ROZHOVOR: Honza Vojtíšek: Normální lidi jsou nudní...

Honza Vojtíšek je známy autor hororových poviedok, zostavovateľ antológii aj vydavateľ elektronického časopisu Howard. Na svojom konte má prvý román Kazatel a nedávno vyšla poviedková kniha Rozpolcení, do ktorej prispel spoločne s Ondřejem Kocábem. Je to majiteľ krásnych dlhých vlasov, zmyslu pre humor a nekonečného množstva nápadov na rôzne príbehy. Už dlho som premýšľala nad tým, že by bolo zaujímavé predstaviť vám skutočného autora hororov. Väčšinou o nich máme rôzne predstavy. Najmä o tom, čo všetko majú za sebou, prípadne akými úchylkami trpia. Možno budete prekvapení a možno nie. V každom prípade, je to s nimi tak, ako s každým spisovateľom. Dokážu vidieť hrôzu aj tam, kde ju my, ostatní, nevidíme. Takže nech sa páči, len pre vás je tu Hozna Vojtíšek a mojich pár otázok...

-Píšeš horory pretože sa rád bojíš?
Já bych se rád bál, ale nevím, jestli jsem už tak otrlý nebo viděl a četl už tolik hororů, že se bojím málokdy (pravidelně ale u Ju-on: The Grudge (2002), Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (1922), Panna a netvor (1978) a jistých scén Session 9 (2001), u knižních hororů pořád působí To, závěr Kruhu a překvapivě ve mně strachu podobné pocity vyvolala jedna scéna v Hlava plná přízraků). Proto docela závidím lidem, kteří se u hororů bojí, a proto se na ně nechtějí dívat nebo je nečtou. Taky je otázkou, jestli ve své tvorbě umím vyvolat strach, to by asi byla otázka na čtenáře a ne na mě. Ale jo, částečně to určitě z toho strachu vychází, hlavně mě ale baví zkoumat, co všechno lze vymyslet, kam až lze hrdiny v příběhu dovést, kolik toho lze odhalit z nitra jejich povah. Hledat hranice určitých věcí a překračovat je. To se vlastně nakonec týká i strachu. Protože si myslím, že lze v tomhle ohledu překročit většinu myslitelných hranic. Tvrdím, že měl-li bych popsat zlo jedním slovem, použil bych slovo člověk. V téhle oblasti jsou meze, hranice a studnice námětů a podnětů prakticky nevyčerpatelné a nekonečné. A horor jako žánr poskytuje nepřeberné množství možností, pohledů a forem.

-Bol si dobré dieťa, či si svojim rodičom robil zo života tiež taký menší hororček?
Opět, tohle asi není otázka přímo na mě. A asi nebude lehké odpovědět v krátkosti. Já si myslím, že jsem měl relativně normální dětství a byl normálně dospívající dítě, ovšem když občas někomu vyprávím, co jsem v určitých obdobích svého života dělal (hlavně tedy v dětství a pubertě), tak docela valí oči. Tak jsem teda asi moc normální nebyl, nebo se jen o tom nebojím mluvit. Pravdou je, že jsem v té době měl fakt docela štěstí, spousta věcí se neprovalila anebo se během nich mně ani nikomu jinému nic nestalo, asi kdyby jo, na horor by někdy bylo zaděláno. Kdyby tohle dělal teď můj skoro jedenáctiletý syn, tak bych z toho patrně zešedivěl. Vyrůstal jsem v době, kdy „byly normální“ věci, které by dneska spousta rodičů považovala za horor. Jednou jsem třeba jen tak bez jakéhokoliv jištění vylezl na docela vysokou strmou skálu, pod níž vedly koleje (takže kdyby mě nezabil pád, dorazil by mě projíždějící vlak). Když jsem pak pod tou skálou stál už jako dospělý, prostě jsem nevěřil, že jsem to vylezl a říkal jsem si, jaký jsem byl idiot. Pocházím z rozvedené rodiny a tvrdím, že v našem konkrétním případě ten rozvod nebyl přímo úplně na škodu, nikdy jsem třeba neměl takový vztah s otcem jako poté, co se naši rozvedli a otec odstěhoval. Asi bychom si tolik nepovídali a já ho tak moc nevnímal jako součást svého života. Kdo ví. Podobně je to s poslední částí tvé otázky, to by ses měla raději zeptat mé matky. Lehké to asi nebylo, jsem tvrdohlavý, když na to přijde vzpurný, hodně věcí si chci prostě zjistit a odhalit sám a fakt jsem sral na školu. Navíc jsme to v tu dobu s matkou neměli lehké oba, ale zase na druhou stranu nás to období dost hodně spojilo a vytvořilo mezi námi vztah, který trvá dodnes. Před pár lety mi posměšně vmetla do tváře, že jestli si myslím, že neví nic o mém dospívání, tak se mýlím. Je fakt, že věděla dost věcí, o kterých jsem si myslel, že neví, ale stejně jsem jí dokázal, že nevěděla všechno. Prostě normální dětství městského dítěte – kouření v jedenácti, první sex ve dvanácti, pětky na vysvědčení, několikrát v ředitelně, záškoláctví, experimenty s fetováním (které naštěstí nikam nevedly, hodně rychle jsem zjistil, že drogy a alkohol nejsou pro mě, kupodivu mě k tomu přivedl punk), bisexuální hrátky, vykrádání sklepů, kradení značkových bot na objednávku (do puberty jsem naplno vlítl v roce 1990, takže adidasy a pumy jen tak někdo neměl). Ale vážně, hororové to asi nebylo, ale udělal jsem pár věcí, na které hrdý nejsem a nafackoval bych si za ně. Ale to je v určitém věku patrně nutné pro další vývoj a směřování, tedy že v mém případě to negativní vedlo k pozdější pozitivní změně. To by ale k dost osobní zpovědi asi stačilo.

-Horory radšej: píšeš, pozeráš, či čítaš?
Jednoznačně je nejraději čtu. Jak seřadit sledování a psaní, to je trochu komplikovanější. Někdy to psaní jde jedna báseň, jindy je to fakt horor. Psaní mě baví, ale oproti sledování filmu je to prostě náročnější. Asi bych psaní dal do úplně jiné oblasti. Faktem ale je, že už poslední dobou občas častěji horory píšu, než se na ně koukám.

-Je to otrepaná otázka, ale kto/čo ťa najviac inšpiruje?
Má chorá, úchylná a sadistická mysl, samozřejmě. Jednou jsem si na jedněch BDSM stránkách dělal rozsáhlý test a vyšlo mi, že jsem z hodně velké části sadista, co má rád ponižování. Ale teď vážně a relevantně, samozřejmě lidi, okolí, vlastní zkušenosti a zážitky. Ono to fakt ťukne kdekoliv a kdykoliv, stačí zaslechnout jedno jediné slovo, zahlédnout/zažít vteřinový oka/mžik a je to tam.

-Mnohí si myslia, že autori tohto žánru musia byť trošku čudáci, mať silný žalúdok a vlastniť veľa úchyliek. Tak ako v skutočnosti vyzerá a myslí obyčajný autor hororu?
Jedna má známá dala přečíst Sešívance své babičce. Ta prohlásila, že to nemohl zplodit někdo normální a nechtěla věřit, že to napsal úplně normální ženatý otec desetiletého dítěte. Normální lidi jsou nudní a děsí mě. Já jsem v podstatě fucker a hlavně misantrop. Fakt mám hodně věcí úplně u rekta, spoustu věcí (obzvláště ty, které nemůžu přímo já nijak ovlivnit a nebo se jakkoli, tedy ani vzdáleně, netýkají přímo mě) neřeším a nechávají mě chladným. Z toho vychází např. má tolerance hodně věcí. Kdo nemá úchylky, je sám úchylný. Taky jsem hrozný cynik, co se rochní v sarkasmu, ironii a černém humoru hodně za hranou politické korektnosti. Jsem prostě úplně normální člověk. Jako každý jiný. Mám rád knihy, poesii, hudbu, artové filmy, klasickou hudbu a japonské bizarní porno.

-Čo ty a úchylky, neresti, fetiše a iné podivnosti, ako ich vnímaš?
A zajímá to někoho? Dělají-li lidi cokoliv po vzájemné domluvě, se vzájemným souhlasem, úctou a respektem k sobě navzájem, nevnímám nic jako úchylné a ať to klidně dělají. Klidně ať mě i pozvou. Naopak jsem rád, když lidi nelžou sami sobě, netrápí se vnitřně, protože „co by tomu řekli lidi?“ a nedeformují svou vlastní podstatu. Fakt nemám rád lidi, kteří si zakládají na tom, co si o nich myslí ostatní. Myslím si, že většina lidí má něco, na čem ujíždí, na co se rádi koukají, co rádi dělají, co jsou rádi, když je děláno jim, co jim dělá dobře, vzrušuje je, cokoliv…  a třeba se to bojí ventilovat nebo se za to stydí, ale byli by překvapeni, kolik lidí kolem nich to má podobně. Samozřejmě i já mám hned několik takových věcí. Nechceš ale podrobný seznam, že ne? V mé tvorbě se toho najde hodně, některé částečně ze srandy ventiluji veřejně (kozačkový fetiš), některé nemám problém zmínit, přijde-li na to řeč. Po některých nikomu nic není.

-Vydávaš elektronický časopis Howard, píšeš články, poviedky, máš za sebou aj svoj prvý román. Je ťažké hľadať stále nové témy či nových zaujímavých ľudí ktorí by oslovili čitateľov?
Ohledně vlastní tvorby ani ne. Mám v notebooku složku, kam si zapisuju náměty a nápady, co mě napadnou, vlastně spíše zákeřně přepadnou ze zálohy a které snad někdy napíšu. Tu a tam mě k něčemu napadne nějaká poznámka, nebo třeba rovnou vyskočí část textu, rozhovor postav, nějaká scéna, tak to otevřu, napíšu a zase na to třeba na rok zapomenu. Aktuálně je v té složce skoro čtyřicet souborů. Já nemám problém s náměty (otázka je, nakolik jsou dobré, to se ale většinou zjistí až při psaní), ale spíše s časem se jim věnovat. Jak tvrdí kolega Martin Štefko, inspirace je všude a je to pravda. Co se týče Howarda, tam se lidi hlásí buď sami od sebe,    a nebo je oslovuju konkrétně, když vím, že by mohli k nějakému tématu něčím přispět. Témat na články je vždycky dost.

-Napriek tomu, že vo svojej podstate sú aj ľudové rozprávky horormi, tento štýl je stále považovaný, neprávom, za trošku menejcenný. Je to len u nás, či je takýto trend aj vo svete?
Třeba v Polsku se teď ke slovu hodně dostává tzv. slovanský horor, tedy příběhy vycházející ze slovanských tradic a pověstí, hodně se v nich zpracovávají staré báchorky, slovanská mytologie, strašidla a božstva (v Polsku pak konkrétně střet slovanské mytologie s nástupem křesťanství). I u nás se ale poslední dobou stále více objevují takto laděné horory – filmová Polednice, filmy Pavla Soukupa Lesapán a Domovoj. V Howardu jsme nedávno otiskli rozhodně nepohádkovou povídku o hejkalovi. A mým nejoblíbenějším a podle mě nejděsivějším českým hororem je Panna a netvor, který mnoho lidí pořád vnímá jako pohádku. Pohádky a lidové povídačky jsou přeci jedním z kořenů hororů, alespoň podle mě. Ne každá však může být hororem. Horor je taky hlavně typ podání, stylu, např. Červená Karkulka může být podána jako syrový brutální horor ale taky jako veselý romantický příběh z lesa.

-Často spolupracuješ s inými autormi, či už ako zostavovateľ antológií, či spoluator. Podľa čoho si ich vyberáš?
No, už bych u tohohle asi používal minulý čas. Až na dvě výjimky (které se v tuhle chvíli vlastně ještě pořád ani nemusí stát realitou) už společně s někým psát nehodlám. Vyzkoušel jsem si to jak v povídkové, tak románové formě a to mi stačilo. Autory jsem si vybíral různě, třeba povídku se Svatoplukem Dosedělem jsem chtěl jen čistě kvůli němu, napsat něco společně s takovým jménem českého hororu jsem bral a pořád beru jako velkou poctu. Povídka s Markem E. Pochou (která vlastně byla mou vůbec první spoluprací s někým, nebudu-li počítat komiksy s Dávidem Marcinem) vznikla dávno před myšlenkou na Sešívance, z čisté chuti zkusit napsat něco s někým a konkrétně naše povídka vyšla z jednoho jeho FB statusu, který v mé mysli okamžitě rozjel zápletku povídky. S Ivanem Kučerou máme trochu odlišný přístup k tvorbě a už to prostě byla výzva. Vždycky to však byli autoři a autorky, jejichž tvorbu znám a chtěl jsem zjistit, jak se zkombinují naše styly a způsoby psaní.

-Ako sa píše taká poviedka v tandeme?
To je individuální. Někdy dobře a bezproblémově, někdy fakt blbě (ať už pro jednu, nebo rovnou pro obě strany). Tohle se nedá zobecnit. Když to sedne, jede to a povídka je během pár dní napsaná. Když se vloudí odlišný pohled třeba jen na konkrétní větu nebo charakter postavy či určitou scénu (a jeden z autorů, většinou tedy já, nazná, že druhá varianta pokazí celý příběh nebo ho kompletně změní), může to dřít natolik, až se to zastaví daleko před finišem. Ale s tím se musí počítat.

-Máte pri písaní rozdelené úlohy, či vládne chaos a text dopĺňate podľa toho, kedy má kto aký nápad?
U každého případu to mohlo být jinak. U Sešívanců jsem chtěl vyzkoušet co nejvíce možností a způsobů, jak napsat společně povídku. Takže to záleželo na konkrétní domluvě. Vždycky jsme se ale domlouvali dopředu, co se bude psát, kdo co a tak. V atmosféře chaosu by to podle mě (se mnou jako spoluautorem) určitě rozhodně nešlo. I u společného románu s Ivanem Kučerou, i když jsme pak třeba vzájemně něco, co nás napadlo, dopisovali do již napsaného textu toho druhého, jsme se domlouvali dopředu. Měli jsme dokonce několik desítek stran jakési kostry s poznámkami a rozvržením chronologie děje a toho, kdo co bude psát, na níž jsme poté balili hotový příběh.

-Bývaš zostavovateľ antológii, máš teda hlavné slovo. Ustupuješ, či si tvrdo presadzuješ svoje nápady, úpravy a pripomienky?
Já jsem tvrdohlavý a neústupný, hrozně špatně snáším, když není po mém. Ale takhle u povídek, když mě zaujme ten příběh jako takový, nechávám hodně na autorech, málokdy něco prosazuju nekompromisně. Spíš se snažím vysvětlit svůj pohled, odargumentovat ho, proč si myslím, že by tohle bylo lepší, případně proč by ta povídka nebyla publikovatelná, pokud by to zůstalo. Samozřejmě tu je pak autorské hledisko a odhodlání změnit nebo nepublikovat. Jednou nám přišla do Howarda povídka z Polska, připadala mi nezáživná, v podstatě to byl jen suchý popis jistého rituálu, bez vyvrcholení, širší zápletky a nějaké pointy. Napsal jsem to autorovi i s tím, že mě napadlo, jak upravit konec (v podstatě ho změnit a nahradit něčím jiným s tím, že samotný rituál, který byl pro povídku nosný, by zůstal zachován) a svůj návrh jsem přednesl. Autor se na to dvakrát netvářil, napsal jsem mu tedy, že je mi líto, ale v původní podobě je pro nás povídka nepublikovatelná. Načež on to přepsal a uznal, že to má něco do sebe. Fakt mě tím překvapil a dodnes si toho cením. Já bych to na jeho místě pravděpodobně asi neudělal. Sám jsem raději v jistý okamžik nepublikoval tuším dvě své povídky, protože jsem nehodlal měnit určitou větu.

-S kým sa, z toho množstva kolegov, s ktorými si už pracoval, najviac zhodneš ľudsky aj autorsky?
Určitě Martin Štefko. To je člověk, u kterého jsem si dlouho nedokázal představit, co by se muselo stát, aby mezi námi vznikl nějaký konflikt. A pak jsme začali řešit vydání mého Kazatele. Jako nic se nestalo (doufám), ale mrzí mě to dodnes, byl to pro mě nepříjemný pocit. Pro nás oba to bylo v podstatě poprvé, on řešil jiný román než svůj a já poprvé řešil knihu u nakladatelství. Jenže má tvrdohlavost je nedozírná. Tak nějak doufám, že jsme tím získali nějaké zkušenosti oba. Ale jinak si myslím, že si rozumíme i mimo tvorbu a pořád si máme o čem povídat. Naše společná povídka vznikala bezproblémově. Co se týče cynismu, sarkasmu a ironie, dost si notujeme s Janko Išou. A třeba s Kristinou Haidingerovou to naopak máme ve stylu: co se škádlívá, to se rádo mívá. Ale někdy se při řešení něčeho tak zasekneme a rozejdeme v pohledech, že raději jdeme od toho, protože nám je naše přátelství cennější.

-Vrátila by som sa k časopisu Howard. Má elektronický formát, no neplánuješ ho vydávať aj papierovo?
Ne, protože jsme ještě stále přesvědčeni, že se v našich podmínkách čistě hororový časopis v papíru neuživí. A zcela určitě by nešel papírově vydávat v takové podobě, obsahu a rozsahu, jak ho vydáváme teď. Já dlouho elektronickou verzi bral jen jako jakousi znouzecnost, ale nakonec, když to tak vezmu, nám současná podoba umožňuje velkou svobodu a náš typický subjektivní přístup. Když to řeknu natvrdo, nemusíme nikomu podlézat a vtírat se do přízně.

-Čo ti dalo impulz k tomu, že si povedal: budem vydávať vlastný časopis?
Něco takového mi tady chybělo. Skvěle to nedávno vystihl Miroslav Pech ve svém románu Dítě tmy, cituji: „V polici si všiml Ikarie. Listoval povídkami, samé sci-fi a fantasy, žádný horor. To je krutý, pomyslel si.“ A neměl jsem kde publikovat své povídky.

-Aké boli začiatky? Mal si hneď tím nadšencov ochotných pomáhať, či si všetko robil sám?
První číslo jsme dělali dva. Vůbec jsme nevěděli, jak se to dělá, ale prostě jsme si řekli, že se to naučíme za pochodu. Podle toho taky ty první čísla vypadají. Do druhého už se nám přihlásil ilustrátor, od třetího už jsme měli i člověka na grafiku a tak to rostlo. Ty lidi se postupně obměňovali, přidávali se, odpadávali. Od začátku jsem, co se týče obsahu Howarda, zůstal vlastně jen já, Obitus se v současné době věnuje už jen správcování internetových stránek. Za každého jsem rád a každému zvlášť děkuju. Protože tak je Howard pestřejší. Kdybych ho dělal celý sám, pochybuju, že by to bavilo někoho číst. Za celou dobu existence se na tvorbě Howarda podílelo ke třem desítkám lidí. Možná už více. Nejvíce lidí, kteří nějak přispívají, máme v tuhle dobu.

-Kde berieš čas, ktorý musíš venovať svojej tvorbe a časopisu? Máš rodinu... manželka je asi veľmi trpezlivá a nadšená fanúšička.
Kdybys mi píchala jehly pod nehty a strouhala kolena (či jiné části těla) struhadlem (asi mé největší fobie ohledně tělesné bolesti), tak nevím, kde ho beru. Ale tak do hospody nechodím, sportovat nesportuju, videohry moc nehraju, odečtu-li tedy čas, který trávím v práci a s rodinou, tak ten volný z valné části věnuju četbě a hororu. Pravdou ale je, že u toho trávím času hodně a jednotlivé věci (Howard, antologie, akce, vlastní tvorba) si navzájem ten čas ukrádají. Občas během jednoho dne přeskakuju i mezi třemi různými věcmi (Howard, vlastní tvorba, antologie), aby se nějak pohly. My si s manželkou vzájemně dopřáváme čas a prostor na své koníčky a záliby úplně v pohodě, přijde nám to normální a přirozené, takže v tomhle problém vůbec není. Že by byla nadšená fanynka… Hororu i jo, mé tvorby moc ne, v podstatě ji nečte, je tam na ní až moc erotiky a porna. Mně to ale nevadí. Nikomu svou tvorbu nenutím.

-Tvojim posledným počinom je poviedková kniha Rozpolcení. Prečo má názov, ktorý láka ku špekuláciám, čo ste tým chceli s Onřejem Kocábem povedať? Alebo... chceli ste tým názvom vôbec niečo povedať?
Na to existuje jednoduchá odpoveď. Protože se nám líbil. Já mám s názvy fakt dost velký problém, s tímhle přišel Ondřej a mě to hned zaujalo. Může to vyjadřovat cokoliv, co si v tom čtenář najde, obecně asi rozpolcenost toho, že tu knihu vytvořili dva autoři, tedy dva autorské styly a naše povídky jsou jiné. Taky se to může dotýkat jednotlivých příběhů, jistá rozpolcenost může být jejich hnacím motorem. Myslím, že třeba ohledně hlavních hrdinů mé povídky Tep je to hodně výstižný výraz. Hlavně jsme chtěli tu knihu nějak pojmenovat.

-Poviedok si napísal a vydal riadne množstvo, knihu zatiaľ len jednu. Prečo?
Opět jednoduchá odpověď. Protože jsem zatím napsal a k vydání dotlačil jen jeden román. Dlouho jsem si myslel, že nezvládnu napsat román, taky mě dlouho žádný námět, který by se dal do něj rozvinout, nenapadl. Román je běh na mnohem delší trať. Napsal jsem zatím dva, každý z nich mi zabral skoro dva roky, aktuálně rozepsaný román píšu, s jistou pauzou, už dva roky a nejsem snad ještě ani v půlce. Pořád mám ale raději a lépe se mi píšou povídky.

-S čím nás prekvapíš najbližšie? Nový román, zborník, či len poviedka v časopise?                                                                                   
S kalendářem mých nahých fotek. Vždyť mi před měsícem a něco vyšla povídková sbírka, to nestačí? Povídka v časopise? V jakém? Tady nějaký, co publikuje hororové povídky, je? Já nerad mluvím o věcech, na kterých se teprve pracuje, protože to neznamená, že vyjdou. Pro mě daná věc existuje, až, když ji držím v rukou. Na začátku roku jsme dopsali společný hororový román s Ivanem Kučerou. Řeší se případné vydání na Slovensku, ani nevím, v jakém stadiu to teď celé je. V jistém procesu jsou dvě antologie, ani o jedné však ještě nechci říkat nic konkrétního, už i proto, že obě jsou ještě v situaci, kdy nemusí být vůbec. S Petrem Bočkem chystáme knihu, která tady ještě nebo minimálně hodně dlouho nebyla. Ta jestli vyjde, budu moc rád. Rozepsaný román ani nemá jistotu, že bude dopsaný (není to horor, tak jsem z toho místy dost rozpačitý). Rozdělanou mám hororovou karetní hru. Jestli a kdy z toho něco vyjde, si teď netroufám říci. Ale dobře, tento rok, někdy na podzim, by mi měla vyjít ještě jedna společná kniha. Tentokrát s Miroslavem Pechem, bude to jen něco malého, každý z nás tam bude mít jednu novelu.

Odpovídal jsem za poslechu:
28 Weeks Later OST
Philip Glass – 1000 Airplanes on the Roof
Cypress Hill – Temple of Boom
Abyssmal Sorrow – s/t
Six Feet Under – A Decade in the Grave