Rozhovor s Janem Poláčkem – I. část

Úvod

Sešli jsme se u východu z metra na Andělu. Já si udělal výlet z Brna, Jan Poláček přišel z práce... a pak šel zase do práce. Myslím. Vlastně jsem se na to neptal. Byl pátek 11. října a po několika týdnech domlouvání jsme se konečně potkali. Já s diktafonem, připravenými otázkami a matnou představou, co takový rozhovor obnáší, on asi mírně nervózní, kdo že ho to kontaktoval a na co se ten někdo asi bude ptát.

O tři měsíce později sedím nad takřka kompletním rozhovorem. Přepis hodinové rozmluvy mi zabral víc času, než jsem čekal. Mám z toho 12 stran textu. Respektive bez mála 40 000 znaků včetně mezer. A to je jenom jedna část plánovaného. Jan Poláček se v knize Příběh spalovače mrtvol zabýval fascinujícím spisovatelem, Ladislavem Fuksem. Poláčkův styl, třeba v knize Spěšný vlak Ch. 24. 12., je k tomu Fuksovu někdy přirovnáván. Napadlo mě, že by bylo zajímavé oba autory v rozhovoru spojit, srovnat. Proto má následující interview tři části.

První část, kterou teď čtete, vlastně s Janem Poláčkem vůbec nesouvisí. Jsou to vybrané úryvky z rozhovorů, které Ladislav Fuks poskytl v 60., 80. i 90. letech. Druhá část zopakuje otázky, byť poněkud upravené. Odpovídá ovšem Jan Poláček. Poslal jsem mu otázky emailem, on mi emailem odpověděl. Třetí část zachycuje osobnost Jana Poláčka intenzivněji: jde o vybrané části rozhovoru, který jsme vedli v říjnu 2013. Pokusil jsem se zachovat specifické vyjadřování obou hovořících, včetně slovní vaty, hovorové češtiny a podobně.

Jde tedy o rozhovor experimentální, čemuž odpovídá i rozsah. Je to pokus o portrét, komplexnější zachycení osobnosti spisovatele, a to srovnáním s jiným spisovatelem. Kruh se uzavírá, na povrch mohou vyplynout podobnosti a odlišnosti dříve netušené. Zda vyplynuly, to nechávám zcela na čtenářích.

K doplnění všech informací je vhodné dodat, že nedávno vyšla kniha literárního historika Erika Gilka Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks.

Z rozhovorů s Ladislavem Fuksem

Pane Fuksi, ve svém díle často čerpáte ze svých osobních prožitků, ale sám na sebe jste toho nikdy moc neřekl. Před časem jsem se od Petra Bílka dozvěděl, že s Jiřím Tušlem pracujete na pamětech. Co vás přimělo náhle k tomu, abyste na sebe něco prozradil?

Jiří Tušl mě jednoho dne vyzval, abych nějaké takové paměti napsal, kde by bylo všechno – od obecné školy počínaje, přes gymnázium po školu vysokou, kde by byly cesty do zahraničí, setkání se zajímavými lidmi a takříkajíc náhled do své literární kuchyně: jak tedy píši...

Kdy jste začal psát zacíleně k vydání?

Po absolvování Filozofické fakulty jsem sloužil na Státní památkové správě, která patřila pod Ministerstvo kultury. Mým úkolem bylo zpracovávat průvodcovské sylaby, aby průvodci nemluvili nesmysly, aby v jejich řeči byla pravověrná data. Projížděl jsem zámky po Čechách, kromě toho jsem měl jeden zámek extra přidělený, a to by Metternichův Kynžvart. O něm jsem napsal zacíleně první knížku, ale to nebyla beletrie.

Definujete-li omezení jako zločin, pociťoval jste sedmdesátá léta jako omezení vaší tvůrčí činnosti?

Pročítám-li recenze svých knih, ať domácí či zahraniční, všude se píše o tom, že mi jde výrazně o humanitární cíle. To bylo vždycky to, co mě hnalo k psaní. A teď jestli jsem byl omezován, se ptáte? (následně se hovor stočí k Fuksově knize o Fučíkovi, ale na otázku Karla Hvížďaly odpověď nepadne – pozn. red.)

Ale u vás snad hraje ještě roli i jistá nepominutelná imaginace, fantaskno... Kdy jste v sobě objevil tu schopnost vypsat se z jakési esence zážitků či prožitků? Vzpomínáte si na takový moment?

Vzpomínám. Přesně. To bylo právě v době okupace Rakouska v roce 1938. Chodil jsem do gymnázia, jednou jsem přišel domů, sedl jsem si za stůl, do ruky vzal pero, tuším že už plnicí, papír, vůbec jsem se neučil a rovnou jsem psal. Nepsal jsem jen to, co jsem poznal na vlastní oči, ale psal jsem to, co mě jaksi lákalo. Například jsem se v tom prvním textu zmínil o Zlatém rohu v Istanbulu. A ten obraz jsem do čehosi začlenil. Takhle jsem postupoval. Nebo jsme jeden čas měli na náboženství člena dominikánského řádu. A toho faktu a té postavy jsem také nějak využil. A podobně do značné míry vznikala i moje Variace pro temnou strunu. Já jsem se tím psaním vlastně tak nějak uvolňoval. A to se mi na tom líbilo. My jsme sice nebyli přímo ohroženi jako rodina, nemuseli jsme do koncentračního tábora, ale s otcem to bylo na vážkách.

Před nedávnem jste vydal rozsáhlý výpravný román Vévodkyně a kuchařka. Kritika nešetřila chválou a také v kuloárech se uznale pokyvovalo hlavou. Co všechno to ale obnáší napsat knihu o sedmi stech stranách, jaký druh odvahy je s tím spojen?

Napsat knihu o velkém počtu stránek je spojeno s jistými nezbytnostmi, které sice platí i pro knížky útlé, ale pro knihy silné dvojnásob. Patří k nim naprosto důsledné zachovávání stylu. Od první do poslední stránky. Stylistická „rozdrobenost“, nedůslednost, nesmí být ani u novely, natož u knihy obsáhlé. K nezbytnostem patří i naprosté udržení dějové osnovy, které je u knížek útlých snazší než u silných. Ovšem, nějaké odbočení je možné např. retrospektivou, ale vždy jen takové, které by zcela organicky doplňovalo, dokreslovalo hlavní dějovou osnovu, nikdy ji „nepodtrhávalo“ a čtenáře nemátlo. K nezbytnostem patří držet na celé ploše obsáhlého textu psychologii jednajících osob. Zde ovšem pozor. Postava se může – právě v knize obsáhlé – vyvíjet, jestliže její děj je „rozprostřen“ na delší časový úsek. Ale i u jednající osoby, která se v knize vyvíjí, je třeba držet její psychologii, čímž tedy míním její vývojové možnosti, odpovídající její psychologii. Aby tato postava, přestože projde vývojem a jakýmikoli „zvraty“, to nakonec vždy byla ona, to jest osobitý jedinec, nezaměnitelný s jiným. K nezbytnostem konečně patří i řádná skloubenost, návaznost. O té vlastně implicitně mluvíme stále. Stylistická, dějová, psychologická – teď chci zdůraznit to, aby autor na stránce 198 nepsal něco, co by odporovalo tomu, co napsal na stránce 60 anebo na stránce 705. Je jasné, že tohle uhlídat u velmi obsáhlé knihy je mnohem náročnější než například u novely. Je třeba, aby autor při tak rozsáhlé knize měl „všechno v hlavě“, nic neopomíjel (ani detail), měl na uzdě vše jako, tak říkajíc, kočí šestispřeží. K čemuž mu ovšem mohou sloužit poznámky, různé orientační body na papírku vedle. Nu a na závěr bych připomněl, co je dost známé. Za prvé, aby si autor vytvořil námět, s kterým by byl vnitřně spjat, který by angažoval celou jeho osobnost. To musí učinit, i když hodlá psát knížečku útlou, ale u obsáhlé dvojnásob, protože pak je naděje, že mu jeho tvůrčí zaujetí a soustředěnost vydrží do poslední stránky rukopisu, ať je jakkoliv dlouhý. Za druhé, aby měl stále na mysli, co vlastně chce knihou říci, čili její hlavní myšlenku. Obojí se nejlíp pozná až nakonec, odtud citát Solóna, který jsem použil v knize o Vévodkyni jako moto a naše recenze na úrovni ho pochopily a ocenily (např. Libor Knězek v Romboidu 4, 84). A konečně za třetí, aby autor tomu, o čem píše, rozuměl.

Dům v ulici Národní obrany, v němž bydlel Ladislav Fuks

Četl jsem kdesi, že příběh vašeho občánka Kopfrkingla, spalovače mrtvol, bude převeden na filmové plátno.

Ano. Spalovač mrtvol se bude točit – režisérem je Juraj Herz – a scénář je již hotov. Myslím, že to bude výtečný film. Přijde do kin napřesrok... S horrorem se ovšem jako autor ještě neloučím. Kniha s názvem Myši Natálie Mooshaberové, kterou jsme ohlásil (doslovný přepis chyby, není jasné, zda mělo být „jsme ohlásili“, nebo „jsem ohlásil“ – pozn. red.) nakladatelství Československý spisovatel, kde vyjde příští rok, je další má knížka tohoto druhu. Půjde v ní o to, co nejvíce se přiblížit čtenáři. Nechci psát oddechovou četbu, nýbrž chci spojit vážné úmysly, myšlenky a představy s takovou formou, aby se kniha četla „co nejlehčeji“. Také Myši Natalie Mooshaberové se představí jako film. Má být hotov co nejdříve, a proto současně s literární verzí se bude pracovat na její podobě filmové. To ovšem  vyžaduje. anycj s režisérem přistoupil k práci okamžitě. Protože k realizaci filmu musí dojít už aspoň začátkem příštího roku, musí být scénář hotov během příštích měsíců.

Trpíte po vydání pocitem, že byste byl schopen ze sebe vydat víc?

Jakmile kniha vyjde, beru ji za hotovou, uzavřenou práci. Pocit, který máte na mysli, neprožívám, avšak nikoliv z domýšlivosti. Neprožívám ho proto, že si pamatuji na pocity, které mě provázely, když jsem knihu psal a když jsem pak pročítal sloupcové a stránkové korektury, a proto, že velmi pracuji na každé napsané stránce i na celku, než rukopis odevzdám. Takže již předlouhou řadu let nemusím dodatečně měnit v textu nic, leda nějakou zanedbatelnou drobnost. Takže pocit, že bych byl schopen vydat při psaní té či oné knihy víc, není adekvátní – aby se to řeklo krásně – „stavu mé mysli“.

Měníte často v průběhu psaní své původní literární či estetické představy?

Tím, jak pracuji, mohu své představy ještě dále tříbit, obměňovat a zdokonalovat. Mluvíme ovšem stále o představách, které má autor o kvalitě tvořeného díla, nikoli o konkrétních změnách například stylu, textové výstavby či hlavní myšlenky, kterou chce čtenářům sdělit, to je třeba rozlišit. Konečná podoba mého rukopisu odpovídá mým představám.

Dveře od bývalého bytu Ladislava Fukse

Co vás v životě zvlášť vzalo? Promítl jste to do svých románů?

Koho by v životě nikdy nic nevzalo. Takové lidé snad vůbec neexistují. Určitě se to promítlo do mnoha mých knih, ovšem často nepřímo, v pocitech. Věděl jsem o stařence z Malé Strany. Byla už příliš slabá, aby si mohla přivydělat praním prádla po domech či mytím schodů, někdy prý z hladu pila vodu, ale nikdy si nenaříkala. Měla syna, ale ten se k ní nehlásil. Každý rok, zvláště kolem vánoc (v době rozhovoru správně s malým písmenem, neupravujeme – pozn. red.), chudačka věřila, že k ní zajde, a z této naděje žila. nikdy k tomu nedošlo. Když ve své ubohé komůrce skonala (koncem r. 1945), našli v kredenci v hrníčku sto dvacet korun slístkem, že by prosila, aby vyhledali synovu adresu a peníze mu odevzdali, že je střádala pro něho. Smutné, jako některá povídka Jana Nerudy. Promítlo se to do některého mého textu. – Hned po válce, v květnu 1945, kdy se chystalo otevření vysokých škol mimořádným letním semestrem, vznikly tzv. Revoluční gardy, které pomáhaly likvidovat zlé následky minulých týdnů. V sálech příslušných ústavů leželo množství zabitých lidí, které bylo třeba identifikovat, ev. provést soudní pitvu, a byli přiváženi stále noví. Jednou jsem měl noční službu na patologické anatomii. Musel jsem projít sálem s baterkou, protože nešla elektrika. Nevím už přesně, proč jsem si posvítil do tváře jedné mrtvé oběti a viděl jsem, jak pod paprskem mého světla přivřela oči. Nebylo to ovšem přivření očí, nýbrž – jak mě informoval kolega, který tenkrát začínal medicínu – zúžení zorniček. „Jistě to byl pupilární reflex,“ řekl, „který může fungovat ještě bezprostředně po smrti.“ Žádný pocit hrůzy jsem tenkrát přitom neměl, žádné zděšení jsem přitom neprožil, ale něco přece: Jakousi dost přesnou představu, co skutečný pocit hrůzy může obnášet. To ještě v souvislosti s hororem. Pokud jde o mé neveselé prožitky z války, tam je to v mých knihách přímé, dokonce i přímo v dějích. Polovice mých knih čerpá ze zážitků té dávné otřesné doby.

Setkal jste se někdy s někým, s kým jste se mohl na stejné úrovni o své představy podělit?

Je téměř jisté, že se člověk během svého života s takovými lidmi setká. Setkávám se s nimi i já. Podělit se o své představy, zážitky a dojmy je vždy milé. Jako by se tímto podělením naše představy, zážitky a dojmy ještě prohloubily, zintenzivněly, zkrásněly, jako by se tím pak ještě víc obohatilo i naše nitro. Ale tak si myslím, že pro přesnost by se mělo ještě něco dodat. My teď míníme představy, zážitky a dojmy příjemné například z cestování, ze svatby, z plavání v moři, z dobré večeře, z četby krásných básní, z honoráře. Ale co když jde o představy a dojmy méně líbezné, například z velkých daňových srážek, z krádeže zavazadel někde ve Španělsku či Řecku, nebo z toho, jak jsme se v tom moři topili? I o tyto zážitky se lze podělit a pak, právě tímto „sdělením někomu“, se nám může jaksi ulevit. Jestli však tyto méně příjemné dojmy „zkrásnějí“ či obohatí naše nitro, je nesnadno povědět, ale možná že svým způsobem ano. Večeře byla tak hrozná, že jsme se pak dávili, ale stalo se, je to za námi a žaludek už zas dávno máme v pořádku. Topili jsme se, ale jak vidno, jsme se neutopili, je to za námi a jsme živi a zdrávi. A tak leckdy na to vzpomínáme s rozzářenou myslí, jako by se původně zlý zážitek změnil v něco rozkošného. Znám jednu paní, která se před pěti lety fakticky topila v boce Kotorské a dodnes o tom ve společnosti vykládá s nesmírným šarmem, takže se všichni smějí. Do smrti na to ráda nezapomene, i když to tenkrát bylo vážné, na pláži ji po vytažení z vody křísilo pět černohorských junáků.

Hrob Ladislava Fukse

Nedozvíte se někdy až ex post, co všechno ve vašich knihách vlastně je?

Může se stát dvojí. Že autor „přesáhne“ daného čtenáře a ten mu pak nestačí – v něčem mu nerozumí. Od něho se tedy autor nedozví ani to, co v knize fakticky je. Anebo že je to čtenář, který „přesáhne“ autora a od něho se naopak autor dozví, co v knize není. Čtenář prostě v knize objeví něco, co autor ani na mysli neměl a autora vlastně překvapí. Prostě autorův určitý text jinak interpretuje. Jinak ho chápe, jinak mu rozumí. Takové případy se dějí. Jednou jsem dostal dopis od velmi vzdělané čtenářky, která chválila, jak krásně jsem v japonské povídce popsal zemětřesení. Měla na mysli scénku, kdy vztekloun strhl ze stolu ubrus a s ním vše, co na něm bylo. Prostě se na zemi válely střepy, krevety, humři, kuřata na ananasu, výhonky bambusu a ocet s čínským ťiang-ju. Zlovolník pak ještě strhl obraz a křičel, až se chvěl dům. Manželství se doslova octlo v troskách. „Nádherná vize zemětřesení,“ psala ona paní, „k němuž pak nedošlo asi jen proto, že k němu nebyly podmínky v zemské kůře.“

Co se vám stává, když vidíte něco, o čem se soudí, že je to velké a nádherné?

Především je velká a nádherná vaše otázka. Nikdy jsem ještě takovou otázku nečetl a asi nikdo. Přímo nutí, aby byl člověk na chvilku tak trochu Sókratem. Její kouzlo spočívá v tom, že má dvě pozoruhodné části: 1. „Co se vám stává, když vidíte něco...“ a 2. „O čem se soudí, že...“ Když je to opravdu něco velkého a nádherného, jak se o tom soudí, pak lze přiznat, že to asi opravdu něco velkého a nádherného je, a ztotožnit se s míněním ostatních. Když se o něčem soudí, že je to velké a nádherné, ale ve skutečnosti není, pak se nelze ztotožnit s míněním ostatních. I vyplývá z toho, co řečeno, dvojí: 1. Že buď je něco vskutku velké a nádherné, anebo není. 2. Že mínění ostatních může být platné, anebo mylné. I zdá se, že buď je, vskutku velké a nádherné bez ohledu na to, zda tak soudí i jiní, anebo že to velké a nádherné není, a opět bez ohledu na to, co o tom soudí jiní. Jinými slovy, že lze dělat rozdíl mezi objektivní skutečností a lidským subjektivním soudem, ale myslím si, že lidé v těchto věcech soudí obvykle správně, takže když soudí o něčem, že je to velké a nádherné, zpravidla tomu tak je (což nemají oči a vkus, což nemohou srovnávat a což nemají také rozum?). Ale vraťme se teď k první části vaší otázky: „Co se mi stává, když vidím něco...“ Když je to opravdu velké a nádherné, tak se mi stává něco, podle toho, o jakou věc jde. Například když jde o nebetyčný mrakodrap anebo obrovského slona, pak jsem příjemně udiven. Když jde zase o něco jiného, pak třeba dostanu chuť na dobré jídlo anebo na poslech krásné hudby. Když jde o pohled na vesmír, pak protože i vesmír je veliký a nádherný, zatočí se mi hlava a přemýšlím o nekonečnosti prostoru a času, v tom případě o věčnosti, aniž se doberu konce.

Co je vaším snem?

Zde by bylo vkusné si povzdychnout. Může se říci, že když člověk už nemá žádný velký sen, je napůl v cínové rakvi. Asi tak stejně, jako že naděje umírá poslední. Asi jsem už jednou nohou v rakvi (možná že oběma), protože velký sen už nemám. Zní to tristně, ale co si mám vymýšlet a klamat? Snad bych měl jedno přání: Aby nám všem a našim potomkům se vždy vedlo dobře a čím dál líp.

Zdroje:

Otázky pro Ladislava Fukse, autora románu Spalovač mrtvol. In: Nové knihy, roč. 1967, č. 25, 1967, s. 4. Autor uveden iniciálou -roz-.

O stylu, hororu a ironii. In: Tvorba, příloha Kmen, č. 36, 1984, s. 4. Autor rozhovoru: Jaroslav Fatka.

Literatura jako způsob poznání. In: Mladý svět, roč. 35, č. 39, 1993, s. 55-57. Autor rozhovoru: Karel Hvížďala.

Druhá část rozhovoru vyšla ve středu 9. 4. 2014

Zdroj fotografií: Archiv