POVÍDKA: Lukáš Herma, Smola

Naše milé čtenářky a milí čtenáři, i letos pro vás máme pod stromeček přichystané čtení. Tentokrát je jím temná fantasy povídka Smola Lukáše Hermy. Kromě tradiční psané podoby jsme pro vás ale připravili také audio podobu, o kterou se postaral náš redaktor Vojtěch Hamerský. Přejeme vám příjemnou zábavu a doufáme, že vám povídka zpříjemní dnešní sváteční den.

Obrovské vlny se rozbíjely o tvrdé skály chránící malý přístav v ledově studenou vodní tříšť. Z nebe padaly nepřetržitým proudem kapky deště hnané větrem, který bořil domy a vyvrhával lodě na břeh s takovou samozřejmostí, jako by byly chaluhami a mrtvými rybami. Bylo brzké odpoledne, ale přesto tma. Černá mračna zakrývala oblohu. Jen občas nebe prozářil jasný klikatý blesk, provázený silným zvukem podobným výstřelu z revolveru, který přehlušil i kvílení větru a vln.

Připomínalo mi to nějaký děsivý souboj démonů, kteří si spolu vyřizovali spory starší, než je samotná historie naší rasy. Na první pohled se zdálo, že řádění běsů snad nemůže nic odolat. Přesto podlouhlé kamenné rybářské domky pořád ještě stály. A věrně chránily své obyvatele. Vzduch byl cítit ozonem, solí a rybinou. Každý doušek jako by mi protahoval celé vnitřnosti.

„Tu máte, pane.“

Odrhl jsem zrak od toho hrůzného divadla, abych se podíval na mladou ženu, která mi podávala kameninovou misku plnou vývaru, tak horkého, až z něj stoupala pára ve velkých oblacích. Vděčně jsem jej přijal.

„Měl byste jít dovnitř. Promrznete na kost. A stejně vůlí bouři neutišíte.“

„Jak jí je, Ctěno?“ zeptal jsem se. Stáli jsme pod verandou vyrobenou z naplaveného dřeva, mezerami mezi prkny protékaly proudy vody.

„Horečka na chvíli ustala. Myslím, že je zase sama sebou. Ale Danilo stále čeká s pergamenem, kdyby opět začala blouznit.“

Přikývl jsem. Protřel si unavené oči.

Věděl jsem, že lektvary, které jsme jí násilím nalévali přímo do krku z mé tenčící se zásoby, zatímco se zmítala v těch nejtěžších záchvatech, jsou tím jediným, co ještě chrání její nitro před silou, která ji pomalu stravuje. Jenže lidské tělo ani duše nejsou stavěné na takový boj. Nemohla to vydržet o moc déle. A jakmile zemře, to, co z ní zbude, připadne tomu druhému, se kterým v tuto chvíli sdílela svou tělesnou schránku.

„Je silná. Určitě jsme na dobré cestě,“ zalhal jsem. „Musí jen vydržet. Mluvil jsem s kapitánem Jitřenky. Říká, že budeme moci vyrazit, jen co se tahle bouře uklidní.“

Moc dobře jsem věděl, že může trvat celé dny a týdny. Ale jakákoliv naděje, i ta bláznovská, je lepší než vůbec nic. Usrkl jsem si horké polévky a cítil jsem, jak se mi pomalu propaluje útrobami a zanechává za sebou silnou rybí chuť.

Vešel jsem dovnitř, do nízké podlouhlé místnosti, v jejímž rohu u malého ohniště ležela na primitivním lůžku nakažená dívka, pevně připoutaná koženými řemeny, které se jí zarývaly do bledých údů, spíše jen kostí potažených pergamenově tenkou zažloutlou pokožkou. Na levé ruce, těsně nad zápěstím, měla obvaz, který zakrýval hnisající ránu od rybích zubů, která nejevila nejmenší známky hojení.

U její hlavy na malé stoličce seděl starý kněz s pergamenem a uhlem, aby mohl zapisovat její slova pronesená v deliriu. Jediný člověk, kromě dívčiny matky a mě, který byl ochoten se k ní přiblížit. Otec… o otci jsem se přes všechnu svou snahu zatím vůbec nic nedozvěděl. Snad neexistoval, byl zločinec, heretik nebo dávno mrtvý. Když jsem vstoupil, duchovní udělal pohyb, jako by chtěl vstát, ale pohybem ruky jsem ho zarazil.

„To je dobré, Danilo. A krásné odpoledne mladá slečno,“ pozdravil jsem nemocnou, která se na mě podívala oříškově hnědýma očima zapadlýma hluboko do důlků. Vypadala jako zraněné zvíře. „Vidím, že ses opět rozhodla vydat mezi nás živé.“

„Pane Lovče,“ pokusila se o úsměv.

Dítě. Nenávidím, když se takovéhle věci stávají dětem. Několika dlouhými kroky jsem překonal vzdálenost, co mě od ní dělila, a sklonil se, abych povolil řemeny, které ji poutaly. Dal jí alespoň na pár chvil pocit svobody. Pomohl jsem jí posadit se a přiložil k drobným rtům misku se zbytkem mého vývaru.

„Vypij to,“ přikázal jsem. „Potřebuješ něco sníst. Abys měla velkou sílu. Venku už se počasí uklidňuje. Za chvíli budeme moct vyplout na moře. A dovézt tě někam, kde tě zbavíme Tobyho. Bolí tě něco?“

„Všechno. Pálí to. Zlobí se na vás,“ zašeptala, když byla miska prázdná. Pomalu jsem ji uložil zpět na postel a přikryl dekou. „Nemá tohle jméno rád.“

„Tak potom mu, Hněvko, vyřiď, ať mi řekne své pravé jméno. A já mu nebudu muset říkat touhle přezdívkou, kterou shledává směšnou.“

Podívala se na mě, jako bych byl blázen. Asi cítila nějakou souvislost, která mi unikala. Stejně jako každému, který neprožíval stejné horečkové záchvaty, kdy se ji pokoušela ovládnout prastará démonická entita. Třásla se. Bála se. A já nevěděl, jak jí pomoci.

Pod polštářem měla kříž vyrobený ze sopečného skla. Do něhož byl zasazen kus drápu posledního draka, který zemřel již před staletími rukou jednoho z mých druhů. Cítil jsem, jak pulzuje skrytou mocí plnou ohně. A přesto nemá efekt, protože se jeho síla tříští a odráží od temnoty, která je už pevně uhnízděna v těle malé dívenky ležící přede mnou. Se všemi svými znalostmi jsem byl jen něčím málo víc než pouhým divákem, který mohl tento souboj pozorovat se zatajeným dechem.

Pohladil jsem ji po zpoceném čele a přímo cítil pomalu stoupající horečku, která se blížila stejně nezadržitelná jako příliv. Skoro proti své vůli jsem z kapsy vytáhl už skoro prázdnou lahvičku s nachovou tekutinou zředěnou odvarem z makovic, tím samým, který používají mladé matky, když potřebují uspat neklidné děti. A přinutil ji vypít maličký doušek. Věděl jsem, že už ho měla příliš mnoho. Stejně tak jako všech dalších odvarů, které jsem jí dal v beznadějné touze jí nějak pomoci. Neměl jsem ani tušení, jakou vedlejší škodu mohou napáchat. Byly jako armáda zdupávající pole jejího těla a zanechávající za sebou zkázu pro úrodu, která by na něm měla vykvést. A už nezáleželo na tom, pod čí standartou bojují. Ale musela získat novou sílu, na chvíli odejít do království neklidných snů daleko od síly, jež ji pomalu stravovala a zanechávala za sebou jen popel a prach.

 „A proč ty mi neřekneš svoje jméno?“ zaprosila. Zpozorněl jsem. Mluvila dívka, nebo tvor, co se ji snažil získat? Viděl jsem, jak se jí klíží oči. Přišel čas jí znovu připnout pouta. Aby neublížila sobě, ani nikomu jinému.

„Ale já nemám jméno, Hněvko,“ usmál jsem se. „Žádný Lovec ho nemá. Už jsem ti to říkal.“

„To je hloupé,“ zašeptala. Nebránila se. Nechal jsem její matku, ať jí vymění zábaly. Pod pokrývkou byla nahá, pokrytá jen pravidelně měněnými velkými kusy plátna namočeného do studené sladké vody, která byla na tomhle ostrově za obvyklých okolností tolik vzácná. Ovšem v tuhle chvíli jí padaly z oblohy tisíce a tisíce hektolitrů.

„Já vím,“ odvětil jsem. „A až se probudíš, slibuji, že ti řeknu příběh, proč Lovci nemají jména.“

Neodpověděla. Jen se usmála. A upadla do spánku, který se brzy změnil v neklidné snění plné výkřiků, které připomínaly podivnou řeč, kterou žádný člověk nemluví. A přesto se mi některé z nich zdály tak známé. Děsivě povědomé. Jako nějaká vzpomínka z dětství zasunutá hluboko v podvědomí, těsně mimo dosah lidského vědomí.

Mohl jsem ji jen pozorovat, jak bojuje své vnitřní bitvy. Ruka mi podvědomě sjela k revolveru u pasu zakrytému před nepřízní počasí nepromokavým plátnem. Nabitý stříbrnými kulkami obsahoval jediné řešení pro případ, že by dívka svůj boj prohrála.

Obvykle už bych v tuhle chvíli nechal vesničany stavět hranici. Dělávali to s úlevou a nadšením. Většinou už prokletého odepsali ve chvíli, kdy se projevily první příznaky nákazy. A když se uzdravil, připisovali to upsání duše ďáblu a obcování s nečistými silami. Tušil jsem, že pokud se Hněvka zotaví, bude to tu úplně stejné. A jizvy, které za sebou boj, který právě podstupovala, logicky a nevyhnutelně zanechá i v případě vítězství, tomu vůbec nepomohou.

Jenže tady a teď nebyl oheň řešením. Venku zuřila strašlivá bouře. Neměli jsme šanci hranici rozdělat, dokud se neuklidní. Navíc jsem pochyboval, že je na celém ostrově dostatek suchého, solí nenasáklého dřeva, aby vytvořilo žár připomínající vřící hrdlo otevřeného vulkánu. Takového, které pokrývaly dálný jih jako vředy hyzdící tvář krajiny, ze kterých místo hnisu vytékalo žhavé magma.

Slyšel jsem unavené modlitby starého kněze, zatímco poslušně zapisoval dívčina slova a skřeky. V očích se mu zrcadlila hrůza z neznámého. Dívčina matka u ní klečela a šeptala uklidňující slova, taková, která znají jen milující rodiče. Ten pud, který nutil matky chránit své potomky, mne fascinoval i děsil zároveň. Setkal jsem se s případem, kdy dívka položila život, aby chránila odpornou šupinatou zrůdu, která rostla v jejím lůně, protože ji považovala za své dítě.

Když horečka na chviličku ustala, položil jsem dívce ruku na čelo. Bylo ledově studené, lepkavé od potu. Ale stále dýchala, stále žila, stále byla naděje. Alespoň to jsem si říkal, když jsem večer upíjel silnou kořalku a v místní taverně procházel provlhlé svazky moudrých knih a breviářů, které jsem si přivezl s sebou. Měl jsem za sebou ošklivý rozhovor s Danilem. Tvrdil mi, že bychom Hněvku měli zabít. A přesvědčil o tom i starostu. Neměl jsem sílu jim vysvětlovat všechny důvody, proč něco takového není možné ani moudré, neboť jsem nevěděl, jestli bych si mohl dokázat poradit s tvorem, který ji ovládal. Poslal jsem je k čertu. A šel studovat, hledat způsob, jak vše ukončit.

Svítila mi k tomu veliká olejová lampa s matně zakouřenými skly, pocházející prý z rybářské lodi Brog. A rodina, která ji vlastnila, postavila na ostrově první dům, založila stejnojmennou vesnici a jejich potomci tu stále ještě žili i po mnoha a mnoha generacích. Byl to známý příběh. Nejen této vesnice ale mnoha jí podobných. Protože tyto ostrůvky ztracené v oceánu bývaly v dávných dobách častým útočištěm heretiků. A někdy si i do dnešních dob jejich obyvatelé zachovávali zbytky své víry, pečlivě ukrývané a maskované v drobných každodenních rituálech i nepatrných obětech dávným bohům. I když tady jsem nic podobného nepozoroval. Bývávalo dobrou zábavou pořádat na podobné ostrůvky ve jménu víry hony a pogromy. Ničit, pálit a znásilňovat. Mladí šlechtici si tak získávali ostruhy a něco, čím by se mohli chlubit a co mohli balit do slov naplněných vzletnou slávou. Jak se to ostatně s masakry dělává.

Na dřevěném stole přede mnou ležel dlouhý kus pergamenu popsaný dívčinými skřeky. Někdy jen shluky písmen a slabik, zapsané knězovou roztřesenou rukou tak, jak je zaslechl a jak jim porozuměl. V hlavě mi hučelo jak ve včelím úlu. Celé mé tělo i mysl volaly po spánku, který jsem jim už jen pouhou silou vůle upíral. Toužil jsem po lektvarech. Jenže jsem si nemohl vyplýtvat zbraně proti démonovi kvůli pouhé únavě.

Hledal jsem vodítko, nějaký drobný náznak, který jsem nenacházel. Věděl jsem, že někde bude. Vždycky někde byl. Neskutečná přehlédnutelná maličkost, jen čekající na to, než na ni někdo ukáže prstem a vytáhne je na světlo.

Místnost byla kromě mne skoro prázdná. Ale přesto se několik rybářů ve společnosti posádky Jitřenky, opíjelo, protože jim moře nedovolovalo vyplout, ani dělat nic jiného, zatímco jejich kapitán někde obšťastňoval některou z místních mladých dívek. Sliboval manželství a postavení. Věci, které nikdy nehodlal vyplnit. Místní kořalka pálila a kopala jako špatně zkrocená mula. Zanechávala za sebou na patře ošklivou pachuť. Jako by i ona byla cítit solí.

Oceán. Všechno tu s ním nějak souviselo. A bylo jasné, že i prokletí, které malou Hněvku potkalo, i když asi ne zcela. Kousl ji mořský okoun. Takhle se to ale obvykle nestávalo. Nejčastěji člověka posedla duše mrtvého příbuzného, která mu byla pokrevně blízká a odmítla odejít na onen svět. Dívky někdy obcovaly s démony, ať už dobrovolně, nebo proti své vůli. Muži se nechávali ovládnout starými hřbitovními duchy. Ale ryba? Nikdy jsem o tom neslyšel. Oceán byl jiný. Mocnější. Prastarý. A i nestvůry v něm žijící obvykle postrádaly tu zvrácenou eleganci, se kterou démon dívku požíral zaživa. Byl jsem si jistý, že její prokletí je nějak propojené i s pevninou. Kdyby si proti sobě poštvala síly oceánu, už by byla dávno mrtvá.

Musel jsem se s tím nějak vypořádat. Když jsem na ostrov jel, čekal jsem, že to bude drobnost, že bude stačit přítomnost svatého předmětu, aby tvor opustil svou nedobrovolnou hostitelku.

„Pane,“ ozvalo se najednou vedle mě. Zvuk hlasu mne vytrhl ze zasnění, ve kterém jsem tupě zíral na zažloutlou stránku.

„Sovrene,“ oslovil jsem muže, který si vedle mě přisedl. Rybář. Jeden z mnoha, kteří mi byli představeni v den, kdy jsem do vesnice přijel na malé lodi patřící jednomu šlechtici, jehož léno leželo na pobřeží a zasahovalo až sem.

„Už jste přišel na to, jak pomoci malé Hněvce?“ zeptal se mě a já v sobě cítil obrovskou potřebu zalhat. Říct, že všechno samozřejmě bude v pořádku a že se nemusí ničeho bát, protože na naší straně přeci stojí Bůh. Byl to veliký mladý muž, pochyboval jsem, že mu bude víc než mne samému, ale vítr a sůl vyryly do jeho tváře mnoho vrásek a drobných jizviček, které ověnčovaly oříškově hnědé oči.

„Bouře mi stále poněkud kazí plány,“ odvětil jsem. „Potřeboval bych ji odvést na pevninu. Kde by mi mí bratři pomohli se s prokletím, které ji stravuje, vypořádat.“

„Jenže to není možné,“ řekl s tichou výčitkou. Kterou jsem se rozhodl ignorovat, pro jeho i své dobro, neboť byla do určité míry oprávněná. Kdybych dívku naložil hned po své příjezdu, okamžitě jsme vypluli zpět, snad bychom to na pevninu stihli před příchodem bouře. Moje chyba, kterou jsem ospravedlňoval faktem, že jsem něco takového rozhodně nemohl předpokládat.

„Není. A proto si procházím knihy, které jsem sebou přivezl, abych viděl, co možné je.“

Chvíli to vypadalo, že narážku pochopil, protože zmlkl. Ale od stolu se nezvedl. Místo toho zvědavě nakoukl do knihy, kterou jsem pročítal. Byl jsem si skoro jistý, že neumí číst. Naprosto jistý, že nerozumí jazyku, ve kterém byla napsána. Ale jeho pozornost upoutalo velké vyobrazení velké stvůry s mnoha chapadly stahující do hlubin obrovskou loď.

„Nemá plachty,“ řekl po chvíli. „Ani stěžně.“

„Protože ji poháněl oheň a pára. Největší lidský výtvor dávno mrtvého věku,“ odvětil jsem. „Postavili ji z čisté ocele kalené v krvi. Věřilo se, že ji moře nikdy nepotopí. Snad to hlubiny oceánu vzaly jako sázku, a proto se rozhodly ji navždy pohltit. S tolika námořníky, že by zaplnili celé město.“

„Titanian. A proto na dně tlí a duše v ní zemřelých zůstanou uvězněny jako tichá připomínka chyb, dokud i poslední z oceánů nevyschne a Slunce nedohlédne až do hlubin. Nebo alespoň tak mi to vyprávěl dědeček. Jen u těch námořníků neříkal, že by zaplnili město, ale každou děvku, co jich na světě je.“

Podíval jsem se na něj překvapeně. Občas mne šokovalo, co všechno se mezi lidmi vyprávělo. A jak hloupými i přesto zůstávali, neschopní či snad neochotní otevřít oči. Nahlas jsem ale nic neřekl.

„Víte, možná by to šlo k pevnině zvládnout,“ Sovren mluvil zamyšleně a hlavně šeptem, tak potichu, aby nás nikdo jiný neslyšel. Jako kdyby říkal věc, nad kterou dlouho a usilovně přemýšlel. „Kdybych Jitřenku naváděl, snad bychom to dokázali až k ústí řeky Gizery. Vítr fouká správným směrem. A tam by nás nerozbil příboj. Vím, že bych to dokázal.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Kapitán říkal, že je to nemožné.“

„Kapitán té lodi je nečestný oplzlý hlupák. Jen nechce riskovat svůj život kvůli rybářské dívce tak mladé, že se jí nedostane mezi nohy.“

„Snad. Ale Hněvka samotná by takovou cestu nepřežila. Její vnitřní oheň by ji strávil. A já bych nedokázal tvora, který se ji pokouší ovládnout, na otevřeném moři zastavit. Byla by to sebevražda.“

Rybář zmlkl. I když jsem měl dojem, že by stále ještě něco chtěl dodat. Nakonec jen zavrtěl hlavou. A nechal mne dál mým knihám. Ale k tomu přidal další látku k přemýšlení, kterou má unavená hlava musela zpracovat. Protože jsem si byl jistý, že se o Hněvku zajímá víc, než by bylo obvyklé. Mnohem víc než kdokoliv jiný ve vesnici s výjimkou její matky. V jeho slovech totiž byla naléhavost, kterou používáme, když mluvíme o někom, na kom nám opravdu záleží.

Tu noc jsem toho mnoho nenaspal. Snad jen pár chvil, zbytek jsem proseděl s dívkou, kterou opět přepadla horečka vracející se se stále větší intenzitou. Spolu se mnou i její matka Ctěna, která snad nepotřebovala spánek. A ani bouře bičující celý ostrov nepolevovala. Stejně jako noc předešlou. A tu před ní. Společně jsme sledovali, jak Hněvka boj prohrává. A já si až bytostně uvědomoval, jak jsme proti rozmarům počasí bezvýznamní.

Probrala se až těsně nad ránem. Na chvíli jsme ji odvázali z postele, nechali se vyprázdnit. Dali jsme jí pít. Byla zase o něco slabší než předchozí den. V mihotavém svitu ohně vypadala jako oživlá mrtvola. Když jsem ji pohladil po vlasech, celý chomáč mi jich zůstal v ruce. Upocený a mastný. Připomínal spíše nějaké odporné řasy, které moře vyplavilo na pobřeží. Tohle nezpůsobil démon v jejím nitru. Byl to jeden z příznaků předávkování lektvary, které jsem ji nutil pít. Volba mezi dvěma zly. Když jí je přestanu dávat, zemře. Když jí je budu dávat dál, zemře.

„Jak se daří Tobymu?“

„Vrátí se,“ zašeptala a otřásla se. „Pořád ho cítím.“

Má naděje, že snad relikvie pod jejím polštářem, začíná konečně působit, se opět vytratila. Naopak temnota z dívky prýštící byla zas o něco silnější. Dostávala se do bodu, kdy jsem se pomalu vzdával naděje. A ve standardním případě by už hranice dávno stála, možná i hořela mohutný plamenem, připravená dívku spolknout a spolu s ní i démona, dříve než se proláme na povrch.

Jenže tady, tady bude muset, až všechno ostatní selže, stačit stříbrná kulka. Přinutil jsem se k úsměvu.

„Všechno bude dobré,“ zalhal jsem. „Stačí jen počkat, až přestane bouře. Potom tě naložíme na loď a odvezeme do města většího, než je celý tenhle ostrov. Musíš jen vydržet, nic víc. Zvládneš to?“

„Dáte mi ještě trošku toho lektvaru?“ zaprosila. A já potlačil nutkání okamžitě sáhnout po lahvičce.

„Až později,“ zavrtěl jsem hlavou. „Teď ne.“

„Ale–“

„–bez ale, broučku,“ přerušila ji její matka, které pomalu klesla u postele na kolena, aby mohla obejmout svou dceru. Nebo alespoň to, co z ní zůstalo. „On ví, co je pro tebe nejlepší. Lovce musíme poslouchat, víš?“

„Ale proč?“ zeptala se holčička plačtivě.

Protože by vaše vesnice jinak lehla popelem, proběhlo mi hlavou. Takový je trest za neuposlechnutí Lovců. Ale nahlas jsem nic neřekl.

„Už jsi ho měla až příliš mnoho.“

S tím jsem musel souhlasit, viděl jsem, jak, když dívku hladila po vlasech, celé chomáče odpadávaly z lebky, jako by na ní držely jen naprosto minimální silou. Předávkování šarlatově rudým posilujícím odvarem mohlo být tragické a jeho následky po sobě zanechávaly stopy po zbytek života. Byl to jen reflex, mžik, nic jiného, co mne přinutilo přejet si dlaní po vlastním úplně lysém temeni hlavy.

A tohle byl jeden z těch méně nebezpečných, které jsem skrýval ve své kožené brašně. Postihoval pouze tělo. Jiné, jako Pravdivé vidění, vás mohly navždy zanechat na druhé straně. A v reálném světě potom zůstala pouze mrtvá schránka bez duše. Viděl jsem Lovce, kterým se to stalo. Jen prázdné pomalu uvadající schránky kdysi živých bytostí, o které se staraly ochotné sestry v lazaretu.

Sestry… snad… pokud by se Hněvka dokázala vypořádat s démonem ve svém těle, mohl bych zařídit, aby se stala jednou z nich. Tam by nevadily jizvy po boji. Tam by mohla spokojeně dožít svůj život naplněný prací o potřebné.

Ten nápad se mi zamlouval, přežvykoval jsem ho v hlavě a pohrával si s ním celé hodiny. I když jsem byl vnitřně přesvědčen, že se nikdy neuskuteční. Musel by se stát zázrak. A ty náš krutý svět poskytoval velice nerad. A proto bouře neustávala. Znovu jsem byl ponořený do svých knih v taverně a popíjel kořalku. Před sebou jsem měl pergamen se skřeky, které vydávala, když jí zmítala horečka. Vedle mě seděl Sovren. A konečně jsem měl pocit, že jsem snad na stopě tomu, co se doopravdy stalo. A jaký tvor ji požíral zaživa.

Ještě před několika hodinami bych za to dal půlku své duše. V tuhle chvíli jsem se zoufale modlil, abych se mýlil. Protože jakkoliv děsivá může lidská fantazie být, realita ji vždy dokáže překonat. Mezi všemi nesmysly na papíře jsem totiž rozeznal jméno. Zakroužkoval jsem si ho ve změti znaků a skřeků, které pokrývaly stránku.

Obrovské vlny se rozbíjely o tvrdé skály chránící malý přístav v ledově studenou vodní tříšť.

Zvejrožič. (ir)

„Sovrene, potřebuji přesně slyšet, jak se Hněvka k té rybě dostala,“ oslovil jsem rybáře. Zatímco jsem rychle listoval knihami a hledal jednu konkrétní stránku, o které jsem si byl jistý, že tam je.

„Pomáhala čistit denní úlovek, pane. Ta ryba nevypadala nijak zvláštně. Obyčejný mořský okoun. Vážně.“

„Tady to je!“ vykřikl jsem najednou vzrušeně. „Svarožič, ne Zvejrožič, to bylo to jméno, které démon v ní vykřikoval.“

Najednou mi těch pár odstavců bylo zcela známých, už jsem je kdysi četl a informace čekaly zasunuté hluboko v mé mysli. Možná už celé hodiny snad i dny bušily do spojení v mozku a pokoušely se dosáhnout mé pozornosti. A konečně se jim to podařilo, konečně došly na své cestě až do míst, kde je vědomá část mého já dokázala zaznamenat a analyzovat. Podíval jsem se na Sovrena.

„Žralok,“ řekl jsem. „Ten okoun byl v žaludku Žraloka. Tak velkého, že jste ho nikdy dřív neviděli. Obrovské mořské stvůry, se kterou jste zápasili celé hodiny.“

Výraz na rybářově tváři mi dal za pravdu. Už jsem vše chápal. Opravdu šlo o kletbu přivlečenou z pevniny. Jen způsobem, který jsem nepředpokládal. Rychle jsem knihu k němu natočil, abych mu ukázal neumělou ilustraci, nakreslenou podle vyprávění. Obrovské mořské obludy.

„Takže to byl ten Svarožič? Ten se snaží ovládnout mou dc– … snaží ovládnout Hněvku?“ zeptal se zamyšleně, zatímco drsným prstem přejel po kresbě. Ale nečekal na odpověď. „Byl to vážně zvláštní den. Neměli jsme vůbec vyplouvat.“

„Ne, není to Svarožič,“ řekl jsem klidně. „Ten se už nikdy nevrátí. O to jsme se postarali, když začal ohrožovat církev svým šarlatánstvím. Jakmile byl příliš silný a konkuroval našemu řádu.“

Podíval se na mě nechápavě, takže jsem mu pověděl celý příběh, který se odehrál kdysi dávno. O mladém mágu Svarožičovi, který byl nadán velkou mocí. Tak velkou, že dokázal přemoci Smolu, bratra Kostěje nesmrtelného, který chodíval po světě a zanechával za sebou jen zkázu. A Smola mu za svůj život slíbil dávno ztracené znalosti, se kterými mohl Svarožič ovládnout svět. Proto ho nakonec nezabil, jen uvěznil v rybě, kterou umístil do žaludku žraloka, co žije deset tisíc let.

Jenže teď bylo Smolovo vězení pryč. A mezi ním a naším světem stála jen slábnoucí dívka, které jsem neuměl pomoci. Proti někomu jako je Smola nemohla vyhrát. Ani já ne. Věděl jsem, že jakmile se probudí, smete mne svou mocí, jako bych byl ničím, smítkem v oku. Potřeboval jsem nějaký podvod. Zkratku, špinavou a nečestnou, vedoucí mezi krčmou a nevěstincem, která mi však pomůže uchránit náš svět před obřím zlem.

„Myslím, že došel čas na váš plán,“ slyšel jsem říkat svůj hlas. Kdy moje podvědomí rozhodlo dříve, než stačil zbytek mysli souhlasit. „Budete muset projet na pevninu. Ano, není jiná možnost. Zatímco já udělám vše pro to, aby vaše dcera zůstala na živu. Než přiletí další z mého řádu na Zmrzačeném zázraku a s jejich pomocí, s tou ji snad dokážeme zachránit.“

Zmrzačený zázrak… další věc pocházející z dob, které už jsou dávno mrtvé. Symbol. Naděje. Upomínka všeho, o co jsme přišli. A dnes nám zbyly už jen malé střípky, které nám mohou pomáhat v boji proti bytostem, jež ovládaly naše tělo i mysl. Revolvery a stříbrné kulky, hluboké znalosti chemie z prastarých učebnic, které nás učily míchat lektvary posilující tělo i duši.

Jenže žádný z těch střípků, co jsem měl tehdy sebou, žádná z vědomostí, co jsem znal i ovládal, žádná z moudrých knih, nic mi nemohlo pomoci proti Smolovi.

A proto – jen proto – jsem poslal Sovrena i celou posádku hrdé Jitřenky na prakticky jistou smrt. Využívaje k tomu veškerou autoritu svou i svého řádu, vyhnal jsem je do zuřivé bouře v bláhové naději, že seženou pomoc, která by mi pomohla odvrátit šílenství, jež se k nám blížilo. Dostali ode mě zprávu, zapečetěnou voskem v koženém pouzdře. Zoufalé volání o pomoc.

Vyprovázela je celá vesnice. Oplakávali je jako mrtvé a já se tomu nedivil. Vždyť jak mohla křehká loď odolat šílené bouři?

Zatímco oni bojovali s živly, já držel za ruku umírající dítě. A přísahám bohu, že bych si s nimi místo kdykoliv vyměnil. Ale musel jsem zůstat s Hněvkou, která, jak jsem byl přesvědčen, by cestu bouří na Jitřence nemohla přežít.

Už neměla vlasy. Sotva dýchala a třásla se horečkou. Příliš brzy. Musel jsem něco udělat. Nemohl jsem ji nechat zemřít, ještě ne. Měla doširoka rozevřené oči. A já jsem viděl, jak se postupně zakalují z původní hnědé, tvář se jí mění v odporný škleb, zatímco srdce přestávalo bít. Ruce se začaly vzpírat proti koženým poutům. Musel jsem jednat a to rychle. Zarazit tohle šílenství. Koupit jí ještě nějaký čas. Vytasil jsem zbraň. Ale hlava mi říkala, že ani stříbrná kulka by Smolu nezastavila. Jen by zabila Hněvku a usnadnila mu cestu.

Dívka se začínala dusit, docházel mi čas. Její matka se k ní vrhla, ale zastavil jsem ji pohybem ruky.

„Hmoždíř, Ctěno! Rychle!“ vykřikl jsem a vytáhl zpod polštáře svatou relikvii. Úderem pažby revolveru jsem z ní vylomil pečlivě uložený úlomek drápu posledního draka. Věc tak neskutečně cennou a pulzující magií, kterou ještě před chvíli usměrňovalo černé sopečné sklo, v tuhle chvíli rozlomené na několik kusů. A stejně v téhle podobě nemohla Hněvce pomoci.

Rozemlel jsem ji v mosazném hmoždíři na prášek. Zničil ji. Abych ji mohl smíchat s vodou a prolít dívčiným hrdlem. Poslední naděje. Chvíli jsem si myslel, že se nic nestane. Že je pozdě. Ale najednou se přestala dusit. A s jejím prvním hlubokým nádechem jsem měl pocit, že sám znovu získávám dávno ztracený poklad. Křeč povolila. A její oči se staly opět živými, ne pouhými barevnými sklíčky.

Její matka padla na kolena. Brečela, vyčerpaná psychicky i fyzicky. Objala své jediné dítě. Děkovala. I když jsem si nebyl jistý, že má za co. Prášek z dračího drápu nebyl dlouhým řešením. Věděl jsem, že brzy ho póry z těla vyplaví. Nezbude z něj nic. Smola nezmizel, jen se na chvíli stáhl. Byl zakořeněný příliš hluboko. Stále jsem ho cítil. Už nebyl vetřelcem, ale pevnou součástí dívčiny duše i mysli. A jeho příští úder bude tím posledním.

Musel jsem doufat, že si Jitřenka a po ní i Zmrzačený zázrak pospíší. A že jim bouře povolí svou cestu vůbec dokončit. Protože pokud by skončily někde na skaliscích s potrhanými plachtami a stěžni zlámanými jako suché klacíky, se kterými šermují malí chlapci, pak by byla všechna naděje pryč.

„Pane,“ zašeptala.

„Ještě nemůžeš odejít, Hněvko,“ usmál jsem se. „Protože jsem ti neřekl příběh, jak se stalo, že Lovci nemají jména.“

Donutil jsem ji vypít trochu vývaru. Vyměnili jsme zábaly. Uvolnili pouta. A já si k ní sedl a začal vyprávět, jak vznikli Lovci a proč nemají jména. O tom, jak se rozvinutá civilizace, která dnes byla jen legendou, zhroutila a náš řád se formoval v Chaosu, který nastal do návratu tvorů, o kterých jsme věřili, že jsou dávno vymřelí. A že jsme se vzdali jmen, protože dávají moc těm, kteří je znají a umějí zneužít. Říkal jsem jí věci, které slyšelo jen velice málo lidí. Protože výhoda toho, když mluvíte s mrtvými, je fakt, že si nemusíte dávat pozor na jazyk. A já si už byl jistý, že ta malá dívka přede mnou je ve své podstatě mrtvá. I když jsem to ještě nikomu, hlavně ne její matce, nemohl přiznat.

A přesto ten příběh nikdy neslyšela až dokonce. Protože najednou se dveře rozletěly, dovnitř vpadlo několik vesničanů vedených knězem, já vstal, revolver vytáhl, namířil a natáhl kohoutek nacvičeným reflexem, sílou zvyku. V rukou měli sekyry a dlouhé nože na kuchání ryb.

„Jdeme si pro Hněvku, Bůh si to žádá. Dovedl bouři a ta neustane, dokud bude naživu,“ řekl Danilo. „Uhněte nám prosím z cesty, pane. Předáme ji moři, kterému patří, to už se o ni postará.“

Rukou jsem zadržel dívčinu matku, která se na ně chtěla vrhnout. Hněvka se zahrabala pod peřinu.

„Odejděte,“ zavrčel jsem. Nevyspalý, unavený, plnící se vztekem. „Vaše poslední možnost.“

Copak nechápali, že kdyby to bylo tak snadné, kdybych tu dívku mohl zabít, aniž bych osvobodil Smolu, už bych to dávno udělal? Copak nechápali… všechno, co jsem byl příliš unavený jim vysvětlovat? Nemohli prostě věřit, že vím, co dělám. Proč… proč tohle všechno? Vítr profukoval rozraženými dveřmi, všichni se na mě dívali nepřátelsky a jako první promluvil starosta, když se k tomu kněz zjevně neměl. Namířil jsem na něj revolver, jakmile otevřel ústa.

„Pane… Danilo… on říkal… ta dívka…“

„Že je posedlá?“ odvětil jsem. „Ano, je. Posedl ji mocný démon. A její smrtí by se jen dostal ven z jejího těla. Ona je tím, co ho zadržuje. Její nevinná duše, vy hlupáci!“

„Bastardi nemají nevinnou duši! Měli jsme ji i tuhle čubku utopit, jen co se narodila!“ vykřikl jeden z rybářů, starší muž, kterého jsem si pamatoval, jak seděl v taverně. Prostřelil jsem mu koleno. Ozval se výstřel, zášleh ze spáleného černého prachu, který naštěstí nezvlhl, a stříbrná kulka projela čéškou. Zbytečně vyplýtvaná, jedna z těch, které už nebudu moci použít proti Smolovi.

Možná jsem to nemusel dělat. Ale neměl jsem zájem se s nimi dohadovat, neměl jsem zájem mluvit, chtěl jsem jen, aby si připomněli, kdo vlastně jsem. Bastard nemá nevinnou duši. Taková zaslepená hloupost. Muž se složil k zemi, ostatní od něj odskočili, jako by je mohl popálit. Objevila se krev. Vykřikl bolestí.

„Vypadněte,“ zašeptal jsem. Má slova skoro zanikla ve sténání raněného. „A jeho si vezměte sebou. Nebo přísahám při Božím jménu, že celá vaše vesnice zmizí z povrchu zemského.“

„Ne, pane,“ řekl stařešina. „Nemůžeme…“

Opravdu mi tohle uniklo? Byl jsem tak unavený a zahleděný jen na démona, že jsem nepostřehl šeptandu a šílenství, které tomuhle musely předcházet? Proč jsem tomu nepředešel? Viděl jsem strach v očích vesničanů, ale neustupovali ani o krok, zoufalství bylo silnější než strach ze mě a z mého řádu. Dívčina matka se mi vytrhla. Popadla první věc, co ji přišla pod ruku, dlouhou železnou vařečku, a vrhla se na stařešinu vesnice. Vedená zoufalým pudem matky.

Ohnal se po ní, nemyslím si, že by jí chtěl opravdu ublížit. Ale jeho silná rána ji srazila na zem, temenem přímo proti dřevěné truhle s okovanými rohy. Uslyšel jsem odporné křupnutí, po které mi mráz přeběhl po zádech. A já podle pozice vyvrácené hlavy věděl, že musí být mrtvá. Hněvka vykřikla a začala sebou v poutech zmítat. Její výkřiky nezněly ani trochu lidsky. Naskakovala z nich husí kůže. A já cítil, jak mi za zády vybuchla všeobjímající temnota. Zoufalství dívky mohlo Smolu jen posílit. Nic jiného.

„Vypadněte, už teď jste udělali dost,“ řekl jsem znovu, dostatečně nahlas, abych překřičel zoufalé dítě, a s revolverem udělal krok směrem k nim. Bylo jich dost na to, aby mne dostali. „Jinak vaše duše skončí v pekle, protože umožníte bratru Kostěje Nesmrtelného, aby se vrátil na náš svět. Těla spálíme, smícháme se solí. Hlavy oddělíme od těla, abyste nikdy, přísahám, nikdy nemohli dojít svého pokoje. To samé stihne vaše ženy a děti, které tak moc milujete. A budete to vy, kdo odsoudí i ty nevinné duše k zatracení, neboť budou pykat za hříchy svých otců, stejně jako náš spasitel trpěl za hříchy naše.“

První to byl stařešina, kdo klopýtl o krok zpět. Asi spíš vyhnán řevem Smoly, než mými slovy. Další rybář ho následoval. Dva se sehnuli pro zraněného druha. A do několika vteřin byla podlouhlá místnost prázdná. Její prázdnota korespondovala s pocitem, který se rozléval unaveným tělem. Nezdržoval jsem se zavíráním dveří, kterými dovnitř proudil ledově chladný vzduch spolu s vodní tříští. Ani ohledáním těla dívčiny matky. Ani jedno teď nemělo význam.

Musel jsem dívku nějak uklidnit. Donutit ji se Smolou bojovat, ne ho využívat jako zbraň a pokoušet se ho využít k ventilaci svého strašlivého vzteku a bolesti. Napínala kožené řemeny, které obepínaly její útlé tělo nelidskou silou, až jsem si říkal, kdy povolí. Zarývaly se hluboko do vyhublých končetin, přerušovaly oběh v celém těle v takové křeči, až jsem si představoval, jak za chvíli začnou praskat šlachy i kosti.

Jediné, co mi zbývalo z lektvarů, které jsem jí mohl dát, byl zředěný odvar z makovic. Primitivní prostředek.

„Klid, Hněvko, prosím buď v klidu, všechno bude dobré,“ přesvědčoval jsem spíš sám sebe, než jsem našel téměř prázdný flakonek. „Prosím, bojuj s ním!“

Dívka už téměř nepřipomínala lidského tvora. Spíše odporného démona z podsvětí. Stařenu, která láká ostatní duše do pekel. A já cítil, jak mi v hlavě zní, že jsem prohrál, že je to konec. Protože Zmrzačený zázrak nikdy nemůže dorazit včas, i kdyby se Sovren opravdu dostal na pevninu, i kdyby opravdu dokázal doručit mnou zprávu v koženém pouzdře, která popisovala, jak strašlivé nebezpečí hrozí všem lidem. Zuby jsem ho odzátkoval a pokusil se dívku zklidnit. Ale i spoutaná se se mnou prala neskutečnou silou, cítil jsem, jak se mi do těla zarývají nehty a zanechávají hluboké krvavé šrámy.

Konečně se mi podařilo chytit ji za hrdlo a supící námahou jsem jí doslova prolil odvar hrdlem jako nějakému zvířeti. Zakuckala se, ale polykala všechno, co jsem jí musel dát. Zaklekával jsem ji svou vahou, ale stále se se mnou nepřestávala prát. Konečně byla lahvička prázdná. Jenže to neznamená, že by snad její odpor ustával, spíše naopak.

Stále bojovala a já už jsem měl prázdné ruce. Konec. Nic, čím bych té nebohé duši mohl pomoci v boji, který navíc sama vzdala. Jen jsem se ji pokusil udržet pod sebou a šeptal slůvka, o kterých jsem doufal, že to nebohé dítě mohou uklidnit.

Kousla mě místo odpovědi. Cítil jsem, jak se její zuby zabořily hluboko do mého ramene. Jak vytryskla teplá červená krev a já tlumeně vykřikl, než jsem ji udeřil loktem do tváře, aby mě pustila a sklouzl na zem vedle postele. V ústech jí zůstala krvavá změť. A já tiše syčel náhlou bolestí. Pravá ruka mi otupěla, jakoby se i tělem rozléval chladný led, který bodal jako ostré jehly. Rána krvácela. Sáhl jsem po revolveru. Natáhl kohoutek. Dívka se uklidnila.

 „Chutnáš sladce, Lovče,“ ozval se hlas, o kterém jsem věděl, že rozhodně nepatří Hněvce. Byl temnější než temnota sama, nutil srdce vynechat dva údery, než se opět rozběhlo. „Tvoje krev je pro mne pochoutkou a já ti slibuji, že tě vysaji až do samého dna.“

„Smolo,“ zamručel jsem, zatímco jsem jeden po druhém vybíjel z bubínku náboje, abych do jejich špičky vyryl hluboké kříže, než jsem je uložil zase zpět. Životodárná tekutina vytékající z rány mi barvila košili do ruda. Hněvka už byla mrtvá. Nebohá malá dívka, které jsem nemohl pomoct. Protože se proti mně spiklo všechno. Čímž jsem však nemohl zakrývat své selhání. Neochránil jsem ji. Zemřela. Zbyl jen tenhle odporný netvor. Prohrál jsem.

Teď už jsem jen mohl sám padnout se ctí, aby na mne můj řád nezapomněl. A až se jednou tahle pověst o tom, jak se Smola vrátil do našeho světa, bude vyprávět, tak aby v ní byla zmínka o Lovci, který udělal vše, co bylo v jeho silách, a položil život, aby tomu zabránil.

„Dostane se ti bolesti. Za každou vteřinu, co jsi mě zadržel, přidám ti další den utrpení, než tě konečně nechám zemřít,“ v jeho hlase zazníval perfektně kontrolovaný vztek. Moc. Černá jako noc, ale tak silná, až mne každé slovo udeřilo jako pohlavek.

S děsem jsem sledoval, jak se hlava, která kdysi patřila Hněvce, protáčí na krku kolem dokola. Pergamenově žlutá pokožka tvora byla pokryta potem, jak ze sebe vylučoval poslední zbytky prášku z rozemletého úlomku drápu posledního draka. Svaly rostly a vzdouvaly se pod kůží jako hadi, napínaly se kolem pout, které nemohly dlouho vydržet. S modlitbou jsem na netvora namířil revolver. Ale zatím jsem vyčkával.

„Tohle není tvůj svět,“ řekl jsem. „Dostaneme tě. Přísahám. Vyženeme tě do pustin, jako jsme to udělali s tvým bratrem. A tam budeš bloudit pouští, příliš vyděšený, než aby ses ukázal kdekoliv jinde než v malých zapadlých vesničkách.“

„Ne, Lovče,“ zasmál se démon. Díval jsem se, jak se ruce pomalu měnily v pařáty zakončené dlouhými drápy. Byla tohle ta pravá chvíle, abych vystřelil? Měl jsem se pokusit ho zdržet? Nebo počkat až do chvíle, než přetrhá kožená pouta a mezitím se pokoušet s ním udržet rozhovor? Protože, zcela objektivně, jsem ho nemohl nijak zastavit. Ani jsem si nevšiml, že bouře za okny pomalu ustala. Změnila se v pouhý déšť, který navíc rychle slábl. „Já se spojím se svým bratrem. A vyhladíme tvůj řád. Nastolíme chaos. Stejný, jako když jsme zničili svět, z jehož popela povstal tenhle nový. Znovu otevřeme brány tvorům, děsivějším než kdy dřív, jen abychom vás viděli na kolenou. A vy potom poznáte, že váš Bůh je mrtev. Tentokrát mě žádný člověk s kapkou krve ubohého pohanského poloboha v krvi nezastaví.“

„Poučili jsme se,“ řekl jsem. Ale hlas se mi třásl, když jsem mu odporoval, jako by to bylo něco strašlivě špatného, co jsem si za žádnou cenu nesměl dovolit. Něco, co jsem vlastně ani nechtěl říct. „Budeme bojovat.“

Pomalu se posadil. Řemeny držící jeho ruce už byly pryč. Z Hněvky nic nezbývalo. Místo toho přede mnou byl tvor vzdáleně se podobající člověku. Ovšem s mnohem ostřeji řezanými rysy. Vysoký necelé dva metry, bledý a chladný jako ocel. S pronikavě fialovýma očima, zapadlýma hluboko do protáhlé vlčí lebky, ve kterých žhnuly mocné ohně. Jeho pohled a všeobjímající temnota mne nutily padnout na kolena, navždy se mu podvolit. Stát se nemyslícím otrokem jeho šílených plánů.

Četl jsem o lidech, kteří neodolali. Viděl jsem rytiny zachycující lidské oběti, orgie plné krve, kde si šílení drásali vlastní těla, rány sypali solí a popelem a krví uspokojovali choutky, které s Bohem a jeho záměrem nemohly mít cokoliv společného. Pohani, co odvrátili svou tvář do stínů, aby táhli krajem, zjizvení a nazí, spíše pouhá zvířata než lidé, a plenili a znásilňovali.

Ale poprvé v životě jsem je chápal. Protože v jakémsi podivném slova smyslu byl Smola krásný. Dokonalý. Udělal krok směrem ke mně a natáhl ruku. Zmáčkl jsem spoušť. Vyšel výstřel. Kulka se mu zaryla do hrudníku. A díky rytině ve tvaru kříže na špici se roztrhla na malé kousky, trhala všechno, co jí přišlo do cesty, a vyrvala velkou část démonových zad. Zanechala po sobě malý kráter vřící teplou krví, tak tmavě rudou, až přecházela skoro do černé.

Zapotácel se. Kouzlo na chviličku pominulo. A já znovu vystřelil. A znovu. Viděl jsem, jak se přede mnou mění jen na krvavou změť, padl na kolena, ale stále žil, rány se pomalu zacelovaly. A pak najednou klapl kohoutek naprázdno. Třesoucí se rukou jsem sáhl po dalších nábojích, ale vidina blízké smrti mě znervózňovala, rozsypaly se po podlaze. Smola vyrazil kupředu. Byl jako přírodní síla, která zákony nás obyčejných smrtelníků nemusí respektovat. Náraz byl jako rána z děla. A já jsem cítil, jak jsem se odlepil od země. Tvrdý náraz o zeď mi vyrazil dech, byl jsem si jistý, že slyším praskat i několik žeber a každý nádech pálil. Sesunul jsem se na zem, revolver jsem nepustil, druhou rukou šmátral kolem sebe, dokud jsem mezi prsty nesevřel jednu z rozsypaných nábojnic. 

„Víš, Lovče,“ řekl Smola, zatímco se ke mně blížil a já se pokoušel zoufale nabít stříbrné kulky do bubínku. Špatně se mi dýchalo, cítil jsem, jak se mi hrudí rozlévá ticho. Mé pokusy sledoval s podivným úsměvem na tváři. „Já mám vlastně lidi rád. Jste odolní jako hmyz. Jeden tohle musí obdivovat. Kdy se i sraženi do prachu pokoušíte plazit a bojovat, jako krysa s přeraženou páteří. Nebezpeční přestanete být, teprve když vám někdo zbrousí drápy a vyláme zuby.“

Vykopl mi revolver z ruky. Jen jsem slyšel, jak zapadl do rohu pod postel. Chytil mne za košili a vytáhl do vzduchu, cítil jsem, jak se látka zaryla do kousance, a já vyjekl bolestí. Jeho přítomnost byla opojná jako droga a já cítil, jak mne ozvěna moci, kterou disponoval, zaplavuje jako tekutá euforie, která najednou maže mou bolest z ran a vytékající krev už je cítit jako vyvrcholení, nikoliv zranění. Třásl jsem se. Neschopný se s ním prát.

„Líbíš se mi,“ svíral mě jako švába mezi dvěma prsty. „Možná bych tě vlastně nemusel zabíjet. A svůj trest za všechno by sis odpykal v mých službách. Kdy bych vedl chaos do boje proti vlastnímu lidu. Stál bys na bitevních polích a díval se, jak pomalu umírá vše, v co jsi věřil.“

Před očima mi běžely vize plné zkázy a černého ohně. Města padající do zkázy, bezmocní Lovci v poutech umučeni k smrti. Kostely, ze kterých někdo serval všechny kříže a rozbil sochy svatých. Mešní víno smíchané s krví faráře. Všechno tak lákavé. Sladké. Podpořené emocemi tak silnými, že jsem je nedokázal ani pojmenovat.

Pokusil jsem se bojovat. Musel jsem bojovat. Kvůli své víře. Kvůli svému řádu. Nechtěl jsem a nesměl zahodit vše, čemu jsem kdy věřil. Jenže jsem neměl sílu. A i když jsem ho udeřil, jen mne pozoroval se skoro soucitným úsměvem. Jeho sevření snad ještě zesílilo, ale vize polevily. Napřáhl se a bez zvláštní námahy mne prohodil skrz dřevěné okenice ven. Další kosti zapraskaly. Složil jsem se jako rozbitá panenka. Umíral. Skončil.

Ležel jsem na tvrdé zemi. Až teď jsem zjistil, že už neprší. Že bouře ustala. Vysvitlo Slunce. Poprvé po mnoha dnech. Objevila se duha. Mraky se potrhaly. Vesničané byli venku ze svých domů. Někteří si ukazovali na mne, ale zbytek na oblohu. Stálo mě neskutečnou námahu otočit hlavu. Ale viděl jsem ho. Byl tam. A zatímco ze mne odcházel život, spatřil jsem Zmrzačený zázrak, největší technický klenot minulého věku, jak visí na obloze jako vybroušený drahý kámen. Kdy se paprsky odrážely od jeho ocelové nádhery. Z komínů stoupal kouř a rotory, které ho držely ve vzduchu silou zkrocené páry, pracovaly na maximum. Nevěděli jsme, jak funguje. Ale přesto se nám ho dařilo udržovat v provozu jako nejmocnější zbraň v našem arzenálu proti bytostem, co na tento svět nepatří.

Dům, ve kterém žily Hněvka se Ctěnou, dívka s matkou, které už jsou mrtvé, se roztrhl. Kameny se rozletěly po okolí. Lidé křičeli, ale já neměl sílu, nemohl jsem se zvednout. A vlastně jsem se o to ani nepokoušel, protože jsem svůj úkol splnil. Díval jsem se, jak Smola prochází jako zosobnění Boha. A vesničané ohromeni a zastrašeni jeho mocí jeden po druhém padají na kolena. Usmíval se. Ale já taky.

Protože z nebe spadla těžká bomba. Jedna z těch, co byly nalezeny pečlivě uschované v hlubokém krytu pod žulovými kopci. Přišel záblesk, který na okamžik zastínil Slunce. A potom se vše vypařilo. Já, vesnice, ostrov. Smola. Moje poslední myšlenka patřila tomu, že něco takového nemohl přežít. Věřil jsem tomu celým svým srdcem. A umíral s pocitem, že jsem neselhal. Nebo alespoň ne docela.

Přišla tma.

A po ní?

Bylo světlo.

Smola
Lukáš Herma
Načetl: Vojtěch Hamerský
Odpovědný redaktor: Martin Stručovský
Korektury: Jan Křeček
Ilustrace: Kateřina Perglová
 

Poznejte autora povídky:

Lukáš Z. Herma se narodil se v Praze 19. 5. 1990. V současné době studuje pátým rokem právo a právní vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už od malička se zajímal o historii, byl také vášnivým čtenářem, a tak se nelze divit, že se setkal i s knihami Julese Verna, jenž u něj zapustil první kořínky lásky ke steampunku.

S psaním začínal jako autor fanfiction. Postupně přešel i na vlastní, autorskou tvorbu. Do té se promítla jak jeho fascinace 19. stoletím a technologickým rozmachem, jenž ho provázel, tak i východní Evropou. Většina jeho příběhů se odehrává v nějakém pochmurném mrazivém prostředí, nejlépe pak zimního Ruska.

Dvakrát se umístil mezi finalisty literární soutěže AI. Poprvé na osmém místě s povídkou Evropská hodinka, příběhem o tom, jestli by robotům měla být přiznána základní práva, podruhé na čtvrtém místě s povídkou Rozdíly biologické nemají význam. Ta vypráví o tom, že láska může překonat všechny překážky. Kromě toho se objevil mezi finalisty i v soutěžích Žoldnéři fantazie, Poviedka Istroconu, v roce 2013 dokonce v Ceně Karla Čapka.  V roce 2014 mu vyšla povídka Starý Jack v antologii Excelsior, gentlemani!

Tři otázky na Lukáše Hermu:

Kde se vzala myšlenka na povídku Smola a jak dlouho jsi ji psal?

Kdysi jsem si četl legendu o Kostějovi Nesmrtelném a tak mě napadlo napsat příběh o jeho smyšleném bratrovi. Docela rád píšu povídky ze světa Lovců, zejména popisuju v povídkách fungování post-apokalyptické společnosti ovládané pseudocírkevním řádem. Psaní mi trvalo asi měsíc.
 

Co připravuješ nového?

Píšu knihu. Už docela dlouho a uvidíme, jestli se mi ji podaří v příštím roce dokončit. Je to taková trochu temnější space opera.

Máš nějaký cíl, kterého bys chtěl jako spisovatel dosáhnout?

Přímo cíl asi ne. Vždy jsem chtěl něco vydat, to už se mi podařilo. Všechno navíc je jen taková nadstavba. Živit se psaním pravděpodobně nikdy nebudu. Snad jen bych vážně chtěl dokončit tu knihu.

Další literární zářezy Lukáše Hermy