PR + UKÁZKA: Rick Yancey: Pátá vlna

Kniha, o které se v zákulisí hojně diskutovalo už počátkem roku 2012, vyšla v USA 7. května letošního roku a okamžitě se vyšplhala na nejvyšší příčky knižních žebříčků. První náklad byl stanoven na neuvěřitelných 500 000 kopií, jen do propagace bylo investováno 750 000 dolarů, což je i na zámořskou velmoc magické číslo. Práva byla během několika málo týdnů prodána do třiceti zemí světa.

A dobré zprávy jen pokračují – filmovou verzi připravuje herec Tobey Maguire a jeho produkční společnost. V současné době probíhají přípravné práce a pokud zdroje neklamou, film by měl vstoupit do kin v roce 2015.

Českou verzi uvede nakladatelství Baronet současně v tištěné i elektronické verzi.

Anotace:
Po první vlně zůstala pouze tma. Druhé vlně unikli jen ti šťastnější. A třetí vlnu přežili ti, kterým štěstí uniklo. Po čtvrté vlně platí jediné pravidlo: nevěř nikomu.
Teď se blíží vlna pátá a po opuštěné dálnici prchá Cassie před Jinými, bytostmi, které jako lidé pouze vypadají. Jiní se potulují krajinou a zabíjejí na potkání; rozprášili poslední přeživší pozemšťany. Cassie věří tomu, že kdo zůstane sám, ten přežije. Pak se však setká s okouzlujícím a tajemným Evanem Walkerem, jenž je možná jedinou Cassiinou nadějí na záchranu jejího bratra – nebo dokonce jí samotné. Cassie si musí vybrat: mezi důvěrou a beznadějí, mezi vzdorem a kapitulací, mezi životem a smrtí. Vzdát se, nebo se sebrat a jít dál.
 

Ukázka z knihy:

PRŮNIK: 1995

Neprobudí se.

Ráno spící žena nepocítí nic než mírné znepokojení a neochvějné tušení, že ji někdo pozoruje. Za necelý den neklid pomine a ona na něj zapomene.

Vzpomínka na sen se jí bude držet o něco déle.

Ve snu na ni zpoza okna hledí obrovskýma, bíle lemovanýma očima velká sova.

Neprocitne. Ani manžel vedle ní. Svalí se na ně stín, ale ze spánku je nevyruší. Ani dítě v ženině lůně, pro něž si stín přišel, neucítí nic. Průnik nenaruší pokožku, neznesvětí byť jen jedinou buňku jejího těla či těla plodu.

Celé to skončí za necelou minutu. A stín zmizí.

Zůstal tu jen muž, žena, dítě v jejím těle a vetřelec spící uvnitř dítěte.

Žena a muž se ráno vzbudí, dítě o několik měsíců později, až přijde na svět.

Vetřelec v něm bude spát dál a neprobudí se několik let. V té době si už matka na neklid a sen ani nevzpomene.

Když o pět let později zajdou s dítětem do zoo, žena spatří stejnou sovu jako ve snu. Nepochopí, proč ji ten pohled tak znepokojuje.

Není první, komu se zdá o sově v temnotě.

A není ani poslední.

 
I

POSLEDNÍ HISTORIČKA

1

Mimozemšťané jsou hloupí.

Nemluvím o skutečných mimozemšťanech. Jiní nejsou hloupí. Jiní jsou tak daleko před námi, že je to jako srovnávat nejhloupějšího člověka s nejchytřejším psem. Nemá to cenu.

Ne, já mluvím o mimozemšťanech v našich vlastních hlavách.

O těch, které jsme si vymysleli, o takových, jež si vymýšlíme od doby, co jsme si uvědomili, že ta jiskřivá světla na obloze jsou slunce, jako to naše, a že kolem nich také obíhají planety, jako je ta naše. Chápete, takoví ti mimozemšťané, jaké si rádi představujeme, že nás napadnou, lidem podobní mimozemšťané. Viděli jste je snad milionkrát. Snesou se z oblohy v létajících talířích nad New York a Tokio a Londýn nebo pochodují krajinou v obrovských strojích, které vypadají jako mechaničtí pavouci, a vyhazují všechno kolem do povětří a pokaždé, opravdu pokaždé, lidstvo odloží stranou svoje půtky a sjednotí se, aby tu hordu vetřelců porazilo. David zabije Goliáše a všichni (kromě Goliáše) se můžou šťastně vrátit do svých domovů.

Taková blbost.

Asi jako kdyby šváb vypracoval plán, aby porazil botu, která na něj každou chvíli dopadne.

Nemůžu si to nijak ověřit, ale vsadím se, že Jiní věděli, jak si lidé mimozemšťany představují. Zřejmě jim to přišlo zatraceně vtipné. Určitě se smáli na celé kolo. Pokud mají smysl pro humor... nebo ústa. Museli se smát, stejně jako se smějeme my, když pes provede něco zcela roztomilého a hloupého. Ach, ti roztomilí, hloupí lidé! Myslí si, že přemýšlíme jako oni! Není to rozkošné?

Zapomeňte na létající talíře, malé zelené mužíčky a obrovské mechanické pavouky chrlící smrtící paprsky. Zapomeňte na epické bitvy s tanky a stíhačkami a na konečné vítězství nás bojovných, nezkrocených, neohrožených lidí nad hejnem vetřelců s hmyzíma očima. Je to asi tak daleko od pravdy, jako je jejich umírající planeta vzdálená od té naší živé.

Pravda je taková, že jakmile nás našli, byl s námi amen.

 

2

Někdy si myslím, že jsem možná poslední člověk na Zemi.

Což by znamenalo, že jsem i poslední člověk ve vesmíru.

Vím, že to zní hloupě. Nemohli zabít všechny... zatím. Ovšem chápu, že se to může nakonec stát. Ale pak mě napadne, že přesně tohle Jiní chtějí, abych si myslela.

Pamatujete na dinosaury?

Takže pravděpodobně nejsem poslední člověk na Zemi, ale jsem jeden z posledních. Docela opuštěná – a zřejmě tak i zůstanu – dokud se přese mě nepřevalí Čtvrtá vlna a nespláchne mě.

O tom přemýšlím v noci. Však víte, ve tři ráno, kdy vás napadají ty nejděsivější myšlenky. Když se schoulím do klubíčka, vystrašená tak, že nedokážu zavřít oči, topím se ve strachu tak hlubokém, že si musím připomenout, abych se nadechla a mé srdce nepřestalo bít. Když mi mozek vypne a začne se zadrhávat jako poškrábané cédéčko. Sama, sama, sama, Cassie, jsi sama.

Tak se jmenuju. Cassie.

Nikoli Cassie jako Cassandra. Ani jako Cassidy. Cassie jako Cassiopeia, souhvězdí pojmenované podle královny, jež sedí připoutaná k židli na severní obloze. Byla krásná, ale pyšná, a tak ji na nebe za trest za její vychloubání připoutal bůh moře Poseidon. V řečtině její jméno znamená: „Ta, která vyniká se slovy.“

Moji rodiče o tom mytologickém významu neměli ponětí. Prostě jim to jméno přišlo krásné.

I v době, kdy jsem byla mezi lidmi, kteří mě nějak oslovovali, mi nikdy nikdo neřekl Cassiopeio. Jen můj otec, když si ze mě dělal legraci, to pronášel s hrozným italským přízvukem: Kasíopía. Šílela jsem z toho. Nepřišlo mi to vtipné ani roztomilé a začala jsem kvůli tomu své jméno nesnášet. „Jsem Cassie!“ křičela jsem na něj. „Jenom Cassie!“ Teď bych dala cokoli za to, abych ho to slyšela pronést ještě jednou.

Když mi bylo dvanáct – čtyři roky před jejich Příchodem – dal mi táta k narozeninám teleskop. Jeden chladný podzimní večer, když byla jasná obloha, ho sestavil na dvorku a ukázal mi to souhvězdí.

„Vidíš to obrácené M?“ zeptal se.

„Proč to pojmenovali Cassiopeia, když to má tvar obráceného M?“ chtěla jsem vědět. „M jako co?“

„No... nevím, asi jako nic,“ odpověděl s úsměvem. Máma mu vždy tvrdila, že je to jeho nejpěknější výraz, takže se usmíval často, obzvlášť poté, co začal plešatět. Chápete, aby přitáhl pozornost cizích očí níže. „Takže to může znamenat cokoli, co bys ráda! Co takhle moudrá? Nebo milionová? Nebo milá?“ Položil mi ruku na rameno, zatímco jsem koukala skrz čočky na pět hvězd zářících ve vzdálenosti přes padesát světelných let od nás. Vnímala jsem na tváři tátův dech, teplý a vlhký v tom studeném suchém podzimním vzduchu. Jeho dech tak blízko, hvězdy Cassiopeie tak strašně daleko.

To zní šíleně. Jsem blázen? Přišla jsem o rozum? Jen v případě, že existuje někdo jiný normální, můžete o někom říct, že je šílený. Jako dobro a zlo. Když je všechno dobré, není dobré nic.

No tedy. To zní, no... šíleně.

Blázen – nový normální.

Asi se ale můžu nazývat bláznem, protože existuje jedna další osoba, se kterou se můžu srovnávat: já. Ne já, jaká jsem teď, třesoucí se ve stanu hluboko v lese a bojící se byť jen vystrčit hlavu ze spacáku. Ne tato Cassie. Mluvím o Cassie, jaká byla před Příchodem, předtím než Jiní zaparkovali své mimozemské zadky na orbitě. Ta dvanáctiletá já, pro niž představovaly největší problémy malé pihy na nose a kudrnaté vlasy, které nešly zkrotit, a pěkný kluk, co ji viděl každý den, ale přesto netušil, že existuje. Ta Cassie, která se snažila smířit s bolestivou skutečností, že je jenom dobrá. Dobře vypadá, dobře se učí. Dobrá v karate a ve fotbale. V podstatě jediné zvláštní na ní bylo její divné jméno – Cassie jako Cassiopeia, o které nikdo nemá ponětí – a schopnost dotknout se špičkou jazyka svého nosu; dovednost, jež ztratila svou působivost na druhém stupni základní školy.

Ta stará Cassie by mě asi považovala za blázna.

A ona je rozhodně blázen podle mě. Občas na ni řvu, na tu dvanáctiletou holku, sklíčenou kvůli vlasům nebo divnému jménu nebo kvůli tomu, že je jenom dobrá. „Co to děláš?“ křičím na ni. „Copak nevíš, co tě čeká?“

Není to ale fér. Skutečně to nevěděla, nemohla to vědět a to bylo její štěstí. Tolik mi chybí; víc než kdokoli, pokud mám být upřímná. Když brečím – když si dovolím brečet –brečím pro ni. Nepláču kvůli sobě, pláču kvůli té Cassie, která už není.

Zajímalo by mě, co by si Cassie o mně myslela.

O Cassie, která zabíjí.

 

3

Nemohl být o moc starší než já. Osmnáct, možná devatenáct. A kruci, klidně by mu mohlo být i sedm set devatenáct. Uplynulo pět měsíců, a já si stále nejsem jistá, jestli je Čtvrtá vlna člověk nebo nějaký druh hybrida, či dokonce samotní Jiní, ačkoli se mi nelíbí myšlenka, že Jiní vypadají stejně jako my, mluví jako my a krvácejí jako my. Ráda si představuju, že Jiní jsou... zkrátka jiní.

Byla jsem na své týdenní výpravě pro vodu. Nedaleko mého kempu teče potok, ale mám strach, že může být kontaminovaný, buď chemikáliemi, kejdou nebo mrtvým tělem či dvěma výše proti proudu. Nebo otrávený. Připravit nás o čistou vodu by byl vynikající způsob, jak se nás rychle zbavit.

Takže si jednou za týden hodím přes rameno svou věrnou M16 a vyrazím z lesa na mezistátní silnici. Tři kilometry na jih, u výjezdu číslo 175, stojí čerpací stanice s prodejnou smíšeného zboží. Naložím si tolik balené vody, kolik dokážu unést, což není moc, protože voda je těžká, a vrátím se na silnici a do relativního bezpečí stromů, jak nejrychleji to jde, než padne noc. Za soumraku se jde nejlépe. Za soumraku jsem nikdy neviděla letoun. Tři nebo čtyři během dne a mnohem víc v noci, ale nikdy během stmívání.

Když jsem vklouzla do rozbitých dveří čerpací stanice, hned jsem věděla, že je něco jinak. Neviděla jsem nic zvláštního – obchod vypadal přesně jako před týdnem: stejné stěny pomalované graffiti, převrácené police, podlaha pokrytá prázdnými krabicemi a zaschlými krysími výkaly, otevřené vykradené pokladny a vydrancované chladničky na pivo. Stejný odporný zapáchající binec, kterým jsem procházela každý týden v posledním měsíci, abych se dostala do skladu za prosklenými chlaďáky. Proč lidi sebrali pivo a limonády, peníze z pokladen a trezoru a loterijní tikety, ale nechali tu dvě palety pitné vody, bylo mimo mé chápání. Co si asi mysleli? Přichází apokalypsa z vesmíru! Rychle popadni pivo!

Stejná pohroma zkažených věcí, stejný smrad z krys a shnilých potravin, stejný přerývaný vír prachu v ponurém světle pronikajícím sem skrz špinavá okna, každá nemístná věc na svém místě, nenarušená.

A přesto.

Něco bylo jinak.

Stála jsem mezi rozbitým sklem u dveří. Neviděla jsem to. Neslyšela jsem to. Nic jsem ani necítila. Ale věděla jsem to.

Něco bylo jinak.

Už je to dlouho, co lidé představovali kořist. Stovky tisíc let nebo tak. Ale hluboko v našich genech je ta vzpomínka pohřbená: vědomí gazely, instinkt antilopy. Vítr šeptající v trávě. Stín mihnuvší se mezi stromy. A promlouvá k nám hlásek: Ššš, je to blízko. Blízko.

Nevzpomínám si, kdy jsem sundala M16 z ramene. V jedné minutě mi visela za zády, v další jsem ji držela v rukou, odjištěnou, hlavní dolů.

Blízko.

Nikdy jsem z ní nevystřelila na nic většího, než byl zajíc, a to byl jen pokus, abych zjistila, jestli tu pušku můžu použít, aniž bych si odstřelila vlastní část těla. Jednou jsem vystřelila nad hlavy smečky divokých psů, kteří se až příliš začali zajímat o můj kemp. Jednou skoro přímo nahoru, když jsem zahlédla malou zářící skvrnku zeleného světla, což byla jejich mateřská loď plující tiše po Mléčné dráze. Fajn, přiznávám, že to byla hloupost. Stejně tak jsem mohla postavit billboard s velkým šípem mířícím na mou hlavu a pod to napsat: HALÓ, JSEM TADY!

Po experimentu se zajícem – roztrhalo to toho chudáka na kousky, přeměnilo ho to na nerozpoznatelnou změť rozedraných vnitřností a kostí – jsem se vzdala nápadu, že budu používat pušku k lovu. Dokonce jsem ani necvičila střelbu na cíl. V tichu, které nastalo po zásahu Čtvrté vlny, zněly výstřely ze zbraně jako atomový výbuch.

Přesto jsem považovala M16 za nejlepší z nejlepších kamarádek. Vždy byla při mně, dokonce i v noci, schovaná se mnou ve spacím pytli, spolehlivá a věrná. Při Čtvrté vlně nemůžete věřit lidem, že jsou stále lidé. Ale můžete věřit tomu, že vaše zbraň je pořád vaše zbraň.

Ššš, Cassie. Je to blízko.

Blízko.

Měla jsem zdrhnout. Ten malý hlásek mi hlídal záda. Hlásek byl starší než já. Je starší než nejstarší člověk, co kdy žil.

Měla jsem na něj dát.

Místo toho jsem pozorně naslouchala tichu v opuštěné prodejně. Něco bylo blízko. Maličko jsem ukročila ode dveří a rozbité sklo mi pod nohama mírně zakřupalo.

A potom to Něco vydalo zvuk, cosi mezi zakašláním a zasténáním. Ozvalo se to ze zadní místnosti za chladničkami, kde ležela moje voda.

V té chvíli jsem nepotřebovala starý hlásek, aby mi říkal, co mám dělat. Bylo to očividné, žádný hlavolam. Uteč.

Ale já neutekla.

Nejdůležitější pravidlo při Čtvrté vlně zní: nevěř nikomu. Nezáleží na tom, jak vypadají. Jiní jsou v tomhle velice chytří – tak dobrá, jsou chytří ve všem. Nezáleží na tom, jestli vypadají dobře, říkají správné věci a chovají se přesně tak, jak byste čekali. Copak o tom nesvědčí smrt mého otce? Dokonce i když je ten cizinec malá stará dáma milejší než vaše pratetička Tilly objímající bezmocné kotě, nemůžete vědět jistě – nikdy to nevíte jistě – jestli není jednou z nich a jestli za kotětem neschovává nabitou pětačtyřicítku.

Není to nemyslitelné. A čím víc o tom přemýšlíte, tím představitelnější se to stává. Malá stará dáma musí zmizet.

Je to tvrdé, a kdybych o tom příliš přemýšlela, odplazila bych se do spacáku, zavřela se v něm a pomalu umřela hlady. Pokud nemůžete nikomu důvěřovat, pak nemůžete důvěřovat vůbec žádnému člověku. Raději se smiřte s tím, že tetička Tilly je jednou z nich, než abyste riskovali, že jste narazili na jednu z přeživších.

Zatraceně ďábelské.

Trhá nás to na kousky. Kvůli tomu nás můžou snadněji ulovit a vyhladit. Čtvrtá vlna z nás dělá samotáře, připravuje nás o sílu kolektivu, pomalu šílíme z izolace, strachu a strašidelného očekávání nevyhnutelného.

Takže jsem neutekla. Nemohla jsem. Ať už je to jeden z nich, nebo nějaká tetička Tilly, musela jsem bránit svoje teritorium. Jediný způsob, jak zůstat naživu, je zůstat sám. To je pravidlo číslo dvě.

Vydala jsem se za zvukem vzlykavého kašle, nebo kašlavého vzlykání, nebo jak tomu chcete říkat, a došla až ke dveřím do zadní místnosti. Zadržovala jsem dech a stála na špičkách.

Dveře byly pootevřené na takový kousek, že bych se tam dokázala protáhnout. Přímo přede mnou u zdi stál kovový regál a po pravé straně podél chlaďáků vedla dlouhá úzká chodba. Tady vzadu nebyla žádná okna. Jediné světlo, které se sem dostalo, byl ten mírně oranžový svit pohasínajícího dne za mými zády, zatím dost jasný na to, aby házel můj stín na špinavou podlahu. Přikrčila jsem se; můj stín taky.

Za roh chlaďáků do chodby jsem neviděla. Ale slyšela jsem někoho – nebo něco – jak na vzdáleném konci chodby kašle, sténá a vzlyká.

Buď je těžce zraněný, nebo hraje, že je těžce zraněný, napadlo mě. Buď potřebuje pomoc, nebo je to past.

Od Příchodu je už život na Zemi takový. Je to buď/anebo svět.

Buď je jedním z nich a ví, že jsi tady, nebo není jedním z nich a potřebuje tvou pomoc.

Tak či tak, musela jsem vstát a zahnout za roh.

Tak jsem vstala.

A zahnula za roh.



Stáhněte si prvních sedm kapitol zcela zdarma zde!
Oficiální web ke knize: patavlna.cz

Info o knize:
Rick Yancey: Pátá vlna
Původní název: The 5th Wave
Nakladatelství: Baronet
Překladatel: Renata Heitelová
EAN: 9788073847692
ISBN: 978-80-7384-769-2
Vazba: vázaná
Formát: 120.00 x 195.00 mm
Počet stran: cca 448
Datum vydání: 13. 11. 2013
Cena: 349 Kč

O autorovi:
Rick Yancey je autorem třinácti románů a memoárů. Jeho knihy byly vydány ve více než dvaceti jazycích a získaly mnoho ocenění po celém světě. Román pro mládež Fantastická dobrodružství Alfreda Kroppa byl jmenován Nejlepší knihou roku podle magazínu Publishers Weekly a byl nominována na cenu Carnegie. V roce 2010 Rick Yancey obdržel Cenu Michaela L. Printze za román Monstrumologist. Nejnovější román Pátá vlna, první díl epické sci-fi trilogie, byl celosvětově vydán v roce 2013 a filmová práva na něj koupili GK Films a Sony Pictures.
Rick se narodil v Miami na Floridě. Jeho noví rodiče si pro něj přijeli až z 360 kilometrů vzdáleného Lakelandu. Zřejmě se jim zalíbil na první pohled, protože se rozhodli poskytnout mu domov a vychovali ho, jak nejlépe dokázali. Pojmenovali ho John Richard, ale záhy mu všichni říkali Rick podle soudce, který zařídil adopci. Od dětství Rick rád četl, mimo jiné Sherlocka Holmese a Pána prstenů. Už na střední se Rick toužil stát spisovatelem, ale otec z něj chtěl mít právníka, jako byl on sám. Po roce však Rick studia práv vzdal, vystudoval angličtinu na Rooseveltově univerzitě v Chicagu, učil angličtinu, hrál a režíroval v místním divadle. Dvanáct let pracoval pro státní finanční úřad, mezitím se oženil, vychoval tři syny a ve volném čase psal scénáře. Jeho žena ho v psaní podporovala a věřila, že z jednoho z jeho scénářů by byla skvělá kniha, a tak to zkusil. V roce 2001 román vyšel pod názvem A Burning in Homeland. V roce 2004 se Rick stal spisovatelem na plný úvazek.