LITERATURA: Z historie žánru fantasy - 2

Abychom vyzdvihli i ještě nějakou ženu mezi lidmi, kteří kdysi kladli základní kameny fantasy, připomeňme Mary Mackayovou (1855-1924), podepisující se Corelli. Skoro nikdo to sice už (a v těchto šířkách neví), ale jednalo se o vcelku geniální dámu a nádavkem nejprodávanější autorka přelomu 19. a 20. století.

Jejím stěžejním dílem je Román dvou světů (1886, česky 1920) a česky vyšly třeba i Satanovy strasti (1895, my 1912). Ale i mimo stránky svých knih bývala Corelliová aktivní, takže třeba varovala pány Cartera a Canarvona, ať neruší v hrobě Tutanchamóna. „Tuten kámem ne!“ varovně zdvíhala prst, ale tu poslední větu jsem si vymyslel, to jednak, a za druhé ji dotyční, jak víme, stejně neuposlechli. A škaredě na to doplatili.

Vedle paní Corelli se ovšem vyrojilo hlavně plno napodobitelů Henry Ridera Haggarda – a jedním se stal i Američan John De Morgan. Už roku 1887 napsal totiž tento muž epigonské romány On, To a Poklady krále Šalamouna.

Tím skutečnějším, ba nezastupitelným pokračovatelem H. R. Haggarda však ovšem navždycky zůstane veliký Edgar Rice Burroughs, nu, a třeba ve Francii miknimálně Pierre Benoit se svou Atlantis (1919). Do žánru fantasy odbočil ovšem v zemi galského kohouta např. i autor Fantoma opery Gaston Leroux (Nevěsta slunce, 1913) a v Americe udělal před rozjezdem výmyk i zdejší autor detektivek Rex Todhunter Stout (Pod Andami, 1914).

Mistr Merrit

Hlavním specialistou na ztracené světy se však stal jiný Američan, Abraham Merritt (1884-1943), jinak novinář a redaktor ve službách mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta. Literární kariéru odstartoval Merrit románem Kovové monstrum (1920), roku 1923 následovala sbírka povídek Tvář v propasti a roku 1930 i její pokračování Hadí matka. Merritovy Lodě z Istharu (1924) zůstávají zcela typickou „hrdinskou fantasy“ a rané datum jejich vydání proto mnohé opětovně překvapí! Napsal však i jiný fascinující román, a to Obyvatele Faty morgány (1932), a hlavně hororový trhák Jen hoř, čarodějko, jen hoř! (1933) o věru ohromující moci černé magie v moderním světě.

A že je to ohromující moc! Temné pokračování tohoto románu se jmenuje Jen křič, stíne! (1934), ale abychom lépe pochopili, jak je v žánru fantasy vše naolejováno a provázáno, uvědomme si, že to byly právě tyhle dva relativně zapomenuté romány, které o pětatřicet let nato inspirovaly Iru Levina k Rosemary má děťátko (1967), což je knížka geniální už tím, že ji lze interpretovat i jenom jako čistě realistický příběh. Nu, a právě od ní - a její filmové adaptace - se rozvinul i celý subžánr o satanech. Vraťme se však k Abrahamu Merritovi. Vyznačuje se svěžím a extravagantním slohem a má okázale květnatý styl přízračný pro poslední, dekadentní fázi subžánru, charakterizuje tohoto spisovatele encyklopedie a dodejme, že byl skutečně skoro stejně oblíbený jako „král dobrodružství“ Burroughs.

Po sobě Merrit zanechal i plno fragmentů, které pak dopsali jiní, a vznikl tak i kniha Liščší žena a modrá pagoda (1946).

Co dál?

Když jsem už zmínil hned dva autory striktních detektivek, kteří zabrousili na svobodná pole fantasy, totiž Gastona Lerouxe a Rexe Stouta, neměl bych zapomenout ani na jednoho nezapomenutelného autora westernů, a je jím Max Brand, jinak tvůrce Hvízdavého Dana.  Roku 1922 napsal, pravda, i Zahradu Eden a roku 1937 Dýmající zem, přičemž se jedná o romány z ranku „ztracená enkláva“. Sám Brand, vlastním jménem Fredrick Faust (užívající i řadu dalších pseudonymů) padl bohužel v enklávě druhé světové války.

A další enklávy?

Charles Gilson napsal - jako Barbara Gilsonová - Andskou královnu (1935) a už dva roky předtím do světa vplul krátký, o to ovšem slavnější  román Ztracený obzor (1933) od Jamese Hiltona (1900-1954). Tak vzniklo i údolí - a klášter - Šangri-La, jehož jméno je dnes v angličtině i synonymem pro POKOJNÉ ÚTOČIŠTĚ.

A co víc? Příběhy o enklávách a o zmizelých rasách bohužel postupně rezignovaly na jakékoli zdání věrohodnosti a přestaly dodržovat snad jakákoli pravidla. Nevím, možná se to muselo stát, možná nemuselo, ale určitě šlo o vloudivší se chybu. Téma zkolabovalo jednoduše už pod vlivem rozvoje letectví a „pohledu svrchu“ na svět a asi definitivně se vyčerpalo v padesátých letech, aby dodnes přežívalo už jen v literatuře pro děti, přičemž výjimky typu Konga (1980) od pana Michaela Crichtona jen potvrzují toto pravidlo.

Už koncem devatenáctého století se ovšem počal zvedat i hřbet vlny takzvaně okultní fantastiky o převtělování a o mumiích a již z roku 1889 pochází román Edgara Lee Faraonova dcera. Do stejné zahrady vrostly brzy i práce Brama Stokera či Saxe Rohmera, jinak tvůrce "zrádného doktora Fu-Manchu".

Další velcí vypravěči

Kritik Roger Lancelyn Green nazval roky po prvním vydání Ostrova pokladů (1883) zkrátka érou vypravěčů – a tu druhou hraniční čáru narýsoval na začátek světové války. „Vypravěči“, některé z nichž jsme už zmínili, se nesmiřovali jen se zachycováním reality a ti nejlepší zdařile kloubili masovou literaturu s literaturou uměleckou.

Často pracovali s obhroublými, zato životnými motivy půjčenými z krejcarových krváků, chlapeckého čtení anebo lidových románů, jaké sami znali z mládí, analyzuje epochu historik a dokládá, jak ti mužové nitky svých příběhů vzrušivě a dovedně splétali s románem viktoriánským,až vznikl zbrusu nový subžánr.Ale na paměti mějme i to, že by se možná jen máloco konalo, kdyby už tenkrát fungoval na vyšší úrovni film! A ještě jedna věc. Skoro výlučně šlo u tohoto vypravěčství o britskou záležitost.

Kdo byli ti borci?

Samozřejmě to byl Stevenson, o kterém jsem napsal Dvě tváře doktora Jekylla (2012), a samozřejmě to byl sir Arthur Conan Doyle. Byl to Kipling. Ale pár regulérních fantasy spáchal i H. G. Wells, jinak král sci-fi, a myslím, že sem s klidem můžeme vřadit jak jeho romány o andělovi a mořské panně, tak i jeho povídky o magických dveřích, o vílách i o magickém krámku vprostřed Londýna. Zvláštní, jaký na mě tyto příběhy udělaly v dětství dojem!

Mezi tytéž fantasty ovšem náleží i Machen, Oscar Wilde a Kenneth Grahame (Žabákova dobrodružství) i Sir James Matthew Barrie (Peter Pan) a také mnozí „duchaři". Jacobs, Argernon Blackwood... a rovněž krutý šprýmař Munro Saki. A baron John Buchan, pozdější guvernér Kanady (můj oblíbený vypravěč), který jen tak bokem dovynalezl i špionážní román.

Zvlášť pak lord Dunsany (1878-1957) stojí ovšem za zastávku, když si vymýšlel vlastní bohy a psal o skřítcích a elfech. A vytvořil i výbornou prózu o uvězněném stínu prosté ženy, který je osvobozen, aby se jí vrátilo mládí i krása. Lord Dunsany byl přitom představitelem zvláštní komické fantasy s prvky hororu. A co ještě víc?

Skutečným borcem, a to bez debaty, byl Eric Rucker Eddison (1882-1945), autor bizarního eposu o válce na Merkuru Červ Ouroboros (1922). Stát Demonland soupeří na nejbližší sluneční oběžnici (není výslovně jmenována) se státem Witchland, kde kraluje zlý čaroděj Goric. Goric je poražen a místo, aby se s tím srovnal, žádá Zemi démonů o „návrat na počátek". Handicapem knihy je sice záměrně archaický styl, ale nedá se říct, že by šlo o překážku při její čtivosti, a toto dílo bezesporu obsahuje víc děje, než celý Pán prstenů.

Ten byl psán zhruba v letech 1937-1949 a poprvé vyšel mezi roky 1954-1955. Všimněte si ale, že naprosto nejde o trilogii, nýbrž o jediný souvislý příběh, a jak asi víte, zpočátku „nezabral“. Až paperbackové vydání let šedesátých. První kapitola navazuje přímo na Hobita (1937) a některé čtenáře vždy odradí, ale co následuje, se blíží ideálu „čistého příběhu“. Zvláštně pomalým rytmem Tolkien bezděky navodil dojem jakýchsi přílivů a dynamika jeho vyprávění je tu vcelku vzato úžasná. Jen těžko se dá toto dílo překonat. Anebo přece?

Navázal naň rozhodně Američan Terry Brooks (nar. 1944), když roku 1977 vydal Shannarův meč, avšak intelektuální úroveň jeho knihy byla „o něco nižší“, takže ji část kritiky označila za „válečný zločin". Brooksovi to nevadilo. Jen do roku 2002 vytvořil deset pokračování a počínaje rokem 1986 se etabloval i sérií Kouzelná království Landover, inspirovanou - do jisté míry - známým (byť krátkým) Guthrieho magickým příběhem o právníkovi a těžítku.

Dalším zajímavým fantasy autorem je bez debaty Stephen Reeder Donaldson (nar. 1947), který psal asi tak deset let tzv. Kroniky Thomase Covenanta (1977). Začínají Kletbou Pána Zlora o světě jménem Končina. Hrdina příběhu je do Končiny magicky přenesen a musí tu bojovat právě se Zlorem. Nelze přitom nepostřehnout, nakolik se Končina podobá Středozemi. A hrdina?

Není hobit, jde však o úzkostlivého samotáře, který je - navíc - malomocný. Snad proto knihu postupně odmítlo čtyřicet sedm nakladatelů. Když přece vyšla, stala se bestsellerem. Kouzelným a působivým je, že dějiny světa, ve kterém se hrdina ocitá, odrážejí i jeho vlastní, soukromě dějiny, osud - a osobní zápas o přežití. Právě ve válce s leprou. I navzdory vší vlastní nejistotě a nedůvěře si ten muž pak i zvolna uvědomí, že zde asi nepůjde jen o soukromou válku, nýbrž o misi za záchranu jiného světa. A je to tak. Zmíněných deset roků tvořil Donaldson vlastně jen první tři díly ságy, ale po jejich úspěchu navázal i druhou trilogií, jejíž hrdinkou je Linden Averyová.

Další Donaldsonova série Dimenze konfliktu vychází z germánských mýtů o prstenu Nibelungů a „jen málo autorů bylo kdy nařčeno z tak krutého zacházení s nevinným hrdinou a jen málo umí takto dlouho udržet intenzivní emoce," napsala kritika.