UKÁZKA: Z. Janovská, Anděl smrti 1: Probuzení

Informace o autorce:

Zuzana Janovská (*1991)

Pochází z malého města v Pardubickém kraji. S literaturou se setkávala již ve svém raném věku, kdy chodila spolu s přáteli do knihovny a objevovala svět fantazie. S psaním začala na střední škole díky velké podpoře profesora literatury, který věřil, že je vše možné. Nyní studuje na Vysoké škole ekonomické v Praze a díky přátelům a rodině se věnuje focení a psaní.

Anotace:

„Co je mrtvé, má zůstat mrtvé.“

Po tragické autonehodě se devatenáctiletá Ann probouzí v nemocnici. Dozvídá se, že její matka je mrtvá a ona by se měla sama starat o své dvě sestry, které ji za smrt viní. Následující rozhodnutí ji dovedou až do odlehlého městečka, díky němuž má možnost vzdát se předem naplánované budoucnosti, kterou jí určilo její postavení.

Narodila se do rodiny s dlouholetou tradicí a tak jako prvorozená by měla převzít rodinné řemeslo a bojovat na život a na smrt za záchranu světla. Nakonec jí ale nezbude nic jiného, než zjistit, proč je tak moc jiná – patří k dobru, nebo je samotnou dcerou pekla?

Ukázka:

Kapitola 6: Neshody

Dívala jsem se na ten dům se zhnusením. Tolik bolesti a utrpení na jednom místě. Doufala jsem, že se do tohohle domu nikdy nevrátím a teď jsem tu stála a čekala, až přijedou ostatní. Nechtěla jsem vstupovat dovnitř. Jen jsem pozorovala mladší sestru, jak fascinovaně hledí na rozlehlé sídlo, které patřilo rodině po dvě stě let. Pravé křídlo bylo obydlené. Všichni zde měli vlastní pokoj, i já. Ovšem v této rodině to znamenalo něco jiného, než jinde. Neměla jsem žádné osobní věci, kromě kartáčku na zuby. Stěny byly čistě bílé a na posteli také nebyla jiná barva. Vše vypadalo sterilně, jako v nemocnici nebo ve vězení, čímž pro mě ten pokoj byl.

Levé křídlo rodina věnovala své dlouholeté tradici lovení. V největší místnosti, která zaujímala polovinu druhého patra křídla, byla knihovna. Nebyly tam žádné romány, ani jiné publikace, které jsem viděla v knihovnách škol. Žádná matematika, ani jiné učebnice. Vše bylo věnováno lovu a všemu okolo. Okultismus, paranormální jevy, démoni, upíři, vodní nestvůry a lesní duchové.

Každý druhý den jsem v rohu místnosti na červeném křesle četla a studovala. Jen co jsem se naučila číst, zavírali mě tam a nechávali mi povinnou literaturu na stole. Naučila jsem se, jak přežít a vystopovat, co jsem potřebovala, ale nikdy se mě nikdo neptal, jestli mě to zajímá a jestli chci takový život vést.

V jedné knihovně jsem objevila i staré deníky rodiny. Psali je všichni. Zakladatelé rodu, i moje matka. Lovecké deníky, do kterých si zapisovali všechno podstatné, co se dozvěděli. Psali si nové objevy, ale i výpisky z knih v knihovně, aby jednotlivé publikace nemuseli nosit s sebou, a doplňovali je o své zážitky a poznatky. Tak se vyvíjeli jejich znalosti a dovednosti, a jako další jiní, i já z deníků čerpala. Byly to příběhy životů naší rodiny. Začala jsem psát vlastní deníky, které obsahovaly vše, co jsem potřebovala, ale nakonec jsem zjistila, že jediný deník, který potřebuju je ten, který bude obsahovat mé pocity a sny.

…

Vzala jsem si jedno jablko, zakousla se a vrátila se do haly, odkud jsem pokračovala volným krokem do levého křídla. Na chodbě jsem vplula do prvních dveří nalevo a ocitla jsem se ve zbrojovně.

Tak trochu jsem čekala, že tu žádné zbraně nebudou, že vše uklidí, ale mýlila jsem se. Popadla jsem první věc, kterou jsem uviděla. Starý luk se tam kymácel ze strany na stranu, jak jsem k němu přecházela po rozvrzaných parketách. Stáhla jsem ho z podstavce spolu s toulcem a nasadila si jej na záda. Aniž bych hledala něco dalšího, utíkala jsem co nejrychleji k zadním zahradám, kde jsem měla své terče.

Tráva byla čerstvě posekaná, voněla. Zula jsem si boty a procházela se chvíli po louce. Bylo čerstvě nad ránem a tráva byla mokrá od ranní rosy. Zamířila jsem k té nejodlehlejší zahradě, která patřila k pozemkům. Již z dálky jsem viděla terč, který původně sloužil ke střelbě z pistole. Nikdo nevěděl, jakou zbraní jsem do něj dělala díry já. Důležité bylo, že tam nějaké jsou.

Z toulce jsem vyndala šíp, natnula tětivu a z koutku úst si udělala kotvu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se, aby všechny myšlenky odpluly. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce, když jsem vypustila šíp a on trefil přesný střed terče. Byl to skvělý pocit. Stála jsem tam, jen dýchala a usmívala se. Spustila jsem ruce spolu s lukem podél těla.

Lehla jsem si do trávy a zadívala se na vycházející slunce. Jeho barva byla do tmavě oranžové. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků lesa. Přemohla mě vnitřní únava.

Slunce již zapadalo za obzor, byla zima, jak se ztrácel zdroj tepla. Šla jsem známou cestou směrem ke známému hrobu. Nikoho nebylo vidět, všichni už odešli domů. Byla neděle. Poznala jsem to podle čerstvých květin na hrobech. U pomníku z černého mramoru plakala žena. Celý den se odtamtud nehnula. Nebylo těžké to uhodnout. Vypadala unaveně a její oči zarudle, od pláče. Byla jí zima. Choulila se do tmavě modrého kabátu, který měla špinavý od hlíny.

Jakmile obloha ztemněla, na zem padla mlha. Byla hustá a nebylo přes ni vidět. Hledala jsem ji, ale nikde jsem ji neviděla. Pobíhala jsem okolo a volala jsem, ale nikdo se neozýval.

 Zakopla jsem, a když jsem se zvedala, sáhla jsem na něco mokrého a teplého. Podívala jsem se na ruku a uviděla krev. Nebyla moje, to bylo jasné. Necítila jsem žádnou bolest. Vzala jsem do rukou svůj telefon a posvítila k místu, kde jsem měla nohy. Byla tam. Ta žena, kterou jsem hledala.

Ležela tam a dívala se přímo na mě. Nebo se už nedívala. Její oči upíraly zrak mým směrem, ale už v nich nebyl život. Černé zorničky se nerozšiřovaly, když jsem posvítila jinam. Spatřila jsem její krev. Hledala jsem místo, odkud vycházela. Již netekla, jen byla všude, teplá a lepkavá. Potom jsem to uviděla. Její hruď byla otevřená a každé žebro koukalo z těla ven. Byly v pravidelném kruhu. Uprostřed mělo být zřetelně vidět srdce, ale již žádné neměla.

Probudila jsem se a věděla, co mám hledat. Posbírala jsem svých pár věcí ze země a upalovala zpátky do domu. Nemohla jsem tam spát déle jak hodnu, podle toho, že se Violet procházela po hale v pyžamu.

„Co se stalo?“ zděšeně na mě upírala zrak.

„Nic,“ nezastavovala jsem se a brala schody do knihovny po čtyřech.

„Tak proč máš ten luk?“ zaječela za mnou.

Doufala jsem, že ji nikdo neslyšel, ale pospíchala jsem, tak jsem se tím nechtěla zaobírat. Shodila jsem ze sebe své zbraně na zem a hledala v knihovně. Probírala jsem se starými deníky a hledala jeden z nejstarších, které jsme tu měli.

„Emily, Sophie, Lauren, Hannah,“ listovala jsem celými generacemi a hledala tu jedinou. „Samantha!“ oslavně jsem zajásala a vytáhla deník z knihovny.

Uchopila jsem knihu pevně do rukou a posadila se do rohu na pohovku, v které jsem obvykle četla publikace. Listovala jsem několika stranami a pak se zarazila. Bylo to tady. To, co jsem celou dobu hledala.

Anděl smrti 1: Probuzení
Janovská, Zuzana
Počet stran: 244
Cena: 239 Kč