SLOUPEK: Identifikujte tři dětské knihy

Jako většina bláznů, tedy lidí mám vztah k dětství. A to hlavně k vlastnímu.

Pamatuju si z oné zakletě bájné éry řetězce událostí a idealizované příhody i klukovské výpravy. Bájnou érou nazýval ten čas i Robert Louis Stevenson a ptejme se: Budou si ji jednou idealizovat dnešní děti?

Určitě! Klause, exekuce, Unii, Angelu... Inu, a charakter těch vzpomínek na „nultá léta“ jedenadvacátého století nutně bude jiný, než charakter těch mých dnešních vzpomínek na závěr roků šedesátých, kdy ještě neexistovaly videokazety, natož internet, a kdy mě rodiče brali v našem městečku do biografu na rohu náměstí, abych se velmi podivil, když byl film náhodou barevný.

A ty záběry už neuvidím, říkával jsem si. Anebo: Ještě tak jednou v životě, ale jen pokud je odchytím v televizi.

Ta byla zatím jen bedničkou s vypoukle černobílou obrazovkou, přes kterou se v kuchyni přehazovával kostičkovaný pléd, když byla vypnutá. A knihy?

S těmi to bylo lepší. Nějaké jsem odmalička vlastnil. Další mi rodiče půjčovali a těšíval jsem se, že si je tedy půjčím po čase i znovu. A mnohé pak v mém životě docela určitě zabíraly obdobné místo, jaké mají v životě soudobých dětí počítačové hry.

Co víc? Skoro nic. Když jsme malí, ještě se nezajímáme o autory a někdy ani o názvy knih. A jen nasloucháme, co předčítají, a přece či právě proto čtenářský zážitek utkví. Hluboko. Ale je vám najednou skoro padesát a uvědomíte si: Ta vzpomínka bývala košatější. Nějak.

Kde zůstalo očesané? A neměl bych výjevy radši zaznamenat? Nebo je pozdě. A něco tedy napíšete, ale leknete se, protože zapsat vzpomínku vždy představuje nebezpečí zvláštního typu. Sotva to totiž uděláte, vzpomínka zmizí a už neexistuje a nevlastníte již tu pravou a jej její zhuštění na papíře.

Prvně čtené knížky samo sebou utkví nejsilněji, ale jejich autory jsem opravdu neznal - a ani ne tituly, i začal jsem „k stáru“ pátrat. Jako Sherlock. Kde?

V antikvariátech i jiných knihovnách. V bibliografiích, ve slovnících. No, a většinou se mi povedlo každou z lásek dětství identifikovat a co příklady uvedu vědeckofantastický knižní sen Olda a tři Marťánkové ilustrovaný Milošem Nesvadbou a geniální dílo disidenta Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969).

Po celá léta jsem si ve vzpomínce uchovával úžasný začátek tohoto Klimentova Dobrodružství, kdy jsou hračky zapomenuty doma, ale vzpamatují se a utvoří si z papírové krabice od bot a větrníku letadlo. Frr pak kamny a rourou a komínem. Vydají se nad Prahu a přes Žižkov za svým pánem - a na dovolenou jeho rodičů, až se i shledají. A ta bájná, Klimentem mi co nektar poskytnutá sugesce ve mně zůstává, ale nejen ta.

Dočasně jsem ovšem taky v dětství uvěřil, že by krabice od bot vážně mohla vzletět a píchnu-li do centra jejího dna žlutý větrník, získám bojový vrtulník. I zabavil jsem někdy roku 1970 vhodnou krabici, narýsoval na dno inkoustovkou a podle dřevěného pravítka kříž... a pojal plán: Do bodu, kde se protínají čáry, zapustím co nejdřív dřevěnou tyč od umělohmotného větrníku, tedy až mi ho máma koupí. Nu, a kartónovou krabici jsem ukryl pod svůj milý gauč jako poklad kapitána Robura Kida Dobyvatele.

Kolik dní čekala? Nevím. V dětství vám všechno připadá jako měsíce, ale šlo jistě jen o týdny nebo dokonce dny. A pak...

Teprve mi to „docvaklo“. Ne, tento vynález nevzletí. Nejsem Robur. Ani Kliment. A tak jsem krabici zase vytáhl zpod červeného gauče, jednomu jehož polštáři jsem tenkrát říkal válenda, druhému skákanda a třetímu „cochceš“. A smutné jsem ji roztrhal - a spálil v kamnech. I s kouskem dětství, tam v tom sklepě u uhlí, a teprve daleko později jsem vypátral identitu pro mě tak zvláštní knížky a o dost let později ji i sehnal a koupil v některém pražském antikvariátu. Asi dvacet let byla, pravda, stažena z veřejných knihoven.

Stejně jako na větrník, unášející medvídka Bumbáska a další hračky, vzpomínával ovšem třeba i na mnohé ještě nečíslované Čtyřlístky anebo fantaskní Macourkovy Pohádky – ještěs původními ilustracemi pana Sivka, jak teď znovu vyšly (v mezičase úřadoval Born). I tyto vzpomínky ale byly postupně a do značné míry rozptýleny, a to pokaždé v okamžiku, kdy jsem se prodral k meritu věcí.

A jeden další takový příběh mi kdysi představil i osud kluka, co získá kouzelnou krabičku sirek. Sotva kteroukoli zlomí, splní se mu přání. A znovu. Třeba i zlovolné (chci Joriku).

A co horšího? Na světě existuje ještě jeden kluk, „hoch s modrýma očima“, a je milionář. Jak to? Vyčaroval si jednou z dotyčných zápalek hned milión stejných magických škatulek. A pak?

I já to nějakou dobu v Plzenci zkoušel, ale přání se neplnila, a tak jsem o podobných splněních začal aspoň fantazírovat před kamarády, kteří tu knížku neznali. A dlouho jsem netušil, co byla zač a co mi vlastně babička četla, než jsem odhalil, že jde o román Šel po městě kouzelník a že jej roku 1970, kdy jsem ho náhodou poznal, dokonce zfilmovali. Pod názvem Záhada železných dveří (http://www.csfd.cz/film/260037-zahada-zeleznych-dveri/). Škoda, že jsem dotyčný muzikál neviděl taky už v dětství, ale pochybuji, že by to vzpomínky na knížku překonalo. Ty jsou totiž nejlepší. A zda mě dílo Jurije Tomina zklamalo, když jsem ho po letech četl dospělý?

Ne. A doteď na tyto bestsellery snů nedám dopustit. A pátrám - a postupně jsem identifikoval i další rané čtenářské zážitky. Třeba Tuneláckou pohádku od Ladislava Dvorského (1968).

Ale bohužel míváme jen jeden život, že ano, a starosti, a tak i dál zůstává několik knih, které prostě nezvládám vypátrat. A získat. Tak třeba příběh Viktora Woroszylskiho Kde jsi, Cyrile?, ve kterémse autor potutelně a neustále vrací k pasažérovi letadla, který jen mlčí a „myslí si své“. Ale mám i příběhy, kterým dodnes neumím přijít na jméno, a pokud se někomu z vás povede některý identifikovat, dostane ruku Joriky a půl knihovny.

O které příběhy se jedná?

1.      Kniha o Krakonošovi. O moc let předběhla Krkonošské pohádky a slyším, co namítáte: Podobných musí existovat! To jistě, ale poznávacím znamením téhle jsou černobílé kresby, které uváděly záhlaví kapitol – jednotlivých pověstí, a provždy na mě obzvlášť zapůsobila kresba obří hlavy Rýbrcoulovy mezi dvěma vrcholky, a jak na mě vykoukla. To, že se pán Krkonoš zvládá až takhle zvětšovat, mě tenkrát poprvé fascinovalo.

2.      Kniha, jíž „pracovně“ říkám O houskové hoře. Barevné obrázky mi ve vzpomínce připomínají Trnku, ale jeho bibliografii jsem procházel marně, a na jednom leze hlavní hrdina-kluk po kolenou skrz zelené houští, a pak celým rostlinným tunelem. Tedy leda bych nevzpomínal na obrázek, ale na vlastní představu při čtení. A vidím i onu horu. Z housek. A příběh? Inu, kluk vyhodil svačinu a zdálo se mu pak v noci, že našel cestu tím křovím do zvláštní země všech vyhozených svačin a snad i ztracených věcí. A tomuto světu za houštinou dominovala hora, i když bez Krakonoše, zato z housek, A tolik už poválečných dětí si nevážilo potravin a vyhazovalo je a nedojídalo, ale jen jediný hrdina teď a tady musel vyšplhat nahoru. Zřítil se... a kalhoty mu roztrhl právě suk z jeho vlastní a už ztvrdlé housky.

3.      A třetí titul-objekt pátrání? Je to černobíle obrázková knížka, podobající se komiksu a líčící příhody kluka na opuštěném ostrově. I když... Ano, pointou je, že hrdina vystoupí na kopec a odhalí, že žil celý čas na poloostrově. Šlo o veršovanou knížku - a v tomhle třetím případě jsem si takřka jist, že se jmenuje Robinson Véna Kuk (1948) a pochází od Vladimíra Thiela, kreslena panem Rolečkem.

Mladšího kamaráda Edvarda Valenty a manžela herečky Valentiny Thielové jsem přitom osobně znal a navštěvoval na Vinohradech, a přece jsem si ho tehdy s tímto titulem nespojil - a nezeptal se. A zda je to zvláštní, že jsem na žádnou z těchto publikací od dětství nenarazil? Těžko říct. Pro člověka prolézajícího antikvariáty, to jistě zvláštní bude, a já je prolézal taky. A i ty tunely v křoví. Ale v tom i onom čase jsem s obojím přestal.

Co chci dodat? Kdo umí některou z těch knížek identifikovat, anebo má vlastní a zajímavější vzpomínku, ať napíše.