ROZHOVOR: Zuzana Strachotová, I. část

Zuzana Strachotová vstoupila v loňském roce na české fantastické pole s postapokalyptickým příběhem nesoucí poetický název Děvet dní. 

Ahoj Zuzano, mohu tě na úvod poprosit, aby ses představila našim čtenářům? Kdo je vlastně Zuzana Strachotová?

Především jsem fanoušek všech příběhů a fantazie, od čehož se odvíjí i moje záliby. Ráda pařím na kompu, čtu, teď jsem trochu dala i na to psaní. Mám rada anime, dělám cosplay a v tuhle chvíli čínské bojové umění Wing Chun. No a tak nějak proplouvám životem. Hodně na vlně představivosti. 

Jaké je tvoje nejoblíbenější anime?

Fairy Tail. Rozhodně. To mě ovlivnilo až tak, že jsem se rozhodla "vstoupit do gildy" stejným tetováním.

Nejoblíbenější autor?

Brandon Sanderson, protože mi přijde, že to je génius, co se týče představivosti, příběhů, ale i skrytých významů. Mám ráda, když má příběh nějaký skrytý význam, když zlo není černobílé a myslím si, že Sanderson tohle všechno umí úplně na jedničku.

Zmínila jsi cosplay. To přece jenom v Čechách není úplně rozšířený koníček, byť ta komunita roste. Jak ses ke cosplay dostala? Může za to anime? Podílíš se nějak aktivně na komunitním životu?

Určitě to souvisí s anime. Letos jedu snad už popáté na Animefest a i ten se sám o sobě rozvíjí. Loni ho navštívilo na 5 000 fanoušků, letos se předpokládá ještě více. Komunita neustále roste.

V současné době mám 7 kostýmů a aktivně nosím tak dva. Brnění už mě přece jenom trochu omrzela a každý, kdo dělá cosplay asi ví, že není nad pohodlný látkový cosplay, který člověk nasadí během minuty. A ne dvaceti. A může jít na záchod, to je taky důležitá věc.

A které jsou teda ty dva top kostýmy?

Obojí je Erza Scarlet. První je z magických her. A druhý cosplay je její klasická verze s košilí a sukní. Jak říkám - obléct se do minuty a už nic složitého hlavně.

Kdy se ze Zuzany Strachotové, normálního běžného člověka, stala Zuzana Strachotová autorka? Kdy přišel ten zlom?

Když mě přidali na Databázi knih. Samotný námět na Devět dní vznikl v roce 2011, což mi pak přijde vždycky úsměvné, protože v té době nebyly dystopie typu Hunger Games zdaleka tak populární. Ten příběh vznikl ještě předtím, než tady tohle všechno bylo. Hlavně, já jsem v tu dobu vůbec nesledovala knižní průmysl. To až teď, i trochu kvůli práci. Předtím jsem ale byla ten typ člověka, co má klapky na očích a vidí těch pár svých autorů, co čte a nic víc ho nezajímá. Neví, kolik je nakladatelství. Neví nic.

A pak jsem byla v kině na jednom filmu. Bylo to takové strašlivé béčko, ale jedna postava mě zaujala a řekla jsem si, že na ní napíšu fanfikci.Vždycky mě bavilo psát fanfikce. Ve výsledku jsem napsala sotva dvě kapitoly, aby se to na plus mínus rok uložilo k ledu a tehdy mi můj současný partner řekl, když jsem mu to jednou dala přečíst, že by si toho chtěl přečíst více.

Tak jsem začala příběh dopisovat, napsala jsem jeho první část a říkala jsem si, že bych to mohla zkusit dát nakladateli. Mohlo by to být hezké, kdyby z toho byl román k vydání. Tehdy jsem si myslela, že první část by byla vlastně jedna kniha.

Záhy se ale ukázalo, že je příliš krátký, což je pochopitelné, a že by bylo dobré to nějak rozepsat a zvětšit. Měla jsem ale strach, že bych zničila děj nějakou vatou a nastavováním, a tak jsem se rozhodla, že druhou knížku spojím jako Tolkien. Napadlo mě to právě ve smyslu Pána prstenů, který je taky na části. Zde tedy vznikla myšlenka, že bych ji mohla taky rozdělit, a díky tomu jsem začala psát rovnou druhou půlku. To už pak všechno šlo mnohem rychleji, a tak nějak to celé vzniklo. Nakladatel byl spokojen a je to tady.

Takže říkáš, že ráda píšeš / jsi psala fanfikce a z toho vzniklo i Devět dní. Takže Devět dní je vlastně fanfikce? V rámci onoho nejmenovaného béčka nebo jak moc jsi od původního námětu utekla?

Ne ne, úplně to zmutovalo. Nikdy to nemělo imitovat ten film, to bylo spíše jako… Možná tady ani není vhodné použít slovo fanfikce. Spíše když mě zaujala nějaká postava, myšlenka nebo něco, tak jsem si řekla, že bych na to napsala něco vlastního.

Zastávám názor, že by člověk měl psát jenom to, co sám chce číst. Zní to asi hrozně narcisticky, ale baví mě to po sobě číst. Bylo by docela blbé, kdyby to tak nebylo - jak to pak mají číst ti čtenáři, když to po sobě nedokážu přečíst ani já, že ano. Tak jsem si řekla, že napíšu něco, co se mi bude líbit, k čemu se budu ráda vracet a ten příběh potom sám o sobě se posunul úplně někam jinam. Ne, že bych vyloženě nevěděla celý vývoj, ale moje postavy často dělají věci sami. A rozhodnou se v nestřeženou chvíli, že půjdou jinudy nebo udělají něco jiného. Takže rozhodně jsem nedokázala předvídat, co všechno tam bude. Není to fanfikce na žádný konkrétní film nebo knihu.

Prostě ta původní myšlenka, která šla úplně někam…

Absolutně jinam.

Devět dní je přece jenom prvotina. Prvotina, která se setkala s poměrně velkým úspěchem. Překvapilo tě to vřelé přijetí a úspěch, nebo jsi to očekávala?

Já teď přemýšlím, jak odpovědět, aby to zase neznělo strašlivě namyšleně. Takhle, než jsem tu knížku vydala, tak jsem tomu věnovala šílené úsilí. Už když jsem prostě vymýšlela ten děj - mám doma mapy, schémata, mám za sebou studium nejrůznějších problematik, konzultace s vojáky, policisty, doktorkou…

Jsem pedant na logiku a musí mi všechno sedět. Nejdříve jsem Devítku postavila na silných základech, aby fungovala. Pak jsem měla asi 20 beta-čtenářů z nejrůznějších oborů, ať už čtenáře žánru i nežánru, cizí čtenáře, nečtenáře. Četl mi to dokonce i člověk, co za celý život přečetl dvě knihy v životě (z toho jedna z nich byla Devítka). Takže jsem měla nějakou představu, jak se jim to líbilo. Samozřejmě jsem měla strach, že mi to budou chválit jen proto, že mě znají nebo nevím co. I když jsem jim stokrát říkala - napište mi to tak, jak to je.

A další věc je, že když něco píšu, tak já ty postavy fakt miluji. A psala jsem to tak, aby se mi to líbilo, aby … Psala jsem to tak, jak to je - nevím, jak to jinak říct. Dala jsem do toho veškerý cit, kterého jsem schopna. A tu knížku zbožňuji. A ne proto, že vyšla nebo že je populární nebo že vydělává peníze, což je úplná blbost. Mám ji prostě ráda jako takovou.

Je to moje dítě. Jsou to moji přátele, kamarádi. Já ty postavy prostě zbožňuji a jenom jsem doufala, že to ocení i čtenáři.

Druhá část rozhovoru zde.