RECENZE: Dana Rusková, Běsné město

Disclaimer: Autor recenze má s Brnem (a nyní i s Brrnem) velmi intenzivní láskyplně nenávistný vztah. S moravskou metropolí cítí zvláštní sounáležitost, která mu bouří krev, kdykoliv se objeví na dohled věží Petrova. A velkou část požitku z četby Běsného města tvoří právě literární bloumání po známých-neznámých místech, úžas nad prolínáním smyšleného se skutečným a luštění rébusů v podobě proměněných místních názvů, jimiž Dana Rusková své město očarovala. A nejen je.

Štatl... město ejakulujícího orloje, předčasných polední a bezkonkurenční vize. A také město plné atmosféry, svérázného humoru a ještě svéráznější cesty za hledáním vlastní identity. Středověké katakomby, opuštěné textilky, prvorepublikové kubistické vilky, na zelené louce vystavěná šedivá sídliště a ještě šedivější periferie – to vše patří ke kulisám Šalingradu. Ke kulisám, k nimž stačí přidat jen fantasii či možná správný úhel pohledu, a objevíte Běsné město dřímající někde pod povrchem.

Brrno Dany Ruskové se objevuje již v povídce Běsná čtvrť, která zabodovala v soutěži Vidoucí, další příběh ze světa divokých genů – Hudba dálnice – si odnesl vavříny Žoldnéřů fantasie dva roky nazpátek. Urban fantasy v mnoha podobách dnes frčí a Rusková do proudu přispívá svou vidinou promíseného světa lidí a nejrozličnějších nadpřirozených děsů a běsů. Čistí lidé a čisté nestvůry bývají vzácní a špetka nelidské krve v žilách může dodat lecjaké překvapivé schopnosti. Ovšem za zvláštnost a odlišnost se vždy platí – strachem spořádaných občanů a nenávistí davu. Ani Brrno v počátcích povídkového románu Běsné město není ušetřeno rozdělení na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé. A patří k dlouhé a osvědčené tradici města pod Špilberkem, že cizáci se zavírají do ghetta. To určené pro strašidla nese jméno Běsná a nomen omen neplatí nikde víc než zde.

Bytosti s vysokým podílem divokých genů se nijak neliší od lidí v jedné věci: i mezi nimi najdete opravdové grázly. Nedisciplinovaní upíři, rozhněvané víly či nenažrané přízraky – ti všichni tvoří klientelu policejního kapitána Sanka. Nikoho ovšem nepřekvapí, že často končí na smolné straně policajtského čarovného obuchu i netvoři skrz naskrz geneticky lidští. Samotářský pochůzkář neváhá zajít dál a hlouběji než kdokoliv jiný od sboru. A i když občas žere prach, Sank vždy nakonec vstane a vrátí úder. Prostě chlap na svém místě – hrdina, který nikdy nevolá posily a jenž získá sympatie publika i přes vlastní odpor.

Sedmero případů kapitána Sanka tvoří volně pospojovaný celek, ve finále autorka podařeně spojí úvod se závěrem a nechá si (doufejme, doufejme) pootevřené vrátka k pokračování četnických humoresek mezi běsy. Otvírací příběh Běsná čtvrť čtenáře vymáchá v zoufalství, jímž ghetto takového kalibru nasákne víc než hadra v molotovu benzínem. Při druhém čtení oceníte epizodní výstupy mnoha figur a figurek, s nimiž budete mít čest později. Jenže doba kráčí vpřed a ve Vzdušných zámcích již Běsná není internační čtvrť a magické schopnosti zde slouží v žoldu „obyčejné“ hospodářské kriminality. Že není nad dobrou motivaci k vyšetřování, ukazuje Ničská přehrada napsaná z pohledu Sankova přítele vodníka Karase. Pokud kapitán nevyřeší případ včas, na přehradu a všechny divoké v ní dopadne těžká bota oficiální represe. Co potom dopadne na Brrno, to už je jiná otázka. Ve znamení napětí, podezřívavosti a návratu k běžnější paranormální kriminalistice (což je oxymóron ryze sankovský) se nesou Šedá pole, patrně nejvíce atmosférická povídka sbírky. Brrněnské katakomby, ilegální psí zápasy a vystrašené podsvětní živly – to vše se sejde v Základním patře. Pubertální holky a upíři rovná se průšvih, a to i ve světě, jenž funguje podle pravidel zdravého rozumu. Komplikovaný příběh točící se kolem závadných part musí řešit kolegyně Polinová, ostří totiž visí nad hlavou její rodiny a nikde jinde než v Umění zla neplatí víc, že krev není voda. Důstojný závěr a patřičně explozivní finále nabízí Smrt a naděje, Karasi.

Povídky fungují samostatně, ovšem v celku příjemně vynikne vývoj postav i situace kolem nadpřirozených bytostí. Slabinu Ruskové ovšem již od Hudby dálnice tvoří rozuzlení a konce příběhů. Ve valné části povídek přichází závěr náhle jak mozková příhoda, a místo aby si čtenář vychutnal rozpletení zápletky, je zaskočen bleskovým dvoustránkovým uzavřením a šlus. Jistě, kdyby povídky byly mizerné, tak by závěrečná rána z milosti akorát bodla. Jenže ony rozhodně mizerné nejsou.

K autorčině stylu patří stručnost, výjimkou nebývají jednoslovné věty a souvětí se stavbou složitou jak fórky v hantecu byste hledali marně. Brněnskou hantýrku na každý pád ovládat nemusíte, postavy to valí spíš hovorovou češtinou, občas dokonce vypustí z huby nějakou cajzlovštinu – holt tak, jak jim zobák narostl. Charakteristický rukopis Ruskové poznáte i podle civilní poetiky. Představte si magický svět Pavla Renčína spatřený očima utahaného a nevrlého pochůzkáře – a jste doma, tedy v Brrně. Sank je zaměstnaný člověk a nemá čas na obdivování a líčení krás betonové džungle. Přesto se Daně Ruskové daří očarování urbánním prostorem zprostředkovat i v úsečném světě policejních hlášení.

Domorodec ocení autorčiny kejkle s místopisnými názvy, cizák by možná uplatnil mapu brrněnských čtvrtí, ulic a uliček. Navíc k správné fantasy mapa prostě patří, stejně jako pořádná obálka a vnadná ženská na ní – a tu bychom jednu měli a povedenou (a je fuk, jestli míním obálku či dámu). A Běsné město správná fantasy rozhodně je. Byť možná příběhy nešlapou na sto procent, zato prostředí a postavy se nemají zač hanbit. Díky tomu snese kniha se ctí srovnání s tuzemskou i zahraniční městskou fantastikou. Vypadá to, že si Dana Rusková četná ocenění v řadě povídkářských klání opravdu zasloužila, takže zbývá jen jediná otázka: Kdy bude přídavek?

Dana Rusková: Běsné město
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Iva Vávrová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 384
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 235 Kč