PR+UKÁZKA: Petra Slováková, Cvrček v krabičce

O autorce: 

Petra Slováková

Autorka se narodila na jaře roku 1987 v Ostravě. Vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně.

Původně začínala s poetickou tvorbou, kterou publikovala v denním tisku a soutěžních sbornících. V roce 2013 vyšlo souborné vydání jejích poetických textů u vydavatelství Epika pod názvem Básně.

Její příspěvky se pravidelně umisťují na předních pozicích různých literárních soutěží. Mezi všemi uveďme Dumky podvečerné (2012, 2013), AI 2051, Poviedka Istroconu (2012, 2013), Hledáme sto českých Kingů (2011- 2013), Best-fiction, Rytiny, O poklad Moravského sklepa, Rokle šeré smrti (2009), a dalších…

Časopisecky publikovala například v Pevnosti: Kóma (č. 9/2011) a Železonoc (č. 8/2013), Jupiteru: Vlčice (č. 3/2012), Půlnoc, hořící hodiny a odbíjející kyvadlo (č. 6/2013), Navždy (č. 6,5/2013).

V prosinci roku 2013 jí vyšla ve vydavatelství Rogerbooks sbírka povídek Železonoc a jiné podivnosti.

Svými pracemi přispěla také do několika antologií českého hororu. Některé další povídky jí vyšly ve  sbornících. V roce 2013 se jednalo o dílo Tma není jen černá uveřejněné v knize Dračí řád: Času navzdory, v knize Fantastická 55 to byly Zombie a Tasemnička a roku 2012 byla ve sborníku Mlok vydána novela Cvrček v krabičce, za kterou autorka získala cenu Pulec v prestižní Ceně Karla Čapka.

Ukázka: 

Cínová skříňka

(Kniha Cvrček v krabičce)

Člověk byl podle legend stvořen z krve netvorů, hlíny a mořské vody. A všichni jsme věděli, že Síť je jen paralelní svět k tomu našemu - s jinou historií, jinými lidmi. Svět stvořený jako vlastní životní prostor pro Systém. Mohli byste si vymyslet jakoukoliv alternativní historii, a ona by v Síti mohla fungovat, jako by se stala. Možná to byla jen jiná virtuální realita, ale my byli pouze nezajímavé prvky, které nedokázaly ve zmateném a zaslepeném stádiu svého myšlení dobře rozpoznat, ke kterému z těch světů doopravdy patříme. Pro nás mohly být oba dva skutečné, nebo také ani jeden z nich. Protože pořád jsme nemohli zapřít svůj původ – krev netvorů, hlínu a mořskou vodu.

Jedním ze subsvětů podřízených Systému byl Jinosvět - takové malé sedmé nebe. Původně se jednalo o záchrannou kapsu mezi přechody, která se ovšem rozrostla do gigantických rozměrů. Svět dostal úplně jinou tvář. Lidé se měnili a Jinosvět také. Odtrhl se od hlavního proudu. Nyní to bylo místo podivností a ztracených věcí. Proto jsem pobýval právě zde. A hledal něco ztraceného.

Jednu dobu jsem Jinosvět považoval za místo, kam chodí mrtví. Něco jako nebe, peklo a podsvětí dohromady. Myslel jsem si, že je to shromaždiště duší. Ale pak jsem si uvědomil, že díky tomu, co se mi stalo, mohu přecházet z jednoho světa do druhého. A popřel jsem bohy.

Vracet se a odcházet, ale zároveň v obou trpět, protože ani v jednom jsem nemohl být kompletní. Alespoň zatím.

Kdysi jsem býval člověk. Jak prosté. Všechno mělo svůj řád a význam. Když jsem pozoroval chátrající město Jinosvěta, snažil jsem se vzpomenout na to, jaké to bylo kdysi, když jsem byl mužem. Co jsem tehdy cítil, a co jsem zapomněl.

Jenže teď jsem platil za návštěvníka mimo mateřskou realitu. V Jinosvětě mi bylo umožněno zvolit jakoukoliv podobu. Aniž bych nad tím sáhodlouze přemýšlel, většinou jsem volil svou vlastní, kterou jsem si pamatoval. Obraz, který vídáte léta v zrcadle, si prostě spojíte se sebou samým víc, než ve skutečnosti tušíte. Občas si přikreslíte pár věcí, jako menší nos, delší vlasy, jindy se vám detaily rozmažou a vypaří z mysli a vy je nahradíte novými, takže by vznikla pestrá kolekce upravených já.

Díky tomu, že ze mě vlastně zbyla jen duše nebo něco na ten způsob, jsem mohl procházet do jiných rovin a dimenzí. Mělo to samozřejmě svá omezení a nevýhody, ale když nemáte hmotné tělo, pokud tedy nepočítám mechanického švába, který je sotva dostatečnou satisfakcí za sto devadesát centimetrů masa a kostí, jste rádi, že dokážete vsoukat mysl do přístrojů, které vás budou poslouchat jako kočky lísající se pro pohlazení.

Manipuloval jsem díky tomu s počítači, stroji, kyborgy. Když jsem byl silnější než oni, podlehli mi a já nad nimi získal kontrolu. To bylo mou zbraní. A pro případ, že by se proti mně postavilo něco živého,jsem uměl bojovat. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chlapská ješitnost, to víte.

Zachytil jsem podněty neskutečné bytosti. Něco z výrobny Systému se zhmotňovalo po mé pravici. Ležela tam vyhřezlá a nezkonzumovaná zdechlina jakéhosi dobytku. Obrovská kravská lebka byla zpola ohlodaná a vybělená. Na bocích, ve dříve masitých částech, visela suchá kůže. Když jsem zamhouřil oči a podíval se pozorněji, spatřil jsem, že v břišní dutině se něco pohnulo. Zatím to nebylo skutečné, protože se to teprve skládalo. Po prvotním průhledném hologramu to začalo dostávat tvar a fyzickou tíhu. Suché provazce se začaly pomalu pohybovat, obalily kosti a tkáň se upevňovala. Pavučinová hmota překryla kosterní pozůstatky, které se v ní začaly roztápět jako housenka uvnitř kukly, a pak se vytvářelo něco zcela nového. Nohy s novými svaly se postupně rozpohybovaly. Tvor sebou házel, pozvolna se stavěl zadní. Cítil jsem škubání v konečcích prstů, jak se mě smysly snažily upozornit na to, že někdo přepisoval realitu. Soustředil jsem mysl a koncentroval ji do jednoho bodu. Tlak, který mi od vnitřní strany čela způsoboval bolest hlavy, stále sílil.

Konstrukt z organického materiálu se zmocnil kravského těla. Ovládl jej. A pak se ta bytost postavila – hrozivá, s obří lebkou a prázdnými očnicemi. Kopyta se stala přídavnýma rukama pro další lidský pár. Znetvořená kopie minotaura zařvala, následně se na mě rozběhla. Vytáhl jsem pistoli a vystřelil, abych to zpomalil, než budu připraven. Záblesk prozření. Náhle jsem viděl jasně každou částečku v té složité konstrukci budící dojem života. Použil jsem sílu své mysli, abych ji rozložil. Kousek po kousku jsem řvoucí monstrum rozebíral na jednotlivé komponenty, až se začínala rozpadat na prach. Tlaková vlna mě srazila. Sjel jsem nohama po prašné cestě, ale rovnováhu jsem udržel. Kolem mě se snášel černý prach, který světélkoval a postupně mizel. Viditelně tady o mě někdo nestál.

Systém neměl rád vetřelce a byl schopen je zničit. Ale já byl chodec mezi světy. Troufal jsem si říct, že jediný svého druhu. Například obchodníci byli uměle vytvoření, nevydrželi ani v jednom světě – museli neustále přecházet z jednoho do druhého po uplynutí časového úseku. Pak tu byli duchové virtuální reality, kteří nosili k lidem zboží, aby s nimi kšeftovali na hranicích, kde se tyto dva světy protínaly. Nechyběli ani lidé se schopností se připojit, ti však byli omezeni vlastními limity. Smrt v Jinosvětě, stejně v jako jakémkoliv jiném subsvětě, pro ně znamenala fyzický zánik. A pak jsem existoval já. Ani živý, ani mrtvý. A tak trochu zároveň obojí. A to už si žádalo nějakou úctu. Kdybych pobíral alespoň respekt objektu hodného prozkoumání…

Rozlézavý led se šířil všude po Jinosvětě. Stovky bytostí mu padaly za oběť, zatímco všichni naši význační programátoři se snažili zachovat kamenné tváře a dělat ze všech sil, že se nic nedělo. Pravidlo „zapírat“ mělo stále široké spektrum univerzálního použití. Nechápal jsem, co se dělo, ale dalo se předpokládat, že někdo něco důležitého pokazil. Ačkoliv jsem doufal, že se při své návštěvě dozvím pravdu, skutečnost pro mě nebyla až tak důležitá. Hodlal jsem odvést svou práci a vypadnout. Domyslel jsem si, že má přítomnost zde měla problém s neúmyslným zánikem vyřešit.

Rozpraskaná země byla pokrytá jinovatkou. Asfaltově černá hmota ztuhlá v jámách se třpytila krystalky ledu. A tam na obzoru zarudlém krví umírajícího slunce byla věž z kostí a slonoviny.Špice měla z lesklé mosazi a oblouky nad okny tvořila vyřezávaná rohovina. Zdi zdobené stříbrným filigránem pobitým na cihlách se leskly ve svitu vycházejících hvězd. Ale prázdná okna byla studená jako peklo. Jako zmrzlá lebka obrovského zvířete, vyleštěná a vystavená v hale pro návštěvy. Od spodních balustrád porostlých liánami až po horní balkóny byly připevněny satelity, zešikmená střecha se hemžila bezpočtem drátů propletených antén. Přes všechnu tu nádheru opravdu nevlídný to kraj.

Pokračoval jsem dál po svahu. Tamtudy vedla zeď z kamení, ale většinu jí tvořil jen nános z neposlepované břidlice poskládané na hladké strany. Val byl několik metrů dlouhý, ale mnoha lidem připadal jako zeď nářků. Drolící se zvětralé materiály nevydržely všechna tajemství, která se jim lidé snažili vtisknout - za každou cenu načmárat na jejich zdi. Někdy křídou, jindy uhlíkem. Občas také krví nebo močí, když na nic jiného nemáte. Papírky zastrkané do spár odnášel vítr, který kvílel z pouště od pozůstatků staré elektrárny. Otevírat je a číst prý přinášelo neštěstí. Tajemství mělo zůstat tajemstvím, a já nikdy netoužil ty poletující odpadky zkoumat a pátrat po tom, co nesmyl déšť, ani co si kdo vysnil ve slabé chvilce natolik, že ho to třeba přimělo nachodit stovky kilometrů, aby mezi kameny zastrčil papírek s němým výkřikem a doufal, že se mu splní to, co na něj napsal.

Písek narážel do okenních tabulí a trhal plechové střechy z domů. Smrtilky kvílely a poletovaly po opuštěné ulici jako duchové. Jejich svítící tělíčka podobná světluškám se míhala skrze zvířený prach, točila se v nečekaných poryvech větru a poblikávala jako lucerna vysílající morseovku neznámému adresátovi.

Zamířil jsem po hlavní silnici, dávno opuštěné od všech pocestných. Neskrýval jsem se, zatím nebylo před kým. Systém věděl, že tam jsem. Bylo jen otázkou času, než na mě někoho pošle. Kdyby predátoři chtěli zaútočit, už dávno by to udělali, protože pokud nepomřeli hladem, pravděpodobně z něho šíleli. Přesto jsem byl myslí spojen s okolím a vycítil bych zlý úmysl. Doufal jsem, že po mé stopě nepůjdou další garvové. Vláda poslala své psy. Nebylo divu, že situace kolem přechodů mezi světy byla vyostřená, když se ze systémových dat dostávaly na povrch nejvíce utajené informace, aniž by někdo věděl, kdo v tom má prsty. Já jsem koneckonců součástí těchhle podvodů nebyl, ale vláda neměla moc pochopení pro podporu soukromého podnikání. Přechody byly až do odvolání zakázány, což bylo většině nelegálních obchodníků a převaděčů stejnak pro smích. Navíc ty bestie těžko uměly číst, abych jim ukázal lejstro volného průchodu.

Potřeboval jsem jen udělat svoji práci. A jelikož bratr v druhém světě spravoval mé švábí tělo, dostačoval mi čas na splnění. Mým úkolem bylo najít určitou součástku, což nebylo nic neobvyklého. Vláda nám často přihrávala podobné úkoly, hlavně kvůli mé schopnosti dostat se kamkoliv mimo svět. Vyhovovalo jim to především, pokud jsem poškozoval nevládní korporace

Když se před pár dny zjevil v našem zaplivaném bytě v pochybné čtvrti dobře oblečený smokingonosič s několika absurdními požadavky, věděl jsem, že se rýsuje další prácička. Občas jsem se vydával do Jinosvěta kvůli úkolům pro vládu nebo výletům pro vlastní uspokojení. Jenže každý splatný šek se do děravé kapsy jednoduše hodí, a tak jsme museli občas brát i něco navíc. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Dobře placené práce nikdy nejsou jednoduché, zvláště když je odměna tak lákavá. Většinou se počítá, že si ji nikdy nebudete moci vybrat, neboť pravděpodobně vaše ostatky najdou uprostřed odpadků plovoucích v mastné skvrně na řece. Jenže já si byl v Jinosvětě jistý, protože ačkoliv jsem mohl cítit bolest a prožívat všechno, jako kdyby to bylo opravdové, mé fyzické tělo neutrpělo žádnou újmu. Byl jsem jen duše spojená tenkými nitkami se životem. Proto pro mě přednesené požadavky nebyly nesplnitelné. Netušil jsem od zadavatele, co onen předmět je, nebo jak by měl vypadat. Údajně to byla součástka z řídícího srdce Jinosvěta a potřebovali ji k jeho opravě. Nevěřil jsem tomu ani za mák. Ale byl jsem zticha. Stačilo mi, že ji najdu a věděl jsem, že ten předmět okamžitě poznám. Jenže v tak velkém datovém rybníku jsem mohl hledat měsíce a roky. Proto jsem navštívil svého starého přítele, který mi doporučil najít jistou osobu. Měla být s tou věcí spjatá, buď jako návrhář nebo její součást. Najít ztracenou dívku, která utekla ze skutečného světa nebylo tak těžké. Údajně měla něco společného s komponenty v Systému, takže o součástkách věděla své. Těžko tomu věřit, ale jeho agonické drogové výlevy dávaly smyslu asi tolik jako enochiánské písmo otočené o devadesát stupňů. Mozek měl prožraný tolika halucinogeny, až jsem se divil, že mu nevytéká ušima. Za drogy a peníze pro mě udělal cokoliv. A nejhorší šíleností na tom bylo, že ten geniální profík, který stavěl světy, nakonec skončil jako žebrák prahnoucí po dávce podělaného bílého svinstva. Žbleptající, slintající a většinou končící na zemi v odpadcích a vlastních tělních tekutinách. Lidstvo bylo zkažené až hrůza. Když nám takhle odcházeli rozleptaní bohové Všehomíru, jak jsme měli jít příkladem světlejším zítřkům…

Můj zdroj sice nebyl vždy spolehlivý, ale když jste nevěděli, kde začít, byla to nejlepší cesta. Dívka se hledala daleko lépe než nemrtvá věc. Vlastně nevím kolik jí asi bylo, ale podle fotky, co jsem našel, vypadala na osmnáct, což bylo pekelně málo. Týdny jsem pátral po jejím kódu. Dokázal jsem ji vyhledat v Síti, ale nezůstávala na jednom místě, takže jsem se musel honit po všech těch neskutečných městech. Nevěděl jsem, jestli tušila, že po ní někdo jde, ale každopádně pokud ne, chovala se zatraceně chytře.

Doufal jsem, že celá tahle schovávaná k něčemu bude, protože můj informátor měl podivné chutě, co se týče drog, a fet mu občas zamotal jazyk do uzlu. Nikdy se nemýlil, to ne. Ale nemusel jsem ho vždycky pochopit správně, protože blábolil nesmysly.

Najednou jsem ucítil přítomnost někoho přede mnou. Zpozorněl jsem a soustředil se, abych zjistil jeho úmysly, ale patrně se nejednalo o humanoidní bytost, soudě dle zmatenosti a rychlého střídání emocí. Pomalu jsem se přikrádal na rozcestí se zbraní napřaženou před sebe, ale nic se ani nepohnulo. Vyběhl jsem, ale mířidla se zastavila na vyhublém psovi, který mě pozoroval napůl vrostlý do starého stromu. Proto nejspíš nemohl utéct a ani se pořádně hýbat. Oddychl jsem si. Možná jsem neměl tak zbytečně přetěžovat nervy.

„Mám sny za babku, nechceš? Dobrý zboží!“ zachroptěl pes.

„Ne, díky. Švábi nesní.“

„Nevypadáš jako šváb,“ namítl.

„Hledám jednu dívku,“ řekl jsem, ignorujíc jeho námitku, a poslal mu vzpomínku na fotografii.

„Viděl jsem ji. Ale něco chci.“

„Co?“

„Krev. Dáš mi krev?“ zeptal se lačně, oči mu zazářily.

„Kde jsi ji viděl? Kam šla, ty systémový pse?!“ zeptal jsem se tvrdě.

„Do přístavu. Nejspíše bude ještě ve městě nebo poblíž. Poslední datace,“ naklonil hlavu na stranu jako by se zaposlouchával do toho, co mu našeptával tok informací, „na křižovatce Rybího trhu, pak pokračovala směrem k Nočním útesům. A nebyla sama.“

„Kdo byl s ní?“

„Muž.“

„Jaký muž? Někdo ze Systému? Nebo s ní někdo přišel?“

„Náš člověk,“ odpověděl.

Začal mi očenichávat zápěstí, takže jsem raději vstal z podřepu, vytáhl nůž a řízl se. Do skuhrající tlamy ukáplo pár kapek mé syntetické krve. Rána se po několika vteřinách zase vymazala.

„Chutnáš jako noční můra,“ postěžoval si pes, ale přitom se spokojeně olizoval.

„Nestěžuj si,“ zpražil jsem ho a zanechal jej jeho osudu.

Do přístavu to nebylo daleko. Doufal jsem, že tam tedy bude. Něco se tam událo, protože virtuální realita s ní počítala, jako kdyby do ní patřila. Trochu jsem popohnal tah Sítě a poposunul se o několik kilometrů dopředu. Vzduch se kolem mě rozčeřil. Z nosu vytryskla krev. Utřel jsem ji hřbetem ruky, ale ta malá oběť se mi mnohonásobně vyplatila. Svět se prohýbal a skučel. Systém simuloval dojem života, ale byl opravdu živý? S tak pokročilou schopností analýzy dat měl vlastní osobnost. Neučil se – věděl všechno. A přesto…

Aglomerace tonuly pod mlhovitými nánosy smogu jako vychrleného z dračího chřtánu. Kontury budov, továren a soch se rozmazávaly v oparu, komíny plivaly vlny kouře, který rozostřoval stíny poletujících ptáků do bizarních tvarů. Temnota se držela za mlhou. Obrovské přídě s okovanými boky se náhodně objevovaly na obzoru. Lodě vyplouvaly z oparu. Ráhna i plachtoví. Všechny ty sloupy, připomínající polámaný les zkosený bouří, vytvářely složitou mozaiku přístavního života. Vítr rval plachty z králičích kůží a voskovaných látek. Cinkot lodních zvonců dokreslovalo krákání racků u mola. Všechno bylo jako z černobílého filmu s truchlivou melodií ranní melancholie. Šeď a všednost práce. Exotičnost zboží nejen v podpalubí - to byly kontrasty, stejně jako opálená těla mohutných lodníků a zahalených aristokratických paniček, jejichž bledá, téměř až mrtvolná kůže nikdy nepocítila přímý dopad slunečních paprsků pod všemi těmi závoji, klobouky a paraplíčky.

A na chodníku ležely mrtvé včely místo tradičního dláždění. Kam padl meč, tam dnes stály titánské hradby. Zničená sousoší politiků, kterých si lidé začali vážit až po smrti, protože na jejich místa přišli ještě horší. Busty dávno zapomenutých vojevůdců, u nichž se ráno opilci dohadovali, jaká jsou jejich pravá jména nebo popřípadě na jakých frontách bojovali, sloužily jako holubí toaleta. A pak tam stála také rozstřílená sousoší milenců s pořezanými tvářemi. Ani na ty jsem se nepamatoval, a to už jsem zde byl několikrát. Možná tady předtím nebyly, ale možná jsem ty vzpomínky prostě smazal. Potřeboval jsem se hlavně uvolnit, abych mohl přečíst stopu, kterou po sobě zanechával můj cíl. Všechno, co se v Jinosvětě dělo, se někam ukládalo. Proto jsem sedl na útes, pozoroval moře a hledal proud, který po sobě dívka zanechala. Našel jsem ho jako hřejivou linku protkanou krajinou. Údaje staré sotva méně než pozemských dvacet čtyři hodin. Zavřel jsem oči a soustředil se. Přečetl jsem poslední tok informací, který mi byl dostupný.

A ona běžela k pěnícímu moři azuritových vln, drásala si holé nohy o rozeklané útesy. Smála se a plakala zároveň, protože kdysi dávno zapomněla své jméno a té noci ho získala zpátky. Vyryto na vnitřní stranu dělohy ve změti pohybů, kterými si rozedřela záda do krve o písek na pláži. Ve vlasech slepených solí jí zůstaly větve jeřabin a rudé plody podobné bradavkám jejích ňader. Šeptala mu do ucha kódy dávno zapomenutých sítí a hesla, která neměla být nikdy vyslovena. Bledou rukou přitom bloudila po jeho rozkroku. Přejížděla po mechanických vylepšeních a vyleštěných kovových komponentech. Vklínila se mu kolenem mezi stehna, když spala. Teď ho objímala a zahřívala svým tělem, aby jí nevystydl a on ji svíral pevně, aby neodletěla, až se kybernetičtí ptáci probudí ve svých hnízdech z drátů a ramínek ukradených ze šatních skříní.

Ano, byla tam. Alespoň někdo si to užíval. Donutil jsem rozlámané tělo, aby se dalo do pohybu. Připadal jsem si, jako kdybych na pár okamžiků zkameněl.

Vydal jsem se směrem, který jsem odhadoval, že si vybrala. Nejspíš zůstávala s tím neskutečným chlapcem. Cítil jsem na ni také neblahé vzpomínky, nejspíše nějaká rezidua z dětství. Šťastní lidé sem sotva kdy chodili, takže se nebylo čemu divit. Nikdo neutíká ze světa, kde má všechno.

O knize: 

Kniha Cvrček v krabičce je soubor dvou novel - Cínová skříňka a stejnojmený Cvrček v krabičce, který vyhrál v roce 2012 prestižní Cenu Karla Čapka. Obě novely na sebe volně navazují a odehrávají se ve stejném světě. Příběhy zapadají do New Weird žánru s výraznými prvky kyberpunku.

Františka Vrbenská o knize napsala: 

"S Petrou Slovákovou přichází nová generace kyberpunku. Její příběhy zvýrazňují typické znaky žánru, brutální, temné, poetické. „Cvrček v krabičce“ překonává tvrdostí a nápaditostí téměř vše, co dosud v tuzemské fantastice vzniklo. Barvitě snové, nelítostné vidění a využití futuristických technologií evokuje špičkové frankofonní komiksy. Připravte se na surrealistický svět alternativní budoucnosti, v němž se skládá dramatická mozaika akčních scén a emocí ostrých jako řez skalpelem. Začíná zápas o svobodu a integritu lidské bytosti uprostřed zběsilé společnosti deformit…"

Kniha vychází už tento týden ve slovenském nakladatelství Hydra a pokřtěna bude 7.12. na Fénixconu v Brně. Kmotrem knihy se stane známý kyberpunker a spisovatelská legenda Jiří W. Procházka. 

Pokud se chcete dozvědět o autorce víc, mrkněte na její facebook. 

Cvrček v krabičce
Petra Slováková
Vydal: Hydra
Rok: 2013
Obálka: Jitka Šenkeříková
Vydání: brožované
Počet stran: 216
Cena: