NEDĚLNÍK: Pavlína Kajnarová, Léčba fantastikou

Pohled lidí-čtenářů na fantastickou literaturu je v zásadě dvojí: buď ji čtou, nebo jí pohrdají. Vyrostla jsem v rodině vášnivých čtenářů, a i v širším příbuzenstvu převažovali milovníci knih. Většinou však hltali detektivky, válečnou či špionážní literaturu, chlapi pak i dobrodružné tituly nebo literaturu faktu. Fantastiku četl jenom můj táta. Zbytek příbuzných ji ignoroval, někteří tento pojem chápali de facto jako diagnózu duševní poruchy (autora i čtenáře). Byli ochotni vzít na milost ještě tak Julese Vernea, a to jenom díky skvěle zpracovaným filmům. Ostatní autoři neměli šanci. Dostali nálepku „bláznivá fantasmagorie“ a už si neškrtli. Domácí knihovničky u nás zkrátka nenabízely dítěti hltajícímu knihy ostošest cestu za poznáním kouzelných světů či vesmírných technologií.
A tak se stalo, že mi dveře do fantastického světa otevřeli až na prahu dospělosti moji přátelé (díky, Simčo; díky, Tome!). Dodnes si pamatuji, s jakým ohromením a nadšením jsem zhltla první svazky – Den trifidů Johna Wyndhama, komplet Stopařova průvodce po galaxii Douglase Adamse a Vládce strachu Jiřího Kulhánka. A strašně mě v tu chvíli štvalo, že už nejsem student, který by si 1. července sednul s hromadou knih u babičky a dědy na dvorek a ve stínu pnoucí se vinné révy by se na celé dva měsíce přestěhoval do bezbřehých dimenzí fantazie – do světů a vesmírů plných roztodivných bytostí, magie či cizokrajných technologií. Nezbývalo mi tedy než místo pod lavicí a o prázdninách číst cestou do práce, u jídla, po nocích a o víkendech…
Zjistila jsem, že na rozdíl od jiných žánrů, které jsem dřív různě střídala – jeden víkend detektivka, druhý víkend historický román apod. –, fantastiku nelze jen tak přestat číst. Fantasy literatura je totiž nejen vysoce nakažlivá, ale zároveň je obrovsky léčivá. Znovu jsem si připadala jako dítě okouzlené světem pohádek a nadšené dobrodružstvími Pipi Dlouhé punčochy a všimla jsem si, že tenhle žánr moc pěkně hojí duši.
Tehdy jsem pracovala jako redaktor pro jednu pedagogicko-psychologickou instituci a zpracovávala jsem tituly zaměřené na výchovu a vzdělávání dětí s různými druhy poruch či nemocí. Občas to bylo hodně depresivní čtení, zejména když se týkalo kazuistik nemocí způsobujících předčasnou smrt dětí/mladistvých. Tak jsem začala pracovní čtení prokládat čtením fantastiky, a i když realita v podobě dětí rodících se s postižením či předčasně umírajících pochopitelně nezmizela, zmírnilo se to bolestivé sevření srdce i duše, ta frustrace z bezmoci a tma těžká jako opona, která člověka občas uzavře, když si uvědomí, že TO nezmění. Ve fantastice TO změnit lze, stačí k tomu čarodějnická hůlka, magický lektvar či vhodný implantát.
Dnes už si ani neumím představit, že bych fantastiku delší dobu nečetla! Stal se ze mě nadšený závislák a hltám ji napříč subžánry. Jen víc a houšť, prosím! A k mé neskutečné radosti si všímám, že i moje děti se nechaly nakazit a vtáhnout do světů fantazie bez hranic. Ulovil je Harry Potter a komiksy. Pravda, mezi Čtyřlístek a Mimoně se časem poněkud neplánovaně vmezeřil Hustej nářez Františka Kotlety a Jany Kilianové (to je tak, když člověk musí vzít dítě do práce, kde je titul snadno k nahlédnutí hned v několika kancelářích), ale i tady hraje roli to nejdůležitější – na konci vyhrají ti dobří. Sice to stojí pár ustřelených hlav a končetin, ale ony to ty princezny sežrané drakem neměly o moc veselejší.
Kdybych měla sestavit svůj seznam nejléčivějších fantastických autorů, pak by vypadal (bez určení pořadí) takto: Terry Pratchett, Douglas Adams, Neil Gaiman, Rob Grant & Doug Naylor, J. R. R. Tolkien, Neal Stephenson, Jiří Kulhánek, J. K. Rowlingová, Andrzej Pilipiuk, Jiří Pavlovský (resp. komplet série Kladivo na čaroděje), a poslední dobou mi dělají radost také Epochální holky Kristýna Sněgoňová a Míša Merglová (kromě kapitoly osm její Prokleté věže). A samozřejmě Astrid Lindgrenová – Ronja s Pipi nikdy nezklamou!
Pokud máte splín na duši, špatnou náladu, nebo jste do neděle prostě jen vstali špatnou nohou, zkuste cokoli od kohokoli zde uvedeného, věřím, že vám brzy bude líp.
A jak jste na tom s léčbou literaturou vy? Máte nějaký dobrý tip na čtení do nepohody?

P.S. Můj táta nejenže čte fantastickou literaturu, ale odjakživa má rád hrátky se slovy, a tak občas umí vykouzlit úsměv hříčkou typu: „Není spaní jako spaní. Spaní s paní, to je spaní!“ ☺ I to je super fantazie! Pěknou neděli!

PAVLÍNA KAJNAROVÁ
Členka obávaného Kotletova gangu – specialistka na gramatiku, počítání nábojů a ustřelených končetin. Epochální strážce Kladivářské citadely, delegát pro vyjednávání o nepříjemnostech, nepřístojnostech a nemožnostech. Hlídací pes pravopisu, stylistiky a kontextově nenavazujících kontextů. Šťoural, rejpal, hnidopich a gramadlak. Nakladatelství Epocha je jejím domovem od roku 2006. Nejprve byla šéfredaktorkou a věnovala se převážně literatuře faktu, poté matkou na dovolené a v současnosti vede edici Fantastická Epocha vydávající například tituly Františka Kotlety, sérii Kladivo na čaroděje či edici Pevnost.