RECENZE: China Miéville, Ambasadov

Ne každý si může dovolit napsat román křížený s lingvistickou a filozofickou statí. Alespoň takový, aby jej někdo četl. Leč najde se jeden takový - britský bard moderní fantasy a sci-fi literatury China Miéville. Vítejte v jeho odvážné intelektuální show zvané Ambasadov.

Zápletka:

Ambasadov je román do značné míry velmi statický, odehrávající se v téměř komorním prostředí jedné planety na periferii vesmíru. Mnohem větší roli, nežli akční scény, v něm hraje to, co se odehrává pod pokličkou. Specifická diplomacie, politika, křehké sociální vztahy. V Ambasadově žijí v podivuhodné symbióze zejména potomci lidí a Ariekané, záhadní tvorové, kterým se říká Hostitelé.

Avice Brenner Cho v Ambasadově vyrostla a po čase stráveném cestováním mezihvězdným prostorem se do svého rodiště vrací, aby v historii města sehrála klíčovou roli.

Ariekané nemohou lhát. Ke komunikaci potřebují mít jasný předobraz řeči a používají tak charakteristický způsob takzvaných přirovnání. Mluví prazvláštním jazykem, ale také velmi specifickým způsobem. V podstatě vydávají zdvojené zvuky. Jejich řeč tvoří paralelní, leč odlišné výrazy ústící v jeden význam. Pro komunikaci s nimi jsou určeny zvláštní páry osob, kteří na ně mluví současně, každý jednou z paralelních fonetických linek. Vzhledem k důležitosti vzájemného soužití je samozřejmě klíčové vzájemné porozumění obou táborů.

Pak ale dojde k neočekávané situaci, která se zdá bezvýchodná. Ambasadovu hrozí zkáza.

Tempo vyprávění:

Jakmile pro nás v první polovině svazku China Miéville pečlivě vybuduje ambasadovský vesmír, jeho vnitřní zákonitosti a osobité fyzické prostředí, a seznámí nás se svými propracovanými figurkami, jejich historií a vztahy, může konečně dojít ke konfliktu. Rytmus knihy sice nabere na obrátkách, ale přesto zápletku vnímáme jako generálové vnímají bitvu z tepla velitelského stanu. V některých ohledech příběh připomíná Herbertovu Dunu. Prostředí Ambasadova je však o poznání chladnější, odměřenější.

Architektura knihy:

Kniha stojí zejména na jazykovědě:

“Někdy ti překlad brání v porozumění...”
“Překlad ti vždycky brání v porozumění.”

China Miéville, Ambasadov, str. 312

Jakkoli se coby překladatel mohu bouřit proti takovému výroku, na dálku se naopak usmívám na autora a souhlasně pokyvuji hlavou. Překlad bude vždy v určité míře nepřesný. Je to jen interpretace řečeného a hloubka a šíře významu se zplošťuje (v takové úvaze můžeme zajít mnohem dál, protože řečené je pouhou interpretací myšleného, že?).

Nicméně, pokud lépe ovládáte cizí jazyk, jistě už znáte moment, kdy si ani pro sebe sdělení (v libovolném tvaru) nepřekládáte. Prostě mu rozumíte. Jeho zvuk, šíře kontextových dosahů, jemné kulturně-sociální odkazy, syntaktická i sémantická struktura - to vše dává sdělení jednoznačný a jedinečný, neopakovatelný charakter.

Právě tady může vzniknout první vrstva nedorozumění. A nedorozumění vede vlastně téměř bezvýhradně ke konfliktu. Ten je pak potřeba řešit.

Jak se vlastně jazyk vyvíjí, jaké jsou jeho možnosti? Nebyl by to světatvorný čaroděj China Miéville, aby nezašel daleko za exotiku současným jazykovědcům známých mlaskavek.

China Miéville není první a jediný, kdo zavádí “vlastní” jazyk do literatury. Milovníci Tolkiena, který byl v tvoření fantazijních světů extrémně důkladný, by o tom mohli psát celé statě. A to ani nemluvím o jedincích, kteří se učí klingonsky.

Vývoj jazyka se objevuje také v odlehčených knihách, jakou je například kultovní Adamsův Stopařův průvodce po galaxii, kde cestování časem udělalo z anglických slovesných časů naprostý galimatyáš:

“Událost je nutno popsat různě, podle toho, jestli o ní hovoříte z hlediska svého přirozeného času, z doby ve vzdálenější budoucnosti nebo naopak vzdálenější minulosti, a věc je dále komplikována možností vést takovou konverzaci v okamžiku, kdy právě cestujete z jednoho časového bodu do jiného s úmyslem stát se vlastní matkou či otcem. Většina čtenářů se ovšem nedostane dál než k budoucímu polokondicionálně modifikovanému subinvertovanému provokativpréteritnímu subjunktivnímu optativu... V Restaurantu se hosté posadí (budoucně posedováše) ke stolu a pojídají (budoucně požerováše) vydatnou krmi a přitom hledí (bylouce vykukovach), jak kolem nich vybuchuje celý zázrak bytí. ”

(Douglas Adams, Stopařův průvodce po galaxii: Restaurant na konci vesmíru, kapitola 15)

Miéville se však jazykem zabývá jinak. Tím, že z něj tvoří hlavní osu příběhu, je přirozené, že domýšlí budoucí podoby jazyka nejen potomků lidstva (Teřané), ale vymýšlí možné podoby jazyka zcela exotického, vyvinutého jinou (arieckou) civilizací, takzvanými Hostiteli, s nimiž nyní pozemšťané v míru žijí v jednom rozlehlém vesmírném městě (Ambasadov). Velkou část zápletky staví na foneticko-sémantické povaze tohoto jazyka.

Něco takového si široce vzdělaný a ve světě fantastiky dnes již protřelý Miéville může dovolit. Jeho vesmír drží pohromadě bez viditelných slepovaných spár. Nepotřebuje již příběh oblékat do roucha fantasy, aby vše fungovalo bez logických děr. Ambasadov je sice hodně osobité, přesto však alespoň v rámci autorova díla zatím nejčistokrevnější sci-fi (i když se Miéville ze škatulky "nových podivností" asi nikdy tak docela nevymaní).

Můj vztah ke knize:

Přestože jsem lingvista a mám raději méně akční čtení, lingvistická zápletka o bezmála čtyřech stovkách stran mě povětšinou nudila. Postavy jsem vnímal odtažitě, nepřirostly mi k srdci a na jejich osudu mi moc nezáleželo. To je možná ten hlavní důvod, proč jsem se do úžasně vykresleného prostředí nedokázal pořádně vžít. Na rozdíl od kritiků a větší části čtenářů hodnotím Ambasadov jako slabší knihu z autorova portfolia. Přesto se i zpětně nemohu ubránit myšlenkám na ni. A vůbec nejde o děj, ale o zamyšlení nad jazykem, komunikaci, jejím selhávání a řešení. O jiném pohledu na významy. Zvláštní - i když mě čtení nebavilo, přesto si z knihy tolik odnáším.

Poznámka k překladu:

Ačkoli mne překlady mnoho let živí a rád se oddávám četbě v originále, nedokáži si představit, že bych Ambasadov četl v angličtině. I když jsem na několika místech měl problémy s porozuměním textu, před překladatelem Milanem Žáčkem smekám klobouk až ke kotníkům. Tohle musela být veliká dřina.

Ambasadov
China Miéville
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Edward Miller
Rok vydání: 2012
Počet stran: 378
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 339 Kč