ROMÁN: Alex Drescher, Světla v temnotách - Sedmnáctá kapitola

V Prolnutí - místě kde se setkává svět magie se světem vědy to opět vře. Největší štvanice v dějinách, uspořádaná Lóží, trvá už pět let. Strážci, Knihovníci a Popravčí, kteří byli odedávna ochránci rovnováhy, se stejně jako členové Rady skrývají a  agenti Lóže už odvlekli neznámo kam stovky lidí s magickým potenciálem. Přichází nová doba temna a v ní se probouzí Lovci, pro které je temnota bojištěm a denním chlebem. Někdo říká, že to jsou šamani, kteří zbloudili ze stezky míru a harmonie. Jiní tvrdí, že to jsou renegáti. Ti ostatní se jich bojí. A někdo je teď začal zabíjet... (Anotace z webu Alexe Dreschera: alexdrescher.estranky.cz/) 

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA

Tak to je ono? pomyslel si Chovatel, když v ruce potěžkal starobyle vyhlížející ručnici s pažbou z leštěného kamene, zdobenou jemnou rytinou. Kvůli tomu, že bylo tolik zabíjení?

Zavrtěl hlavou. Bylo to vlastně docela zklamání.

Zkusmo otevřel závěr a pohlédl do černého ústí nábojové komory. Do nosu ho udeřil pach spáleného střelného prachu a něčeho dalšího, cizího. Nakrčil nos. Magie. Nic jiného to být nemohlo, než zbytková emanace kouzla vloženého do zbraně. Dnešní artefakty magií srší, ale za pár měsíců, maximálně let je to pryč. Tahle hračka si ale dokázala svoje magické vlastnosti udržet po tisíc let. Možná, že to zase takové zklamání nebude, pomyslel si.

"Můj pane?" přerušil jeho myšlenky vytáhlý elf v kutně Zeleného kněze. "Volal jsi mě?"

Obrátil se k němu. "Ervenissi. Co vidíš?" zeptal se ho a ukázal mu ručnici.

Elfovo medově zlaté a pěstěné obočí vylétlo nahoru v nehraném údivu. "Pa... ne?"

"Co vidíš?" vyštěkl znovu Chovatel, již notně netrpělivě.

"To je Lemurijská ručnice, pane," odvětil kněz. "Před tisíci lety, ještě před rozštěpením světů ji vyrobila dávno zaniklá lidská civilizace, ovládající magii stejně mocnou jako Sličný lid."

"Lemurie byla ale zničena..." pronesl Chovatel zamyšleně.

Kněz přikývl. "Byla hrozbou. Stejně jako Atlantida za Herkulovými sloupy..."

"A její cena?"

Erveniss se ušklíbl. "Lemuřanské zbraně jsou jedinečné. Říká se, že lemuřanští puškaři získali tajemství jejich výroby od nebešťanů. Nikdo už nedokáže spočítat, kolik jich během té krvavé vzpoury sestoupilo na Zemi..."

"Cena?" připomněl se Chovatel o poznání příkřeji.

"Oficiální nebo neoficiální?" zeptal se ho kněz nevzrušeně. "Předpokládám, že by aukce začala někde na dvaceti možná třiceti tisících hřivnách pravostříbra. Bez problémů by jste ale našel kupce i na dvojnásobek, jestli ne trojnásobek..."

Chovatel vydechl. Pak mu na přišla mysl výše jeho vlastního kontraktu, který až doteď považoval za nadstandardní. Tři sta hřiven! Ubohé tři stovky a to vše pro patrona, který patří mezi nenáviděné smrtelníky...

"Neuvěřitelné," vydechl nakonec. "Opravdu jsem musel klesnout tak hluboko?"

-----XXXXX-----

Krajina kolem mě byla zahalená v divoce se valících chuchvalcích dýmu. Jedinou barvou tu byla šeď a pokud tu něco chybělo, pak to byl třírozměrný prostor. Nedokázal jsem v té záplavě neosobní šedi určit, kde je nahoře a kde dole. Bylo to frustrující, ale jen do chvíle, kdy v dálce objevil výrazně tmavší bod.

Upnul jsem se na něj a sledoval, jak je stále větší a a větší, až se z něj stal můj zachmuřený otec, kráčející s rukama v kapsách.

"Jsem mrtvý?" zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou. "Ještě ne. Jen raněný a v bezvědomí. To se ale může každým okamžikem změnit..."

"Takže mě zabijí?"

Pokrčil rameny. "Předpokládám. Ale ne hned. Určitě tě budou chtít vyslechnout. Teprve až z tebe vymlátí a vyřežou všechna tvá tajemství, staneš se pro ně zbytečný..."

"Co po mě mohou chtít? Vždyť vím naprosté kulové. Možná dokonce s přehazovačkou."

Otec se ušklíbl. "To víme ty a já. Oni ne. Pro ně jsi synem svého otce a já jsem, při vší skromnosti, v oboru špička."

"Byl jsi..."

Zachmuřil se. "Pravda. Byl jsem..." Na moment se odmlčel. "Ale oni si myslí, že jsem tě vyškolil."

"Leda ve snu," odtušil jsem.

"Nebuď drzý," obrátil se na mě příkře. "Nevíme, jak dlouho tady dokážeš zůstat, tak co kdybychom přestali mařit čas?"

Přikývl jsem.

"Dobrá. Považuji za zajímavou náhodu, že ty elfské zmutované bestie dorazily do toho klubu zrovna ve chvíli, když jsi tam byl ty a měl u sebe tu Lemuřanskou hračku. Někdo je tam poslal. Někdo, kdo přesně věděl, kde budeš a s čím. Oni nešli po tobě..."

"... ale, po té ručnici," dodal jsem za něj a další dílek myšlenkového puzzle s cvaknutím zapadl na své místo. "A zřejmě kvůli ní zabili i tebe... a ostatní Lovce..."

"Hm, je to dost možné. V Prolnutí se už dlouho proslýchalo, že jednu určitě mají Lovci. Zejména, když někdo před lety odpravil Krakena... Jenom se nevědělo, kdo je ten šťastný."

Zavrtěl hlavou. "Moje poslední kšefty byly pěkně drsné a co teprve tvůj lov na sukkubu. Prostě dokonalá záminka pro vytažení těžké artilerie..."

"Jak jsi ji získal?"

Mávl rukou. "Je to starý a nudný příběh. Jednou ti ho možná budu vypravovat. Já, nebo tvoje matka. Na té výpravě jsme se totiž ehm, seznámili. Ale teď už dost historek. Máme spoustu práce. Myslím si, že je nejvyšší čas zasvětit tě do gentlemanského umění vlády nad chladnými zbraněmi. Zkus se uvolnit, měl bych pro tebe vpravil něco barvitých vzpomínek na můj vlastní výcvik. Viděl jsi na holu pro pamětníky Matrix? Bude to něco podobného, jen bez těch drátů. Začneme tesákem..."

Nevěděl jsem, o čem mluví, dokud se mi před očima nezačaly odvíjet neuvěřitelně živé obrazy, jak bojuji tesákem a docela mi to jde...

-----XXXXX-----

Seděl v hlubokém křesle své pracovny a zamyšleně sledoval, jak noc pomalu odchází. Nejprve se za oknem objevil tenký pruh světla kopírující horizont. Miloval ten přechod mezi nocí a dnem pro jeho magičnost, kdy se temnota pomalu vzdává své vlády, ustupujíc před nemilosrdným jasem slunce.

Připomínalo mu to obraz samotného života. I v něm se moc temnoty nakonec musí sklonit před světlem. Pro něj to byl důkaz, že zlo, neboť co jiného jím mohlo být néž temnota, nikdy nezvítězí.

Byly dny, kdy o tom byl přesvědčen. Jindy se ale přihlásily o svá práva vzpomínky a jeho neochvějná důvěra byla pryč. Kolik jen viděl důkazů zpřítomnělého zla. Možná, kdyby Bůh nezemřel...

Bylo to už dávno, co se dobral přesvědčení, že Boha zabily kompromisy. Lidé se pořád opájejí bludem, že se s temnotou jde dohodnout, že je slušnost vyslechnout a tolerovat jakýkoliv názor. Jenomže on věděl, že zlo nic podobného neuznává a všeobecně proklamované korektnosti a plurality se od něj nikdo nedočká. 

Někdy měl pocit, že v Božím díle už pokračuje jen on a jeho věrní, ale těch bylo tak málo...

Znechuceně pomyslel na všechny ty nečisté tvory, které musel v zájmu dosažení cíle najímat a platit. Odporem se otřásl. Byli nechutní. Nízcí, zdegenerovaní a bez božské jiskry. Oni rozhodně nebyli Božími stvořeními..

Bylo mu špatně kdykoliv na ně musel pohlédnout, kdykoliv musel s nimi být v jedné místnosti, ale úkol, který ho čekal, byl tak velký a náročný, že se musel smířit i s jidášským stříbrem, kterým platil všechny ty elfy, půlelfy a koboldy.

Když se rozvibroval jeho komunikátor, energicky jej vytáhl z kapsy a pohlédl na podsvícený displej. Podle očekávání se na něm nezobrazil žádný údaj o volajícím. To mohlo znamenat jediné. 

Se zatajeným dechem hlesl: "Ano?"

Do ucha se mu zařízl hlas volajícího, nezvyklého používat komunikátor. Oddálil přístroj od ucha a nechal si zopakovat jeho sdělení. Pak se mu na tváři objevil spokojený úsměv. Konečně, po všech těch letech...

"Rozumím," pronesl pak do mikrofonu. "Tři sta samozřejmě nebylo myšleno jako cílová částka. Na přiměřené prémii se samozřejmě můžeme dohodnout... Co považuji za přiměřené? Ehm, to je věcí dohody. Než zaplatím, chci vidět tu věc i toho mladíka. Ano, potřebuji si s ním promluvit..."

Hlas na druhé straně ubral na intenzitě a nabyl smířlivého tónu.

"... Do hodiny. Možná i dříve..." řekl ještě, než hovor ukončil.

-----XXXXX-----

Ve spáře mezi hrubě otesanými kamennými kvádry stekla další kapka zkondenzované vlhkosti. Neomylně si to v cestě dolů, namířila do dráhy předchozí kolegyně. Cestou se z ní napojila slizká, zelená řasa, která měla za svůj domov hranu jednoho z kamenných bloků. Když dospěla až k podlaze, vpila se do chomáče plesnivé slámy, která obyvateli cely měla sloužit za matraci. 

Ten pohledl na dvojici krys, které mu zvědavě očuchávaly podrážky bot.  Ušklíbl se, ale hned na to sykl přes rozbitá a opuchlá ústa. "Tyhle škorně nejsou z kůže, holky," oznámil pak dvojici hlodavců. "Jsou z Číny..."

Krysy znechuceně zmizely v díře ve zdi.

"Nevíte, jak je těžké do Unie propašovat fakt kvalitní padělek..." dodal ještě, načež se s kašlem pokusil změnit polohu. Odplivl si a fádní zelenočernou plíseň na slámě projasnila červeň jeho slin.

Zatracený strážný, pomyslel si znechuceně. Kdo se ho prosil o takový výprask? Nováčky přece stačí dvakrát – třikrát přetáhnout přes záda pendrekem, aby pochopili, kdo je ve vězení pánem...

S povzdechem zavřel oči a zkoncentroval se. Nejprve se mu ztišil dech, po chvíli tepová frekvence a nakonec i tělesná teplota. Pak se meditační formulí přivedl do tranzu, během kterého dokáže opustit své tělo a zahájí jeho regeneraci.

Možná nebyl Lovec, ale i on měl své zbraně a schopnosti a hrál tuhle hru dost dlouho na to, aby věděl, jak hrát podle pravidel a kdy je obejít. Byl Damián a zatím to vždycky stačilo...

-----XXXXX-----

Úder do žeber mnou smýkl do strany. Okovy zachřestily v nepěkném akordu s mými žebry.Pak přišel druhý a já se vydal opačným směrem. Tentokrát mi o sebe cvakly zuby. Bylo to jako by sklapla železa na medvěda.

Pomalu jsem otevřel oči. Ne moc, jen tolik, abych se mohl rozhlédnout. Stáli proti mně dva. Jeden vyšší, druhý mohutnější a oba v kožených, lamelových zbrojích, s dlouhými medově zlatými vlasy, stříbrnýma očima a ušima špičatýma, že by i veverka záviděla. Elfa poznám, když ho vidím...

"Přichází k sobě," odtušil jeden z nich.

"Fajn, tak to ho konečně můžem začít mlátit přes hlavu..."

Jako v odpověď mi před očima rázem explodoval roj zlatých jisker. Ohňostroj na Den sjednocení se mohl jít zahrabat...

"Počkej Derenusi," houkl ten vyšší. "Nemáme ho zabít. Jen probrat. Víš, co říkal šéf. Je to prej šaman. Nesmí usnout, protože by mohl upadnout do toho jejich tranzu..."

Elf oslovený jako Derenus mě chytil za vlasy a zvrátil mi hlavu tak, že jsem mu chtě-nechtě musel pohlédnout do očí. "Tak povídej, hochu," pronesl posměšně, "seš ten děsivej bojovej šaman, co se o tobě povídá?"

Druhý elf se rozesmál. "Podívej se na něj. Je to jen obyčejný smrtelník. Žádný bojový šaman. Ti už nejsou. Pán a jeho smečka je dostali jednoho po druhém. Myslím, že ho po výslechu dají vyjcům na hraní, nebo střelí trollům do sirných dolů."

Můj zrak padl na masivní řetězy, ukotvené do zdi a končící v těsných náramcích na mých zápěstích. Kdybych byl opravdový bojový šaman, dokázal bych je vytrhnout ze zdi. Nebo je zkorodoval pouhou myšlenkou. Zkusil obojí. Bez úspěchu. Z toho prvního mě bolela zápěstí a z toho druhého jsem měl pocit, že tu jsem za blbce.

Mé zavřené oči ale dvojici elfů přivedly ke zcela mylným závěrům.

"Hele, Silvelie," houkl Derenus, on snad chce spát, nebo co. A to přece nesmí, ne?Propleskni ho!"

Úder do hlavy mě vrátil zpátky na zem. Takže nic. Bude to chtít kováře...

"Nech toho debile!" utrhl jsem se na něj. "Měls mě přece jen proplesknout..."

Další úder mě zhoupl tam a zase zpátky.

Co jsem to... jo, aha... kováře... Takže se kouknu do Platinových stránek...

Další úder.

Tma...

-----XXXXX-----

"Divíte se?" zeptal se ho a ke svému překvapení se dočkal zavrtění hlavy. Jeho stříbřité vlasy, spletené nad špičatýma ušima do copánků, se přitom rozlétly do stran.

Hned na to mu starý elf pokynul a pozval ho do hloubi své pracovny. "Vím to už dávno, pojďte prosím dál."

Bez povšimnutí minul masivní knihovnu přetékající svitky a pergameny. Nezastavil se ani u Chovatelovy obsáhlé sbírky do lihu naložených zmutovaných embryí. 

Teprve za nimi, u nízkého krbu kde stála dvojice pohodlně vyhlížejících křesel, přijal elfovu nabídku a posadil se do jednoho z nich. Legendární elfský chovatel převzal od lidského otroka se zaslepenými zvukovody stříbrný tác s broušenou karafou s vínem se dvěmi číšemi.

Ten mezi nimi ještě několik okamžiků setrval, než mu jeho pán nedbalým gestem naznačil, že již jeho služeb nepotřebuje.

Napil se z poháru, který mu elf nabídl a spokojeně zamlaskal. "Dobré. Je z Knížectví, že?"

Elf přikývl. "Založil jsem knížecí chov vyjců. Bylo to už dávno, ale kontakty zůstaly a občas se mi podaří si i tady, v exilu, zpříjemnit své dny..."

"Opravdu vás nepřekvapilo, že váš patron je prostý smrtelník?" zeptal se jej, když se znovu napil.

"Nejste obyčejný smrtelník a nemyslím tím jen to, že jste obdarovaný a zvládl jste i magické ochrany na pozemcích mého sídla..."

Host skromně přikývl. "Měl jsem spoustu jmen. Kdysi mi říkali Regnis. Regnis Prastarý... nebo taky Regnis Kletý. Jak je libo..."

Elf beze stopy emocí jen pokýval hlavou. "Tušil jsem to a když jsme získali tu lemurijskou hračku, vzpomněl jsem si, že kdysi po ní jeden smrtelník toužil a prolil pro ní spoustu krve všech ras." Krátce se odmlčel, pak na svého hosta upřel pátravý pohled. "Ten muž byl žákem největšího nepřítele elfů Merlina, ale nakonec ho zabil a přisvojil si jeho znalosti..."

"Kdy jste na to přišel?"

Chovatel zakroutil hlavou. "Příliš pozdě, na to abych ten kontrakt vypověděl."

"A čest vám nedovolila..."

"Ano, čest Sličného lidu," povzdechl si elf v odpověď.

"Přišel jsem si pro tu zbraň," hlesl host tiše. "Máte ji tady?"

Chovatel přikývl a pak z lakované a intarzií zdobené skříňky vytáhl zbraň zabalenou do pruhu hedvábí. "Je to velice cenný kousek. Tak cenný, že můj kontrakt se s jejím získáním dostal na hranici vypověditelnosti. Doufám, že jste si dostatečně pečlivě přečetl bod 78, podbod 34 naší smlouvy..."

"Ano, smlouvu je ale možno zachovat v platnosti při korekci ceny kontraktu a já jsem ji sem dnes přišel navýšit. Co takhle třicet procent?"

"Chovatel se pousmál. "Pro začátek to ujde, ale na konečnou cenu to nevypadá..."

"U mladého Lovce byly nalezeny i náboje, že?"

Chovatel sáhl do kapsy a podal mu trojici masivních nábojů.

Host je s poděkováním přijal. Dva položil na stůl a třetí si zkoumavě prohlédl proti světlu. "Ano, to jsou ony."

"Myslím, že nejsem chamtivý, ale provoz mé líhně něco stojí," pronesl Chovatel zamyšleně. "Proto navrhuji pětačtyřicet procent z tržní ceny. Chcete ji prodat, ne?"

Host zkoumavě zatáhl za páčku závěru a otevřel temný vstup do nábojové komory. S tichým zaskřípěním kovu třoucího se o kov do ocelového lůžka zajela mosazná nábojnice jednoho ze tří nábojů.

Cvak.

"Moment," hlesl v tu chvíli Chovatel. "Jak jste věděl, že ten Lovec je mladý a že u sebe měl tyto náboje?"

Odpovědí mu byl úsměv. Pak se černé ústí leumurijské ručnice usadilo uprostřed jeho hrudníku a úderník tisíce let staré zbraně udeřil do dna náboje.

Když se rozplynul dým, muž, pohlédl na mrtvolu bývalého obchodního partnera. "Chamtivost je stejný hřích, jako narodit se elfem..."

Jediným trhnutím páčky otevřel závěr a kouřící nábojnice ve vzduchu opsala zářivý oblouk. 

Pak sáhl pod svůj plášť, vyndal headset, nasadil si jej a aktivoval mikrofon.

Jediné, co do něj řekl, bylo: "Vpřed!"

-----XXXXX-----

Když se dveře vedoucí do sekce odstavených mláďat rozlétly v záplavě ohně a kouře, seděla zrovna ve svém kotci a zamyšleně sledovala misku, do které ji ošetřovatel vyklopil nechutně vyhlížející směs nedovařených krup a masa plného šlach a nepoživatelných chrupavek. Na rozdíl od ostatních ze smečky, ona to nechutné praštění, které vydávaly, když je drtila svými silnými stoličkami, nesnášela.

Ve zlomku vteřiny byla na podlaze, překvapená vším tím hlukem a výbuchy. Její výcvik ale brzy překonal vzmáhající se paniku a dokonce i další dávku zásahových výbušek.

Na rozdíl od alfa samce, který jak zjistila, divoce pobíhal ve své kleci a hystericky přitom ječel. V jednom okamžiku ještě lomcoval mřížemi v panické snaze o útěk a ve druhé už jen stál a nepřítomně, s očima vytřeštěnýma hrůzou se pokoušel z krku vytáhnout dlouhou třísku, jednu z mnoha, kterými ho zasypala exploze tříštivé střely z granátometu.

Po chvíli snažení se mu to podařilo, ale jediné čeho dosáhl, byla proměna malého krvavého pramínku v divoký gejzír.

Během několika vteřin se zhroutil bezvládně na podlahu.

Neubránila se ušklíbnutí.

Mladý asistent ošetřovatele zrovna v plášti zčernalém kouřem probíhal kolem její klece, když zarachotila krátká dávka ze samopalu. V dýmu, který naplnil líheň, nebylo vidět střelce a ani záblesky z jeho zbraně. Uprostřed elfovy hrudi se objevila trojice krvavých dírek a on se s hlasitým a povzdechem zhroutil k zemi.

Jediným skokem se k němu vrhla, prostrčila ruku skrz mříže a uchvátila svazek klíčů, které měl v kapse pláště.

Potřebovala jen pár vteřin k tomu, aby zámek jejího vězení přestal vzdorovat a poslušně cvakl. Rozrazila dveře své klece právě ve chvíli, kdy se z chuchvalců dýmu vymanila první postava. Muž v černém overalu, s kinetickou vestou, kevlarovou přilbou a tváří ukrytou za pletenou kuklou a zrcadlovým plexištítem napojeným na osobní mikropočítač od ní nestál dál než dva kroky.

Překonala je jediným divokým skokem, který završila nárazem do vetřelcova hrudníku.

Vyhekli současně. On překvapením, ona po nárazu do tvrdé plochy keramického plátu schopnému odolat většině konvenční munice.

Podařilo se jí srazit stranou hlaveň jeho samopalu a udeřila ho loktem přes hlavu. Kevlarová přilba se promáčkla, jako by byla z papíru a zakuklenci vyjely oči z důlku. Pohyb zpátky už nezvládly.

Než se definitivně svezl k zemi, vytrhla mu z ochromených rukou samopal, ale nakonec ho zahodila a vzala si jeho útočný nůž. Píď dlouhá a černě kalená čepel ji připadala lepší než jakákoliv střelná zbraň světa. Drsná, pogumovaná rukojeť ji padla do ruky jako ulitá.

Usmála se.

Vzduchem se v tu chvíli prohnalo rozžhavené olovo a přinutilo ji vrhnout se k zemi. Odkulila se stranou a pak z kleku, jako by byla na atletickém mistrovství, vyrazila sprintem do svíjejících se chuchvalců dýmu.

Byli tam. Přesně podle očekávání narazila na další trojici zakuklenců, kteří se bavili střílením do mláďat její smečky, zoufale pobíhající po kotcích. Jednoho po druhém je kosili dávkami z automatů, měně je ve změť zakrvácených, dodělávajících a posmrtnými záškuby stižených těl.

Skočila mezi ně. Úder nožem, rychlý jako zákmit hadího jazyk, prvnímu z nich otevřel krční tepnu a proťal průdušnici. V předklonu proklouzla pod pomalu se pohybující hlavní útočné pušky jeho kolegy a než stihl jakkoliv zareagovat, vrazila mu nůž do podpaží až po rukojeť.

Zakuklenec vyjekl a pleteninu na jeho ústech prosákla krvavá červeň. Otočila čepelí v ráně a pak ho, lapajícího bezmocně po dechu, prudce odstrčila vstříc třetímu. Pneumotorax toho nešťastníka netrápil dlouho. Těsně před srážkou ho kolega instinktivně prošil dávkou a odhodil bezpečně stranou. 

"Ty... čubko!" vyjekl zakuklenec, když mu došlo, jak posloužil kamarádovi, ale na víc se nezmohl. V následujícím okamžiku už klečel na podlaze a snažil se mezi prsty zachytit unikající kličky vlastních střev.

Věnovala mu pohrdavý úšklebek. Měl si pořídit delší vestu. Spořínek...

-----XXXXX-----

Rachot na chodbě za dveřmi jeho cely ho přesvědčil, že je nejvyšší čas odtud zmizet. Ještě jednou zkontroloval všechny tři závěsy, na kterých spočívala váha dubových a černým železem obitých dveří, jež ho dělily od svobody.

Pak k nim pronesl jediné slovo. Stačilo.

Všechny tři panty se ve vteřině poddaly staletím a rozpadly se v rezavý prach.

Dveře se se skřípěním naklonily a odporoučely k zemi. Vyhlédl zárubněmi na chodbu. Stráže tam pořád ještě byly, ale ve stavu, v jakém se nacházely, už nepředstavovaly žádné riziko. Za hodinu, nejdéle dvě, se ta těla budou hemžit malými černými stíny, kterým se říká hrobaříci. Ti jejich pozemská těla přenesou zpět do jejich dimenze, aby se mohli znovu zrodit v Síních Mandosu.

Odplivl si. "Elfové," zamručel nespokojeně, když je překračoval. Pak si všiml bílých jizev na jejich zátylcích tam, kde válečníci nosí svá klanová tetování. "Takže exulanti," zamumlal si pro sebe, zatímco je obíral o zbraně. "Je to čím dál lepší..." 

Když vybíhal z vězeňského komplexu, zahlédl dívku s ebenově zbarvenou kůží a hřívou do copánků spletených vlasů.

Stará známá, pomyslel si, když ji viděl klečet na muži oblečenému stejně jako příslušníci všech zásahových komand světa a nožem mu na hrdle vykreslovat druhá ústa. Když s ním skončila, byl sice rozesmátý od ucha k uchu, ale do smíchu mu z toho nebylo...

Strnul uprostřed pohybu a v hlavě se mu rozběhl vír myšlenek. Ten muž nemohl být agent. Do vrstev Prolnutí se jako neobdarovaní mohli dostat jedině s průvodcem. Navíc se vzpírali nosit cokoliv méně elegantního, než je drahý oblek a neprůstřelná vesta nejnovější generace. Taktické kombinézy na sebe nevzali už padesát let... 

Když se za ní objevil další zakuklenec, nezaváhal ani minutu. Pistole, kterou sebral strážnému, byla stará a pamatovala Války o sjednocení, ale fungovala a víc v tuto chvíli nepotřeboval.

Zachytil do mířidel ozbrojencovu hlavu a vyslal k nebi krátkou modlitbu. Potřeboval jejich přízeň - kevlar je přece jen kevlar.

Jeho protivník v tu samou chvíli namířil na dívku samopal. Stačil jen nepatrný pohyb jeho ukazováčku, ale to, co se nakonec pohnulo nebyl prst, ale jeho lebeční kosti – to když velkorážní projektil elfské zbraně prošel nejen kevlarem taktické přilby, ale i lebkou pod ním.

Ebenová dívka, překvapená pádem bezhlavého těla, které neviděla, se prudce otočila a o vteřinu později její pravice prudce vylétla vstříc Damiánovi.

Fascinovaně sledoval štíhlou čepel útočné dýky, rotující vzduchem v blýskavých otočkách. Ke svému překvapení zjistil, že se nedokáže pohnout dost rychle na to, aby se ji dokázal vyhnout.

Zatraceně, pomyslel si. Měl jsem toho zakuklence nechat udělat svoji práci. Pro dobrotu... Čepel s tlumeným svistem prorotovala jen palec od jeho ramene. Následoval náraz a hlasité vydechnutí.

Překvapeně se ohlédl a uviděl dalšího zakuklence, jak se potácí po místnosti a pokouší se vytrhnout si z hrdla dívčinu dýku. Jeho samopal ležel na zemi. Stačilo jen stisknout spoušť. Stačil jen nepatrný pohyb jeho ukazováčku...

Přišla k němu. Pomalu a rozvážně, ukazujíc přitom své prázdné dlaně. 

Přikývl a položil na zem elfskou pistoli.

"Ty zabít, já zabít," řekla hrdelním, jako by sametem potaženým hlasem. "My... vyrovnáni."

Opět přikývl. Pak ukázal na muže u svých nohou. "Kdo je to?"

Pokrčila rameny. "Já v kotci, když oni přijít..."

Poklekl k tělu a po chvilce snažení mu rozepnul pásek podbradníku a po přilbě sundal i pletenou kuklu. Díval se do bledé tváře, ze které smrt vymazala všechny emoce kromě bolesti.

"Je to člověk. Jsme ve světě lidí?"

Zavrtěla hlavou. "Vrstvy... Hluboko... mezi světy..."

"Takže je to obdarovaný, ale ke komu patří?" pokračoval Damián, zatímco mrtvole sundával neprůstřelnou vestu a pak i overal. Pak, když před ním ležela do půl pasu, překvapeně vydechl. "To snad..."

Nahlédla mu přes rameno a překvapeně zamrkala.

Pokračování zde...