RECENZE: Jan Kotouč, Spojenci českých zemí

Článek od: frankie - 04.09.2020

Román Spojenci českých zemí uzavírá Kotoučovu sérii České země – a je to finále, jak se patří: přes 500 stránek jej činí nejdelším dílem z trilogie. Ta je doplněna ještě o sólo knihu V tajné službě Koruny české a povídku Po Velké bouři, která vyšla v antologii Ve stínu apokalypsy. V ní se čtenář může na rozdíl od trilogie ponořit do počátku, kdy se alternativní historie počíná odklánět od té reálné.

Česko-slovenské království je stále ve válečném konfliktu s carským Ruskem. Oba hlavní rivalové si jsou vědomi, že bez spojenců se neobejdou, a proto se snaží ovlivnit a vtáhnout do války i další státy na své straně. Mocenské bloky zkrátka mají své místo v reálné i fiktivní historii. Konflikt se odehrává na několika lokalitách; velký prostor nově získává americký kontinent. Převažují válečné operace (zvláště ty námořní), ale ani o politickou stránku není čtenář ochuzen.

Opět se setkáváme s hlavními hrdiny z minulých dílů, tj. s pilotem střemhlavého bombardéru Lukášem Bergem a jeho rodinnými démony, špionem česko-slovenské rozvědky schopným vynikající improvizace Pavlem Greckem a československým králem Tomášem I, který vládne jako opravdový státník a nikoli jako pouhý politik. Tato ústřední trojice přirostla k srdci jednoznačně nejvíc. Ženských hrdinek je poskrovnu, ve válečném konfliktu to ale zas tolik nepřekvapí.

Důležitou součástí knihy jsou přílohy – přes šest stran zabírá soupis postav. Je jich sice dost, ale orientovat se v nich nebude žádný problém; některé totiž mají ryze epizodickou životnost. Další přílohu představuje rozložení vojenských sil. Jednoznačně nejzajímavějším dodatkem je ovšem Základní přehled moderních dějin Evropy, ve kterém autor vysvětluje situaci po katastrofě až po začátek děje trilogie. Přehled lze charakterizovat jako dějiny katastrof a válečných konfliktů, revolucí a samozřejmě bojů o zdroje.

Kniha včetně obálky od Tomáše Flaka udržuje nastavenou laťku z minulých dílů, zároveň se ale při četbě dostavuje pocit, že již dochází k vyčerpání tématu. Psát alternativní dějiny dlouhodobě není evidentně vůbec jednoduché. Jelikož je děj uzavřený, lze použít rčení: V nejlepším se má přestat. S určitou nostalgií se čtenář loučí s hrdiny, kteří mu přirostli k srdci, a snad chová naději, že by přece jenom v budoucnu mohla nějaká kniha ještě přibýt. Uvidíme.