SLOUPEK: Obrázek, co mi změnil život

Strýček Sam a hlavně článek, který zdobil, vyzýval všechny tvůrčí lidi, kteří by rádi rozšířili redaktorské řady Sardenu. Jako první mi projela hlavou myšlenka: Co je to Sarden? Bude to znít kacířsky, ale nikdy předtím jsem o žádném Sardenu neslyšel. No, abych se přiznal, v té době jsem toho zrovna dvakrát moc neznal. Veškeré moje vědomosti se orientovaly akorát na Pevnost, Fantasy Planet a několik českých autorů. Jenže já jsem miloval knížky (u člověka studujícího knihovnictví nic překvapujícího) a chtěl jsem psát. Takže co jsem udělal? Správně, ozval jsem se na e-mail s přezdívkou Asimov, podle níž jsem si představoval postaršího chlápka s pivním pupkem, brýlemi a šedivými vlasy (o rok později jsem se dozvěděl, že moje fantazie byla tehdy příliš bujná).

Už si nepamatuju, za jak dlouho přišla odpověď. Rozhodně ale vím, že byla sympatická… Slovo dalo slovo a výsledkem byla moje první recenze na Jeruzalémský masakr od Ondřeje Neffa. A ano, ta recenze je samozřejmě s odstupem času strašná a dneska bych ji napsal líp. Jenže každý nějak začínal.

Léta plynula. Sarden mi umožnil vypracovat se a zrealizovat hromadu nápadů. Díky němu jsem to dotáhnul do nebožky Ikárie, ale i jiných nežánrových periodik, v nichž se snažím propagovat fantastiku.

Jenže to nejsou recenze, články a úspěchy, jichž si na Sardenu nejvíc vážím. Kdepak. Jsou to všichni ti lidé, kteří Sarden vytváří.  Pechy, DejF, Slíva, Potan a mnozí další. Za ty roky se z nás stala opravdu dobrá parta, která má hodně blízko k rodině. A jestli my jsme rodina, pak je Sarden domov.

A proč vám to vlastně všechno povídám? Protože dneska je to přesně šest let, co tu straším, a doufám, že ještě nějakých pár let strašit budu, protože rodina a domov se neopouští.

Takže nepodceňujte obrázky. Některé bývají kouzelné. Zvlášť ty, na nichž je napsáno Sarden.