UKÁZKA: Rick Yancey: Poslední hvězda

 

V jedné chvíli tu jste, a v další už nejste. Tak to bylo i předtím, než Jiní přišli. Jiní nevynalezli smrt, pouze ji dovedli k dokonalosti. Dali smrti tvář, aby na nás vyzráli, protože věděli, že je to jediný způsob, jak nás zničit. Konec nenastane na nějakém kontinentu nebo v oceánu, na žádné hoře ani planině, v džungli či v poušti. Skončí to tam, kde to začalo, kde to zůstalo od samotného počátku: na bitevním poli v posledním bijícím lidském srdci.

 

Naším nepřítelem jsou Jiní, ale zároveň my sami. Jsou všude kolem nás, a přitom nejsou nikde. Touží po naší Zemi, a přesto chtějí, abychom ji měli my. Přišli, aby nás zničili i zachránili. Ovšem za těmito hádankami se nachází jediná pravda: Cassie byla podvedena, a stejně tak Eso, Zombie a Nuget. A s nimi i všech sedm miliard lidí, kteří kdysi žili na naší planetě. Podvedeni Jinými, podvedeni námi samotnými.

 

V posledních dnech na Zemi se zbylí přeživší budou muset rozhodnout, co je důležitější: jestli záchrana vlastních životů... nebo lidstva.

 

 

Yancey, Rick: Poslední hvězda

Původní název: The Last Star

Série: Pátá vlna 3

Nakladatelství: Baronet

Datum vydání: 20. 7. 2016

Překlad: Renata Heitelová

Vazba: vázaná

Počet stran: 320

Cena: 349 Kč

 

 

 

3. kapitola

ESO 

 

Vedle mě Břitva zašeptal: „Uteč.“ 

 

Výstřel z jeho pistole mě ohlušil. Jeho terčem byla ta nejmenší věc, která je souhrnem všeho na světě, jeho kulka se stala mečem, který přeťal řetěz, jenž mě poutal k ní. 

 

K Pusince. 

 

Jak Břitva umíral, zvedl své měkké oduševnělé oči k mým a zašeptal: „Jsi volná. Utíkej.“ 

 

A já jsem běžela. 

 

 

 

4. kapitola

 

Prorazím okno hlídkové věže a země se ke mně prudce přibližuje. 

 

Když přistanu na betonu, nemám zlomenou ani jedinou kost. Necítím bolest. Nepřítel mě vylepšil, abych vydržela větší pády, než je tenhle. Naposledy jsem padala z patnácti set metrů. Tohle je proti tomu hračka. 

 

Jakmile dopadnu na zem, vyskočím na nohy a proběhnu okolo věže, utíkám po přistávací dráze k betonové bariéře a plotu s ostnatým drátem. Vítr mi hvízdá v uších. Jsem teď rychlejší než nejrychlejší zvíře na Zemi. Gepard je ve srovnání se mnou pomalý jako želva. 

 

Stráže na hranicích pozemku mě musí vidět a muž ve strážní věži taky, nikdo však nestřílí, nikdo nevydal rozkaz mě sejmout. Pádím ke konci přistávací dráhy jako kulka, co vyletěla z ústí pistole. 

 

 

Procesor v mém mozku vše spočítal, než jsem vůbec dopadla na zem, a předal informace tisícům mikroskopických parazitů v mé svalové soustavě. Nemusím přemýšlet o rychlosti, načasování nebo místě útoku, jádro to provádí za mě. 

 

Na konci ranveje skočím. Bříšky chodidel na okamžik přistanu na betonové bariéře, vzápětí se odrazím k plotu. K obličeji se mi přibližuje ostnatý drát. Moje prsty vklouznou do pěticentimetrové škvíry mezi smyčkami drátu a vrchní tyčí, aby provedly salto přes vrchol plotu. Letím nohama napřed, s prohnutými zády a roztaženými pažemi. 

 

Přistanu na nohou a znovu naberu plnou rychlost, stovky metrů otevřeného prostoru mezi plotem a lesy překonám za necelé čtyři vteřiny. Nepronásledují mě kulky, neslyším ani motor helikoptéry. Stromy se za mnou zatáhnou jako závěs a moje nohy běží po kluzké nerovné zemi s jistotou. V řece přede mnou rychle proudí tmavá voda. Jak ji překračuju na opačný břeh, připadá mi, že se moje nohy sotva dotýkají hladiny. 

 

Na druhé straně se stromy rozestupují do otevřené tundry. Rozlehlá pustina se rozkládá až k horizontu na severu. Tady se ztratím a schovám, nikým nerušená. 

 

Jsem volná. 

 

Běžím celé hodiny. Dvanáctá soustava mě udržuje, posiluje moje kosti a klouby. Podporuje moje svaly, dodává mi sílu, odolnost, neutralizuje mou bolest. Všechno, co musím udělat, je poddat se jí. Musím jí důvěřovat a přežiju. 

 

VQP. Ve světle stovek hořících těl si Břitva vyřezal do paže tato při písmena. VQP. Vincit qui patitur. Zvítězí ten, kdo vytrvá. 

 

Některé věci, řekl mi té noci, než umřel, včetně těch nejmenších, mají cenu všeho na světě. 

 

Břitva věděl, že bych Pusinku nikdy neopustila a nenechala ji trpět. Nikdy bych od ní neutekla. Měla jsem vědět, že mě zachrání tím, že mě zradí. Dělal to tak už od samého začátku. Zabil Pusinku, abych mohla žít. 

 

Všemi směry se rozprostírá jednotvárná krajina. Slunce klesá k okraji čisté oblohy. V ostrém větru, co mě kouše do tváře, mi zamrzají stékající slzy. Dvanáctá soustava vás může ochránit od bolesti těla, ale je bezmocná proti bolesti duše. 

 

O několik hodin později ještě pořád běžím, zatímco se stmívá a objevují se první hvězdy. Na horizontu spatřím vesmírnou loď, zelené oko bez víčka shlíží dolů. Před ní neuteču, ani se neskryju. Nedosažitelná, neotřesitelná. Dlouho poté, co se poslední člověk rozpadne na prach, bude tam, nesmiřitelná, nepřekonatelná, nepoznatelná. Bůh byl sesazen z trůnu. 

 

Běžím dál. Přes prehistorickou krajinu, člověkem nedotčenou, světem, jaký býval předtím, než důvěra a spolupráce pustila z řetězu monstrum růstu. Nyní se svět stáčí zpátky do podoby, jakou měl, než jsme ho znali. Ráj se ztratil, ráj se vrátil. Vzpomenu si na Voschův úsměv, smutný a zahořklý. Spasitel. To jsem?

Běžím vstříc ničemu, utíkám před ničím, prázdnou krajinou, čistě bílou pod nesmírnou lhostejnou oblohou. Teď už to chápu. Myslím, že tomu rozumím. 

 

Potřebovali snížit lidskou populaci na udržitelný počet, pak z ní vymýtit lidskost, protože důvěra a spolupráce jsou skutečnou hrozbou pro delikátní rovnováhu přírody, nepřijatelnými hříchy, které vedou svět na okraj propasti. Jiní usoudili, že jediný způsob, jak zachránit svět, je vyhladit civilizaci. Nikoli zvnějšku, ale zevnitř. Jediná možnost, jak vyhladit civilizaci, je změnit lidskou podstatu. 

 

 

 

5. kapitola

 

Dál jsem běžela pustinou. Zatím mě nikdo nepronásledoval. Jak dny ubíhaly, tím míň jsem se obávala, že přiletí vrtulníky a vypustí útočné týmy, a víc jsem si dělala starosti s tím, abych zůstala v teple a našla čerstvou vodu a proteiny, které jsem potřebovala, abych udržela naživu křehkého hostitele dvanácté soustavy. Vyhrabávala jsem díry, v kterých jsem se ukrývala, stavěla jsem si přístřešky, kde jsem spala. Brousila jsem větve do špičatých oštěpů a lovila králíky a losy, jejich maso jsem jedla syrové. Neodvážila jsem se rozdělat oheň, i když jsem věděla jak. V táboře Ráj mě to nepřítel naučil. Nepřítel mě naučil všechno, co jsem potřebovala vědět o přežití v pustině, a pak mě vybavil cizí technologií, která pomohla mému tělu s adaptací. Trénovali mě, jak zabíjet a jak se ubránit. Vyškolili mě v tom, co lidé po deseti staletích spolupráce a důvěry zapomněli. Naučili mě, co je to strach.

 

Život je kružnice spojená strachem. Strachem kořisti a strachem predátora. Beze strachu by život neexistoval. Jednou jsem se to pokusila vysvětlit Zombiemu, ale myslím, že to nepochopil. 

 

Vydržela jsem v divočině čtyřicet dní. Ne, ta symbolika mi neušla. 

 

Mohla jsem vydržet déle. Dvanáctá soustava by mě udržela naživu i přes sto let. Královna Marika, nesporná panovnice bezvýznamné oblasti, osamělá prastará lovkyně by jako bezcitná slupka ohryzávala suché kosti zahynulých zvířat, než by soustava nakonec zkolabovala a její tělo by se rozpadlo nebo bylo sežráno mrchožrouty, její kosti rozházené jako neznámé runy v opuštěné krajině. 

 

Vracela jsem se. To už jsem si uvědomila, proč nepřicházejí. 

 

Vosch byl dva tahy přede mnou. Pusinka teď byla mrtvá, ale mě pořád vázal slib, který jsem nikdy nedala, k člověku, jenž už pravděpodobně nebyl mezi živými. Pravděpodobnost se však stala bezvýznamnou. 

 

Věděl, že bych nemohla opustit Zombieho, když existovala šance, že bych ho mohla zachránit. 

 

Byl pouze jediný způsob, jak ho zachránit. Vosch to věděl taky. 

 

Musela jsem zabít Evana Walkera.