RECENZE: Jay Kristoff, Boží hrob

Mia Corvere, vražedkyně ve službách tajemné Rudé církve, je o jedno mrtvé tělo blíž ke své pomstě. Další dvě jména ale stále zbývají.

Cíl hlavní hrdinky zůstává stejný – pomstít pád a smrt její rodiny a zabít dva nejmocnější muže v Itreyjské republice. Kulisy příběhu se ovšem změnily – místo školy pro mladé vrahy se ocitá na písku gladiátorské arény. Miin trénink v Rudé církvi skončil a stala se plnohodnotnou Čepelí, tedy vražedkyní pracující ve jménu temné bohyně Niah pro každého, kdo si může dovolit církev najmout. Pokud ovšem čtenář čekal, že se Mia tímto směrem vydá, inu... Autor prostředí budované v Nikdynoci téměř úplně opustil. Boží hrob, tedy již druhá kniha mapující krvavý příběh mladé dony Corvere, totiž sleduje její cestu gladiátorskými kolegii a arénami. Plány se změnily, tajemství byla odhalena, ale přestože se musela Mia přizpůsobit situaci, cíl nemění. Ani se ho nehodlá vzdát.

Boží hrob je vnitřně rozdělen do tří knih – v té první autor opakuje dělení kapitol na “minulost” psanou kurzivou, a “současnost”, tedy aktuální dění pokračující i ve zbytku knihy už bez doprovodu retrospektivní části. Právě oněch pár retrospektivních kapitol vyplňuje mezeru v ději mezi Nikdynocí a Božím hrobem, a jsou také jedinými částmi knihy, kde se setkáme se starým prostředím a postavami – tedy s kulisami Rudé církve, které si autor tak pečlivě vytvářel během prvního dílu. Zdá se jako škoda, že je téměř kompletně vyměnil – vrací se nám jen malá hrstka vedlejších postav. S novým prostředím gladiátorských kolegií se Kristoff ještě víc přiblížil době starého Říma, ze které jeho svět už tak mohutně čerpal. 

Právě fiktivní svět této série je patrně jejím největším tahákem. Koncept konfliktu boha slunce a bohyně tmy, tři slunce téměř nepřetržitě křižující oblohu, hrdinka, která umí ovládat stíny a procházet jimi, to jsou ingredience doplňující realisticky vykreslený svět Nikdynoci. Republika podporující otroctví, zkorumpovaný konzul, bohatá aristokratická třída a chudina trpící hladem ve slumech ve stínu nádherných mramorových paláců. Vypravěč nám opět v poznámkách pod čarou poskytuje zajímavosti z historie Itreye – i když ale slouží hlavně pro pobavení nebo pro zajímavost. Patrně si nezapamatujete, kolikátý král jména Francisco že byl ten poslední.

Bohužel krom fiktivního světa jsou zde také aspekty, které už nejsou tak originální a dobře promyšlené. Pokud nalistujete recenzi prvního dílu, vzpomenete si, že o nešikovném balancování na hraně žánru už tu byla řeč. Kristoff si ani v Božím hrobu neodpustil některá ošklivě otřepaná klišé a laciné přísady zamíchané do slabé romantické linky, které jednoznačně strhávají jazýček vah pro žánr young adult. V tomto bodě samozřejmě neříkám, že by šlo o nějak méněcenný žánr – bohužel některé pro něj typické prvky ale úplně nejdou dohromady s jinak velmi temným a krutým vyzněním příběhu, o které se Kristoff pokouší. Na jednom místě se snaží o co nejvyšší realističnost, vzápětí ji ale něčím zcela nelogickým dokáže pohřbít. V některých pasážích tak nešikovně balancuje mezi dvěma póly, které se mu nedaří skloubit dohromady, a při čtení to bohužel působí poměrně rušivě.

Přestože se zde objevuje minimum aktérů známých již z Nikdynoci, obecně se zde dostává vedlejším postavám mnohem větší prostor. Samozřejmě je to ale stále Mia, kdo je centrem příběhu, a na velké ploše se také autor věnuje jejím myšlenkám a psychickému posunu. Sekundují jí i její dva stínoví společníci - “nekocour” pan Laskavý a “nevlčice” Zatmění, jejichž vzájemné dohady koření knihu špetkou humoru. Kristoff preferuje zásadně černý a ironický. Co se pak jeho stylu týče, stále je spíš rozvláčný a popisný, a ono pomalejší tempo se také odráží na objemu knihy. To však vůbec neznamená, že by Boží hrob nebyl čtivý počin a nedal se zhltnout za pár dní. 

Tento díl je na tom v mnoha ohledech stejně jako ten první – bohužel se také dá snadno rozdělit na silnější a slabší polovinu. Zatímco ale Nikdynoci dominoval spíše úvod a rozdíl nebyl tak velký, u pokračování je to naopak. První polovina je o něco sušší (až na velmi dobré retrospektivní pasáže), a to hlavně kvůli repetitivním soubojům a minimálnímu posunu v ději. O to větším šokem je pak druhá polovina, a hlavně závěr knihy, který je naplněný zvraty a nabírá tempo koně v trysku. Na konci nečeká nic menšího než solidní krvavý cliffhanger a kopa otázek. Boží hrob, a vlastně celá série obecně, má velký potenciál stát se srdcovkou mnoha lidí – má dostatečně zajímavé postavy i svět, aby toho dosáhl. I přes určitě neduhy a nedostatky se stále jedná o solidní čtení, kde je dost krve, zvratů a pletich, abyste všech pět set stran zvládli přelouskat vcelku rychle. Jen holt budete muset chvílemi zatnout zuby, protočit oči v sloup a pročíst se na místo, kde se vám opět na tvář vyškrábe spokojený úsměv a budete s radostí pokračovat.

Jay Kristoff – Boží hrob (Nikdynoc, 2. díl)
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 528, vázaná s přebalem
Překlad: Adéla Rufferová
Rok vydání: 2019
Cena: 399 Kč