UKÁZKA: Martin Sládek, Hodina vlků

Venku jsem se připojil k davu, kde se tři vojáci pokoušeli udržovat pořádek kolem káry, na které leželo nějaké tělo. Slovo měl zrovna vzrůstem drobný pomatenec v černé kutně přepásané hrubým provazem, jehož tvář už jsem někde viděl. Samozvaný kazatel Kristův byl v okolí již známý pro svůj neotřelý přístup k věřícím, za nějž ho sem tam někdo počastoval pěstí, či kopancem.

„Mord ďábelský, říkám vám! To Pán vás trestá za uctívání pohanských čar a kouzel! Bible svatá a víra v trojici pomazanou je ta správná cesta, kterou je třeba se vydat a po smrti před Pánem stanout!“ rozohnil se před obecenstvem a máchal rukama jako větrný mlýn.

Podíval jsem se na tváře okolo, ale nikdo ze sousedů se teď kupodivu nehrnul, aby blázna umlčel. Rozšířené oči, bledé tváře, ti lidé měli z něčeho strach. I kovář, obvykle podnapilý a od rány, věšel koutky úst pod knírem a jediné, na co se zmohl, bylo znechucené odplivnutí. Prodral jsem se davem, abych se podíval na mrtvého, přejel si břitvou levou tvář a otřel ostří o plátno.

Když jsem uviděl masakr na voze, neubránil jsem se ostrému syknutí. Zabitý byl mladý muž teď už neurčitého věku a vyhlížel vskutku zle. Cosi ho šlehlo přes obličej takovou silou, že si teď prohlížel vlastní záda, tvář prostě zmizela a jedno ucho plandalo vedle krku. Potlačil jsem chuť něco do něj pošeptat; to udělají za mě vesničtí fakani, až mu ho ukradnou a budou se s ním navzájem strašit.

Z obličeje toho tedy příliš nezbylo a tak nebylo jasné, o koho šlo. Další rána muže zasáhla odspodu, přes podbřišek a zde jsem mohl konstatovat použití magie, protože vnitřnosti nějakým zázrakem stále držely uvnitř jeho těla. S jedním z úderů se útočník namáhal zbytečně, smrtelný byl každý z nich. Podle barvy kůže už musel v nějaké stoce  ležet dobrých pár dní.

Hned jsem pochopil, co vyvolává mezi Dány takovou nevoli, pohoršení a dalo by se říci až strach. Nebylo to kvůli mordu, kterých se tu odehraje za celý rok sdostatek a na které jsou v Hedebby dostatečně zvyklí. Mrtvý, osud mu budiž lehký, rozhodně nezemřel lidskou rukou a i laikovi muselo být zřejmé, že se připletl do cesty čemusi většímu, silnějšímu a nechutně vražednému. Dav blednul, já čichal práci.

„...a proto Pán seslal kletbu na vás pohany v podobě trestu Božího! Ruka páně je neomylná!“ chytil falešný prorok konečně slinu. Ještě chvíli a bude mu létat pěna od huby, alespoň tak to popisoval skald Ingvar, se kterým jsem se předevčírem zmatlal nad soudkem medoviny.

„Na ruku páně to nevypadá. Spíš na medvěda,“ zabručel hostinský. Nebo na nějakého dlaka, doplnil jsem ho v duchu a dokončil břitvou i druhou tvář.

„Rouhači! Poklekni před Pánem všemohoucím a pros o odpuštění, sic se budeš smažit v jamách pekelných bez naděje na vykoupení!“ vřískl fanatik a hostinský jakoby se srazil do sebe. S jeho břichem to byl malý zázrak. Vojáci se už vůbec neměli k nějaké akci, jelikož křesťanství bylo přijato královským rozhodnutím a oni de facto zastupovali královskou moc.

„Odvrhněte falešné uctívače zpotvořených pohanských model,“ ukázal prstem překvapivě na mě a máchl proti mě křížem. „Hleďte, prázdný symbol mrtvých Bohů, urážka Pána nejvyššího!“

Asi měl na mysli můj amulet z alabastru, vyřezaný do tvaru runy sowulo, visící mi na koženém pásku kolem krku, kde kdysi visíval můj zlatý mjöllnir. Bohužel jsem o něj přišel za vcelku vypjatých okolností, které mi připomínala vypálená jizva na dlani. Vždy, když jsem se dostal do kontaktu s magií, výrazně svědila.

„Dost,“ řekl jsem tiše a když jsem sklonil ruku s břitvou, kruh čumilů kolem mě ucouvl. Na rozdíl od nich hlas Páně, hřmící Pravdou, nepochopil dostatečně rychle, že se schyluje k násilí. Počkal jsem, až se nadechne k dalšímu nenávistnému projevu a ležérním úderem prověřil jeho bránici. Už mi z toho všeho ječení zaléhaly uši. Prorok hekl, ohnul se jako skládací žebřík a padl tváří do bláta.

„A je klid,“ poznamenal někdo z davu se zřetelnou úlevou a kdosi mě poplácal po rameni.

Chtěl jsem ležícímu ještě šlápnout na obličej a nastolit tak ve městě po dobu jeho zotavování blahodárné ticho, ale nějaký autoritativní hlas se silným přízvukem začal rozhánět hlouček čumilů. Velitel městské stráže, v dlouhém hauberku a s urousaným pláštěm přes ramena zběžně prohlédl mrtvolu a pokynul vojákům; dva se chopili oje a kára se rozdrkotala po kamenech.

„Ciarane?“

Velitel se otočil za mým hlasem. Byl to opravdu on, Ciaran Grattan, irský žoldnéř a můj dávný přítel z Burgund. Zažili jsme spolu kdysi velké drama, on pak se svou kompanií plundroval po všech možných válkách Evropu a pokoušel se zbohatnout. Naposledy jsem ho viděl v Rouenu, kde cvičil církevní knechty ve zbrani, ale to už bylo dobrých osm let. Vlasy na spáncích, jinak uhlově černé, mu už začínaly šedivět a vypadal, že tři týdny nespal.

Ciaran zamyšleně přimhouřil oči, když si mě prohlížel a pak se mu tvář rozjasnila překvapením a údivem.

„Haralde!“ vykřik, rozpřáhl ruce a jeho rty se změnily v úsměv od ucha k uchu. „Bohové ať mě trefí bleskem, kolik je to let? Co ty tady děláš? Jsi starší, jen co je pravda!“

Objali jsme se a stiskli si zápěstí, Ciaran zářil a jeho otázky se řítily jedna přes druhou jako uvolněné laviny. Usmíval jsem se a pokoušel se bránit bez použití násilí.

„Že tě tu vidím, je první dobrá zpráva za poslední dva týdny!“ jízlivě se zasmál můj společník, ruku na mém rameni. Jeho muži zatím rozháněli dav, který se ale nemusel nechávat příliš pobízet. Lidé měli své vlastní práce až nad hlavu a proběhlé vyrušení bohatě stačilo na tučnou obživu hospodských povídaček.

„Koukám, že jsi změnil povolání,“ napíchl jsem prstem varkoč se znakem Hedebby. „Už tě omrzelo řvát na církevní knechty a ustupovat v poli před panskou jízdou?“

„Ani nemluv, hodili mi to nakonec celé na krk, tak jsem jim to hodil na hlavu. Klér platil dobře, ale byla to řehole. Pojď,“ chytil mě za loket, „zvu tě na dvoupintu horkého červeného, už mi tady mrzneš. Tryggvi, jeden... ne! Dva džbánky! A žádný kal ode dna, máš tu dva vzácné hosty!“

Jakmile jsme překročili práh hospody, hostinský se s naběračkou sklonil na kotlem a během okamžiku před nás klepl dva těžké kameninové džbány. Vzali jsme si je s sebou do patra, nabídl jsem Ciaranovi židli a sám se vrátil do lázně. Už povážlivě vystydla.

„Prohlédl sis toho mrtvého?“ položil mi velitel stráže řečnickou otázku, nalil mi vrchovatý pohár a pozvedl svůj v přípitku. Na dva loky ho vyprázdnil a pokračoval, jako by se na nic nezeptal. „Tak to není první případ. Už jsme tu v krátké době měli čtyři takové. V hodně krátké. A spoustu dalších lidí pohřešujeme.“

Do Ciaranova výrazu se opět vkradla smrtelná únava, tentokrát však poněkud rozehnána naším setkáním a silným pitím. Ir si stáhl rukavice, hodil je na stůl a když se protáhl na své sesli, zhluboka si oddychl.

„Víc než obvykle? Hedebby není zrovna město, ve kterém by ses nemohl po setmění bezpečně procházet v ulicích.“

„No... řekněme, že je bezpečnější než dřív, od té doby co tu pracuju, se to dost zlepšilo,“ povolil si opasek s mečem a pověsil zbraň na opěradlo své židle. Jednoruční čepel měla hrušku celou vyleštěnou a kůží omotanou rukojeť na mnoha místech sedřenou. Kromě meče nosil Ciaran eště skein, tradiční irskou dýku s nádherným cizelováním ve stříbře. Tyhle dýky byly vlastně všechny originály. Každý Ir dostal od klanu tu svou při dosažení plnoletosti a raději by zemřel, než aby o ní přišel. Byla to záležitost tradice a cti, jen jsem si nevzpomínal, že bych ji u něj před těmi lety tehdy vídával.

„Prohlížíš si rodinné dědictví? Pěkná, že? Co jsme se neviděli, plavil jsem se do Éire... musel jsem, kvůli úmrtí v klanu. A kvůli svatbám taky, ať nelžu. Ale vraťme se k tématu, které mě tu zle tíží, Haralde.“

„Co ti mrtví?“

„Přesně. Ani se neptej,“ mávl rukou. „Zřízení, stejně jako tenhle. Někteří i víc. Jednoho jsme sbírali do pytle, jinému chyběly obě ruce. Před týdnem lidi začínali remcat, teď už se městem šíří... když ne panika, tak velká vlna nevole a já se nedivím. Chtěl jsem se tě zeptat, Haralde, co o tom soudíš?“

„Máte tu kanalizaci?“

„Co to je? Jsme snad ve Frankfurtu? Nosím snad saténové podvlíkačky? Ne, splašky se tu lejou přímo do moře. Často prší a ulice se svažují k přístavu, tak se to dá snést,“ dolil si Ciaran a poškrábal se na zátylku.

„Ty mrtvé jste našli ve městě, nebo v okolí? Krchov jsem myslím viděl za starým mlýnem a márnice je pod kostelem, že? Těla se z ní neztrácí?“ utřel jsem si tváře do plátna a kriticky zkontroloval svůj rozostřený odraz. Ušlo to.

„Co by se ztrácela? V Dánsku na ghúla už dávno nenarazíš. Ale napadlo mě to, hroby jsem kontroloval osobně. Všechny v pořádku.“

„Tak to může být nějaký lykantrop,“ pokrčil jsem rameny.

„Vlkodlak? Žertuješ.“
 

Anotace

Vítejte v Evropě desátého století, která i na krátkých nohou a mírně zadýchána předbíhá svou dobu.

Harald opustil svůj sever už před dlouhým časem a nechává cestu, aby mu sama určovala směr. Z burgundských hor, schvácených prazvláštní nákazou, nemá smysl ve spěchu ujíždět, protože další zastávka může být třeba v Hedebby... ve městě obchodu, které leží za hranicemi severu jako pamlsek pohozený za vraty psince.

A vlci už se sbíhají...

Hodina vlků
Martin Sládek
Nakladatel: Klub Julese Vernea
Počet stran: 392
Cena: 280 Kč