Vánoční POVÍDKA: Leonard Medek, DÉMON ODJINUD

Článek od: Redakce - 24.12.2019

 

„Sám jsem ten, kdo dává dary.“ (Mika Waltari, Tajemný Etrusk)

 

I.

Poušť v temně rudé barvě smrti se rozkládala na devět dní cesty; vědělo se, že skučící přízraky, jež ji obývají, zahubí každé noci třetinu putujících, což znamenalo, že prvního jitra muselo vyrazit dva tisíce sto osmdesát sedm odvážlivců, aby devátého večera došel jeden.

Muž se svitkem společníky nepotřeboval. Překonal ji sám.

Deset mil široké čpící jezero, neklidně se přelévající za pouští, pohltilo každého, kdo si nepřinesl dobře kutý železný člun, jenž jediný odolal jeho žíravým vodám; železný člun s ocelovým stěžněm a s plachtou tkanou z měděných drátů, neboť žádná jiná nevydržela poryvy vichru žhavého jako dračí dech.

Muž se svitkem člun neměl. Vstoupil do smrtící kapaliny a přeplaval ji.

Skála, podobající se ruce kostlivcově, trčela zprostřed jezera kolmo do výše sta sáhů; bylo možno ji zlézt, avšak v každé puklině, v každičké sebemenší škvíře hnízdili hadi a štíři s jedem působícím prudce a ostře jako katův meč.

Muž se svitkem uštknutí nedbal. Vyšplhal na skálu, překulil se přes drolivou hranu převisu a stanul před věží, vystavěnou na dlani kamenné ruky. Bronzový kruh klepadla na obsidiánových dveřích zažhnul bílým žárem, když se k němu přiblížil, ale on jej bez váhání uchopil a po třikráte udeřil, aby ohlásil svůj příchod.

Byl u cíle.

 

* * *

 

„Nuže, Vaxare, věrný služebníku?“ Čaroděj, sedící na kostěném trůnu, se dychtivě naklonil kupředu. „Máš, pro co jsem tě vyslal?“

„Maladore z Pustiny, můj pane,“ uklonil se příchozí. „Jak jsi přikázal, ubíral jsem se za světlem Purpurového měsíce, dokud jsem nedošel do Stepi modrých trav. Lidožraví divoši se mne pokusili skolit a probodli mne vrženým oštěpem. Pohleď, zde,“ ukázal těsně pod svůj hrudní koš.

„No a? To oni dělají. Kdo není z nich, toho považují za lovnou zvěř. Ty jsi jim ale unikl.“

„Unikl,“ souhlasil Vaxar. „Vytrhl jsem oštěp a utíkal tak dlouho, dokud jsem nedošel do Zářného města Onafrug... Onafrug právě postihl Smaragdový mor. Lidé padali jako klasy kurukoly pod srpem žence. Kdo ho dostal, tomu do příštího dne zezelenala pokožka jako bradavičnaté trapuše, druhého dne se začal dusit a nejpozději třetího dne vykašlal plíce... I já se nakazil, můj pane.“

„Neposlal jsem tě na cestu, abys mi vyprávěl o Smaragdovém moru. Já ho znám – sám jsem ho před třemi sty lety vytvořil, abych zničil království Šalavaje Zpupného! Máš to?“

„Poté jsem podle tvých pokynů v Marsemúzu našel loď, která by mne převezla přes Hořké moře... To šlo zprvu dobře, avšak šestého dne, právě uprostřed plavby, nás chytila bouře a loď se potopila. Plaval jsem sám, bez jídla a bez pitné vody, dalších šest dní, až jsem spatřil bělavé břehy Jižní země... Tehdy mne napadli žahaví červi. Znáš to, můj pane? Tu strašnou bolest, která zkrucuje údy křečí a zastavuje srdce? Znáš ji?“

„Ne, neznám! A co je mi po ní?“ Malador udeřil pěstí do područky trůnu, až se jedna z lebek korunujících opěradlo zakolébala a spadla. „Propůjčil jsem ti nesmrtelnost, no ne? Tak co mi to všechno vykládáš? Propůjčil jsem ti nesmrtelnost, aby ses dostal tam, kam bylo třeba, abys tam udělal, co bylo třeba, a aby ses pak dokázal vrátit sem ke mně! A jediné, co chci vědět, při tyrkysové krvi Žalných, je tohle: Dokázals to? Přinesls to?“

„Dokázal jsem to, můj pane. Každé noci mne mráz proměnil v studený kámen, ale nakonec jsem přešel Vyjící pláně i Praskající hory až k pevnosti tvého bratra Malaboa... Jedenatřicetkrát mne proklál rampouchový šíp, než jsem překonal její hradby, o sněžných hadech a krupobitných vichřicích ve vnitřních chodbách ani nemluvím. Sám Malabo, když jsem proběhl všechny chladové zábrany a dostal se do jeho pracovny, zkusil obrátit postup a sežehl mne ohněm. Ale já znovu vstal a sťal mu hlavu jeho vlastní ledovou šavlí... Najít Svitek nejzazšího vědění pak již bylo snadné, můj pane Maladore – skoro snadné. Zabilo mne to pouze třikrát, než jsem překonal pasti chránící Malabovu pokladnici... Zde je.“ Vaxar se znovu uklonil a podal čaroději berylový tubus pokrytý námrazou, skrze niž prosvítaly magické znaky.

Malador mu ho vytrhl z ruky a spěšně lámal pečeti chránící víčko. „Doufám, že je to opravdu ono,“ vrčel, „jinak tě tam poženu znova... Á, tu to máme!“

Lačně vytrhl z tubusu ruličku pergamenu, zbarveného podobnou temnou zelení jako jeho schrána, a zkušenýma očima přejel první řádky měňavých znaků zapovězeného písma. Co četl, jej zřejmě uspokojilo, neboť po chvilce svitek zvolna spustil do klína a zamyšleně si třel ukazováčkem horní ret...

„No? Co tu ještě stojíš?“ vyštěkl, když si uvědomil, že Vaxar dosud neopustil místo před trůnem.

„Slíbils, můj pane... Slíbils, že když ti donesu svitek, propustíš mne,“ zahuhlal muž zamračeně.

„To že jsem slíbil? Hm... Máš pravdu, řekl jsem něco takového.“ Malador upřel na Vaxara téměř laskavý pohled: „Ale opravdu to chceš? Tak dobře, jako u mne, se jinde mít nebudeš... Opravdu chceš, abych tě propustil a jednou provždy zbavil všech závazků, které jeden ke druhému máme?“

„Slíbils to, pane.“

Čaroděj si povzdechl. „No, když na tom trváš... A sliby se mají plnit. Budiž.“

Luskl prsty. Vaxar vytřeštil oči – to na něj naráz dopadlo všech tři tisíce pět set šedesát osm smrtí, jež za své cesty podstoupil. Leč netrvalo ani mžik, a sesypal se na podlahu.

Malador shlédl na hromádku popela, promíšenou nepatrnými zbytky kůstek, a ještě jednou vzdychl. „Škoda tě, Vaxare,“ zabručel. „Byls dobrý a spolehlivý služebník... I když užvaněný. A hloupý.“

Opatrně uložil svitek zpátky do tubusu a odšoural se otevřít dveře, ať průvan ten nepořádek vymete.

 

II.

Uplynulo čtvrt roku. Malador se až divil, jak málo je k přípravě tak mocné evokace potřeba – obřadní roucho v barvách písečné i ledové smrti? Běžná maličkost, kdejaká trochu důstojnější kletba vyžadovala pro své seslání právě takový oděv. Doutnavé svíce? To už bylo horší, jednotlivé složky vykuřovací směsi pocházely ze čtyř různých kontinentů. Pro spoustu menších, bezvýznamných kouzelníků dojista nepřekonatelná překážka. Ne tak ale pro Maladora z Pustiny: většinu těch věcí měl stále doma, některé dokonce v kuchyňských zásobách, a co se těch dvou chybějících rostlinek týkalo, nebylo nic snazšího než vyslat pro ně párek okřídlených turujů, snadno zotročitelných démonků nejnižšího řádu... Pitomá stvoření, tihle turujové, rozumu nepobrali ani tolik jako obyčejný tažný gurch. Nicméně přinést přes Bouřný oceán snítku křivolusku a kořen kýchavice, to zvládli hravě.

Tudíž nejobtížnější bylo čekání. S tím se ovšem nedalo nic dělat, nejdelší noc v roce je právě jen jednou do roka... A pak samozřejmě naučit se nutné zaklínání. Jména oněch jinosvětních božstev, jimiž bylo třeba démona zaklít, se nepodobala žádným – ani bohů, ani démonů, ani lidí, ba ani zvířat – jež čaroděj znal. A nepodobala se ani sobě navzájem; Malador v nich cítil kořeny několika různých jazyků... Což poskytovalo podnět k zajímavé úvaze. Svět, v němž současně panuje více než jeden soubor bohů? Což o to, možné by to bylo; v nekonečnosti mnohovesmíru je – čistě rozumově – představitelné cokoliv. Ovšem při skutečném uplatnění... Vždyť i zde u nás, kde jsou Zářní i Žalní svázáni nezničitelnými příbuzenskými svazky, panuje věčná rivalita nejen mezi oběma rodinnými větvemi, nýbrž i mezi jednotlivci uvnitř nich. V tom se bohové nijak nelišili od lidských vládců, jak šlo o moc, bratr šel po krku bratru a otci syn – a jak pak tedy tam, kde se o nadvládu nad planetou dělí hned několik klanů? Musí to být velmi chaotický svět...

O tom Malador během čekání dumal často. Nikoli bezdůvodně. Vždyť uspěje-li... Nu, již nyní byl jedním z pěti – vlastně ne, po Malabově smrti už pouze ze čtyř – nejmocnějších čarodějů tohoto věku. Žil déle, než si obyčejní lidé vůbec dovedli představit, a ač nebyl tak pošetilý, aby sám na sebe seslal takový typ nesmrtelnosti, jakým dočasně zaopatřil nebohého Vaxara, jinými kouzly dávno dokázal svůj život prodloužit téměř do nekonečna... Přesto ale stárl. Pomalu, skoro neznatelně, nicméně neodvratně – a k čemu je veškerá magie, nezabrání-li tomu, aby se člověk k posledku tak jako tak stal nemohoucím starcem?

Proto se odhodlal k tomuto zdánlivě jednoduchému, ve skutečnosti však nesmírně ošidnému obřadu. Zdaří-li se, tedy jestliže démon z jiného světa splní jeho přání a vykoná úkol, nemožný pro kteroukoli nižší bytost zdejších sfér, pak se sám stane rovným bohům – a omezení lidského těla ho už nadále nebudou znepokojovat. Zato právě koncept vícepanteonového bytí nabude na důležitosti, vždyť tak sám stane na úrovni Zářných a Žalných, a přece úplně mimo ně. Kdežto nezdaří-li se...

Takovou možnost si Malador ani nechtěl připouštět. Rituál, na nějž se chystal, přes vnější snadnost vyžadoval nesmírně mnoho magie. Tolik, že po jeho provedení už mu žádná nezbyde – a nesplní-li cizí démon zadanou práci, nepřinese-li mu alespoň jeden plod Praskvoně bohů, Malador nadále zůstane obyčejným člověkem, uvězněným v chátrajícím těle. Tak jednoduché to bylo.

 

III.

„...takla-us! Povolávám tě jménem Pa-pano-él! Povolávám tě-“ zápach, vydávaný doutnavými svícemi, byl protivně čpavý; čaroděj musel na okamžik pevně stisknout víčka, aby potlačil kýchnutí „-jménem Djetma-rós! Přijď!“

Po nekonečné tři údery srdce se nedělo nic. Poté, jakoby odněkud zdaleka, zpoza zdi, začal doléhat ten zvuk – a sílil. Tiché, vytrvalé cinkání...

Malador poodstoupil od kruhu, vyznačeného drobnými kužílky svic, a ztěžka se opřel o bok kostěného trůnu. Cítil sice, že pro jednání s tím, co se blíží, by bylo důstojnější zaujmout místo přímo nahoře, avšak nyní si připadal tak vyčerpaný, že by se tam nejspíš ani nevysoukal... Nu což, na tom nakonec nesejde. Na trůnu nebo pod ním, pořád byl pánem. To on démona povolal, to jeho bude muset poslechnout – a než aby myslel na svůj ochablý dech a roztřesené svaly, čaroděj raději soustředil pozornost na dění před sebou.

Cinkot již zněl docela hlasitě a stejnoměrně. Svitek nejzazšího vědění sice v souvislosti s ním zmiňoval slovo „radost“, nicméně nyní, když jej slyšel na vlastní uši, Malador nechápal proč. Zvonky nebo rolničky, jako když nejstarší samec ze stáda vyvádí rochnice na pastvu, případně jako když v severních zemích nešťastník, nakažený Smaragdovým morem, varuje ostatní poutníky, aby se k němu nepřibližovali, co je na tom veselého?

Ke zvuku se teď přidalo i světlo – nad kruhem doutnavých svic se zformoval oblak zlatavé záře, postupně houstnoucí, a v jeho středu začala vystupovat i temnější hmota. Ještě než se ustálila, čaroděj si protřel oči, zdali ho nešálí zrak: očekával leccos, zuby, drápy, kožnatá křídla, chapadla, ostny, prostě cokoli z té zvířecí výbavy, do níž se démoni tak rádi halí, ne však toto. Přišelec odjinud byl – pod veškerými těmi světýlky, sršícími jiskrami a lesklými doplňky – převážně tmavozelený; v tom se shodoval s realitou tohoto světa, kde různé odstíny zeleně byly znamením nebezpečí a zhouby. Ale ten tvar! Neurčitě homolovitý – snad proto musely být ty zatracené čoudící věci rovněž kuželové –, jednonohý a roztřepený, se spoustou výběžků; vlastně se docela podobal oranžovým pichloním rostoucím za okrajem pouště... I velikost odpovídala, nakonec nebyl vyšší než vzrostlý muž. Ale třeba, pomyslel si Malador, třeba je to v pořádku. Co my víme, jak to vypadá tam, odkud přišel? Možná i lidé tam vypadají jako rostliny...

Leč na takové myšlenky nebyl čas. Zvoneček zmlkl; známka, že nastává chvíle jednání. Ošidného jednání, to Malador věděl. Vždycky to tak bývá.

Démon, zbytnělý do plné hmoty, chviličku stál a lehoučce se chvěl. Ač neměl čím – nebo to nebylo poznat –, zdálo se, že si čaroděje prohlíží.

POVOLALS MNE, řekl konečně. Nikoli hlasem; myšlenkou, pronikající přímo do mysli.

„Možná povolal, možná nepovolal,“ odpověděl Malador uvážlivě. „Jsi Ten, který skýtá dary?“

ANO, JSEM, zněla odpověď. PŘINÁŠET DARY JE PODSTATOU MÉHO BYTÍ.

Čaroděj si oddychl. Démoni nelžou, na to jsou příliš obmyslní. Oklamou člověka pravdou – pokud jim to dovolí.

„A jaká,“ zeptal se opatrně, „jaká je cena? Totiž – jakou cenu za to musí zaplatit ten, komu dar přineseš?“

ŽÁDNÁ. OBDAROVANÝ NEPLATÍ NIC, OD TOHO JE DAR DAREM... KDO PLATÍ, JSOU JEHO BLÍZCÍ. COŽ – čaroděj cítil, jak se démonovo vědomí rozprostírá a propátrává hrad – JE V TVÉM PŘÍPADĚ POUZE TA ŽENA V KUCHYNI. NIKOHO JINÉHO NEMÁŠ...

Stará Kungurd. Výborně. Na té nezáleží; kdysi bývala jeho milenkou, avšak už čtyřicet let si ji držel jen jako kuchařku. Ať se jí stane, co se stane, Maladora se to netkne. Obejde se bez ní, kuchařek je všude dost... A vůbec – bude jakožto bůh ještě nějakou potřebovat? Leda že by si chtěl z rozmaru podržet některé lidské zvyky.

„Dobrá,“ kývl. „A teď – kolik darů mi přineseš?“ Ta otázka byla zbytečná, vždyť chtěl jen jedno. Avšak proč nevyužít příležitosti, když už se nabízí.

JEDEN. JEDNA BLÍZKÁ OSOBA, JEDEN DAR, TAKOVÉ JE PRAVIDLO. TOLIKO DĚTI DOSTÁVAJÍ VÍC.

Takže nic, tento pokus nevyšel... Nakonec na tom nesejde. Až dostane, co chce, stejně se lehce zmocní čehokoli, po čem zatouží.

„Nuže,“ Malador si odkašlal, „poslyš mé přání...“

Odmlčel se. Tohle nesměl splést, závisela na tom veškerá jeho budoucnost.

POSLOUCHÁM, pobídl jej démon.

„Nad oblaky, kde sídlí bozi,“ spustil rozechvěle, „na hranici mezi příbytky Žalných a Zářných se nachází zahrada... Víš, kde to je?“

VÍM.

„V té zahradě roste strom, nazývaný Praskvoň bohů – strom, jehož ovoce dává bohům sílu a věčné mládí. Víš, který to je? A dokážeš se tam dostat?“

VÍM. A DOKÁŽI.

„Nuže, zralý, zdravý plod Praskvoně bohů je dar, který si žádám! Konej!“

Démonova zář pohasla a Malador si všiml, že na podlahu z něj i za tu chvilku stačilo opadat několik desítek drobných zelených jehel. Nepřítomně si pomyslel, jestli to neznamená nějakou hrozbu – avšak nejspíše ne, vždyť mnohé již ztratily barvu a zrezavěly. A i kdyby, co na tom? Pak se s nimi snadno vypořádá.

Znovu se ozvalo zacinkání, tentokrát jenom krátce, a světlo zesílilo víc než předtím. Čaroděj zamžikal: u démonovy paty nyní – kde se vzal, tu se vzal – spočíval hranatý předmět.

„Co to je?“ otázal se nejistě.

TVŮJ DAR. VEM SI HO.

Malador si olízl rty. Sahat do kruhu s démonem... Tkví v tomto ta past? Rychle se rozhlédl, vzal od krbu pohrabáč a tu věc si přisunul. Nic se nestalo.

Už klidnější – přinejmenším co se vnějších okolností týče – vzal dar do rukou. Převázaný zlatou stužkou, zabalený do papíru, jaký vyrábějí Kachitájové na dálném Západě; proč na sobě ten papír nesl obrázky saní, tažených čímsi jako parohatými gurchy, byla záhada, již se rozhodl odložit na později. Rozvázal stužku, strhl papír, a... Před sebou měl další zbytečný obal. Truhličku, zhotovenou rovněž z papíru, tentokrát ale silného a tvrdého. A když sejmul její víko...

Nikdo doopravdy neví, jak plody Praskvoně bohů vypadají. Nikdo ani netuší, jestli se božská Praskvoň podobá obyčejným praskvoním pěstovaným lidmi. Avšak – a tím si byl Malador naprosto jist – určitě jejím ovocem nejsou beztvaré pytlíky z rochničí vlny, růžové tak, až z toho bolejí oči...

„Co... Co to je?“ zaskřehotal.

TVŮJ DAR. Démon se teď otřásal víc než předtím a zdálo se, že se směje. PODE MNOU NIKDY NIKDO NENAJDE TO, CO SI PŘÁL, TOS NEVĚDĚL? DARY, JEŽ SKÝTÁM, ZÁVISÍ NA VŮLI TĚCH DRUHÝCH... TA STAŘENA V KUCHYNI TO S TEBOU STÁLE MYSLÍ DOBŘE; CHTĚLA PRO TEBE BAČKORY, ABY TĚ NA STUDENÉ DLAŽBĚ NEZÁBLY NOHY. TAK JÍ BUĎ VDĚČNÝ.

Démon zprůhledněl a s odeznívajícím výsměšným cinkotem zmizel; toliko uvnitř kruhu dohasínajících čpavých svic zbyla hromádka rezavého jehličí.

Malador upustil krabici s bačkorami a bezmocně zíral na hřbet své ruky, rychle se pokrývající hlubokými vráskami.

 

Autor: Leonard Medek
Název: Démon odjinud

Sarden 2019
Korektura: Tereza Micková

O autorovi:
Leonard Medek (*8.4.1962 v Praze) je soudobý český spisovatel fantastiky. Pochází z Prahy, kde v roce 1980 vystudoval obor zlatník. Je synem surrealisticko dadaistického umělce Ivo Medka Kopaninského. Jde o jednoho z nejplodnějších současných českých spisovatelů fantastiky. Literárně často navazuje na dílo R.E. Howarda. Na české literární scéně se etabloval především jako autor dobrodružné fantasy, kterou v některých případech zpracovává na současné poměry poněkud netradičně.

 

Přidat komentář