POVÍDKA: Barbora Vrobelová, Matka nového věku

„Pojď, pojď. Bude se ti to líbit!“ smála se a s šibalským jiskřením v očích mě lákala dovnitř.
Hydraulická uzávěrka dveří se se zasyčením uzavřela. Namodralá světla táhnoucí se po bocích široké chodby nám slabě osvětlovala cestu a občas zlověstně zablikala. Na podlaze se hromadil kosmický prach, který se mísil s jakousi mastnotou tohoto neudržovaného místa, a vytvářel tak nevyčistitelný film, který se mi při každém kroku lepil na chodidla. Zběžně jsem očima prohlížel dveře na obou stranách chodby, které jsme míjeli. Oprýskaný lak, škrábance z opotřebování, promáčkliny nebo nějaké vybouleniny. Ve zdeformovaném povrchu kdysi lesklého kovu se sem tam objevovaly hluboké praskliny.
Tahle místa mě nikdy nepřestávala udivovat. Ovšem mnohem bizarnější než stav budovy bylo místo, na kterém se nacházela. Distrikt 42… jeden z obytných distriktů pro kinle. Workoholiky, perfekcionisty, magory posedlými touhou po práci, pořádku a symetrii. I když kinle tvořily přes devadesát procent populace, takže vlastně ony byly ty normální. Aspoň většina z nich.
Tahle budova totiž sloužila jako jedno z mnoha skrytých útočišť Vyšinutých. Psychicky a emocionálně narušených jedinců, kteří nezapadají do klasifikačního žebříčku společnosti. Genetická vada Vyšinutí se pro kinle stávala rozsudkem smrti. Pokud se ovšem některé z nich podařilo uniknout čistce v líhništi, hledala úkryt právě tady. Kdyby se sem dostala normální kinle, Vyšinutí by ji sežrali. Museli tohle místo chránit.
Jedině zde mohli ukájet svoje choutky. Zakázané vědění, relaxaci, hromadění nepotřebných, rozbitých nebo nefunkčních věcí, pokusy o sexuální styk…
Apis šla přede mnou a každou chvíli se otáčela, aby mě popohnala. Když jsem sledoval její nedovyvinuté tělo, já sám, tule, jsem nemohl přijít na způsob, jak by šlo něco takového uskutečnit. Natožpak oni.
Prohlížel jsem si rozklad komplexu způsobený léty úmyslného zanedbávání, když jsem v jedné prasklině zahlédl pohyb. Zastavil jsem. Po těle mi vyrašil studený pot. Můj pohled opětovalo jedno malé bílé oko. Nehýbalo se, nemrkalo.
„No tak pojď! Než se vzbudí ostatní.“
Oko zmizelo. Jako by tam nikdy nebylo. Přidal jsem do kroku.
Zavedla mě do jedné z větvících se uliček a zastavila hned u prvních dveří. Láskyplně pohladila rez ve spojích.
„Krása, co? Pečlivě na tom pracuji už několik měsíců. Dostala jsem tu buňku jako dárek od jedné známé. Nedávno se přišla za mnou podívat a ocenila, jak jsem pečlivá. Tohle je ale nic oproti tomu, jak to vypadá u ní. Hotová umělkyně!“
Nenapadla mě žádná odpověď, tak jsem jenom přikývnul.
„To je to, co jsi mi chtěla ukázat?“ zeptal jsem se a koutkem oka kontroloval, jestli nás někdo nesleduje.
„Hm? Ne, ne. Pojď dovnitř.“
Ano, dovnitř. Pryč z téhle otevřené chodby.
Apis začala zadávat kód na přístupový panel a rozjařeně si u toho brumlala. Konečky tykadel jí přitom cukaly jako dospělci, který se měl poprvé podívat ven z líhniště do vnějšího města.
Skládané listy dveří se s vrznutím nepřesvědčivě otevřely. Teda aspoň tolik, kolik to šlo. Léta chátrání si vybírala daň jak na vzhledu, tak na funkčnosti. Průchozí otvor ovšem pro nás oba stačil. Nepatřili jsme k nejurostlejším.
Buňka uvnitř byla překvapivě čistá. Skoro prázdná. Tak jak má být. Světlo z chodby osvětlovalo velké pětiúhelníkové okno s mléčným sklem. V protější stěně pak byla prohlubeň, kde Apis spávala, a několik náhodně rozmístěných schránek obsahujících osobní věci.
Nervózně jsem se olízl. Dokážu se vyrovnat s tím, že se někdo vyžívá v korozi. Je to vzácné, ilegální, ale svým způsobem předvídatelné. Co však nedokážu pochopit, je u Vyšinutých rozpolcenost mezi láskou k chaosu a tendencí dávat věci do pořádku. A jelikož se jim nedaří docílit obou současně, frustrace je dovede k agresivitě a ta k odhalení a zneškodnění.
Zrezivělé listy dveří zapadly do sebe a nás pohltila tma. Slyšel jsem, jak Apis cupitá sem a tam a prohledává jednotlivé schránky.
Přešlápl jsem. Znal jsem Apis téměř celý svůj život, ale vědomí, že ona vidí, zatímco já ne, ve mně nenechávalo dobrý pocit.
„Ha! Mám to.“
Trhl jsem sebou, když buňkou problesklo bílé světlo. Po pár oslepujících sekundách se nakonec ustálilo jako poletující malé hutné chomáčky. V jejich pohybu byla určitá pravidelnost vytvářející otáčivý disk.
Opatrně jsem se natáhl, abych uchopil jednu z těch létajících koulí, ale moje články prošly neškodně skrz. Obyčejný hologram. Trochu se mi ulevilo.
„Co to je?“
„Mapa,“ odpověděla, jako by se jednalo o něco naprosto zřejmého. „Mapa galaxie.“
Nechápal jsem, o čem mluví. Nic podobného jsem nikdy neviděl. A jako jméno města mi to nic neříkalo. V zadu v hlavě mi však začala hlodat neblahá předtucha.
„Vy jste ukradli starý artefakt po prarasách?“
„Stejně jim k ničemu nebyl.“
„Tohle nebyl dobrý nápad.“
„Víš, jakou mi dalo práci si to od ostatních obyvatel komplexu vypůjčit, abych ti to mohla ukázat?“
„Apis!“ Oči mi mimoděk sklouzly k oknu. Jak moc je to mléčné sklo neprůhledné?
„Za mým oknem je už prázdno, jestli se bojíš o tohle,“ odpověděla na moje starosti chladně. Nejspíš jsem vyprovokoval její tik.
Odvrátila se, jako by mi nechtěla věnovat sebemenší pozornost navíc a znovu se zasněně zahleděla na poletující chomáčky.
„Takhle to prý vypadalo ještě dávno před érou našeho druhu. Kdy vesmír nebyl tolik rozepjatý. Není to fascinující? Jednou bych to chtěla vidět.“
„Je to jenom stará pohádka. Navíc taková, za kterou tě zabijí.“
„Protože to by byl jediný důvod, který by měli, že? Protože jim vůbec nevadí, když se narodíš jen trochu odlišný, což ani nemůžeš ovlivnit. Povahová anomálie… Co nás dělá tak méněcennými? Přitom dokážeme věci mnohem větší a lepší, než má roj. Co ale na tom sejde, když- eh… Ty jsi spokojen tam, kde jsi. Splníš úlohu, pro kterou ses narodil a umřeš,“ vyjela ostře.
A to je špatně?
„Tak to prostě je. Vy Vyšinutí si dokážete najít jiný smysl pro život mimo roj. Ale co my ostatní?“
„Pokrytče. Vlastně ne pokrytec… spíš jsi blb. A krátkozraký k tomu.“ Odmlčela se. Pomalu, zhluboka se nadechla, než znovu promluvila. „Co kdyby ta možnost tady byla. Spatřit něco takového na vlastní oči. Nechtěl bys žít aspoň o trochu déle, aby ses na to podíval? Není tady něco, co bys chtěl vidět?“
Nechápal jsem, na co naráží. Co bych měl chtít vidět?
„Ne, asi ne,“ zadrmolil jsem poněkud zmateně.
Dveře se nečekaně roztřásly pod prudkým zaboucháním a vytrhly nás z rozhovoru. Nastala malá pauza a pak znovu. A znovu. Pokaždé s větší vervou.
„Už jsou tady,“ konstatovala suše Apis, jako by se nejednalo o nic neobvyklého.
Nemusela říkat kdo. Mě ovšem kanibalistický zástup za jedinou tenkou zdí už tak chladného nenechával. Na chodbě jsem měl dát na svůj první dojem, otočit se a utíkat pryč.
Apis přešla k oknu, vytlačila sklo stranou a otevřela mi tak únikovou cestu. Vyklonil jsem se ven do prázdného temna. Někde tam přede mnou by mělo být oko Ory, a zároveň tam někde, mnohem blíž, než bych si přál, byla atmosférická hranice. Když jsem se podíval dolů, spatřil jsem v několikakilometrové hloubce okraje spodních pater města. Když zamířím tím směrem, nemělo by se mi nic stát.
Otočil jsem se a natáhl k Apis ruku. „Pojď.“
Věnovala mi široký úsměv a mě při pohledu na jehličkové zuby přeběhl mráz po zádech. „Já musím jít do práce.“
Co to dělám? Vždyť ona je jedna z nich. Jedna ze zástupu.
Dveře se opět otřásly a ozvala se hlasitá rána, jako by uvnitř v mechanismu něco prasklo.
„Moje dveře!“ zavřeštěla Apis a vyběhla chránit svoje umělecké dítko.
Vyskočil jsem ve stejnou chvíli, kdy dveře protestně zaskřípaly a pustily do buňky hordu hladových kanibalů. Blanitá křídla se odtrhla od propocených zad a v kmitavém tempu mě zachytila ve vzduchu. Ohlédl jsem se.
V Apisině i ostatních oknech se tlačily desítky hladových hlav. Ji jsem však nikde neviděl. Poněkud otřesený jsem se rozletěl pryč z distriktu a v duchu děkoval za svoje křídla. Aspoň v něčem ke mně byla evoluce přívětivá.

---

Stalo se to, když jsem se procházel v ulicích středových pater. Moje neobvyklá touha prozkoumávání Geshee mě zrovna nutila prolézat všemožná zákoutí města, zatímco ostatní tule zůstávali doma v pohodlí svých buněk a oddávali se lenošení. A možná právě tato úchylka mi zachránila život.
Severní reaktor vybuchl v časných ranních hodinách. Několik desítek distriktů se odpojilo, když přišly o hlavní zdroj napájení, včetně toho, kde jsem bydlel. Nad budovy začali vylétávat tule. Ovšem jejich křídla byla zatažená. Distriktům musela selhat podpora gravitace. A nejen ta. Viděl jsem, jak se atmosférická hranice posunuje jako mastný olejový flek na hladině vody. Polykala jeden distrikt za druhým.
Masa těl okolo mě se začala pomalu hýbat.
Těsně předtím, než ustupující hranice pohltila i část města, ve které jsem stál a bezmocně sledoval tu hrůzu, co se odehrávala, podpora znovu naskočila. Olejová skvrna se vyhladila a zprůhlednila.
Co se stalo?
Dav se znovu pohnul. Někdo do mě nešikovně strčil loktem a já klopýtnul. O dvě hlavy vyšší kinle začínaly panikařit. Pokud tady zůstanu, udupají mě.
Apis… Co se s ní stalo? Je v pořádku? Pracovala nedaleko reaktoru. Vypadla podpora i tam? Nejsem si jistý. Myslím si, že ne. Doufám…
V tykadlech mi zacukalo volání roje. Připadal jsem si hluchý. Nerozuměl jsem mu. Nebo jsem spíš nechtěl. Tohle bylo přece důležitější.
Tlačil jsem se tou změtí těl někam, kde bych mohl mít jen o trochu více místa. Některé kinle ještě s cukajícími tykadly se ke mně začaly otáčet a mluvit. Ignoroval jsem je.
Tady je to správné místo! V postranní uličce jsem konečně mohl roztáhnout křídla a vzletět. Několik rukou se po mně natáhlo, ale pozdě.
Nohy mi dopadly na teplou zem. Žila. Seděla opřená o bývalou stěnu hořícího řídícího střediska s pár dalšími kinle a zírala nepřítomně před sebe. Když jsem popošel blíž, zarazil jsem se na místě zkoprnělý hrůzou. Sedící postavy jako by do okolního shonu vůbec nezapadaly. Žárem popraskané krunýře se pomalu odlupovaly a poodhalovaly seškvařené cáry masa. Pobíhající kinle se snažily uhasit požár nebo ošetřovaly zraněné, na hromady dávaly mrtvé. To ale nebylo ono. Ony se usmívaly. Má přítelkyně měla přímo blažený výraz.
Apis natáhla zčernalý pahýl, který kdysi býval její paží a další kinle ho začala obvazovat. Zbylé ruce zakrývaly místo, kde břichem pronikla kovová trubka. Černá krev barvila kovovou dlažbu. A pořád se smála.
Ucítil jsem malé bodnutí v hlavě.
Na rameno mi dopadla něčí ruka. Otočil jsem se a těsně před obličejem se mi objevila tvář staré kinle. Byla obrovská.
„Ty jsi tule,“ okomentovala zřejmé. „Co tady děláš? Copak jsi neslyšel, jak tě volají?“
„Já… Já jsem j… jen…“ zakoktal jsem.
Chytla mě za zápěstí a táhla mě pryč z místa nehody. Zapřel jsem se. Nechtěl jsem nikam jít s neznámou kinle, která mě převyšovala o čtyři hlavy. Párkrát jsem se ji pokusil udeřit, ale ona mě chytla ještě jednou rukou a zesílila stisk. Přidávaly se k ní další kinle, které si nás všimly a popostrkovaly mě kupředu.
„Volají tě, musíš jít. Musíš jít,“ opakovaly jedna přes druhou. Po dlouhém času stráveném s Vyšinutými mě tahle synchronizace normálních jedinců vyváděla z míry. Hlavně proto, že tykadla mi sice pod voláním cukala, ale neslyšel jsem zhola nic.
Kinle mě dotáhly až k středovému paláci. Když jsem se blížil k šestihrannému komolému jehlanu se svým doprovodem, cítil jsem se, jako bych šel uličkou hanby.
Provlekly mě obrovským lomeným portálem a předaly mě do rukou jiných mladších kinle. Mladších a drobnějších, než jsem byl já. Ty mě táhly dál, hlouběji do útrob srdce roje. Ohmatávaly přitom moje tělo, zda nejsem nikde zraněný. Prohlížely každý záhyb a každou oblinu. Někdo rukama přejel po tenkých křídlech. Výhružně jsem zasyčel, aby se stáhly.
Takhle se zachází s tule?! Jak se opovažují! Skrčci.
Starším jsem se vykroutit nemohl. S těmihle takový problém mít nebudu. Vyškubnul jsem se z dotěrných rukou. Možná příliš prudce, jedna kinle upadla. Při pohledu na ni jsem zaváhal a toho využily ostatní a zavěsily se na mě. Snažil jsem se je odhodit stranou, ale bylo jich příliš mnoho. Některé z nich byly opravdu dotěrné a nechtěly mě pustit za žádnou cenu, i když jsem s nimi smýkal z místa na místo. Tak jsem je kousl.
„Ale no tak. To není třeba. Tyhle maličké jsou tady proto, aby se tady tule cítili v bezpečí. Ne proto, abyste je mohli šikanovat.“ Silný chrčivý hlas přerušil naši malou potyčku.
Dolů po schodech z vedlejší haly k nám sestupovala jedna ze sedmi Starších. Nikdy předtím jsem žádnou z nich neměl možnost zahlédnout, ale ten, kdo ano, vždy jen pronesl „Poznáš je“. Pochopil jsem proč.
Pokroucená vysušená postava připomínala spíš živoucí mrtvolu než jednu z řídících roje. Ztenčený krunýř byl na některých místech popraskán, ale stále držel u sebe a zdobily jej stařecké hrbolky. Aby se shrbené tělo nezhroutilo, podpíral je u země spodní pár rukou jako další nohy. Kinle tak budila dojem malého vzrůstu. Dívali jsme se navzájem do očí. Byl to ovšem jenom klam.
Za jejími zády se schovávala další, drobnější kinle. Nejspíš doběhla pro pomoc, když jsem se začal vzpouzet.
„Co bys chtěla?“ zeptal jsem se Starší s nucenou zdvořilostí.
„Chtěl, prosím, chtěl. Už jsem trochu starý na to, abyste mě nazývali rodem Matky.“
Její arogance mi vyrazila dech. Ta drzost! Na jiný rod měli nárok jenom tule! Manželé Matky.
Starší se při svém prohlášení lehce narovnala a hrdě přitom zaškubala tykadly.
Tenhle kinle se mi ani trochu nelíbí.
„Smím se zeptat, kam se tak urputně snažíš jít? Musí to být důležité, když i volání roje musí počkat.“
„Já…“ Proč jsem vlastně chtěl pryč? K reaktoru? Ne, ta představa mě děsila. Kam tedy? Nebyl jsem si jistý. „Já mám věci, které si musím zařídit. A rozhodně se mi nehodí, aby mě někdo tahal z místa na místo.“
Páni… to znělo uboze.
„Oh. No, co se dá dělat. Ale prosím, pojď aspoň na chvíli dovnitř. Vypadá to, že si máme hodně co říct,“ pokynul mi drzý tvor a já jej poslušně následoval.
Spletité chodby paláce se všemožně kroutily a zatáčely. Chvílemi jsem ztrácel přehled, jestli jdeme nahoru, nebo dolů. Na první pohled se to zdálo chaotické. Stěny bez jediného okna a přesto zde vanul mírný vánek. Něco mi to připomínalo.
Starší přešel k velkým dvoukřídlým lomeným dveřím, které v obyčejně vyhlížející chodbě vypadaly nevkusně, mávl rukou nad čidlem a po otevření mi pokynul, abych šel dovnitř.
Buňka uvnitř vypadala obdobně jako ta Apisina. Jedno okno, náhodně rozmístěné schránky… Až na to, že tahle buňka byla šestkrát tak velká. Do středu podlahy byla zapuštěná pohovka, která spíš připomínala nádrž na vodu vyplněnou měkkým polstrováním, a hromady a hromady polštářů.
„Můžu se zeptat, proč jsem sem musel jít? Do paláce se mám nastěhovat až za rok,“ promluvil jsem netrpělivě.
Starší se pomalým tempem vsoukal mezi polštáře a spokojeně zafuněl. Když se konečně uvelebil, projel mě pohledem od tykadel až dolů.
„Přestěhování se poněkud uspíšilo. Jistě víš, co se dneska odehrálo. Byl jsi přece venku. Po tak drastických ztrátách ve vašich řadách bylo rozhodnuto, že se zbývající tule přesunou do paláce pro lepší zabezpečení roje. V poslední snůšce se vás narodilo tak málo, a teď tohle.“ Starší kroutil hlavou nad neštěstím, které vyvstalo, ale z jeho hlasu byla dobře poznat neskrývaná lhostejnost. „Vás je málo, zatímco Vyšinutých v každé snůšce přibývá. Matka stárne, genetická informace degeneruje. Tule se naštěstí vždy prokázali vůči tomuto fenoménu imunní. To je dobře. Budeme potřebovat generaci nové krve.“
Pohlédl jsem k oknu. Někde tam za hustě naskládanými distrikty by měla být Ora.
„To už je ale asi zbytečné, ne?“
„Proč?“ zamrkal udiveně.
„Ten reaktor…“ Protřel jsem si bolavé spánky. Dnes se toho událo až moc. „Byl jeden ze tří krajních. Jeho výbuch a selhání systémů mohlo způsobit vychýlení z osy. Čeká nás pohlcení naší drahou černou dírou. Bude to pomalý zánik trvající několik generací, ale město prakticky nemá budoucnost.“
Staršímu zacukala tykadla. „Ha. Vypadá to, že máš jako tule dostatečný přehled o struktuře města.“ Propaloval mě pohledem. Nakonec nad tím jen pohrdavě mávl rukou. „Tohle město nikdy ani budoucnost nemělo. Ne, nová Matka tady žít nebude.“
To nedávalo smysl. Kde jinde by žila? Kromě Ory a Geshee ve vesmíru už nic jiného neexistovalo. Předposlední černou díru Ora spolkla před více než sto tisíci lety. V záznamech ta událost byla popsána jako největší katastrofa jejich druhu, kdy přežilo jen jedno jediné město.
Starší mě sledoval a viditelně se bavil mou nechápavou reakcí.
„Existuje určitý projekt. Starší než samotné tohle město. Podařilo se jej dokončit už před několika generacemi, ale byl tady ještě jeden problém, se kterým se naše civilizace potýká už od dávných věků. Vyšinutí.“ To slovo nenávistně vyprskl, až mu ukápla slina na bradu. „Genetické odchylky, charakterové vady nezapadající do vzorce správného chování. Potřebujeme určitý počet kinle bez jediné chyby. Vyšinutí se ovšem s každou generací rodí čím dál častěji a snižují šanci narození zdravého jedince. I když vaše snůška byla za dlouhá léta nejméně promořená touto degenerací a narodila se spousta skvělých jedinců. Ne sice dost, ale je to množství, s kterým už se dá pracovat.“
„Co je to za projekt?“ Projekt, který by nás zbavil Vyšinutých? Je to nebezpečné pro Apis? Pokud ještě žije…
„No, řekněme to pro tebe jednoduše. Mohl bys to nazvat branou. Branou z tohoto vesmíru do jiného.“
„Alternativního?“
Starší jako by se najednou probral k životu a začal přehnaně gestikulovat. „To je právě na tom to úžasné! Žádný alternativní vesmír. Nový! Čerstvě narozený. V jeho nejranějších podobách. K čemu by nám byl alternativní, stejně by šlo o další obraz světa, který umírá. Ale tohle! Zabralo spoustu generací, než jsme byli schopni vytvořit kapsu, ve které by mohl vzniknout, a spoustu dalších, než skutečně vznikl. Přechod do takového místa bude ale náročný. Teplotní rozdíly vyhaslého vesmíru a toho, který se teprve snaží rozpínat a uvolňuje neskutečné množství energie, je tak drastický, že bez přípravy by nebylo možné odejít. A spoustu dalších drobností, ale ty byly konečně všechny ošetřeny a my se můžeme vydat dál. Právě včas,“ vydechl dramaticky.
V očích mu žhnuly jiskřičky, které při pohledu na mě vyhasly. Unaveně se opřel do polstrování a vrátil se ke svému protivnému já.
Nevím, jak jsem se tvářil já. Ale na pohádky jsem si už připadal prostě starý.
„Kinle je plný roj, proč musíte čekat na nové?“ Konečně jsem se odvážil přisednout naproti. Měkkost polštářů mě překvapila a já zajel nepříjemně hluboko. Nedal jsem však na sobě nic znát. Bolestivě jsem si protřel spánky.
„Čím mladší, tím lepší. Poslušnější. Navíc by nemělo smysl s sebou tahat staré jedince, kteří by mohli umřít dřív, než by Matka dozrála. S mladými a novou Matkou odejdeme na místo, kde náš rod čeká lepší budoucnost. Nová éra. Navíc branou může projít jen určité množství hmoty, takže bohužel většina roje musí zůstat zde.“
„Vy jdete taky?“ optal jsem se udiveně.
„Ano, odejde celá rada. Vzhledem k situaci jsme se rozhodli uspíšit odchod z města. Už máme minimální počet zdravých kinle a ve snůšce s novou Matkou se jich určitě také pár tisíc narodí. Pak nebudeme už muset na nic čekat.“
Neřekl snad před chvílí, že nemá cenu posílat staré jedince? Jich se to snad netýká? Není to trochu krátkozraké?
„Kolik jde tule?“
„Tule? Ale ne, ne. Vy svou úlohu splníte ještě tady na Geshee. Není potřeba ubírat místa důležitým,“ smál se a hladil si přitom vystouplé břicho.
Změřil jsem si Staršího pohledem. Pokroucená seschlá postava budící dojem bezbrannosti. Dobře jsem ale věděl, že kdyby se narovnal, mnohonásobně by mě převýšil.
Kretén.
Dveře buňky se s jemným odfouknutím otevřely a vyrušily nás v hovoru. Drobná kinle přispěchala k Staršímu a něco mu pošeptala.
„Výborně!“ vykřikl Starší možná až příliš hlasitě a otočil se na mě. Oči mu zářily. „Jsme očekáváni.“
Než jsem se stihl nadechnout, byl jsem silou vytažen z pohovky dospělou kinle třikrát větší, než jsem byl já. Ani nepočkaly, abych se postavil na nohy, prostě mě vlekly. Starší nás překvapivě svižným krokem následoval. Klesajícími chodbami jsme se blížili ke středu.
Kdykoliv jsem prolézal město a zamířil jsem do středu, došel jsem k paláci. Pokud je palác zobrazením města, tak v jeho středu bude…
„A… a… ale já mám… příští rok,“ zakoktal jsem se
„Ano, to ještě dnešního rána platilo, ale jak jsem už říkal. Pár věcí se muselo uspíšit.“
„Bolí mě hlava,“ kňučel jsem.
„To nevadí,“ odbyl mě.
Bílá brána otevřená dokořán značila konec naší cesty. Mojí cesty.
Za bílými křídly se podlaha prudce svažovala dolů. Ve středu stropu bylo jedno drobné okno, které se snažilo dostat pár paprsků venkovního umělého světla do haly, ale nestačilo.
Kinle mě postavila k samotnému okraji propasti.
Otočil jsem se, abych se pokusil utéci, ale cestu mi zastoupil Starší.
„Pro roj,“ zašeptal a s ošklivým úsměvem mě vstrčil dovnitř.
Můj pád na poslední chvíli zpomalila roztažená křídla, ale i tak to bylo velmi bolestivé přistání. Dopadl jsem tvrdě na podlahu a někde nade mnou u samotného stropu bouchly dveře. Ocitl jsem se sám. Nebo tak se mi to na první pocit zdálo.
Za mnou se ozval jemný nasládlý hlas. „Tady je můj malý manžílek. Čekala jsem na tebe.“
Přeběhl mi mráz po zádech. To asi nebyl pocit, který se měl v tule probouzet při pohledu na Matku. Přesto jsem se mu nemohl ubránit.
Nabobtnalé měkké tělo, z něhož trčely kostnaté končetiny, bylo kdysi vměstnáno do velké haly, která sloužila jako ubytovací buňka a téměř celou ji vyplnilo. Vypadalo to bolestivě. V bílé kůži prosvítaly vystouplé černé žíly. Smrtící čelisti, ve kterých bude zpečetěn můj osud po krátkém a neuspokojivém milování. Korunka z tykadel na vrcholu hlavy. Nasládlý puch feromonů umocnil tepání v hlavě. Zvedl se mi žaludek. Doufal jsem, že stěny jsou dost úzké na to, aby se ke mně ta věc nemohla dostat.
Byla to zrůda. Byla… Byla to… Byla to bohyně města. Moje matka a manželka. Její kráse se nemohlo nic v tak temném světě rovnat. Ta elegance, vznešenost. Přesně pravý opak toho nedovyvinutého mrněte.
Drobný kulatý obličejík plný ostrých vražedných zubů vyceněných při každém náznaku lehkovážného úsměvu. Nozdry roztažené vzrušením po nalezení nové hračky. Hravé tiky tykadel. Vznětlivé škuby a výbuchy vzteku.
Apis? Jak by asi vypadala, kdyby měla možnost dozrát? Krátké končetiny by se protáhly a zmohutněly. Místo dvou krátkých tykadel by hlavu zdobila korunka šesti, které by se svou vlastní vahou sklonily k ramenům. Tělo by vyrostlo a zmohutnělo tak, že by se už nedokázala unést a navždy by tak musela strávit čas na lůžku z té nejjemnější látky. Něco jako nynější manželka.
Srdce mi tlouklo jako splašené a krev ve mně začala vřít. Tykadla mi sebou párkrát samovolně škubla. Matka se potěšeně usmála. Roztáhla svou náruč a pokynula mi, abych šel blíž. Poslechl jsem a ke svému údivu jsem to zvládl celkem plynulým krokem. Uchopila moje tělo a přitáhla si mě blíž. Políbila mě v ohybu krku. Vzrušením jsem se roztřásl. Přejížděl jsem rukama po křehké šíji a nechal se unášet tou opojnou slastí. V hlavě se mi rozlilo nezvyklé horko.
Ha. Přestává mě to bavit.
Krásná jako manželka? Směšné… Ta by Apis nedokázala sahat ani po paty.
Pod rukama jsem ucítil tlumené křupnutí.

---

Apis ležela mezi tvrdými polštáři, aby sebou nemohla při spánku vrtět, a zhluboka oddechovala. Ležela uvnitř jedné z otevřených buněk ve hřbitovním centru, kde se po ošetření zraněných jedinců čekalo, jestli přežijí a vrátí se do společnosti, nebo se stanou potravou pro mladé larvy.
Bylo zřejmé, který ze dvou osudů malou kinle čekal. Trubka stále trčela z útrob jejího drobného těla. Někdo jí chtěl dát šanci, aby nevykrvácela tak rychle. Takhle se bude trápit ještě několik dní.
„Vespo?“ Apis si rozespale protřela oči a utnula tak proud mých myšlenek. „Jsi poškrábaný,“ pronesla, když si mě prohlédla zalezlého v koutě buňky.
„Proletěl jsem oknem.“ Na víc jsem se nezmohl. Co bych taky mohl říct?
Hledal jsem dlouho. Nevěděl jsem, kam ji odnesly. Do které hřbitovní budovy. Potichu jsem prolézal každý z nich, než jsem svou přítelkyni našel. Tou dobou už mě ostatní kinle hledaly. Věděly, že se něco stalo. Když jsem ovšem potkal nějakou náhodnou kinle, nikdy nepočítala s tím, že by ji malý tule mohl napadnout.
„Něco jsem ti přinesl.“ Přisedl jsem Apis k hlavě a vytáhl kus bledého masa, které jsem doteď schovával za zády. I když… ta věc měla k masu daleko.
Apis zamrzl úsměv na tváři. S uchechtnutím se posadila. „Cos proved?“
„Myslím, že jsem trochu zblbnul.“ Efekt Matčiných feromonů začal pomalu vyprchávat. „Sněz to,“ pobídl jsem ji.
Neváhala a vzala si můj dárek k sobě. Položila na něj všechny tři dlaně, jako by jej chtěla skrýt, zatímco ohořelý pahýl bezvládně visel na rameni. „Teď ne. Musím se nejdřív schovat.“
„Není kam. Už jdou.“ Nelhal jsem. V podlaze jsem cítil jemné otřesy, které ohlašovaly příchod běsnícího davu.
„Tak odlákáme jejich pozornost.“
„Jak?“
Apis se usmála. „Ty jsi můj malý Vespa. Vždy tam, kde tě potřebuji.“
Ve stříbrných očích se odráželo to samé šílenství, které předtím pohltilo mě. Šílenství zůstat za každou cenu naživu.
„Vyzvednu si tě později.“
Vstala. Namítnul jsem, aby zůstala ležet a odpočívala, ale v polovině věty ke mně prudce vyrazila a popadla mě za krk. Silou, o které jsem doteď nevěděl, že jí Apis byla schopná, mě přirazila na okno. Ve skle se objevily táhlé praskliny. Zaryl jsem prsty do článků okolo mého hrdla a pokoušel se vyprostit. Apis se mnou bez jakékoliv námahy znovu praštila. Cítil jsem, jak sklo pod nárazem povoluje a stejně tak povoluje surové sevření. Neschopen za tak krátký okamžik pochopit, co se vlastně stalo, jsem z dvacátého patra společně s okenní tříští dopadl do davu rozzuřených kinle.
„To je on!“
„Má u sebe žlázu? Tak má?“
„Odveďte ho odsud! Prohledejte vnitřek budovy!“

---

V kruhové vězeňské buňce se snadno ztrácela orientace. Stačilo se párkrát otočit a jeden hned zapomněl, kde původně byly dveře. Ani jsem se je nepokoušel hledat. Lehl jsem si a zavřel oči, aby se mi přestala točit hlava, ale nevolnost nepřecházela. Spíš naopak.
Natáhl jsem dlaně před sebe. Světlo u stropu mezi prsty vytvářelo modravou svatozář. Přičichl jsem k nim. Ještě na nich byla cítit dávno smytá krev. Štiplavá vůně mi zmírnila tepání ve spáncích. Nebyla to bolest. Byl to vztek.
Nestihl jsem zakroutit krkem tomu Staršímu.
„Uuu, to je pohled. A to ti Vyšinutí připadají děsiví.“
Neslyšel jsem otevírání dveří. Vytáhl jsem se do sedu. Napravo ode mě se objevil otvor vedoucí do vnějšího světa a v jeho středu stála postava příchozího. Opřel jsem hlavu do dlaní a prohlédl si osobu přede mnou. Nová metamorfovaná Matka.
„Nejsou děsiví proto, že jsou to Vyšinutí. Jenom jsou prostě větší než já,“ odvětil jsem po chvíli.
Dveře se za bývalou kinle se zasyčením uzavřely a zapečetily nás spolu uvnitř v najednou poměrně stísněném prostoru. Apis mě pozorovala s jakousi chladnou odměřeností. „Myslím, že je jedině dobře, že je devadesát osm procent populace větší než ty.“
Takže dvě procenta… Mrtvá manželka k nim ale nepatřila. Ani ty kinle, kterým se lámaly krční obratle pod mými kusadly. Zadusil jsem v sobě ty opojné vzpomínky a s neurčitým výrazem oplácel Apisin pohled.
„Všichni už jsou pryč,“ pronesla najednou.
Přikývl jsem. To bylo mnohem dřív, než jsem čekal. Myslel jsem, že ještě předtím stihnou vykonat můj trest. Zřejmě jim na tom ale nezáleželo. Zřejmě jim už nezáleželo na ničem, co se v Geshee stane.
„A proč jsi pořád tady? Copak nejsi nová Matka? Dostala jsi přece žlázu.“
„Stala jsem se jí až poté, co odešli. Nechtěla jsem, aby mě vzali s sebou.“ Když jsem nechápavě zastříhal tykadly, pokračovala. „Už měli pár mateřských larev. Nepotřebovali další. Jenom je chtěli. Chtěli poslední sedmou Matku.“
To číslo… Najednou mi pár věcí začalo dávat smysl.
„Matka samotná nedokáže vytvořit roj. Potřebuje tule.“
„Potřebují vaši genetickou informaci, ne vás. Tomu jsme chtěli zabránit a získat tak čas, abychom mohli jednu larvu ukrást pro sebe. Ale ty jsi nám to nakonec neskutečně ulehčil.“
„Takže ten reaktor nebyla nehoda… Jak jsi věděla, že nebudu v distriktu?“
Ten podivně milý a klidný úsměv… Nevěděla.
Proč jsem to neviděl? Apis nechtěla mezi hvězdy. Chtěla, aby ostatní odešli. Chtěla Geshee pro Vyšinuté. A byla ochotná kvůli tomu jít přes mrtvoly. Mě nevyjímaje.
Nikdo se mnou nepočítal. Prostě jsem se tady jen náhodou nachomýtl.
„A co vychýlení z oběžné dráhy?“
„Jaké vychýlení?“
„Přece při výbuchu reaktoru-“
„Bylo by to logické že? Ale ověřil to někdy někdo? Nebylo takhle jednodušší najít výmluvu, aby konečně opustili tohle beznadějné město?“
Zarazil jsem se. Apis měla pravdu. Bylo sotva pár hodin po výbuchu, když jsem se ocitl v paláci. Za tak krátkou dobu nemohli zjistit vůbec nic.
„Už jsi skončil s pokládáním otázek? Fajn. Tak teď se budu ptát já.“
Přistoupila až úplně ke mně, natáhla se a chytila mě dorostlou rukou za tykadla. Vypískl jsem bolestí, když mě pomalu vyzvedla do vzduchu. Byla teď mnohem vyšší. Nohy mi bezděčně kmitaly, jak jsem se snažil vyprostit z pevného sevření. Přiblížila svůj obličej těsně k tomu mému a nebezpečně mi před nozdrami cvakla zuby.
„Řekni mi… jsi tule, nebo jsi ty?“
Mezi polibky Apisiny kůže mi uniklo uchechnutí.
Chci to vidět… Město plné takových, jako jsme my dva. Město Vyšinutých.

Barbora Vrobelová
je pisálek sci-fi a fantasy (víc sci-fi) z Olomouckého kraje. Kromě psaní se ve volném čase věnuje hraní počítačových her, šití, chorobnému shromažďování knih a občas i jejich čtením. Dvakrát publikovala v antologiích MLOK literární soutěže CKČ (2016, 2018) a v pařátcích ji uvízla i jedna cena Akademie SFFH (2016) a nominace ceny Aeronautilus (2016). Knihu plánuje… někdy.