UKÁZKA: Rick Yancey: Nekonečné moře

Anotace:

Cassie Sullivanová a její druhové přežili čtyři vlny ničení způsobené Jinými. Nyní, zatímco byla lidská rasa téměř vyhlazena a Pátá vlna se žene krajinou, stojí mladí lidé před volbou: připravit se na zimu a doufat v návrat Evana Walkera, nebo se vydat hledat další přeživší, než je nepřítel obklíčí. Protože další útok je velice pravděpodobný – je neodvratný.

Nikdo však nemůže tušit, jak hluboko Jiní klesnou, ani jak vysoko se lidskost dokáže vzepnout, aby stanula v konečné bitvě mezi životem a smrtí, mezi nadějí a zoufalstvím, láskou a nenávistí. 

 

 

 

Info o knize:

Rick Yancey: Nekonečné moře 

Originální název: The Infinite Sea

Vydá: Baronet, 2. prosince 2015

Série: Pátá vlna

Překlad: Renata Heitelová 

Počet stran: 304

Vazba: vázaná

ISBN 978-80-269-0294-2 

Cena: 329 Kč

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

PROLOG

 

PŠENICE 

 

Sklizeň se nekoná. 

 

Jarní déšť probudil spící semínka, z kypré půdy vyrazily jasně zelené výhonky a rostly jako spáči protahující se po dlouhém spánku. Když jaro předalo vládu létu, zelené výhonky ztmavly a zezlátly. Dny se prodlužovaly a nastalo horké počasí. Po obloze plula těžká tmavá oblaka a přinášela déšť a hnědé stonky se třpytily v neustále se vracejícím soumraku, jenž prodléval pod nebesy. Pšenice rostla a dozrávající klasy se skláněly v suchém větru jako houpající se závěs, jako nekonečné vlnící se moře, které se rozkládá až do nedohledna. 

 

Když nastaly žně, nebylo farmáře, jenž by odtrhl klásky od stonků, promnul je mezi mozolnatými prsty a oddělil zrní od plev. Nebylo sekáče, jenž by zrní skousl a ucítil mezi zuby prasknout jemnou slupku. Farmář podlehl nákaze a jeho pozůstalí uprchli do nejbližšího města, kde epidemii také podlehli. Byli připočteni k těm miliardám mrtvých, kteří zahynuli při Třetí vlně. Starý dům, jenž postavil farmářův děd, se stal opuštěným ostrovem uprostřed nekonečného moře hnědi. Dny se zkracovaly, noční teploty se propadaly a pšenice v suchém větru praskala. 

 

Pšenice odolala krupobití, bleskům i letním bouřkám, ale s chladem jí štěstí došlo. Když ve starém domě našli přístřeší uprchlíci, pšenice již byla mrtvá, ubitá k smrti tvrdou pěstí studeného mrazu. 

 

Pět mužů a dvě ženy, kteří se na sklonku vegetačního období navzájem neznali, k sobě poutal nevyřčený slib, že nejposlednější z nich je důležitější než všichni dohromady. 

 

Muži se střídali v hlídkách na verandě. Během dne byla obloha bez mráčku, čistě modrá a slunce nízko na horizontu barvilo matnou hněď obilí do zlatova. Noci nepřicházely pozvolna, spíš jako by na Zemi zlostně dopadaly. Svit hvězd měnil zlatohnědou barvu pšenice do lesknoucí se stříbrné. 

 

Zmechanizovaný svět zahynul. Zemětřesení a tsunami smazaly pobřeží ze zemského povrchu. Nákaze podlehly miliardy. 

 

A muži na verandě pozorovali pšenici a divili se, co přijde příště. 

 

Jednoho odpoledne uviděl muž na hlídce, že se mrtvé moře zrní rozděluje a někdo přichází, razí si cestu obilím směrem ke staré farmě. Zavolal na ostatní, kteří byli uvnitř. Jedna z žen vyšla ven a zůstala stát na verandě vedle něj. Společně sledovali, jak vysoká stébla v hnědém moři mizí, jako by je pohlcovala sama Země. Ať už to byl kdokoli – nebo cokoli – nad hladinou obilí ho nespatřili. Muž sešel po schodech dolů a namířil na pole zbraň. Čekal na dvorku, žena stála na verandě. Ostatní zůstali v domě, obličeje tiskli k oknům. Nikdo nepromluvil. Vyčkávali, až se závoj pšenice rozhrne. 

 

Jakmile k tomu došlo, objevilo se dítě a všichni se pohnuli. Žena seběhla z verandy a sklopila hlaveň pušky k zemi. Je to jen dítě. Kdo by zastřelil malé dítě? Mužův obličej se zkrabatil. Byl nerozhodný a zlobil se, že vše, co jste dříve pokládali za samozřejmé, vás mohlo zradit. Jak to můžeme vědět? zeptal se ženy. Jak si můžeme být čímkoli jisti? Chlapec vyklopýtal z obilí a upadl. Žena k němu přiběhla, zvedla ho do náruče a přitiskla si špinavou klučičí tvář k ňadrům. Muž se zbraní jí vstoupil do cesty. Třese se zimou. Musíme ho vzít dovnitř. Muž ucítil na hrudi silný tlak. Byl sevřen mezi světem, jaký znal, a tím současným, nevyzpytatelným. Mezi tím, kým býval kdysi, kým se stal teď, a tíhou všech nevyřčených slibů na srdci. Je to jen dítě. Kdo by zastřelil dítě? Žena prošla kolem něj, vystoupala po schodech na verandu a vkročila do domu. Muž sklonil hlavu, jako by se modlil, potom ji zvedl, jako by úpěnlivě prosil. Čekal ještě pár minut, jestli se z obilí nevynoří někdo další, protože mu připadalo neuvěřitelné, že by samotné bezbranné batole mohlo přežít takhle dlouho, aniž by ho někdo ochraňoval. Je něco takového vůbec možné? 

 

Když vstoupil do salonku starého domu, všiml si, že žena drží chlapce na klíně. Zabalila ho do deky a přinesla mu vodu. Malé prstíky zrudlé zimou se omotaly kolem hrnku. V místnosti se shromáždili všichni ostatní, ovšem nikdo nepromluvil. Na dítě však zírali s údivem v očích. Jak je to vůbec možné? Dítě zafňukalo. Chlapec očima přeskakoval z jedné tváře na druhou, jako by hledal někoho známého, ale všichni pro něj byli cizí, stejně jako si před koncem světa byli cizí i navzájem. Skuhral, protože mu byla zima, a řekl, že ho bolí v krku. Že má v krku velkou bolístku. 

 

Žena, která hocha držela, ho pobídla, ať otevře pusu. Uviděla vzadu v jeho ústech zanícenou tkáň, ale nevšimla si drátku tenkého jako vlásek, zapuštěného poblíž ústí hrdla. Nemohla vidět ani drátek, ani s ním spojenou maličkou kapsli. Nemohla vědět, zatímco se skláněla nad dítětem, aby mu nahlédla do úst, že zařízení v hrdle je nastavené tak, aby rozpoznalo oxid uhličitý v jejím dechu. 

 

Náš dech sloužil jako spouštěč. 

 

Naše dítě jako zbraň. 

 

Výbuch starou farmu okamžitě rozmetal na kusy. 

 

Pšenice přežila déle. Ze starého domu, stodol ani sila, kde býval každý rok uskladněn dostatek obilí, nic nezbylo. Ale suchá, ohebná stébla shořela na popel, a když při západu slunce silný severní vítr zavál nad polem, zvedl popel do vzduchu a nesl ho stovky mil, než se lhostejně usadil jako šedočerný sníh na vyprahlou krajinu. 

 

 

 

KNIHA PRVNÍ 

 

KRYSÍ PROBLÉMY 

 

1 

 

 

Svět je jako hodiny, kterým dochází baterie. 

 

Slyším to v ledových prstech větru, které škrábají po okně. Cítím to z plesnivých koberců a zahnívajících tapet starého hotelu. A poznám to z Pusinčina hrudníku, když spí. Z bušení jejího srdce, z rytmu jejího dechu, teplého v chladném vzduchu, vnímám, jak hodiny přestávají bít. 

 

U okna naproti mně drží hlídku Cassie Sullivanová. Malou skulinou v závěsech za ní sem proniká měsíční svit a ozařuje chomáčky chladem sraženého dechu, jež jí unikají z úst. Její malý bráška spí v posteli poblíž ní, drobná hromádka pod haldou přikrývek. K oknu, posteli a zpátky – její hlava kmitá jako houpající se kyvadlo. Pohyby její hlavy a rytmus jejího dechu, stejně jako Nugetova, Pusinčina nebo mého, odtikávají čas na těch dosluhujících hodinách. 

 

Vylezu z postele. Pusinka zafňuká ze spaní a zavrtá se hlouběji pod deku. Prudce mě zasáhne chlad a sevře mi hrudník, přestože jsem až na boty a bundu, kterou hned zvednu z postele, úplně oblečená. Sullivanová mě pozoruje, jak si nazouvám vysoké boty a jak si jdu do skříně pro batoh a pušku. Potom k ní přistoupím. Mám pocit, že bych měla něco říct, než odejdu. Možná už se nikdy neuvidíme. 

 

„Takže je čas,“ řekne Cassie. Bledá pokožka jí v měsíční záři svítí. Pihy jako by jí nad nosem a líčky pluly. 

 

Upravím si pušku na rameni. „Ano.“ 

 

„Víš, chápu proč Dumbo. To ty velké uši. Nuget je jasný, protože je Sam tak malý. A Pusinka, to je očividné. Přezdívku Zombie moc nechápu – Ben o tom mlčí – a tipuju, že jméno Piškot má něco společného s jeho zakulaceným tělem. Ale proč Eso?“ Vím, kam tím míří. Kromě Zombieho a svého bratra si už není nikým moc jistá. Přezdívka Eso podněcuje její paranoiu. „Jsem člověk.“ 

 

„Jo.“ Nahlédne skulinou v závěsu na parkoviště dole pod námi, které se leskne náledím. „Někdo jiný mi to taky říkal. A já hloupá mu uvěřila.“ 

 

„Vzhledem k okolnostem to taková hloupost nebyla.“ 

 

„Nesnaž se, Eso,“ odsekne. „Vím, že mi, co se týká Evana, nevěříš.“ 

 

„Tobě věřím. To ten jeho příběh nedává smysl.“ 

 

Zamířím ke dveřím, než se na mě vrhne. Ohledně Evana Walkera nesmíte do Cassie Sullivanové šťourat. Nezlobím se na ni kvůli tomu. Evan je jako z útesu rostoucí malé stéblo, kterého se Cassie chytá. A to, že zmizel, ji nutí se ho držet ještě usilovněji. 

 

Pusinka mlčí, ale cítím na sobě její oči. Vím, že je vzhůru. Vrátím se zpátky k posteli. 

 

„Vezmi mě s sebou,“ zašeptá. 

 

Zavrtím hlavou. Už jsme se o tom bavily stokrát. „Nebudu pryč dlouho. Jenom pár dní.“ 

 

„Slibuješ?“ 

 

Ani za nic, Pusinko. Sliby jsou jedinou měnou, která nám zůstala. Je třeba s nimi nakládat s rozumem. Spodní ret se jí zachvěje, oči se zalesknou. 

 

„Pusinko,“ promluvím tiše. „Co jsem ti o tomhle říkala, vojáku?“ Odolávám nutkání se jí dotknout. „Co má nejvyšší prioritu?“ 

 

„Nemyslet na zlé věci,“ odpoví pevně. 

 

„Protože zlé myšlenky vedou k čemu?“ 

 

„Dělají z nás slabochy.“ 

 

„A co se stane, když budeme slabí?“ 

 

„Umřeme.“ 

 

„A chceme umřít?“ 

 

Zavrtí hlavou. „Ještě ne.“ 

 

Dotknu se její tváře. Studené líčko, teplé slzy. Ještě ne. Vzhledem k tomu, že tomuto světu už odbíjejí poslední minuty, tahle malá holka pravděpodobně dosáhla středního věku. Sullivanová a já jsme už staré. A Zombie? Stařec nad hrobem. 

 

Čeká na mě v hale v lyžařské bundě navlečené přes jasně žlutou mikinu s kapucí. Obojí našel na smetišti v hotelu. Zombie uprchl z tábora Ráj jenom v tenkých nemocničních kalhotách. Pod špinavými vousy má obličej temně rudý horečkou. Rána po kulce, kterou jsem mu způsobila, se mu při útěku z tábora otevřela. Náš dvanáctiletý zdravotník mu ji sice obvázal, ale asi se musela zanítit. Opře se o pult, zatlačí si rukou do boku a snaží se vypadat, jako že je všechno v pohodě. 

 

„Skoro už mě napadlo, že sis to rozmyslela,“ poznamená. Tmavé oči se mu zatřpytí, jako by si ze mě utahoval, ale může to být tou horečkou. 

 

Zavrtím hlavou. „Zdržela mě Pusinka.“ 

 

„Bude v pořádku.“ Aby mě uklidnil, vypustí z klece svůj ohromující úsměv. Zombie nevyčíslitelnou hodnotu slibů moc nechápe, jinak by jimi tak lhostejně neplýtval. 

 

„Pusinka není ta, kdo mi dělá starosti. Vypadáš strašně, Zombie.“ 

 

„To je tím počasím. Zničilo mi pleť.“ Při tom fórku podruhé vytasí svůj úsměv. Nakloní se ke mně, protože ho ze mě chce vymámit taky. „Jednoho dne, vojíne Eso, se něčemu, co řeknu, zasměješ a svět praskne vejpůl.“ 

 

„Takovou zodpovědnost na sebe nejsem připravena převzít.“ 

 

Zasměje se. Možná hluboko v jeho hrudi slyším drnčení. „Vezmi si to.“ Podává mi další reklamní brožuru o jeskyních. 

 

„Jednu už mám,“ namítnu. 

 

„Vezmi si i tuhle, kdybys tu druhou ztratila.“ 

 

„Neztratím ji, Zombie.“ 

 

„Pošlu s tebou Piškota,“ oznámí. 

 

„Ne, nepošleš.“ 

 

„Já tady velím. Takže pošlu.“ 

 

„Potřebuješ Piškota mnohem víc tady než já tam venku.“ 

 

Zombie přikývne. Věděl, že to odmítnu, ale nedokázal to naposledy nezkusit. „Možná bysme to měli zrušit,“ prohlásí. „Chci říct, že to tady není až tak špatný. Jen asi tisícovky štěnic, pár stovek krys a několik tuctů mrtvol, ale ten výhled je fantastickej…“ Pořád vtipkuje, pořád se snaží mě rozesmát. Dívá se na brožuru v ruce. Třiadvacet stupňů po celý rok! 

 

„Než nás tu zavalí sníh nebo teplota zase klesne. Tahle situace je neudržitelná, Zombie. Už i tak jsme tu zůstali moc dlouho.“ 

 

Nerozumím tomu. Už jsme to probrali nepočítaněkrát, přesto chce znovu mlátit prázdnou slámu. Občas mi nad Zombiem zůstává rozum stát. 

 

„Musíme to risknout a víš moc dobře, že nemůžeme jít naslepo,“ pokračuju. „Existuje šance, že se v těch jeskyních ukrývají další přeživší a nemusí nás právě přivítat s otevřenou náručí, obzvlášť jestli se setkali s nějakými Tlumiči.“ 

 

„Nebo rekruty, jako jsme my,“ doplní Zombie. 

 

„Takže to prozkoumám a za pár dní budu zpátky.“ 

 

„Beru tě za slovo.“ 

 

„Nic jsem neslíbila.“ 

 

Už není co víc říct. Jen asi milion dalších slov. Možná je to naposledy, co se vidíme, a on nad tím asi přemýšlí taky, protože řekne: „Děkuju, žes mi zachránila život.“ 

 

„Střelila jsem tě do boku a ty na to možná umřeš.“ 

 

Potřese hlavou. Oči se mu horečnatě zalesknou. Rty má šedé. Proč ho museli pojmenovat Zombie? Je to jako špatné znamení. Když jsem ho spatřila poprvé, dělal na cvičišti kliky na kloubech rukou, obličej měl stažený vzteky a bolestí, pod jeho pěstmi na asfaltu se tvořily kaluže krve. Kdo je ten chlap? zeptala jsem se. Jmenuje se Zombie. Bojoval s nákazou a porazil ji, řekli mi, a já jsem jim nevěřila. Nikdo nad nákazou nevyhraje. Nákaza je rozsudek smrti. A vrchní instruktor Řezník se nad ním skláněl a zplna hrdla na něj řval, zatímco se Zombie ve volné modré kombinéze překonával a dostával se za hranice svých možností a sil. Nevím, proč mě kdysi překvapilo, že mi nařídil, abych ho střelila, aby tak on mohl dodržet slib, který dal Nugetovi. Když se smrti podíváte do očí a ona mrkne jako první, už se nic nezdá nemožné. 

 

Dokonce ani čtení myšlenek. „Vím, co si myslíš,“ pronese. 

 

„Ne. Nevíš.“ 

 

„Napadlo tě, jestli bys mě neměla políbit na rozloučenou.“ 

 

„Proč tohle děláš?“ zajímám se. „Proč se mnou flirtuješ?“ 

 

Zombie pokrčí rameny. Křivě se usměje, stejně křivě, jako se opírá o pult. 

 

„Je to normální. Copak ti normálnost nechybí?“ zeptá se. Oči zavrtá hluboko do mých, pořád v nich něco hledá, ale nikdy si nejsem jistá co. „Však víš, rychlé občerstvení, sobotní návštěva kina, zmrzlina nebo kontrola účtu na Twitteru?“ 

 

Zavrtím hlavou. „Neměla jsem účet na Twitteru.“ 

 

„Ani na Facebooku?“ 

 

Začíná mě trochu štvát. Občas mám problém uvěřit, že to Zombie dotáhl takhle daleko. Toužit po věcech, o které jsme přišli, je jako dělat si bláhové naděje. Obě cesty končí zoufale. „Není to důležité,“ odbudu ho. „Na ničem z toho nezáleží.“ 

 

Zombie se zhluboka zasměje. Smích vybublá z jeho nitra jako teplý jarní vzduch a já už nejsem naštvaná. Vím, že se mě snaží okouzlit, a přestože vím, co dělá, nijak to nesnižuje ten účinek. Což je další důvod, proč mě Zombie trochu znervózňuje. 

 

„Stejně je to vtipný,“ poznamená. „Jak moc jsme si mysleli, že na tom všem záleží. Ale víš, na čem opravdu záleží?“ Čeká na mou odpověď. Mám pocit, že si ze mě utahuje, tak raději mlčím. „Na školním zvonění.“ 

 

Tak teď se mu podařilo zahnat mě do kouta. Vím, že se mnou manipuluje, ale připadám si bezbranná a nevím, jak to zastavit. „Na zvonění?“ 

 

„Je to ten nejběžnější zvuk na světě. A až bude úplně po všem, opět se ozve zvonění.“ Vysvětluje pointu. Možná se domnívá, že to nechápu. „Přemýšlej o tom! Když se znovu ozve zvonění, normálnost je zpět! Děcka běží do tříd nebo znuděně sedí, čekají na závěrečný zvonění a přemýšlejí, co budou dělat večer, o víkendu nebo za padesát let. Budou se učit jako my o přírodních katastrofách, nemocech a světových válkách. Něco jako: ‚Když se mimozemšťané objevili, zahynulo sedm miliard lidí.‘ Potom se ozve zvonění, všichni půjdou na oběd a budou si stěžovat na vodnatý opečený brambory. Budou říkat: ‚Páni, sedm miliard lidí, to je fakt hodně. To je smutný. Budeš jíst všechny ty brambory?‘ To je normální, na tom záleží.“ 

 

Takže to nebyl vtip. „Vodnatý brambory?“ 

 

„No dobrá, nedává to smysl. Jsem osel.“ 

 

Usměje se. Za zanedbanými vousy se mi jeho zuby zdají hodně bílé. A teď, když to navrhl, přemýšlím o tom, že bych ho políbila, a napadne mě, jestli by mě to strniště nad jeho horním rtem šimralo. 

 

Odeženu tu myšlenku. Sliby jsou neocenitelné a polibek je svým způsobem taky slib.