Jaroslav Mostecký, Prokletí přízračných hřebců

Anotace

Ušatí hadi a jejich vyznavači utrpěli zdrcující a notně krvavou porážku. Zatímco jejich nesvaté mrtvoly tlejí v doupětech, před kterými se kdysi třáslo celé Irsko, Helgi Troll a Leif, dědic dánského trůnu, se snaží najít své milované a ochránit těch pár dívek, které přežily lidské oběti dračích milců. Ovšem jedno nebezpečí nestřídá druhé, ale i třetí a čtvrté a... Tohle je přece čas vikingských nájezdů, krví zbrocených seker a blyštivých mečů, kde o osudech kmána i pána rozhodovala jen síla a kvalita oceli. A tak se hrdinové opět noří do víru bitev a dobrodružství. Možná naleznou své milenky... a možná dokonce i získají hlavu dalšího krále...

O sérii

Sága Vlčí věk je jednoznačně jedním z nejvýznamnějších děl české fantastiky posledních let. Jaroslav Mostecký jí pokládal základy žánru historická fantasy, který v současnosti patří u českých čtenářů k nejoblíbenějším. Napínavý příběh vyniká zejména propracovaným prostředím, charismatickými hrdiny a dokonalým vystižením dobové atmosféry.

První díl, Jdi a přines hlavu krále, vyšel v roce 1995. V květnu 2015 vyšlo v nakladatelství Epocha již třetí, autorem upravené vydání v luxusní vázané podobě s obálkou Lubomíra Kupčíka. Stejné podoby se samozřejmě dočkal i díl druhý a nyní vychází závěrečná část, Prokletí přízračných hřebců.

Ukázka

UKÁZKA Z KNIHY PROKLETÍ PŘÍZRAČNÝCH HŘEBCŮ (Vlčí věk 3, Jaroslav Mostecký)

Plazily se po kolenou mezi nohama koní a žadonily o život... Možná i líbaly špinavé boty zaklesnuté v třmenech a s prosbami na rtech se sápaly po lemech žlutočerných plášťů. K smrti vyčerpané útěkem se potácely sněhem a kopance jezdců je srážely do sněhu...

Ve stopách se dá přečíst víc. Vidím to před očima. Hnali je před sebou jako stádo, než je na tomto místě obklíčili... Jedna po druhé padla únavou na kolena a s odevzdaným leskem v uřícených očích čekala polibek přibroušené oceli na šíji...

Brodím se mokrým sněhem a zrakem skáču z jednoho těla na druhé. Bylas tady? Nestačil jsem ještě všechny obrátit. Srdce mi mrzne ze strachu, jak se mi to nikdy nestalo, ani za té nejdivočejší bouře na moři.

Křik krkavců, a ve vzduchu je cítit jaro. Dnes poprvé tuto zimu. Rozbředlý sníh, pocákaný skvrnami krve a bláta ze všeho nejvíc připomíná kožešinu prašivého hranostaje...

Závidím ti, lásko! Oč jednodušší je umřít, než zůstat! Svět se převrátil naruby a v očích pálí slzy, které vysušuje mrazivý vítr... Tohle tedy cítí ženy, když po bitvě procházejí mezi padlými a zahánějí havrany, aby se mohly mrtvým podívat do tváře? Ty studivé prsty strachu, co hrozí sevřít se kolem těla a rozdrtit kosti, svaly a chuť k životu...?

Dokud nevytřeští oči do zsinalé tváře toho, který se nevrátil, kojí se bláhovou nadějí, že se zachránil a líže si rány někde v zapadlém seníku...

U Thorových kozlů! Stejně jako já teď!

✳✳✳

Helgi Troll se narovnal a vodovýma očima se rozhlédl po zvlněné, holé pláni, táhnoucí se od východních svahů Na Gaibhlteského vrchoviště. Slunce se mazlilo s kapkami tajícího sněhu a slibovalo brzký příchod jara. Snad ještě jedna, dvě fujavice přikryjí mumhanské pláně novou bělostnou peřinou a pak už malí chlapci začnou vyhánět lískovými pruty zimu z vesnic...

Viking se zadíval přímo do slunce, aby mohl nějak omluvit slzy v očích, a bezmocně zakroutil hlavou. Nechaly se zaskočit na rovině... Kolik jich tu ti šílenci v žlutočerných pláštích pobili jen z pouhého rozmaru a vzteku, že někdo jiný vyvrátil jejich doupě? Kolik, u Thora?

Maně se ohlédl a mlčky, s trpce semknutými rty počítal bezvládná dívčí těla, která už obrátil vyhaslýma očima k nebi, aby se mu nepletla s těmi, k nimž ještě nestačil pokleknout a setřít z jejich tváří zbytky tající jinovatky. „První a druhá...“

V dlani ucítil chřípí svého koně a jemně jej odstrčil. Vykročil stranou a v botách, obalených sádlem promaštěnou kožešinou, mu to nepříjemně začvachtalo. Obešel ledovou muldu, skrývající snad mršinu ovce z počátku letošní zimy, a sklonil se k útlounké dívence ve vlněných, šedohnědých šatech. Z hlavy jí sklouzla čapka a vítr si unaveně hrál s posledním pramínkem vlasů, který se nestačil přilepit do krvavého koláče na zátylku.

Třicátá první... Helgi poklekl vedle dívky, jemně, jako by snad ještě dýchala, ji uchopil za rameno a opatrně převracel na záda.

Freyjo, bohyně lásky, nikdy jsem o tebe nezavadil ani myšlenkou, ale teď mi pomoz...

Ne. Neznám tě, mrtvá! Helgi se dotkl prsty čela, potaženého slupkou ledu a vzhlédl...

„To není Ulrika,“ promluvil za ním kdosi.

Ani se neohlédl, aby nemusel odpovídat. Skoro se rozběhl k další, do kozelce zkroucené předsmrtnou křečí a nočním mrazem.

„Ta taky ne, Helgi... Neměla rusé vlasy. Když se tu budeme zdržovat, napadnou nás každou chvíli taky.“

Ztuhl. Jako by se znovu vrátil ten pocit zbroušené oceli v zádech. „Promluv ještě jednou, Leife Olafsone, a zacpu ti chřtán!“ zašeptal tak, aby jej nikdo jiný než Leif nezaslechl. Vzápětí vykřikl a brunátný ve tváři se otočil. „Vím nejlépe...!“ Měl co dělat, aby se ovládl. Leif měl pravdu, ale on teď mezi ztuhlými těly na pláni pod skalnatou korunou Na Gaibhlteských hor hledá Ulriku, jíž slíbil, že se pro ni vrátí. A jestli ji tu najde, s tváří zabořenou do bláta... Pár kroků rozmoklým sněhem, než se ruka přestane chvět zlostí... „Vím, že to není ona,“ začal po chvilce znovu a mírně, ale klid mu nevydržel dlouho. „U Thorových kozlů, proč se staráš, Leife Olafsone? Slíbil jsi, že ji zachráníš, když jsem já plival krev a tři měsíce jsem se nemohl ani pohnout! Místo toho ses pelešil s Arletou! Kdyby Ulrika nakonec neutekla sama, skončila by jako žrádlo žlutočerných hadů!“

„Alespoň je neobracej! Vrány jim vyklovou oči.“

„Vrány nebo lišky? Záleží jim na tom?“ štěkl Helgi Troll a rozhodil rukama. „Rozhlédni se kolem! Pobili jich skoro čtyřicet! Čtyřicet žen a panen, kterým byla pokora před osudem cizí, a dokázaly se vzbouřit a uprchnout! Táhly napříč celým Irskem, vyhýbaly se houfům vykladačů, ženoucích před sebou nové oběti pro ty svoje ušaté hady! Skrývaly se v lesích a každou noc zas prchaly dál a dál od mumhanských útesů! Trhaly pomrzlé vrány zkřehlýma rukama a žvýkaly jejich syrové maso, protože měly strach rozdělat oheň...“

„Tys byl s nimi?“ ušklíbl se Leif uštěpačně a hned nato zvážněl. „Neměl bys klid, dobře. Prohlédni rychle ostatní, Helgi, a když ji nenajdeš, vyrazíme dál. Hlavně se už vzpamatuj, u Odina! Co jsme vyrazili od Hakanovy pohřební hranice, nemluvíš o ničem jiném a okukuješ každou mrtvou... Nemohli je pobít všechny! Některým z nich se určitě podařilo proklouznout a snad se ještě skrývají v salaších na úbočích vysočiny.“

... už dávno ho neposlouchám. S každou neznámou tváří košatí naděje. Kolik jich na tomhle místě zbývá, abych se mohl těšit, že možná opravdu ještě někde žije? Tahle je předposlední, a jestli byla kdy radost se na ni podívat, tak se to dnes už pod tváří pokřivenou strachem nedá poznat...

Té poslední, k níž míří moje kroky, se derou zpod šátku vlasy černé jako havran... Freyjo, ještě jednou! Zrovna takové si pamatuju! Úplně stejné mi padaly do očí, když se nade mnou skláněla a se zakletou touhou v očích mne kousala do rtů...

Přimrzla k zemi jako balvan v horách. Helgi pod ni zarazil meč a na jeden ráz ji odtrhl od země. Pomalu se překulila na záda...

Cizí! Helgi Troll vydechl a narovnal se. V očích se mu už zas rozhoříval oheň. „Není tady!“ řekl slunci a nízkým pahorkům na západním obzoru. „Není tady!“ Vyhoupl se do sedla a ohlédl se po karavaně, která je pomalu dojížděla...

✳✳✳

 „Chtěly do Sléibhtanských hor,“ zasténal unavený dívčí hlas. Irská dívka, jíž Leif říkal Berneško pro zarudlou skvrnu na jejím krku, se postavila na kozlíku káry a očima, do nichž už nemůže vehnat slzy žádná hrůza na světě, přehlédla pláň i s mrtvými. „Zalez si pod plachtu, Ragenhildo,“ chraptivě se obrátila ke společnici, u níž ani splývající šat nemohl ukrýt její tajemství před světem. Dívka se chvěla zimou, drkotala zuby a modrýma očima, už kolik dní opuchlýma od pláče, se co chvíli rozhlížela kolem... „Tohle vidět nemusíš,“ dodala Berneška tiše a koncem biče pohladila zvířata na boku, aby přinutila spřežení uhnout doprava, přesně ve stopách prvního povozu.

Neforemný, čtyřkolý vůz na čele karavany se právě obloukem vyhýbal poli mrtvých a vysoká, temnooká dívka ze severního pobřeží Connachtu zamručením zastavila volské spřežení.

„Kam, pane?“ křikla na Leifa a trhla rameny. Jí samotné to bylo jedno. Jen se už znovu nechtěla navléct do řádového roucha, a s vytržením v duši zapalovat svíce v kostele svatého Kolumbana. Kříž jí nepomohl, když přišli vykladači v žlutočerných pláštích, unesli ji a předhodili ušatým hadům. To kdyby se tehdy místo za zlatým křížem na oltáři schovávala za někým takovým... Dotkla se Leifa docela jiným pohledem než dřív, a hned sklopila zrak k zemi. V podvědomí se zrodilúsměv a zazrcadlil se v jejích očích.

„Nedokážeš se rozhodnout sama? Vydej se tam, kam ti velí rozum nebo kam tě vábí touha po někom, kdo ti teď chybí... Máte svobodnou vůli, Ethnee!“ odpověděl Leif a překvapeně povytáhl obočí sám nad sebou, že si její jméno zapamatoval. „Nejsme otrokáři. Jen o zásoby na vozech se s námi budete muset podělit!“ Netrpělivě se ohlédl po Helgim a zase se obrátil k dívce. „Jeďte, kam chcete, ale mějte na paměti, že nejste v bezpečí. Ani s námi ne, jsme jen dva... Pár mil odtud nejspíš ještě nikdo neví, co se na mumhanských útesech stalo. První obchodník s ženským masem vás polapí a poveze zpátky.“

„Taky můžeme potkat ty, kteří tady zabíjeli...“

„To jsem chtěl říct,“ přikývl Leif a koutkem oka znovu loupl po Helgim. Už konečně vstával od té poslední. „Jsme jen dva muži a vás je osmnáct. Umíte vzít zbraň do ruky, ale v případě útoku se nebude moci postavit ozbrojeným mužům žádná z vás.“

„Mám strach, už jen když si mám odskočit do houští,“ vzlykla jedna z dívek. „Doveďte nás do města! Zaplatíme, čím budete chtít...“ Zvedla zrak k Leifovi a na tvářích se jí neobjevil ani stín nachu. „Za hradby si netroufnou, a my tam můžeme počkat, než bude celý Erin vědět, že za nás stříbro už nikdo od vykladačů nedostane.“

„Vracejí se!“ křikl zničehonic Helgi a ukázal k obzoru.

✳✳✳

Přijížděli pomalu. Vítr, profukující pláněmi středního Mumhanu, zvedal jejich temně rudé pláště a rozvinoval je jako královské praporce před slavnou bitvou.

„To nejsou vykladači!“ vydechla Berneška ulehčeně. Vzápětí však, jako by ji samo nebe chtělo vyvést z omylu, přitáhl jezdec na čele houfu uzdu a v povětří zavířil i jeho plášť. Žlutočerný, jako bývá kůže hadů v jeskyních pod mumhanskými útesy...

Blížili se v rozestupu jako hladová smečka, obkličující kořist.

Ethnee seskočila z vozu na zem, opřela se zády o vůz a vzrušeně vydechla. Oběma rukama sevřela jílec meče a břicho se jí sevřelo strachem z toho, co přijde... Helgi si jí všiml a zahnal ji pohlavkem zpátky na vůz. „Vypřáhněte voly!“ křikl. „A vozy do kruhu! Jako hradbu!“ Mrknutím oka se ujistil, že jsou nepřátelé ještě daleko, seskočil ze sedla a začal dívčí družině pomáhat. Neznámí jezdci viditelně zpomalili, jako by se chtěli pást na bezmoci své kořisti.

K Leifovým uším přinesl vítr zdušenou ozvěnu posupného smíchu. Viking si zaclonil oči a zkusil je spočítat. Dvanáct? Sebevědomě pokrčil rameny a povyjel jim vstříc.

Trvalo to hodnou chvíli, než cizí ozbrojenci pochopili, o co se Helgi se suitou dívek pokoušejí. Paty, ozdobené bronzovými, půlměsíčkovitými ostruhami, se lehce dotkly koňských slabin a těžcí, chundelatí irští hřebci vyrazili vpřed jako hnědočerná, kalná vlna.

„Jedou!“ houkl Leif. „I kdybyste ucítily čepel mezi žebry, bojujte dál! Která z vás padne do sněhu, nachladí se a umře!“

Ethnee se pousmála a olízla si rty. Teď už stála na voze a odtud útok nevypadal tak strašlivě jako ze země... Ten první ji určitě podcení a snad by ho mohla překvapit. Druhý už se nachytat nedá... Procvičila si prsty a zvedla zrak. Až budou tam u té muldy, bude muset zvednout i meč. V té chvíli ji to vzrušilo. Zatočila se jí hlava a zatoužila být mužem...

Helgi si změny rychlosti nájezdníků všiml. Netrpělivě odstrčil Bernešku stranou, sám popadl oj vypřažené káry a dotlačil ji na volné místo mezi dvěma povozy. Lítostivě se ohlédl po volech. O ty přijdou. Jestli je útočníci neodeženou, tak je alespoň zabijí...

Oj zaklínil o zadní trámec povozu, určeného původně ke svážení dřeva, a než popadl káru za spodek a zasadil ji do poslední mezery ve vozové hradbě, zavedl dovnitř svého koně. Hodil uzdu Ragenhildě a ohlédl se po Leifovi, který i s koněm zůstal venku.

První z útočníků v temně rudém plášti byl už tady. Leifova a jeho čepel se srazily s kovovým břinknutím a Vikingova zbraň se přelomila v půli. Leif nezpanikařil. Počkal, až Irův meč protne setrvačností vzduch nad jeho hlavou, a v příštím okamžiku udeřil. Pahýlem zbraně vnikl pod spodní lem plíškové zbroje svého protivníka. Vytrhl zmrzačený meč z těla umírajícího a ohnal se jím po dalším, který nezvládl svého hřebce a tryskem, zakloněný dozadu, se přehnal kolem.

Chvilička času! Leif se svezl ze sedla na zem a rozběhl se s koněm k poslední mezeře v opevnění. Trhnutím uzdou navedl hřebce dovnitř a sám zůstal venku, aby mohl krýt Helgiho, až bude zasazovat káru na místo v opevnění...

Helgi Troll plácl Leifova koně a popadl káru za zadek. Teď nebyl čas zjišťovat, zda dívčí družina na vozové hradbě odolala prvnímu náporu. Jestli nedokázaly útok odrazit, rozeženou je útočníci po pláni a jednu po druhé přibodnou k zemi, jako to udělali s těmi předtím... Noha mu podklouzla na rozměklém sněhu. Zapotácel se a v poslední chvíli se musel chytit postranice vozu, aby se udržel na nohou. Těsně vedle něj zapraštělo dřevo pod úderem kalené oceli. Viking instinktivně padl na zem, a sotva pod sebou ucítil mokrý, rozšlapaný sníh, mrskl sebou a odkutálel se pod vůz. Podíval se k místu, kde ještě před chvilkou stál a uviděl čísi nohu v nezvykle šité botě z hovězí kůže. Prudce vykopl proti ní, a aniž by čekal, co se stane, proplazil se pod povozem dovnitř obranného kruhu.

„Kde je Leif?“ křikl, sotva vstal. Jeho hlas zanikl v křiku a řinčení mečů. Nemohl se dlouho rozhlížet. Právě na protější straně provizorní pevnůstky zavířil ve spršce jisker ze zkřížených zbraní žlutočerný, vražedný plášť.

To on je vede, blesklo Helgimu hlavou. Přeběhl k vozu, kde se nepřátelům už už dařilo prorazit obranu, a popadl za pas ženu, jíž si pamatoval podle bílé plachetky jeptišek. Chtěl ji stáhnout dolů a uvolnit tak místo na voze pro sebe...

Vyjekla úlekem, sotva ucítila jeho ruce na svých bocích, podvědomě se po něm ohnala a na okamžik se odkryla nepříteli.

Ocelový jazyk z rukou vykladače už nic nezastavilo. Berneška, bránící vozovou hradbu bok po boku vedle nešťastnice, zděšeně vykřikla a zamrkala před sprškou krve.

Nahoru na vůz se dostal další z nájezdníků, ťal shora po Helgim a seskočil do kruhu mezi vozy.

Muž v žlutočerném plášti zkušeně odstrčil kácející se tělo mrtvé a obrátil se k Bernešce. V koutku úst mu zacukalo, když si všiml červené skvrny na krku a cosi zabručel. Dívka neporozuměla ani slovu. Stírala si dlaní krev své družky z obličeje a uhranutě zírala na meč v rukou svého vraha.

„Leife!“ vzlykla a vzpomněla si na jeho drzé řeči před několika dny. Že si vybere odměnu za záchranu? Být souložnicí vikinga? Tak tedy ano, Bůh mě zatrať! Tisíckrát ano, jenom ať je teď tady!

Vrhla po Helgim vyčítavý pohled a couvla o krok. Vykladač byl příliš blízko, než aby proti němu mohla zvednout zbraň na svou obranu... A za ním se tlačí přes postranici vozu další...

„Leife!“ Slyšel? Možná už není. Zůstal za hradbou z povozů. Sám a opěšalý... Ucítila tlak čepele, tlačící se jí do břicha a zatmělo se jí před očima. Jak dlouho bude trvat, než ten muž pochopí, že má pod halenou koženou zbroj? Pak poodstoupí, rozpřáhne se...

„Bolí to,“ špitla a prosebnýma očima se dotkla tváře, schované pod krytkou nosu... Už to poznal! Couvl, jak předvídala, a...

 Vzduchem, skoro před jejíma očima proletěla hlava, zachumlaná do zkrvavené opony dlouhých vlasů, zažloutlých jak přezrálé obilí...

„Ragenhilda!“ škytla Berneška. „Můj Bože! Čekala dítě!“

Vztek jí dodal sílu a odhodlání. Do holých rukou sevřela ocelový jazyk vykladačova meče a odtlačila zbraň stranou. Pořezané dlaně se jí zalily krví...

VÍCE V KNIZE PROKLETÍ PŘÍZRAČNÝCH HŘEBCŮ (Jaroslav Mostecký), Epocha, srpen 2016

http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=723

E-book zakoupíte například na:

https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_143742/Prokleti_prizracnych_hrebcu?a_box=5zteq9b3

www.facebook.com/fantastickaepocha