parry a ostatní...“

„Avenger už se vrací nahoru. Brzy budou na palubě. A ještě jedna věc, Světluš: podle technických údajů můžeme z motoru vymáčknout půl g, jestli na něj budeme hodní…“ Hlas se jí vytratil do prázdna; Světlana věděla, na co se ptá.

„Teoreticky.“

Bella přimhouřila oči. „Můžeme, nebo nemůžeme?“

„Dobře, můžeme, ale není to něco, co bys měla dělat déle než několik hodin. Musela bys počítat se zrychleným opotřebováním drahých, nevyměnitelných komponentů… zvýšeným rizikem projevů kritických poruch – nemluvě o zvýšeném strukturálním zatížení zbytku lodi.“

Bella poklepala prstem na vytištěný nešifrovaný e-mail. „Podle Lockhead-Krunicheva se zatížení pohybuje v konstrukčních mezích. Když mi řekneš, že to motor vydrží, budu šťastná jak blecha.“

Ze Světlanina pohledu byl dokument vzhůru nohama, ale přesto se jí podařilo přečíst část předmětu: něco s Janusem. Z římských mýtů, napadlo ji. Bůh se dvěma tvářemi – čeho vlastně?

A jeden z měsíců Saturna.

„Je to proveditelné,“ řekla.

„Dobrá,“ odpověděla Bella. Ale Světlana si všimla, že to řekla s povzdechem, jako by potají doufala, že dostane jinou odpověď.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Transport ledu (paperback) /Pushing Ice/
Reynolds, Alastair
Nakladatel: Triton
Překlad: Petr Kotrle
Obálka: Renata Brtnická
Redakce: Helena Michalíková
Rok vydání: 2012
Počet stran: 520
Rozměr: 145 x 205
Provedení­: paperback
Cena: 399 Kč

K dispozici je také limitované vydání v pevné vazbě s přebalem.