UKÁZKA: Trevor Shane, Děti paranoie

Anotace:

První kniha série Děti paranoie.

Od svých osmnácti let Joseph vraždil lidi kvůli něčemu, čemu věřil, ale co tak docela nechápal. Tato Válka trvá věky, ukrývá se ve stínech, řídí se přísnými pravidly a bojují v ní proti sobě dvě naprosto odlišné strany: dobro a zlo. Jen se neví, která je která. Vojáci této Války se skrývají mezi obyčejnými lidmi a jejich činy jsou vydávány za nehody nebo akty náhodného násilí, takže nic netušící normální lidé si ani neuvědomují brutalitu, kterou mají na očích. Zabíjení lidí je to jediné, co kdy Joseph poznal, a ve svém oboru patří k nejlepším. Když se mu však jeden úkol nepodaří splnit, pošlou ho jeho nadřízení za trest na smrtelně nebezpečnou misi. Joseph se při ní seznámí s Marií a jeho krvavé poslání poprvé v životě ustupuje do pozadí.

Ukázka:

Jedna

Je těžké se rozhodnout, odkud začít. Vím, že by se mělo začínat od začátku, ale jak mám vědět, co je vlastně začátek? není to jednoduché. Vždycky jsem lépe poznával konce. ale myslím, že všechno začíná v Brooklynu: stojím na temném rohu a čekám, až ta žena zavře krám.

Když poprvé vykročila z budovy, stáhl jsem se do stínu. Krátce se rozhlédla oběma směry, ale věděl jsem, že může vidět jen prázdnou ulici. Protože nic nezahlédla, vrátila se k zamykání. Poslední hodinu strávila úklidem, utíráním pultu a srovnáváním lahví vína, které zákazníci odložili na špatné místo. Teď stála na ulici venku a dlouhý den pro ni končil. Chystala se jít domů ke své rodině. Stáhla kovovou mříž, jejímž úkolem bylo její obchod chránit, zajistila ji visacím zámkem, klíč uložila do kabelky a o krok poodstoupila. Znovu se rozhlédla na obě strany. Pořád nic. Sáhla do kabelky a vyndala cigaretu. Zapálila si, zhluboka potáhla, otočila se vlevo a ulicí zamířila k domovu.

Prozatím všechno probíhalo tak, jak mi řekli. neměla žádný doprovod. nedávala najevo žádné podezření. Její manžel byl právě na služební cestě. Mělo by to být jednoduché. Pro jednou se zdálo, že by to skutečně mohlo fungovat.

Počkal jsem, než ujde půl bloku, až pak jsem vyšel ze stínu, kde jsem se skrýval. Zahnul jsem vpravo a pokračoval po pro-tější straně ulice. Šla rychle, odhodlaně, ale uvolněně. Vždy po několika krocích potáhla z cigarety. na sobě měla dlouhou černou sukni, černé tenisky a červenou blůzu. Byla atraktivní, ale to jsem se snažil vytěsnit z hlavy. Soustředil jsem se na svůj krok, abych byl dostatečně rychlý a dohnal ji v okamžiku, kdy zahne ke svému bytu, ale ne tak rychlý, abych vyvolal podezření. nedělal jsem to poprvé. Premiéru jsem měl už před lety. Ani to nemělo být naposledy. I tím jsem si byl jistý. Ta myšlenka mě netrápila, prostě jsem měl takovou práci.

Když zahnula vlevo do ulice, v níž bydlela, byl jsem necelého čtvrt bloku za ní. Sledoval jsem, jak odhodila nedopalek na chodník a zadusila ho podrážkou. Pak pokračovala ještě tišší, stromy lemovanou ulicí. Jakmile jsem si byl jistý, že mě nemůže vidět, přeběhl jsem na protější chodník. Přitom jsem z tašky vyndal pár tenkých černých rukavic a natáhl jsem si je. Vedlejší ulička byla temnější, svítilo v ní méně lamp.

Pohybovala se rychleji. Rychleji, než jsem u ní považoval za obvyklé. nemyslím, že si mě všimla, ale něco musela vycítit. I tohle bylo normální. nějaký šestý smysl, neodbytný pocit blížící se tragédie. Ještě se neodvážila ohlédnout. několika dlouhými kroky jsem vzdálenost mezi námi zkrátil na méně než tři metry.

Už bylo jasné, že ví, že ji sleduju. Stále mě ještě nespatřila. Prostě mě za sebou vycítila. Mohla začít křičet, ale věděl jsem, že to neudělá. nebude riskovat, že se znemožní. Koneckonců jsem mohl být jen některý ze sousedů vracejících se stejně jako ona domů. nějakou dobu už byla mimo hru. Ztratila schopnost důvěřovat svým instinktům.

Všiml jsem si, že sahá do kabelky. Mohla v ní něco hledat. Sledoval jsem její ruku. Kdyby vytáhla pistoli, slzný sprej nebo snad mobil, musel bych jednat rychleji, než jsem chtěl. Chytil bych ji za zápěstí, zkroutil bych jí ho a donutil ji pustit cokoli, co by v ruce držela. ale udělat jsem to nemusel. Zaslechl jsem tiché zacinkání. Jen hledala klíče.

Stromy vrhaly stíny na chodník. Rychle se pohybovala mezi světlem a tmou. Ještě tři domy a bude u svého činžáku. Snažil jsem se ovládat svůj tep. do žil se mi vléval adrenalin, o němž jsem byl přesvědčený, že ho nebudu potřebovat. Po fyzické stránce se její reakce podobala té mé. Zrychlila, ale ještě odmítala utíkat. Pokračoval jsem rovnoměrnými dlouhými kroky a zkrátil vzdálenost mezi námi, až jsem se jí skoro dotýkal.

Už to věděla. Musela. dostal jsem se jen na krok za ni. Zdálo se, že rezignovala na svůj osud. Hlavou se jí honily některé myšlenky, lítost, jak mohla něco udělat jinak, aby se zachránila. Vím jistě, že si uvědomila, jak hloupé bylo vracet se domů v noci, ačkoli to už takto udělala stokrát. Celé roky. Roky příjemných procházek domů ztichlými ulicemi Brooklynu při návratu z poctivé práce přes den. Byla tu doma. dvanáct let. dvě děti. Kdovíkolik vzpomínek. Mohla by ještě začít křičet? Co když svým křikem vzbudí děti? nechtěla by je vylekat. To jsem věděl. Co tedy mohla udělat jinak? Mohla své děti ráno obejmout. Mohla jim říct, jak moc je miluje. nemusela ječet na chudáka čtyřletého erika, když na podlahu v kuchyni rozlil mléko.

Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy jsem ji ráno pozoroval přes kuchyňské okno ze schodiště protějšího domu. Moc rád bych jí býval něco řekl. Jak moc bude litovat, že na to dítě tak křičela. nech ho, ať si rozlévá, napadlo mě, když jsem ji pozoroval, jen ho nech. Samozřejmě jsem neřekl ani slovo.

U posledního vchodu před jejím činžákem jsem si v duchu znovu prošel svůj plán. Mezitím zahnula vlevo a otevřela nízkou branku, kterou se procházelo k jejímu bytu. Byl jsem tak blízko za ní, že jsem mohl branku zachytit, než se zavřela. Sly-šel jsem už její dech. Slyšel jsem televizi z jejího bytu. nejspíš se na ni dívala chůva.

Neviděl jsem jí do tváře, ale dokázal jsem si představit její výraz. V té chvíli ji měla plnou jednoho ze dvou pocitů: paniky nebo odhodlání. Obojí už jsem v minulosti viděl. Mohl jsem jen doufat v odhodlání. Panika by mohla všechno zkomplikovat. Chystala se došlápnout na první schod vedoucí ke dveřím jejího bytu. než to udělala, natáhl jsem ruku a pevně jsem jí se-vřel zápěstí. Vybral jsem si ruku s klíči, aby je nemohla použít jako zbraň. Jsem si jistý, že ji to někdy v minulosti učili. „Jdi po očích,“ nabádali ji. Všechny ženy se to dozvídají. Když jsem ji držel za zápěstí, otočil jsem ji k sobě, dal jsem jí šanci jen krátce vydechnout a volnou rukou jsem jí zakryl ústa.

Konečně jsme si viděli z očí do očí. na krátký okamžik si mě prohlédla v jasném světle lampy. V její mysli se tím potvrdila jediná věc. neznala mě. Zatlačil jsem ji do stínu vedle schodů. Cestou jsem jí z ruky vytáhl klíče a zahodil je do měkké hlíny vedle vchodu do zahradního bytu. Bydlela v typickém...

(Pokračování v knize)

Děti paranoie /Children of Paranoia/
Shane, Trevor
Nakladatel: Mladá fronta
Překlad: Jiří Balek
Obálka: -
Redakce: Jakub Vaníček, David Pazdera, Jana Bromová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 320
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 299 Kč