REPORTÁŽ: Ozvěny nedělního Comic-Conu

Článek od: Monika Slíva - 24.02.2020

V loňském roce prolétla éterem prázdná informační bublina o připravovaném pražském ultra super mega conu, která nakonec dle očekávání s hlasitým lupnutím splaskla. O to těžší startovní pozici měl v přípravné a lákací fázi Comic-con. Za tím prvně zmiňovaným byli jacísi lidé, o kterých mezi fantazáky nikdo nikdy neslyšel. Posměváčci a nevěřící měli se svými pochybnostmi pravdu a byli na koni. Jenže! Za Comic-conem, poprvé oficiálně avizovaným na loňském, posledním PragoFFestu, stojí lidé, kteří moc dobře věděli, co dělají. A co je důležitější, mají nedocenitelné zkušenosti s organizováním takových akcí v českých luzích a hájích. A to už něco znamená. Posměváčci a nevěřící si sice vedli dál svou, ale realita jim tentokrát za pravdu nedala a šla si svou cestou.

PragoFFest je mrtev, ať žije Comic-Con!

Kdybyste náhodou neměli tušení, o čem je řeč, můžete se na program celé akce podívat ZDE.

Nemohli jsme u toho nebýt a v neděli 9. února jsem byla vyslána na comic-conovou celodenní misi. Jako správný rodič vedu svoje potomky odmalička patřičným směrem, takže mi moje dospělá dcera a dospívající syn dělali důstojný doprovod, který byl na nadcházející den stejně natěšený jako já.

Zhruba půl hodiny po otevření bran O2 universa na návštěvníky nečeká prakticky žádná fronta před vchodem. Co považuji za poněkud přehnané, je kontrola všech příchozích ochrankou podobným způsobem jako na letišti. Nikoli kvůli pronesení případných zbraní, s tím už se dnes na podobných megaakcích asi počítá, ale kvůli tekutinám v zavazadlech a ne/možnosti vzít si je s sebou do budovy. Přijde mi poněkud přehnané na celodenní akci mít možnost zakoupit nápoje pouze uvnitř, a to za dosti nekřesťanské peníze a jen v maximálně půllitrovém balení. Je to ale jen povzdech návštěvníka, který do zákulisí nevidí a netuší, kdo, co a jak může ovlivnit. Jestli budu mít možnost, zeptám se na to na informovanějších místech. Nicméně se dá říct, že tímto jsem vyčerpala prakticky všechny stesky a připomínky. Určitě by se daly najít další drobnosti. Však je to první ročník a má nárok na drobné nedostatky, přílišná dokonalost by mu snad ani neslušela. Pojďme ale raději do víru událostí, kvůli kterým jsme přišli.

Program je pestrý, rozložený do všech tří dnů a nikdo nemůže říct, že neděle je jen do počtu. Než se jedinec, který v universu nikdy nebyl, trochu zorientuje, chvíli to trvá. Takže už cesta do šatny je trochu jako únikovka, ale na třetí pokus se mi v davu podařilo trefit správné schody a doputovat do sklepení plného šatnových kójí.
Kabát odložen. Jde se bloudit.
Hlavní sál má nabitý program celý den, čistě literární Humbook stage taktéž.
A mně osobně už tohle stačí na házení mincí, protože na obou zmiňovaných místech bych naprosto klidně strávila celé odpoledne.
Klasické festivalové linie všech těch her o trůny, potterovců, star treků nebo gatů, literárních přednášek a dalších se raději ani nepokouším jakkoli podrobně studovat.
V hlavním vestibulu celý den probíhají na otevřeném podiu přednášky a předváděčky cosplayerů.

Když ulovíme po cestě plánek, jsme na tom lépe. Není sice úplně nejpřehlednější, ale to budova sama o sobě taky ne. Vstoupíte-li někam druhým patrem a do prvního musíte po schodech dolů, máte v hlavě přece jen trochu zmatek.
Všude míjíme tu lepší, tu horší, tu naprosto geniální cosplaye/převleky/kostýmy/postavy oblíbené i nenáviděné. Vcelku bez problémů se proplétáme únosným davem, neboť kapacita návštěvnosti je naštěstí omezena a máme prostor na obdiv a pochvalné výkřiky.
Ve třetím patře najdeme ráj hráčů. Nintendo, staré arkádovky, velký sál se vším možným i nemožným, po čem pařanské srdce prahne. Věřím, že se našli tací, kteří odsud za celý den nevystrčili ani nos. Kdo touží po deskovkách, najde příjemný a světlý sál hned naproti Humbook stagei a může odskakovat na besedy o fantastice s redaktory, nakladateli či autory.
Sama jsem se zúčastnila jen jedné, na víc prostě nebyl čas a hod korunou je hod korunou. Beseda s redaktory a jedním překladatelem o stavu české fantastiky v young adult je vskutku podnětná. Kateřina Stupková za CooBoo, Boris Hokr za Laser-books, Vojta Záleský z nakladatetsví Fragment a překladatel Roman Tilcer jako vyslanec nakladatelství Host hovoří zasvěceně, vtipně a s nadhledem a člověk dychtící po novinkách o fantastickém čtivu se leccos zajímavého dozvídá.
Pryč. Po besedě rychle pryč. Než začne další s autory píšícími fantastiku, nedostala bych se nikam jinam. Podle zdrhám a nečekám na nic. Procházím spojovacím vestibulem mezi patry a kochám se sochami komiksových hrdinů v životní velikosti.
Co dál? Kam teď? Á, tamhle jsou známé tváře! Je potřeba taky mluvit s lidmi. Neznáte všechny, to dá rozum, ale davem se přece jen pohybuje dost známých obličejů a všechny je potřeba pozdravit a prohodit aspoň pár slov. Zeptat se na dojmy. Zastavit se na stáncích. V Pevnosti, u Epochy, u Crwe... no tam se přes dav komiksůchtivých kupců prakticky nedá dostat. Takže nic.
Poletujeme z místa na místo jak onen pověstný motýl. Naše oko neustále chytá všechen ten merch. Hrnky, trička, plakáty, hračičky, blbostičky. A knihy, to dá rozum. Ty jsou tu taky. Krom toho je tu celá sekce modelů ze Star Wars včetně mistra Jody v životní velikosti.
A už jsme byli v kreslířské uličce? Tak jdeme. Páni, to je..., a tamto... a hele. Tak aspoň plakátek se zajímavou kresbou přímo od autora. Seznam umělců je velmi působivý, ale snad mi prominou, když je nebudu zmiňovat jmenovitě.
Já mám hlad! Nic na plat. Nutno se posilnit.
V jídelně nic nevázne a fronta je rychlá. Jídlo chutné a ceny zcela standardní. Sice chybí ona malá zakousnutí v podobě chotěbořských nebo pragoffestských "festivalových" toustů, ale je vcelku pochopitelné, že některé věci organizátor v pronajaté budově se službami úplně neovlivní. Jen těch míst k sezení by mohlo být víc. Tak snad příště.

Do hlavního sálu strkám hlavu dvakrát na dvacet minut. Casper van Dien je Američan jak z reklamy, dělá show, běhá po podiu a živelně gestikuluje. Vyptává se lidí, co naživo pokládají otázky, na jejich jména a vtipkuje. Musím odejít ještě před koncem, protože se po mně shání kamarádi.
Pak na chvíli nakukuju na začátek besedy s Brandonem Routhem. Zdaleka to není jen Superman, ale velmi charismatický Američan se zcela jiným kouzlem osobnosti než Dien. Taky je vtipný, ale nepotřebuje u toho show ani velká gesta, působí až noblesně a jeho angličtina je tak kultivovaná. Hmm. Mimochodem, pokud si na angličtinu netroufáte, stačí si vyzvednout sluchátka a nechat si napovídat českým překladem. Co víc si přát?
Potřebuju kafe! Hned! A něco sladkého s tlustou vrstvou čokolády... okej, kobliha bude stačit. Káva výborná, cena mírná, obsluha rychlá a stále usměvavá i při tom náporu. Stojím ve frontě a přede mnou s obsluhou konverzují Joker a jeho společnice. Anglicko-česko-francouzsky. Angličtina je slyšet mnohem víc, než jen na podiích. Dá se říct, že je nedílnou součástí celého mumraje.
Zas mi chybí ta židle pod zadek, ale což! Za chvíli si sednu. Tentokrát na celou besedu. Obětovala jsem Aaronovitche na oltář Davida Nykla. Z Řek Londýna jsem četla jen první díl. Star Gate Atlantis znám i pozpátku a Supernatural jsem taky hezkých pár řad sledovala. Zelenku si prostě nelze nechat ujít! Skvělá beseda! Charismatický herec, který původně tam, v daleké cizině, vůbec netušil, že je ve své původní domovině mezi fantazáky tak ohromně populární. Vzpomíná, jak byl překvapen, když ho poprvé pozvali do Chotěboře a co se tam strhlo. Nemá smysl vám psát podrobnosti, bylo to hlavně o SGA - dotazy na Arrowa byly „zakázané“, o něm prý byla řeč v sobotu! Nabitý sál je nadšený a David, který vyhrál comic-conový souboj hlášek hrdinů se svým „I'm trying, do prdele!“, je určitě nadšený úplně stejně.
Unavení, uondaní, šťastní jak blechy. Pořád někde postáváte a sedíte, žvaníte a okouníte, a přesto vám krokoměr na telefonu při odchodu ukáže deset tisíc kroků. Kolikrát já jsem musela všechny ty chodby a sály obkroužit?

Spoustu jsem vám toho zapomněla říct a popsat. Spoustu jsem toho prostě vůbec neviděla. Ale dělala jsem, co jsem mohla.

Věřte mi, že to stálo za to. Moje nejhlubší poklona patří organizátorům momentálně největší akce svého druhu u nás. Rozhodně si to zaslouží. Jistě, najdou se škarohlídi, co hledají mouchy, a remcalové, co by všechno udělali líp. Ať si to zkusí! Za touhle akcí byla obrovská, skvěle odvedená práce. Už jen seznam pozvaných hostů byl impozantní a co jsem tak celý pátek a sobotu slintala nad facebookovými statusy a fotkami kamarádů, to nadšení bylo všeobecné. Takže!
Shrnuto, podtrženo, nelituji ani minuty věnované tomuhle mumraji.
Jestli jste tam z jakéhokoli důvodu nebyli, určitě si napřesrok udělejte čas. Sice se obávám, že po takovém úspěchu budou lístky vyprodány dřív než řeknete Comic-Con, ale to už je na každém z vás!

Takže napřesrok! Geekům, nerdům, fantazákům a všem těm bláznům, co jsou pořád dětmi, zdar!

Za v reportáži použité fotografie děkuji své drahé dceři Alžbětě.