RECENZE: Daniel Gris, Říkají mi Lars

Lars je přesně ten typ chlapa, po kterém ženy vzdychají, ale žádná by ho nechtěla mít doma. Tedy kromě těch, co trpí utkvělou představou, že chlap se dá předělat. Ty by pak nutně splakaly nad výdělkem, zbyly by jim oči pro pláč a nakonec by ronily krokodýlí slzy.
Lars je přesně ten typ chlapa, kterým ve skrytu duše chce být velká skupina těch skutečných mužských, ale okolnosti jim to nedovolí a drtivá většina z nich by to nahlas ani nepřiznala. A ti, co to klidně přiznají, se tomuhle předobrazu pravděpodobně hodně blíží i ve skutečném životě, tak proč si na něco hrát?
Lars je přesně ten typ… nojo, já vím, já vím. Tak jinak.

Lars je nefalšované soukromé očko, které prošlo modernizací jednadvacátého století. Místo klobouku, staženého hluboko do čela, má vyholenou hlavu a tvář mu skrývá plnovous. Dlouhý baloňák nahradily kérky a filozofování vyměnil za bicí, do kterých v případě duševního přetlaku mydlí doma ve sklepě. Miluje Metallicu, Jacka Danielse a krásné ženy. A má zásady. Svoje vlastní. Takže se každému nemusejí líbit, což už ovšem není Larsův problém. Chcete službu? Vemte nebo nechte ležet, to už záleží na vás. A stejně to řekl i jistému panu Solomonovi, který přišel se speciálním požadavkem, za který byl ochoten štědře zaplatit.
Dohoda uzavřena. Úkol splněn. Odměna vyplacena. Sbohem. V ideálním světě možná. Jenže realita není domeček pro Barbie a Kena, kašle na vaše představy, které si malujete růžovou pastelkou a klidně vám je začmárá černým fixem. A navrch přidá nějaký sprostý obrázek. Nebo dva. A teprve teď může začít to správné rodeo, aby si užil nejen hlavní hrdina ale i všichni kolem.

Daniel Gris přišel do Mystery Pressu. Viděl vydání své první knihy. A zvítězí? To se teprve uvidí, ale zatím to vypadá, že má slušně nakročeno. Je to autor debutující, o kterém pořádně nikdo nic neví, ale rozhodně to není učňovské ucho, co se psaní týká. Naopak, za textem je cítit vypsanou ruku, která ví, co dělá a proč to dělá. Larsův příběh se drží osvědčeného scénáře noirového krimi thrilleru a čekáte-li nějaké novum, budete bohužel zklamaní. Čekáte-li skvělé žánrové počtení s akurátním poměrem hlášek (abyste mu to věřili) a nadhledu bývalého policisty, který se umí pohybovat na obou stranách barikády ve hře na četníky a zloděje, budete nejspíš nadměrně spokojeni. Lars má charismatu a testosteronu na rozdávání, ale není to žádný namachrovaný blbeček, co by vám už od páté strany lezl na nervy a nedovolil vám číst dál. Ideální čtení pro drsný kluky a holky, co mají radši pořádnou jízdu než salónní plkání o kytičkách nebo o vesmíru.  Pomineme-li fakt, že se celý příběh obejde bez kouzel a vědeckotechnických udělátek, takže striktně vzato nemá na Sardenu co dělat, zůstane nám spřízněnost s drsnou akční školou jako takovou a tomu už milovníci „K-autorů“ budou jistě rozumět. Lars by totiž určitě našel společnou řeč s kterýmkoli Kulhánkovým, Kopřivovým nebo Kotletovým drsňákem (Mimochodem jsou u nás i další akční fantasy autoři, kteří nezačínají na tohle prokleté písmeno!). Jejich případné trable se splašenou magií nebo vzteklým vlkodlakem by přešel mávnutím ruky jako drobný zádrhel ve výčtu okolností případu a šel by si po své práci.

Asi to ještě potřebuje nějakej závěr... Co tedy řící závěrem?

Do jednoho komentáře na fb jsem bezprostředně po dočtení knihy napsala, že za ten konec by autor měl dostat nařezáno. Na holou. A aby si to všichni včetně něj přebrali jak chtějí. Na tom trvám. A vzhledem k tomu, že nemůžu a hlavně ani nechci spojlerovat (my zkrátka nesmíme ani naznačovat), zjistěte si to, miláčkové, pěkně sami. Proč a nač. Nakonec mi totiž nejspíš dáte zapravdu! A budete doufat se mnou (!), že se v brzku dočkáme dalších dobrodružných povyražení tohohle potetovanýho chlápka.

Daniel Gris
Říkají mi Lars
Vydal: Mystery Press
Počet stran: 240
Cena: 249 Kč