ROMÁN: Alex Drescher, Světla v temnotách - Devatenáctá kapitola

V Prolnutí - místě kde se setkává svět magie se světem vědy to opět vře. Největší štvanice v dějinách, uspořádaná Lóží, trvá už pět let. Strážci, Knihovníci a Popravčí, kteří byli odedávna ochránci rovnováhy, se stejně jako členové Rady skrývají a  agenti Lóže už odvlekli neznámo kam stovky lidí s magickým potenciálem. Přichází nová doba temna a v ní se probouzí Lovci, pro které je temnota bojištěm a denním chlebem. Někdo říká, že to jsou šamani, kteří zbloudili ze stezky míru a harmonie. Jiní tvrdí, že to jsou renegáti. Ti ostatní se jich bojí. A někdo je teď začal zabíjet... (Anotace z webu Alexe Dreschera: alexdrescher.estranky.cz/) 

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA

Když vstoupila do místnosti, přesně vržená kletba ji srazila na podlahu. Nešlo o předání kinetické energie, ale o náraz tak neskutečně palčivé bolesti, že ji nedokázala ustát. Připadalo ji, že ji uprostřed mozku explodovala supernova. Vyjekla a s rukama přitisknutýma ke spánkům se na podlaze schoulila do fetální polohy.

Vyjci nebyli proti magickým praktikám o nic odolnější, než všichni ostatní. Možná kdyby měla příslušné amulety proti uhranutí, ale Chovatel nikdy neutrácel za něco, co jeho svěřenci nepotřebovali.

V křeči, která spoutala její tělo, mohla jen ležet tváří v tvář Chovateli, jehož krev z děsivé rány na hrudi se vpíjela do vysokého, ručně tkaného koberce.

Byl mrtvý. Jeho široce otevřené oči postrádaly život - byly prázdné a matné a již z nich stihl vyprchat jas hvězd ze dne stvoření, kterým bohové obdarovali vyvolený Sličný lid.

Tolik jim ho záviděla, protože ona sama nebyla stvořená, ale jen vyšlechtěná. Narodila se v líhni jako produkt genetických manipulací, neosobně, bez lásky. Místo božského zásahu byl její vývoj korigován elixíry, lektvary a aplikovanou magií. Neměla otce ani matku, od kterých by se mohla učit, a tak se musela spolehnout na hypnostudium a minidisky, které Chovatel kupoval od smrtelníků. Možná to bylo rychlejší, než klasické způsoby učení, ale něco ji chybělo...

Zachrčela a rudá námahou se pokusila vytáhnout do kleku.

"Tak jedna k Chovatelových fenek nám přece jen utekla?" ozval se v tu chvíli nad ní posměšný hlas. "Musíš být výjimečná, čubko," pokračoval neznámý, "když jsi dokázala uniknout mým mužům. Jsou totiž velmi efektivní..."

Přistoupil k ní tak těsně, až se její tváře dotkla dokonale vyleštěná špička pánské, ručně šité boty z pravé kůže.

Nasála jeho pach a chřípí se ji zachvělo odporem. Člověk!

Pokusila se po něm zahnat nožem, ale neviditelná síla ji vmáčkla hlouběji do koberce a v zárodku zdusila jakýkoliv další pohyb.

Tlak ještě o něco zesílil.

Když se ji na několik dlouhých vteřin zatmělo před očima, vyjekla hrůzou, že snad oslepla. Hlasité prasknutí jí připadalo cizí a nepatřičné. Teprve, když se do ní zakousla bolest jako hladová šelma, pochopila, že šlo o její žebro.

"No no no," houkl na ni ten člověk rozmrzele. "Chtěla jsi mě zabít?"

Stále se zvyšující tlak ji drtil, jako by klesala do hlubin oceánu. Ucítila, že jí prasklo další žebro a jako velká jehla ji projelo plící. Do úst se ji okamžitě nahrnula železitá pachuť krve. Začala se dusit.

Najednou ucítila, že ji ta samá síla zvedá do stoje, jako loutku, dokud se špičky jejích nohou nezačaly bezmocně komíhat ve vzduchu.

Přistoupil k ní a v jeho očích nebylo nic než pohrdání.

"Nepochopím, proč Stvořitel dopustil vaši existenci," pronesl znechuceně. "Vy, mutanti jste nejodpornější urážkou jeho díla. Jak mohl zničit Sodomu a Gomoru, kolébky lidských mágů a přitom nechat žít vás? Vás, elfy a všechny ostatní nelidské zrůdy..."

"Stovky let jsem musel trpně přihlížet vaší roztahovačnosti," pokračoval, zatímco její tělo zvedl ještě o dvě pídě a pak nechal pomalu plynout prostorem. "Skrývat se, čekat a sbírat střípky informací. Lež a pravda má někdy k sobě tak blízko... Pak jsem ale dostal ten nápad a spojil se s tvým zesnulým mistrem. Nic přece není lepší, než když se dva nepřátelé zničí navzájem, ne?"

Hrábl po pistoli ležící na nedalekém stolku.

"Zabili jste pro mě desítky Lovců. A nakonec se na mě konečně usmálo štěstí."

Zálibně pohladil zbraň po dlouhé hlavni.

"Po všech těch letech... Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Teď už vím, že ty pokoutně šuškané historky jsou pravdivé a až se dostanu do hlavy toho kluka, získám odpovědi i na další své otázky a možná... možná i něco víc... a pak..." krátce se odmlčel, zatímco s ní zálibně vykroužil ve vzduchu elegantní piruetu, "... a pak mě už nikdo nezastaví..."

"Za... bi... ju!"

Opět se ji zmocnila neviditelná síla. Jeho jediné gesto doprovodilo další praskání kostí. Zajíkla se a bradu ji potřísnila krev z prokousnutého jazyka...

-----XXXXX-----

Ebenově černé tělo.

Záblesk.

Svaly hrající pod tmavou kůží. Ňadro. Ruka. Černá a bílá. Větší kontrast bych jen těžko hledal.

Záblesk.

Všude je krev. Na podlaze, na zdi. Teče z ran na těle černém a umírajícím. Vytéká z úst, řine se po bradě a kane na její hruď.

Konečně ji vidím do tváře.

Visí jako zavěšená na neviditelném laně a stejná síla, jež ji udržuje nad zemí, ji zmačkává do nevzhledné, hodně krvavé kuličky.

Záblesk.

Stojím jako zařezaný a v ruce držím ledově studenou křišťálovou kouli. Sám nevím, co jsem vlastně viděl, ale do mozku se mi vypálily barvy a když jsem zavřel oči, zůstávaly mi pod víčky..

"Eben," šeptl jsem. "Viděl jsem..."

Damián nevzrušeně přikývl. "Jasně. Je to ta vyjka. Prolnutí s ní asi má nějaké plány, jinak by nám ji pořád nestavělo do cesty. Pamatuj si, že někdy postupuje citlivě jako buldozer a když ho odmítneš, dříve nebo později za to zaplatíš. Většinou dříve..."

"Myslím, že jsem viděl, jak ji zabíjí," oznámil jsem mu.

Odpovědí mi bylo pokrčení ramen. "Minulost, budoucnost, přítomnost. Bůh ví, pod jakou pokličku jsi nahlédl. Prostě tomu zkusíme zabránit. Kam máme jít?"

"Já?"

"A kdo tu měl vizi?"

Zamyslel jsem se a pak zabodl prst rovnou před sebe. "Je tam."

"No vidíš, že to šlo," odtušil Damián spokojeně a sebral z hromádky přinesených zbraní omšele vyhlížející CZ 805 Bren. "A teď je už načase vyrazit, nemyslíš?"

Zarachocení závěru mého ákáčka nepotřebovalo slovní doprovod.

-----XXXXX-----

Stál u ní a kochal se její pózou, popírající nejen gravitaci, ale i anatomii. Připadal si jako umělec, jako renesanční sochař oslavující svým dílem krásu lidského těla. Snad jen materiál byl jiný, ale to mu nevadilo. Vždyť kámen je tak studený...

"Víš," šeptl, zatímco letmým dotykem konečků prstů kopíroval linii jejího těla, "kdysi jsem takové zrůdy, jako ty, upaloval. Pak ale přišly osvícené časy a lidé na vás přestali věřit..."

Bříško ukazováčku pomalu obkroužilo její levou bradavku.

"Vy jste přestali existovat a my jsem přestali být důležití," pokračoval v přednášce, "a tak se nás zbavili a ze světla se staly stíny..."

"Za... bi... ju!" zasténala.

Pousmál se. "Ne, čubko. To já zabiju tebe. Stačí ještě trochu a vaz se ti zlomí jako sirka. Copak to necítíš? Ten tah, tu bolest..."

Na moment se zasnil. "Kdysi jsem si takhle hrál s jednou čarodějnicí. Byla mladá a silná. A krásná..." Na moment se odmlčel. "Uměla sesílat kouzla gesty i slovem. Víš co jsem udělal?"

Ze slušnosti počkal na odpověď, která nemohla přijít.

"Palečnicemi jsem ji nechal rozdrtit prsty obou rukou na kaši a pak ji kat vyřízl jazyk. A byla moje... jen moje..."

Podíval se na ni. "Chceš být moje?"

Vyjka se pokusila o vyděšené zakňučení.

"Tolik let přetvářky a klamu. Tolik let úsměvů pro zrádce lidské rasy. Tolik let kompromisů a poklonkování..."

Při prvním nárazu do dveří byl zaujat vlastními myšlenkami a pohledem na trpící vyjku. Při druhém si připadal, jako by se probouzel z těžkého snu. Když svůj pohled nakonec obrátil ke zdroji hluku, dveře do pracovny už kolem zámku začala cupovat dlouhá dávka.

Pak se otevřely...

-----XXXXX-----

"Vy?" vyjekl jsem překvapeně.

Odpovědí mi byl jízlivý úšklebek.

Ničím nepřipomínal onoho přátelského až otcovsky se chovajícího převora. Jeho dobrosrdečnost byla tatam. Jako by to byla jen maska, kterou konečně mohl odložit. Nyní měl ve tváři přezíravou nadřazenost a v očích chlad tetelící se jako klubko zmijí a stejně smrtelný.

Chtěl jsem mu mušku kalašnikova usadit přímo doprostřed jeho hlavy, ale nemohl jsem odtrhnout oči od bolestí sténající vyjky, prohnuté jako v nějaké baletní pozici, která levitovala jen kousek od něj. Nevypadalo to s ní dobře. Ruce měla polámané, stejně jako nohy. Na těle se jí slévaly modřiny s krví vytékající z hojných ran a škrábanců. Podle krve všude kolem, musela už být nějakou dobu anemická...

"Nechte ji být," požádal jsem ho tak slušně, jak jsem byl schopen.

Pohybem ukazováčku ji ve vzduchu roztočil jako káču.

"Třicet let jsem čekal v převorově kůži na tento okamžik," odvětil pak se spokojeným úsměvem. "Věř, že to byla moje nejnudnější identita. Pak jsem ale začal obchodovat s elfy a ehm, lovci. Celé roky jsem sháněl pro Lovce co nejobtížnější zakázky a sledoval je. Říká se, že magické zbraně si volí za své majitele ty nejlepší. Lovců byly stovky a těch dobrých desítky. Zabíjeli pro mě a umírali. Síto se vyprazdňovalo. Dokud v něm neuvízl i tvůj otec. Byl to horký kandidát, ale pak zemřel i on.

Vlastně bych už propadl zoufalství, když tu ses objevil ty.

"Proč?"

Ukázal mi moji-otcovu ručnici. "Kvůli tomuhle," odvětil. "Celý svůj život hledám lemurijské artefakty. Nebyl jsem vysloveně neúspěšný, ale šlo jen o hračky se zlomkem moci. Před lety jsem se dozvěděl, že jiní měli víc štěstí. Trvalo mi deset let, než jsem se dozvěděl, že Rada Prolnutí vyslala nějakou expedici do Mongolska a že byla úspěšná. Musela být úspěšná, protože o ní nejsou žádné informace a těch pár členů, co se z ní vrátilo, mlčelo jako hrob...

Zákonitě to vzbudilo můj zájem. Trvalo ale dalších pět let, než se na černém trhu objevily zajímavé pohřební šperky. Byly Lemurijské a jejich majitel se dušoval, že je koupil od nějakého Lovce..."

"Teď máte tu věc, tak nás nechte jít," řekl jsem mu, ale zavrtěl hlavou.

Kolem mě se do místnosti prosmýkl i Damián. Na rozdíl ode mě se ale nezdržoval střelnou zbraní a rovnu tasil svůj tesák.

"Nikdy nás nenechá jít," pronesl do nastalého ticha. "Ne, když známe jeho tajemství. Dokonce hned dvě..."

"Ano?" opáčil expřevor jízlivě.

"Tví soukmenovci určitě neví, kdo jsi, že?"

Převor si ho změřil mrazivým pohledem.

Damián se pobaveně pousmál. "Myslel jsem si to. Už jsem s příslušníky tvého druhu měl co do činění. Myslíš si, že jsem měl říci, že jsem měl tu čest, jenomže cti v tom nebylo ani za mák.

Kdysi jsem v knihovně Rady narazil na několik opravdu zajímavých manuskriptů. Mým favoritem byla encyklopedie Terra Obscura. Četl jsi ji někdy? Ne? To bys měl. Je tam o kožoměncích moc hezký odstavec. Vysvětloval docela výstižně, proč příslušníky tvého druhu vybíjejí na potkání všechny rasy..."

Převor se ušklíbl. Na krátký moment se ale bělmo jeho očí ztratilo a já v nich zahlédl čerň čerstvého hrobu.

"Konec řečí," sykl. "Děsíš mladého. Uděláme to jednoduše. Dej mi ho a jdi si kam chceš. Dovolím ti dožít tvé zbývající dny v míru..."

"Jsou nabídky, které nejdou odmítnout," pronesl Damián po chvilce mlčení váhavě.

Upřel jsem na něj nevěřícný pohled.

"Tahle k nim ale nepatří," dodal s úšklebkem.

Převor se ve stejný okamžik proměnil v barevnou šmouhu. Ve stejnou, v jakou jsem se já měnil každého patnáctého o výplatě. Zřejmě Damiánův souhlas s nabídkou ani nečekal...

Damián vstříc blížícímu se převorovi nastavil hrot tesáku a z pouzdra ukrytého pod pilotkou vytrhl čezetu. Stačilo jediné stisknutí spouště a vyšlehl z ní dlouhý ohnivý jazyk. Závěr skočil dozadu, přitom vyhodil kouřící nábojnici a vrátil se zpět, zaváděje další náboj do komory.

Další zášleh a kulka následovala tu předešlou v letu kožoměncovým směrem.

Nenechal jsem se dvakrát pobízet. Tolik let jsem to smažil kalachem po všemožných grázlících ve kdejaké videohře a teď jsem držel v ruce skutečný exemplář. To by si vystřelil i pacifista...

Kalašnikovy se nezdržují takovou hovadinou, jako je semi-auto. Máte jen dva režimy střelby a já si zvolil ten efektnější. Zapřel jsem se, co to šlo, stiskl spoušť a držel ji, dokud v zásobníku nezbyl jediný náboj. Kalach měl sice snahu přeorat strop, ale já ho srdnatě držel ve směru převorova hrudníku, dokud závěr suše necvakl naprázdno.

Každý jiný by se zhroutil na zem, rozsekaný třicítkou projektilů na krvavou kaší, ale tenhle úlisák, který se při našem posledním setkání tvářil jako kámoš největší, měl kůži pěkně tvrdou. Nebo kořínek...

A nebo šlo o něco jiného. Zřetelně jsem totiž viděl, jak se jedna kulka po druhé ztrácí v půli cesty, aniž by k tomu falešnému převorovi vůbec dorazily. Nezasáhla ho ani jedna. Naposledy jsem něco takového viděl na holu. Jenomže v tom ten chlápek nastavil vstříc olověné smršti ruku a kulky pak před ním popadaly na podlahu. Tatík převor byl o třídu lepší, on ty kulky stihnul i zašantročit. Za letu by to nezvládli ani olašští chmatáci a ti patří v kšeftu k těm nejobratnějším.

Takže to musela být magie, protože olachy běžný smrtelník netrumfne. K něčemu ta moje exhibice ale přece jen byla – nedokázal anihilovat kulky a současně udržet vyjku ve vzduchu. Asi si vybral, protože sténající vyjka se nejprve ve vzduchu zhoupla a pak s hlasitým žuchnutím spadla na podlahu. Unikl z ní přitom sten, jako když se zatřepe dětskou pannou.

V tu chvíli se už děda Damián srazil s převorem silou dvou beranidel. Tesák proťal vzduch s hvízdnutím, které by mu záviděli i v samurajských filmech.

Vytrhl jsem zpoza opasku spárovou dýkou a přidal se...

-----XXXXX-----

Sípavě se nadechla. Oči ji zastírala mlha, kterou by za laskavou považoval jen optimista. Pokusila se zvednout na rukou. Podařilo se ji to až na druhý pokus, ale její situace se tím nezměnila.

Pochopila, že se nedokáže zvednout. Vyplivla na podlahu krvavou slinu a rezignovala na otření potřísněných rtů.

Druhé nadechnutí ji stálo stejně tolik sil jako to první. Určitě by dokázala poznat, kolik žeber má zlomených, ale nechtěla to vědět. Bude jich určitě víc, než je zdrávo.

Celé tělo měla jako v ohni, ale nejhorší bylo, že necítila nohy. Nebyla tolik optimista, aby se těšila, že žije. Pro žádného vyjce neexistoval život bez pohybu. Smečka neměla pochopení pro invalidy a nestrpěla ani zraněné kusy pokud neexistovala naděje, že se rychle uzdraví. Slabí byli ze stáda vyčleněni tím nejbrutálnějším přímočarým způsobem, jaký existoval. Pro dobro smečky, pro její sílu...

Pohlédla na popelavé tělo Chovatele, který ležel jen píď od ní. Nenáviděla ho. Nikdo jí nikdy nezpůsobil tolik bolesti jako on. Odporný, tisíce let starý elf se srdcem z kamene, zahleděný do svých temných projektů, elixírů a tabulek s genovými mutacemi, které chtěl buď posílit nebo potlačit.

Byla jeho výtvor. Možná poslední žijící. Poslední, ale i jí už smrt seděla na jazyku, byť tam zatím jen rozverně komíhala nohama.

Pak uviděla JEHO – muže v černé sutaně, který s jízlivým smíchem čelil útokům mladého Lovce i jeho starého společníka. Mistra, napadlo ji v tu chvíli. Ani na moment nepochybovala, že to byl on, kdo Chovatele zabil. Jeho pach prosycoval Chovatelovu pracovnu stejně úporně jako pach rozkladu.

V uších ji zarezonovaly zvuky střelby. Dlouhá, ohlušující a trhavá dávka ze samopalu, kterou doplňovaly i třaskavé rány z pistole. Z hypnostudia znala ty nejznámější z dílen lidí, i jejich účinky, ale vrah přesto zůstal nezraněn.

Pak se s úsměvem ve tváři vyhnul starcově tesáku a sérií děsivě rychlých úderů ho poslal proti zdi. Po té se od místa nárazu rozběhly jak vlas tenké praskliny připomínající pavučinu.

Pak se střetl s tím mladým Lovcem. Stačila ji jediná vteřina, aby pochopila, že na něj nebude stačit. Ve druhé vteřině ho už chovatelův vrah prudkým kopem srazil k zemi a zaklekl.

Pod vrahovým tělem uvězněný smrtelník chrčel v marné snaze se osvobodit.

S vrčením se k nim začala plazit. Nohy, bez kapky citu vlekla za sebou a po podlaze rozmazávala krev, která ji prýštila z otevřených ran.

Život pro ni ztratil cenu. Byla poslední z celé líhně. Neměla jinou budoucnost, než vykonat pomstu za všechnu prolitou krev.

S dalším bolestiplným posunem po podlaze se její únavou se třesoucí prsty něčeho dotkly. Byla to její dýka.

Spokojeně zapředla. Přesně tohle teď potřebovala...

Mladý Lovec se vrahovi pokusil naposledy vzdorovat. Přiškrcený kolenem, jež mu drtilo karotidy, byl již na pokraji bezvědomí. Přesto se mu podařilo do protivníkova boku zabořit spárovou dýku. Její čepele se s naříkavým zvukem roztříštily na tucet střepů.

Vrah přesto zaječel bolestí. V následujícím okamžiku, ale mladého Lovce zasypal smrští úderů a pak mu, již bezvládnému, vzal hlavu do svých dlaní.

"Budeš můj, syne Maxa Koutného," zasyčel nenávistně, "a prozradíš mi všechna tajemství tvého otce. Ty víš, co hledám, že? Určitě to nosíš v té své nepotřebné hlavě!"

Zavřel oči a mladý Lovec náhle začal ječet jako šílený. Jeho oči zašly bělmem a tělem mu procházely vlny nekontrolovaných křečí. Připadalo jí, jako by mu vysával mozek...

"Ano!" zaječel náhle vrah vítězoslavně.

Posunula se k nim o další metr. A ještě o jeden.

Viděla, co se stalo s Lovcovou dýkou a proto ve svých plánech zavrhla bodnutí do trupu. Určitě na sobě měl nějakou zbroj, možná dokonce některou z těch moderních hi-tech vymyšleností.

S dalším přísunem se zaměřila na nalezení vhodného místa. Pak vycenila zuby se spokojeném úšklebku.

Z posledních sil, které v sobě ještě dokázala nalézt zabořila vrahovi dýku do podkolení a když se s bolestným křikem zhroutil na podlahu, sekla ho ještě do nechráněného krku...

-----XXXXX-----

Ta násilná a špinavá přítomnost se z mé mysli vytratila stejně rychle, jako se v ní objevila. Chtělo se mi zvracet jen z pomyšlení, že si to temné a slizké vědomí dovolilo přivlastnit mé myšlenky, pocity i vzpomínky. Dalo se to přirovnat k mentálnímu znásilnění.

Dobré ale bylo, že se mi vrátila kontrola nad tělem a já se zase mohl postavit. Nešlo mi to sice dvakrát rychle, ale dokázal jsem to. Hlava mi třeštila po těch inkasovaných úderech a chtělo se mi zalézt někam do temného rohu a začít si lízat rány. Raději jsem se ale poohlédl po tom, který mi to způsobil.

Falešný převor ležel na podlaze a z děsivé rány na krku mu tryskal proud husté, temné krve. To se trochu bilo s mými znalostmi ze zdravovědy, ohledně barvy tepenné krve, ale důležité bylo, že z něj vůbec něco teklo a čím víc toho vyteče, tím pro nás lépe.

Chtěl jsem ho dorazil, ale moje spárová dýka podstoupila radikální manikúru a zbyla z ní nepoužitelná troska.

Vrhl jsem okem po Damiánově tesáku. S tím jeho superostřím by byla hračka ufiknout tomu zmetkovi hlavu.

Damián, jako by tušil, na co myslím, jen zavrtěl hlavou. "To ho nezabije. Chce to oheň, nehašené vápno, nebo sud s kyselinou..."

Pak trhnul hlavou k nehybně ležícímu tělu ebenově černé dívky.

"Postarej se o ní," dodal a unaveně i přetřel oči. "Musíme odtud a ona s námi."

Tak jsem nechal převora převorem, naklonil se k bezvědomé vyjce a přehodil si ji přes rameno. Obtížen nákladem jsem pak vyhlédl ze dveří. Právě včas na to, abych zahlédl tucet klusem se blížících postav. Mramorové podlahy se otřásaly dusotem jejich vojenské obuvi. Zakuklenci!

"Musí tu být i jiný východ," hlesl Damián. "Tajná chodba, nebo tak něco. Elfové jsou paranoidní až na půdu..."

"Po... portál," zašeptala mi vyjka pod levou lopatku.

"Cože?"

"Nabitý... portálový... amulet. Implantát..."

"Hodná holka," odvětil za mě Damián a divže ji nepoškrábal pod bradou. "Dostaň nás odtud, ale rychle!" pobídl ji ještě a jen, co to dořekl, se před námi otevřel zářivý disk z čisté energie a my do něj vstoupili.

-----XXXXX-----

Zalykal se vlastní krví, která mu proťatým hrdlem stékala do plic. Znovu a znovu se neúspěšně pokoušel nadechnout. Z posledních sil ovládl paniku a překulil se na břicho. Zvedl se do kleku, přitiskl si dlaň na ránu a počkal, až se mu uvolní dýchací cesty.

Rána se sama zacelila a on se s kašlem nadechl. Pak si hřbetem ruky otřel zakrvácená ústa.

Bojovníci Stínů stáli v mlčenlivém půlkruhu kolem něj a trpělivě čekali.

Konečně se mu podařilo se ztěžka zvednout. Vstal a pohledl na ně. Z jejich tváří nic nevyčetl, ale v jejich očích byl strach a současně i fascinace pohledem na jeho uzdravení. Toužili po jeho schopnostech. Po tom, co oni sami, ač obdarovaní, nedokáží...

To kouzlo okamžiku nešlo nevyužít.

"Bratři," začal, "tohle je místo hereze a rozkladu a my ho do základů vypálíme a budeme doufat, že jednou stejný oheň očistí i tento nemocný svět. Připravte vše potřebné, ale všechno zase shořet nemusí. Cennosti jsou vaše. Rukopisy, grimoáry a magické artefakty patří archivářům Stínů..."

Díval se na jejich záda ukrytá za kevlarem. I přes všechna ta staletí byli vojáci pořád stejní. Za tu trochu povoleného rabování za ním nyní půjdou třeba do pekla.

Naposledy se podíval na mrtvolu Chovatele a pak mu s náhlým prozřením prohledal kapsy. V jedné našel komunikátor, který mu dal. S úlevným povzdechem z něj vyndal kartu a nepotřebný zbytek proměnil rázným dupnutím v hromádku trosek.

Náhle se jeho pohled zastavil na drobných přívěscích, které měl Chovatel pověšené na kožených řemíncích, jež mu omotávaly zápěstí. Překvapeně zjistil, že jde o kousky horského křišťálu, ovinuté jak vlas tenkými stříbrnými drátky, do kterých byla magicky přenesena maličká, bílá tělíčka.

"Červi?" pronesl zamyšleně. "Komupak jsi je nasadil?" pronesl k mrtvému elfovi. Prudce přívěsky strhnul a majetnicky je sevřel v dlani. Na tváři se mu usadil spokojený úšklebek.

"Pojistil sis svůj nejcennější majetek, co?"

Mrtvý Chovatel mu ani teď neodpověděl.

Pokračování zde...