Rozhovor s Romanem Burešem

Překvapení roku. Tak si spisovatele Romana Bureše s klidným svědomím starého knihomola troufnu nazvat. Předešlé jeho dvě knihy mezi čtenáři nezaznamenaly větší rozruch, to se povedlo až té třetí. Propast času bodovala.

Sama se pasuji do role mluvčí nadšených čtenářů Propasti času: kdy vyjde pokračování? Vím, že už je napsané, ukázka mě uchvátila. Můžete o něm říci něco víc?

Zda druhý díl vyjde, záleží na tom, jestli bude mít ten první úspěch. Propast II. už jsem nemohl psát čistě intuitivně, tady jsem se musel občas i zamyslet a alespoň na pár kapitol dopředu si dokonce napsat nějakou tu synopsi – budovat nový svět je totiž složitější než ničit a vytvářet chaos. Přesto si myslím, že je dvojka možná ještě lepší než jednička. Ale to je jen můj subjektivní názor, hlavní slovo budou mít čtenáři.

Takže to záleží na tom, jak se bude Propast prodávat, jestli tomu dobře rozumím. S tím souvisí má další otázka: podílel jste se na vzniku obálky? V dnešní době, ke knihám ne moc laskavé, je knižní trh bojiště. V Neoluxoru Nový Smíchov jsme dlouho Propast času s prodavačem a paní z Knižního klubu mezi horami titulů hledali. Pokud není novinka vystavena na prestižním místě – a tady je kámen úrazu – kupujícího musí mezi tím množstvím zaujmout. To se bohužel v tomto případě nestane, je snadno k přehlédnutí.

Ano, záleží to na tom, jak se bude Propast prodávat. Mohla by z toho vzniknout zajímavá série, ale pokud o dvojku nebude mít nakladatelství zájem, celá série se pohřbí dřív, než vůbec vznikne… O prodejích dnes bohužel rozhoduje zejména reklama. Podívejte se na úspěch Odstínů šedi…
Obálku jsem si představoval trochu jinak, trochu úderněji. Bohužel jsem mohl mít pouze připomínky k již hotovým návrhům. Na jednu stranu to chápu, pro můj návrh by nakladatelství muselo zaměstnat externího ilustrátora, a kdo by to zaplatil?
S obálkami jsem měl vždy trochu problém. Například první návrh na Legionáře vypadal jako letáček z gay klubu. Tehdy jsem rovnou řekl, že pokud tam dají tohle, chci na knize pseudonym…

Neffi a Serena, děti předaleké budoucnosti, dostali se nám pod kůži. Objeví se v pokračování? Tlumočím otázku několika čtenářů.

Samozřejmě! Ještě zdaleka spolu navzájem neskončili. Serena dostane trochu víc prostoru než v prvním díle a pěkně to s Téčkem rozjede – bude bojovat na zemi i na moři –, a pro změnu bude mít rovnocenné soupeře.

Vaše povídka V pekle mě dost vyděsila, což se ani zdaleka nepovedlo Kopřivovu Asfaltu. Neuvažujete o vydání povídkové sbírky? I když zrovna u této povídky si nejsem jistá, zda je v této podobě publikovatelná, snad jen s důrazným věkovým omezením.

Povídky, které jsem zatím napsal, jsou jen náhodným vedlejším produktem. Sbírku by neutáhly už proto, že by nebyla tematicky ucelená. V Pekle je z nich možná nejlepší, přestože je brutální a úchylná a rozhodně by měla mít označení +18. Na druhou stranu: jinak to napsat nešlo, pokud totiž peklo existuje, musí vypadat takhle…

V Pekle je rozhodně z vašich povídek nejlepší, to vám mohu garantovat a proto jsem se o ní zmínila. Zase zpátky na zem – znáte nějakou Toňu? Já ne a to jsem na světě už pěkně dlouho. To jméno dnes nebývá obvyklé. Byla hrdince některá Antonie předlohou?

Toňa, stejně jako všechny moje postavy ve všech mých dílech, vznikla jaksi sama. Většinou to funguje tak, že najednou vím, jak ta postava vypadá a jak se jmenuje. Jen zřídkakdy hledám jméno. To se mi stalo například u Jana Vavřince Zboženského z Propasti času…A ano, jednu Toňu znám – dívku s pohnutým osudem. Znám ji jen z doslechu a nikdy jsem ji nepotkal, přesto jsem použil její jméno, které mě už roky fascinovalo.

Teď schválně jestli jsem se trefila. Kolika nešťastných psů jste se ujal? Soudím tak dle psí povídky Ája. Sama mám týraného psa z útulku a při čtení jsem zamačkávala slzu, tak se musím zeptat.

Jsem rád, že jste dala pejskovi nový domov. My máme doma jen onu Áju. Povídka popisuje okamžik jejího nalezení z jejího pohledu. Podle vzhledu už na ulici nějaký čas byla. Docela dobře vycházela s naším tříkilovým Fíkem (který je, co se týká společnosti, velmi vybíravý) a tak jsme si ji nechali. Já jsem, co se týká zachraňování psů, trochu magor. Když vidím zatoulaného zmateného pejska, jsem schopný zastavit dopravu na nejrušnější křižovatce. Pár už jsem jich vrátil domů k páníčkům. Pár jich našlo útočiště v útulku, protože všechny si domů vzít nemůžu…

Děkuji za rozhovor.

Roman Bureš o sobě:

Jmenuji se Roman Bureš a narodil jsem se v roce 1975 v Kladně. Jako začátek mého psaní se dá označit datum 28. 11. 2011, kdy jsem na internetu publikoval první neumělý pokus o povídku. Byl to čistě impulzivní nápad, to odpoledne jsem se jen snažil nějak zabít čas. Tehdy jsem ani v nejmenším netušil, do jak obludných rozměrů se tato nevinná záliba rozroste, jak moc mě pohltí, a jak na ní začnu být závislý. Na začátku mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl napsat knihu. Přesto jsem v roce 2012 napsal hned dvě, obě – Legionář i Zuřící lev – vyšly v roce 2012. To že mi vyjde kniha v prestižním Knižním klubu, navíc ještě sci-fi, jsem však stále považoval za utopii. Ale sny jsou od toho, aby se plnily. Stačí, když jim dostatečně věříte – Propast času vyšla na konci loňského roku.