POVÍDKA: Petr Klepal, Kalich hořkosti

Do ticha zamlženého chladného rána se vloudilo zprvu sotva znatelné kašlavé chraptění špatně seřízeného motoru. Hluk ale rychle narůstal.
Mojave byl vmžiku ve střehu. Tady, na pokraji penetritu, se to jinak ani nedalo.
Skopl ze sebe silnou vojenskou deku, pod kterou spal na hromadě starých kartonů oblečený a obutý, a opatrně vyhlédl z vyskleného okna. Naskytl se mu pohled na zdánlivě chaoticky rozmístěné shluky zchátralých budov patřících k periferii ztraceného města. Ulice, které dávaly jejich poloze řád, dávno zmizely pod nánosy zeminy a část předměstí a satelitních obcí spolklo i se samotným městem Prolnutí. Okolí halila mlha, díky které se myší šeď země slévala s olovněnou šedí oblohy.
Mojave pátral očima po zdroji hluku, skrytém v mlžném oparu. Věděl, že tohle nebude vítaná návštěva a doufal, že díky špatné dohlednosti jeho působiště mine, aniž by si ho všimla.
Nedaleko se mezi domy oblevil pásový obrněnec a prudce zpomalil. Ani jeho řidič zjevně nepočítal s tímhle překvapením. Mojave naštvaně zasyčel, když se přesvědčil, že nepatří armádě ani domobraně, a sáhl po zbrani. Vedle v místnosti, kdysi snad autodílně, měl v šachtě zamaskované pod harampádím nejen drahocenné zásoby vody a potravin, ale také vybavení, které by už podruhé nedostal.
Když to bude nutné, svede o něj boj.
Podle všeho měl co dočinění s menší bandou bezprizorů. To nebylo dobré, protože ti místa, jako je to jeho, otočí vzhůru nohama, aby z nich vyrabovali, co se dá. Sice tu byla určitá naděje, že se vrací z nějakého přepadu a spěchají, protože mají za zadkem pronásledovatele, ale ta každým okamžikem, kdy obrněnec manévroval mezi domy, pohasínala.
„Blbý probuzení do blbýho rána blbýho dne,“ reptal si pro sebe, když natahoval závěr své osmapadesátky a chystal si palebnou pozici.
Transportér zastavil a vzadu se otevřely dveře. Vyběhlo několik mužů s ákáčky a osmapadesátkami, jeden dokonce s erpégéčkem.
„Doprdele!“ vztekal se Mojave.
„Rychlej průzkum,“ slyšel rozkaz vůdce bezprizorů.
Muži se rozptýlili mezi domy. Postupovali rychle, ale ne zbrkle, jejich pohyby byly úsporné a cílevědomé. Tohle nebyla žádná partička zoufalců, ale dobře organizovaný a vyzbrojený gang.
Mojave slyšel šustit seschlou a pomrzlou trávu, jak se kolem jeho úkrytu coural jeden z průzkumníků. Po chvíli je slyšel říkat: „Je to tady čistý“. Pomyslel si, že buď to jsou i při vší zkušenosti lajdáci, nebo on se dobře maskuje, když vůbec nezaznamenali jeho přítomnost.
„Dneska je dobrej den na tvou smrt!“ uslyšel zašeptání a periferním viděním zachytil napřaženou postavu za sebou.
Instinktivně pustil nešikovně dlouhou zbraň a sjel přes bok na zem, ve stejný okamžik nad ním prosvištěla mačeta, která ho měla dekapitovat.
Ocitl se na zádech na zemi. Bezprizora, pohybujícího se tiše jako duch, překvapila rychlost reakce, ale už se chystal zasadit další úder.
Mojave bezprizora prudce nakopl do rozkroku, ten ztratil rovnováhu a přepadl dopředu. Tam už čekala čepel Mojaveho nože, která mu projela pod bradou do lebky.
Obličej Mojavemu zkropila sprcha protivníkovy krve. Znechuceně ji vyplivl a odvalil tělo stranou. Za chroptění a bublání deroucího se z hrdla umírajícího na něj klekl, aby sebou při smrtelných záškubech neházel a nedělal ještě větší hluk.
„Umřít můžu kdykoli, tak proč by to mělo bejt zrovna dneska?“ zasyčel.
Bude nejlepší okamžitě vyklidit prostor, než začnou bandité jednoho z nich postrádat a po nálezu jeho mrtvoly běsnit.
Vyhlédl z okna, aby se přesvědčil, že souboj nepřilákal pozornost, a pak se přesunul do dílny, kde v tichosti odkryl část šachty. O tom, že by tu nechal drahocenné vybavení ani neuvažoval, takže přenesl svou pozornost k vodě, potravinám a munici. Vodě musel obětovat náležitý prostor, nedala se smrsknout jako potravinové koncentráty nabušené živinami a vitamíny.
Rychle plnil terénní krosnu. Část vody, společně s dílem přídělů, stejně musel nechat tady. Přibalil proto velká balení tablet na úpravu vody z terénu. Přidal munici, co unesl, a šachtu zpátky zamaskoval. Nejspíš zbytečně, tihle gauneři jsou přeborníky ve vyčenichání kde čeho, co se jim může jakkoli hodit.
Ostatně ani mrtvola nepřijde nazmar. Pro bandy bezprizorních jedinců živících se loupežničinou bylo každé maso jateční.

*

Mojave se protáhl mezerou mezi rozpadajícími se ploty zahrad rodinných domů. Pohyboval se hbitě, ale tiše a volil cestu tak, aby zanechal co nejméně stop. V dálce zaslechl výkřiky. Protivník už nejspíš objevil mrtvého. Musel ještě přidat, nebude to trvat dlouho a rozjedou velkou pátračku.
Prokličkoval mezi chátrajícími domy a polorozpadlými ploty, minul nějakou kůlnu, až se dostal k pekelnému řezu. Budovy tu stály rozpolcené, některým chyběla velká část, jiným jen jedna obvodová zeď, ale vše bylo odděleno naprosto čistým řezem. Vypadaly jako z jedné strany otevřené domečky pro panenky, jenže tady byly rozpolcené i kusy nábytku, koberce, schodiště… a druhá část zmizela při Prolnutí kdesi v jiné dimenzi.
A za tímhle neviditelným drastickým předělem, který kdysi rozerval nejen pozemský povrch a ekosystém, ale i lidskou civilizaci, začínal cizí svět, který tu katastrofa zanechala. Říkalo se mu různě, ale nejčastěji penetrit nebo prolnutiny. A obecně se o celém území, zahrnujícím původní i nové prostředí, mimo prořídlým lidstvem ovládané prostory, mluvilo jako o pustinách.
Penetrit se od pozemského prostředí až zase tolik nelišil. Opanovala ho sice divoká krajina, jakou bylo v srdci Evropy za starých časů před katastrofou možné spatřit už jen zřídka, ale přesto jí očividně podobná.
Tady původně stálo jeho město.
Zamířil na jednu ze svých stezek. Poslední tři roky tu neúnavně křižoval, a tak věřil, že se v penetritu banditům ztratí.
Zvuk rychlých kroků a hekavých nádechů k němu dolehl z mlhy směrem od zbytků zástavby předměstí. Prozradily prchající ženu na pokraji sil. Stébly na okraji penetritu plesklo několik projektilů za zvuků nepříliš vzdálených výstřelů.
Žena vyběhla zpoza rohu a snažila se krýt za pekelným řezem rozetnutou budovou. Ocitla se přímo před ním. Když ho spatřila, se zaúpěním padla na kolena, po kterých mu dojela vlhkou trávou a mazlavou hlínou pod nohy. Rukama máchla v gestu naprosté rezignace a z rozkroku se jí po kalhotách šířila mokrá skvrna.
Popadl ji za bundu a zvedl ze země, strčil ji před sebou na stezku a rukou stlačil dolů, aby se sklonila pod úroveň vrcholků stébel dlouhé trávy. V šoku nekladla žádný odpor. Pak obětoval jednu plastovou láhev vody a mrštil jí do porostu. Láhev ještě chvíli poskakovala a pohybovala s trávou, takže se bezprizoři hned vydali tím směrem.
Mojave zatím tlačil ženu téměř po čtyřech v tunelu ze stébel, která se nad nimi spojovala. Vychozená stezka jim hodně zjednodušovala pohyb, byť se stále pohybovali paralelně s bezprizory. Na prvním křížení s dalšími pěšinami se vydali směrem od pronásledovatelů.

*

„Já už nemůžu,“ zakňourala žena.
„Ještě kousek,“ zavrčel, to se ale před nimi porost rozestoupil a odhalil ostré skalisko trčící z půdy. Mojave se opatrně přizvedl, aby si zkontroloval, že jim mlha stále poskytuje krytí.
Vmáčkl se mezi kameny a vtáhl za sebou i ji. Uvnitř byl malý nerovný prostor kolem vyvěrajícího pramene. Mojave odtud nejednou bral vodu, přestože byl na instruktáži varován, aby to nedělal, protože doposud nikdo pořádně nezkoumal, co všechno voda cizího prostředí obsahuje. On zastával názor, že za kontaminované se dají považovat všechny zdroje vody v terénu a když je měl, používal alespoň tablety na její čištění.
„Takže co?“ zachraptěla žena, když se svezla na kamennou římsu.
„Co jako?“
„No, nevyfouknuls mě kámošům jen tak. Takže, co po mně chceš?“
Mojave se na ni zaskočeně podíval.
„Nejsem jeden z nich.“
„No a kdo teda jseš?“
„Pohodář se zvláštním statusem.“
„Pohodář, jo?!“
Mojave se podíval na své ruce a vestu, na něž ukázala rukou. Krev bezprizora ve vysoké vlhkosti a chladu ještě nezaschla, uvědomil si, že bude mít i celý obličej rudý, nebo teď už spíš hnědočervený.
„Ten se mi taky posmíval,“ pokrčil rameny.
Kupodivu to vzala jako vtip a usmála se. Sice trochu napjatě, s cukajícími koutky úst, ale byl to úsměv.
„Takže Pohodář. A jméno?“
„Mojmír, ale říkají mi Mojave, a jo, vyslovujou to přesně takhle. Vlastně ani nevím proč, nebo kdo s tím přišel. Co ty?“
„Doroty, ale komolili to na Dorty, tak jsem si z toho udělala obchodní značku. Šli jsme z jednoho hradiště do tvrze, když nás přepadli. Tři chlapy, co byli se mnou, zabili. Jeden byl po přestřelce zraněný, dodělali ho a pak je vyvrhli a usekli jim hlavy jako zvěři.“
„Hm, proto neměli za prdelí nasupený pronásledovatele,“ přikývnul zasmušile. „Ehm, bohužel, tvoji přátelé jim poslouží jako čerstvý maso. Hlavy nechtěj, mozky nežerou, bojí se kuru-kuru.“
„To je co?“
„Lidská obdoba nemoci šílených krav.“
„Jsme tady v bezpečí?“
„Dočasně jo. Dovedu tě na kraj penetritu, tak aby nezachytili tvoje stopy, a můžeš jít do tvrze.“
„Já tam netrefím. Sama tam ani nedojdu.“
Mojave chvíli přemýšlel, přičemž pohledem zkoumal okolí skrze pukliny ve skále a mezerami mezi kameny.
„Vzhledem k tomu, že podmínkou mýho působení tady je, že budu monitorovat i široký okolí ztracenýho města, tak tě do tvrze dovedu a cestou udělám nějaký měření.“
„V čem tady jakože teda působíš?“
„Proměřuju čapko, časoprostorový kontinuum, a hledám možný události, trhliny v něm, kterýma by se třeba dalo dostat na druhou stranu.“
„To jsou jen pohádky. Nikam se nedostaneš. I ty slavný Lovci událostí jsou jen báchorka, aby měli lidi naději. Všechno, co zmizelo, je pryč a lidi jsou mrtví.“
„Tohle město… žil jsem tady, vzalo mi to ženu a syna. A já se za nima dostanu.“
„Každej, koho znám, tenkrát někoho ztratil,“ podotkla už s mnohem menší razancí. „Navíc, Moji, je to deset let!“
„Já se setkal osobně s Lovci událostí. S Balchovou i Hromadou a jejich lidma. Od nich mám vybavení a zvláštní status, Balchová mi ho zařídila.“
„Jakej zvláštní status?“
„Normálně jsou Pohodáři, PHD, průzkumný hlídky domobrany, složený z dobrovolníků, co se nárazově vydávaj na proměření nahlášených anomálií a zase se vrací do tvrzí a městorů, aby dělali svou civilní práci. Proto Pohodáři, jakože žádná velká dřina ani nebezpečí, jako mají třeba vrtulníkáři, co zásobujou tvrze a hradiště, a taky hlídky dálkovýho průzkumu nebo úderný oddíly domobrany a armády, co jdou po bezprizorech v pustinách. Já jsem celoročně venku, dostávám příděly vody, jídla a vybavení a za to musím odvést požadovanou práci. A ve volným čase můžu křižovat prostorem ztracenýho města a hledat události na vlastní pěst.“
„Je to pitomost, kdyby něco takovýho bylo, už tam dávno jsme nebo někoho přivedli sem!“
„Balchová s Hromadou tam byli a ztratili tam parťáka. A přivedli nějakou holčičku. Události se prostě jen otvírají a zavírají naprosto nečekaně. Proto se čapko proměřuje a shromaždujou se data, aby se v tom našel nějakej smysl a dokázaly se předpovědět.“
„Tohle ti nedlabu,“ odfrkla pochybovačně Dorty.
„Já po tobě nechci, abys mi věřila. Dej se do kupy a jdeme do tvrze, to je všechno. A pokud možno, nesežer mi toho moc z přídělů, spoustu jsem toho musel nechat tam a nejspíš o to přijdu.“

*

Začalo sněžit. Z nebe se snášely obrovské chomáče mokrého špinavého sněhu. Roztáté vločky na jazyku chutnaly slaně. Prý to bylo tím, že se při katastrofě dostala do atmosféry spousta mořské vody z obou stran. Klimatologům z dob před katastrofou, úzkostlivě sledujícím každý parametr měnícího se globálního klima Země, by při pohledu na dnešní data praskla hlava. Asi proto žádní nejsou.
Dostali se do porostu pokroucených nízkých stromů s košatými korunami, tvořenými převážně tenkými větévkami bez listí. Dorty si vyvrtnula kotník a už sotva šla. Mojave jí pokynul, aby si sedla na jeden z kmenů klenoucích se téměř vodorovně těsně nad zemí.
Ošetřil jí vyvrtnutý kotník. Když balil lékárničku do taktické vesty, ozvalo se z mlhy „cink“. Oba ztuhli.
Mojave ukázal Dorty, aby si lehla na zem a sám se položil vedle ní. Ještě že měl zbraň nataženou, protože ten zvuk v mlze, která výborně vede zvuk, zněl jako gong.
Jejich pronásledovatelé se z mlhy vynořili téměř neslyšně. Upozornilo na ně pouze to cinknutí karabiny z postroje o zbraň. Vůbec tomu nevěnovali pozornost, což svědčilo o tom, že nemají ponětí, jak blízko pronásledovaným jsou.
Mojave sledoval siluety blížící se porostem vysoké trávy prorůstající lesem. Přichystal si zbraň a několikrát se zhluboka nadechl.
Pak se vztyčil v kleče na jednom koleni. První z bezprizorů byl jen pět metrů od něho, dvě kulky do hlavy ho odhodily vzad se sprškou krve. Mojave se bleskově otočil k druhému a na vzdálenost tak osmi metrů mu vypálil ránu do hrudi.
Pak se mu osmapadesátka zasekla.
Naučeným pohybem vyhodil náboj a přebil, aniž by spustil oči z protivníka. Ten zavrávoral a téměř upadl, ale neprůstřelná vesta nejspíš zastavila i 7,62 projektil, ač musel způsobit přinejmenším zlomeninu hrudní kosti a pořádnou podlitinu. Bezprizor se i přes bolestivé zranění na něho snažil namířit svou útočnou pušku.
Mojave ucítil škubnutí na boku a ve stejný okamžik, kdy stiskl spoušť, se přidal výstřel z jeho osobního Phantomu. Bezprizor se poroučel k zemi.
„Měl jsem to pod kontrolou,“ oznámil šeptem Mojave, když strhl Dorty k zemi.
„To já jen abych se zapojila,“ zavrněla jako rozdováděná kočka.
Její hlas téměř zanikl v praskotu palby. Kluky svištěly jen těsně nad nimi, kolem létaly třísky a hlína.
„K čertu, kolik těch hajzlů je?“ zasyčel. Z kapsy vytáhl nevelký granát s výrazně segmentovaným tělem.
„Teď se vpij do země, kotě!“
Vytrhl pojistku a mrštil jím proti záplavě svištících kulek. Vzdálenost protivníků jen odhadoval, ale když třeskl výbuch, vystřídal palbu řev raněných a po chvíli výstřely ukončující jejich agonii.
Mojave podpíral Dorty a snažil se ji tlačit kupředu, ale kličkování mezi stromy je zpomalovalo. Náskok, který získali, nestál za moc. Netrvalo to dlouho a zaslechli, jak pronásledovatelé spěchají porostem nedaleko za nimi.
Mojave se zastavil.
„Máš ještě nějakej granát?“ zeptala se Dorty. „Nebo nás oba zastřel, já to sama nedokážu, ale nechci se jim dostat do pracek. Po tomhle s námi udělají strašný věci!“
„Ale hovno. Hele, jsou nasraný a na lovu, pronásledují kořist. Sice je už překvapila, ale počítaj s tím, že před nima prchá. Jdeme proti nim. Posuneme moment překvapení o level vejš! Střílet ti jde!“
„To se mi líbí,“ zachichotala se trochu hystericky. „Ale kdyby něco, tak to pro mě udělej, jo!?“
Zavěsila se do něho a vykročili vstříc nepříteli…
…v tom je sevřel chlad, od úst jim stoupla pára a kolem se rozvířily ledové krystalky tvořící drobné jehličky. Tráva pomrzla a v několika loužích v dohledu před očima tuhla voda v led…
…a najednou stáli na šedivé křižovatce, uprostřed zástavby zchátralých domů s černými obdélníky oken, vchody s rozpadlými dveřmi a vysklenými výlohami ochodů v přízemí. Do nosu je udeřily pachy opuštěného města.
„Tys… to dokázal!“ hlesla Dorty.

*

Mojave se chvíli zaraženě rozhlížel a pak popadl Dorty za ruku a odvlekl ji pryč z volného prostoru, aby se ukryli za sloupy podloubí bývalého obchoďáku.
„Co se děje?“
„Kdykoli sem můžou vrazit za náma!“
Ani to nedořekl a na křižovatce se objevila trojice pronásledovatelů. Nehodlal jim vůbec dát šanci se rozkoukat a napral do nich celý zbytek zásobníku. Neprůstřelné vesty jim byly k ničemu. Výstřely práskaly do ticha města jako burácení hromu a zástavba nesla jejich zvuk do dálky, aby ho tu a tam vracela ozvěnou.
Pár minut počkal, jestli se neobjeví někdo další a pak zašátral ve vestě, jakoby si právě na něco vzpomněl. Vytáhl přístroj velikosti a vzezření předpotopního mobilního telefonu a stisknutím tlačítka rozsvítil obrazovku. Pak si úlevně oddechl.
„Co?“ kývla na tu věc Dorty.
„Monitorer od Lovců událostí. Naštěstí byl celou dobu zapnutej, jenom jsem ztišil zvuk alarmu, aby mě neprozradil, když jsem se snažil vypařit. Tyhle údaje budou mít pro Balchovou obrovskou cenu.“
„Co když nenajdeme cestu zpátky?“
„Najdeme.“
„Jak dlouho jsi ji hledal sem? Co když zase zmizí a my tu uvízneme? Říkals, že se to otvírá a zavírá…“
„I na ženskou dost žvaníš!“
Mojave ji postrčil do uličky vedle obchoďáku.
„Kam jdeme?“
„Ke mně domů.“
„Vezmeš mě k sobě domů?“
„Odtamad začnu hledat svou rodinu.“
„Co když… No jo, já vím, někdy je dobrý jistý věci nevyslovit!“
„Vůbec sklapnout.“

*

„Mami, maminko!“
Plačtivá tichá slova.
Žádné volání o pomoc nebo hlasité naříkání, jen tichá modlitba k nejbližší bytosti, která přivedla na svět, zahrnula láskou a chránila, seč jí síly stačily. A teď je pryč.
Dívenka ležela uprostřed ulice zanesené hlínou, ze které rašil plevel. Stočená do klubíčka opakovala svou mantru se zavřenýma očima. Mojave, ukrytý za sesutou zdí, jí odhadoval tak osm let, možná míň, jestli se na ní projevilo strádání.
„Je to léčka,“ řekla nezúčastněným tónem Dorty.
„Myslíš na zdejší bezprizory?“
  „Podle toho, jak to tady vypadá, tak to tady může bejt klidně doba kamenná nebo v lepším nějaká ta železná. Boj o holej život nedělá lidi galantní. No, a když jsme začali uvádět na pravou míru zkazky a pověsti o událostech a druhý straně, tak nezapomínej na báchorky o penetrátorech.“
„Obludy, co přicházej z druhý strany lovit lidi,“ zašeptal si pro sebe Mojave a pomalu vyklouzl z úkrytu. Udělal několik kroků ulicí směrem k dívce, osmapadesátku držel připravenou k palbě od boku a doufal, že když ji bude potřebovat, tak se zase nezasekne.
„Hele, ty nejsou skutečný, že ne!?“ hlesla za ním Dorty.
„Lovci událostí nějaký nafotili fotopastma…,“ šeptl přes rameno a bylo mu vcelku jedno, jestli ho Dorty slyší, nebo ne. K dívence mu zbývalo pár metrů, dokonce už ho spatřila a udiveně na něho vykulila oči. Jinak se nehýbala, vypadala jako ochrnutá. „Snad dokonce ty události dokážou vycejtit a chodit skrz ně sem a tam.“
„Nevypadali náhodou nějak takhle?“ ozvala se Dorty hned vedle něho.
Mojave se otočil a uprostřed cesty spatřil obrovského tvora. Statné tělo s protáhlým krkem zakončeným mohutnou hlavou, na dvojici silných pštrosích nohou připomínalo druhohorního karnivorního dinosaura. Opeření ani mohutný zobák by nemusely být nic proti tomu, ale tenhle tvor měl křídla. Určitě ho neunesla v letu, ale vykazovala všechny jejich znaky. Tvor je měl sepnutá pod krkem, kde se mu proplétaly krátké odrápené prsty vyrůstající v místě známém u pozemských ptáků jako křídelní zápěstí s prvním prstem. Vypadal, jakoby se modlil.
Možná za dnešní oběd.
„Mrzí mě to,“ rozplakala se dívenka.
„A copak, beruško?“
„Neměli jste za mnou chodit. Udělali to schválně, aby vás nalákali. Zloptáci tohle dělají, copak to nevíte!?“
„No, to nevíme!“
„No jasně. Hned, jak slyšeli rámus, věděli, že je ve městě někdo cizí a začali chystat past! Loví lidi a krmí s nimi svoje holata!“
Z druhé strany se mezi domy objevila dvojice zloptáků snad ještě větších než ten, kterého měli za sebou.
„Potřebujou dostat nakládačku!“ odtušil Mojave.
Otočil se a zamířil tomu za sebou na hlavu. Zlopták se k němu nevzrušeně blížil, jen ji zvědavě natáčel ze strany na stranu. Zapraskala dávka a lebka potvory se rozprskla na všechny strany. Bezhlavé tělo vyskočilo do vzduchu a vyrazilo vstříc těm druhým zloptákům, přičemž lidi málem porazilo a jen tak tak, že nešláplo na dívenku. Vzápětí se odrazilo o orezlý označník zastávky MHD, ale běželo dál. Z pahýlu krku stříkala krev na všechny strany.
„Ujel mu autobus, úplně z toho ztratil hlavu,“ pokusil se o vtip Mojave.
„Co je to autobus?“ vzdychla dívka.
„Tak nic,“ Mojave vzal dívku do náruče, připadala mu jako z gumy, tak doufal, že jí nijak neublíží. „Dovedeš nás k vám domů?“
„Do tábora? Jo, snad tam trefím… ale musíme rychle. Přijdou další, pěkně jste je nasrali!“
Dorty vyprskla smíchy, ale pak se otočila do ulice, aby si zkontrolovala, kde potvory jsou. Na nedalekém nároží trhali svého bezhlavého kumpána a při tom vydávali hlasité krákavé zvuky. Nebylo potřeba vysvětlování, aby pochopila, že volají další.
Dívenka jim ukazovala cestu uličkami, z nichž většinu Mojave dobře znal. A tady, kdyby teď odbočili, sešli podle zchátralé budovy kulturáku, kolem naplaveninami zaneseného a náletem zarostlého hřiště, ocitli by se na jejich sídlišti. První ulice, druhý panelák, levý vchod, chodba, co je trochu cítit po omítce a v prvním patře dveře ozdobené košíčkem aranžovaných umělých květin…
„Už jsme tu,“ špitla dívka a vrátila Mojaveho do reality.
Naproti jim vyšlo několik mužů v plátovaných zbrojích, ozbrojených převážně bodnými a sečnými zbraněmi, i když u jednoho Mojave spatřil na rameni zkrácenou brokovnici.
„Tak jsem se asi spletla,“ bekla Dorty, která se k němu spiklenecky naklonila, „nebude to doba železná, ale tak někde ranej středověk?!“
Muži se nezdržovali vyptáváním a hned je dotlačili za křídlo plechové brány, které se za nimi se skřípotem a praskáním zavřelo. Teprve pak došlo na zdvořilostní fráze za vydatné asistence mávajících zbraní.
Mojave jim trpělivě několikrát vysvětlil, kdo je, proč tu se svou spoluputující je a nevynechal ani to, koho už léta hledá. Viděl, že během živé konverzace se zdejšími bojovníky odběhlo několik menších dětí a postupně se vracely v doprovodu dalších osadníků. Nebo spíš táborníků. Táboritů?
Pak se shromážděním lidí protlačila žena, nejprve unikala jeho pozornosti, protože znovu opakoval svou historku dalšímu ozbrojenci, teď snad komusi výše postavenému. Teprve, když se natáhla k dívence, kterou stále držel v náručí a plačtivě na ni promluvila tím tak známým, a přece už skoro zapomenutým hlasem, Mojave na ni pohlédl.
„Misi! Miláčku!“
„Mami! Maminko!“
„Laduš?!“
Její tvář zračila únavu a napětí a ve vlasech spatřil sem tam nějaký ten šedivý. Na bradě drobnou jizvičku. Ale pořád byla krásná, jako když ji viděl naposledy… tenkrát, když se nad ni, spící, naklonil, aby jí dal ráno před odchodem z domu pusu na rozloučenou… zatraceně dlouhou a nedobrovolnou rozloučenou.
Zaraženě se na něho podívala, oči se jí rozšířily a zajiskřily, na tváři se na okamžik objevily dolíčky úsměvu. Ale ten záhy zmizel.
„Mojku,“ konstatovala posmutněle.
„To je tvoje? Tvoje dcera?“
Přikývla.
„Je zraněná… ochromená nebo co,“ blekl, protože se na víc nezmohl.
„Jo, to jim zloptáci dělají, takovým plynem, co vylučují ze žláz na hrudníku. Aby neutíkali, když na ně lákají další lidi do pasti. To přejde. Většinou.“
Zhluboka se nadechla, jakoby chtěla ještě něco říct, nakonec mu ale věnovala jen krátký pohled a odešla.
„Tohle na úplně šťastný shledání nevypadá,“ ozvala se vedle něho Dorty. Když se na ni úkosem podíval, zvedla ruce: „Já vím, sklapnout.“

*

„Tak jakou, Pohodáři?“
Dorty se opřela vedle Mojaveho o zábradlí balkonu městské radnice, kterou už budova nebyla, ale vlastně nikdy být nepřestala. Oba hleděli na to pro Mojaveho zvláštně blízké, ale přitom už dávno vzdálené panorama města.
„Slyšela jsem, že tě oškubali jako slepici.“
Přikývnul.
„Alespoň jsem je ukecal, aby mi nechali monitorer. Ale musel jsem lhát, že to má manuální a solární nabíjení. Kdyby věděli, co v tom je za baterie, tak mi je taky seberou, jako kvéry a veškerý vybavení, včetně potravin.“
„A co žena a kluk?“
„Jo, iluze mi vzali taky.“
„Tak vo co de, chlapáku, nedus to v sobě. Dorty to říct můžeš, je jako vrba.“
„Dokavad z ní někdo neudělá kolík do basy či čeho,“ popíchl Mojave. „Ehm… moje žena už dávno není moje žena… má tady vlastní život.“
„No, říkala jsem ti to, je to deset let!“
„A kluk se mnou nemluví. Prej pročs nepřišel dřív, daleko dřív?!“
„Viděla jsem ho, je to fešák. Po tátovi.“
„A tady nechtěj ani slyšet o nějakým procházení skrz události. Mají vlastní starosti, jak se každej den udržet naživu. Což jsem jim prej teďko pěkně ztížil, protože jsem rozdráždil zloptáky, a ti budou tábor atakovat o to víc.“
„Proč se nechtěj vrátit?“
„Údajně to je nejistý, riskantní, hledat po městě nestabilní události. Stačí, že ho čas od času prohledávají kvůli tomu, co by se jim mohlo hodit.“
„To by se mohlo spojit dohromady, ne?“
„Víš, myslím, že to je vo zdejších hlavounech. Tady maj moc nad vším, kdyby se vrátili zpátky, museli by zapadnout do něčeho mnohem propracovanějšího a už zaběhnutýho. Tam by se jim špatně získávalo postavení a výsady. Alespoň takovej to na mě dělá dojem.“
„Takže sis vypil kalich hořkosti až do dna, za všechny ty roky… Co budeš dělat dál?“
„V podstatě jsem se s nima dohodnul, že budu sólo prohledávat město a okolí, abych u toho mohl pátrat po událostech a nikoho vedle sebe neohrožoval. Když najdu, co se jim hodí, dostanu nějaký naturálie a přilepšení, když dotáhnu něco zvlášť hodnotnýho. Vlastně mi to pomohl protlačit Ladin novej, že jsem jim zachránil holku.“
„Jseš rozhodnutej vrátit se zpátky.“
„Jo, tady mě nic nedrží. Žena má někoho jinýho a další dvě děcka, kluk je samostatnej a na tátu spravedlivě nasranej tak, jak to umí jenom čerstvě dospělej chlap, kterej vidí svět svou vlastní optikou. A asi nejvíc jim prospěju, když data z monitoreru dostanu k Lovcům událostí. Když se pak jednou třeba otevřou průchodný události, každej si bude moct sám zvolit, kde chce žít. Hned tak to asi nebude, tak třeba časem trochu narovnám vztah se synem.“
„To zní jako dobrej plán.“
„Říkali, že sám venku, ve městě, nepřežiju ani tejden.“
„Nemusíš bejt sám. Docela nám to spolu šlapalo, ne?“
„Co motivuje tebe, strkat hlavu do oprátky… nebo spíš lízt zloptákovi do zobanu?“
„Lepší než někomu tady do zadku a do pelechu. Chci se vrátit domů a pokračovat v kariéře.“
Mojave se na ni překvapeně podíval.
„Cos to vlastně dělala?“
„Jsem,“ vyslovila s důrazem, „zpěvačka. Měli jsme kapelu a pořádali putovní představení.“
„Takže potulný pěvci?!“
„Putovní umělci, pitomče! Nedovedeš si představit, jak jsme byli populární a co nám to vynášelo. Sice pořád na cestách, ale slušně nás to živilo a nemuseli jsme se dřít. Tyhle nekulturní hovada o něco takovýho vůbec nestojej, navíc nemaj tucha o nějakých dalších táborech a na jednom fleku se tím neuživím.“
„Ale vás nakonec stejně dostali bezprizoři.“
„Protože kluci byli skvělí hudebníci, ale bojovníci na pytel! Vzájemně si můžem bejt prospěšný. Ty nás dostaneš domů a já nám tam pak zařídím živobytí a ty nás budeš chránit. A u toho můžeš pořád proměřovat to svý čapko, přesunů je u toho víc než dost a nic tě nebude držet na místě! Hele, byli jsme fakt dobrý, dávali jsme cover všeho, od Brontosaurů, přes Haničku Zagorovou, až po Nightwish!“
„No, to si teda dost dobře neumím představit. Navíc ani neumím hrát nebo zpívat!“
„Na zpívání a hraní si lidi seženeme. Já… bych chtěla, abych měla za zádama někoho… kdo by mě neopustil do posledního dechu. Někoho, kdo dokáže na svý blízký myslet ještě deset let po tom, co je podle všech ostatních nenávratně ztratil a je ochotnej kvůli nim udělat díru do světa a to doslova!“
„Hele, asi to zní náramně romanticky, ale než se k něčemu takovýmu propracujeme, bude kolem toho spousta sraček! A přežití není ani krapet zaručený.“
„Pro umění se musí leccos podstoupit.“
Pověsila se mu na rameno a dala mu pusu na tvář. Obrátil se k ní a políbil ji na ústa.
„Myslíš, že bys mě dokázal milovat stejně silně a zarputile, jako chránit?“ zeptala se.
„Řekněme, že jsme uzavřeli spojenectví, o lásce nic nepadlo,“ namítl.
„Jedno druhé nevylučuje,“ zavrněla medově.
„Komplikuje,“ povzdechl si.

Autor: Petr Klepal
Název: Kalich hořkosti
Ilustrace: Petr Klepal
Sarden 2021
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Petr Klepal
První sci-fi literární pokusy napsal už někdy na základce, ale soutěží se účastní od roku 2006. Od té doby se mu prostřednictvím povídek podařilo vystavět několik světů, ke kterým se rád vrací a přidává do nich další příběhy. To je i případ Kalichu hořkosti, který volně navazuje na svět z Přízraků v pustinách, ze sborníku Čas šelmy. V literární soutěži Vidoucí se umístila na 16. místě povídka Čas zázraků, která sem také spadá.
Dalším takovým rozvinutým světem je boršanská služebna VB s náčelníkem Jendou Hoffmanem, který za "totáče" řeší peripetie při setkáních s různými anomáliemi a nadpřirozenem.
Petr si občas ke svým dílkům nakreslí i ilustraci a sic pomalým tempem, z důvodu vytíženosti, ale plynule, přidává panely do komixu o Pohodářích, který patří do stejného světa jako Kalich hořkosti.
Doma si za vitrínou opatruje čtyři Stříbřitělesklé halmochromy, Vidoucího a Zlatou zebru.