česká fantastika

Zuzana Strachotová není v žánru sci-fi žádným ořezávátkem a že umí skutečně výborně psát, ukázala už ve svém debutu Devět dní. Její nová kniha Vypůjčený čas je začátkem nové série a pracujíce se zdánlivě jednoduchou premisou známou z mnoha sci-fi filmů a seriálů. Ať už se z dlouhého spánku ve stázi probudí nejnebezpečnější zločinec na světě, nebo dredatý floutek se zálibou v chilli a čatní či zdánlivě křehká dívka trpící nevyléčitelnou nemocí, zdálo by se, že na toto téma není už moc co vymýšlet.

To, že elfové nejsou jen samé sluníčko, mír a láska, nám ukázalo mnoho autorů. Ať už vezmeme Salvatoreho Drizzte, temné elfy v Marvelu, Total War, Elden Scrolls, Warhammeru nebo ve strategii Heroes of Might and Magic VII. Všude tam jsou vyobrazováni jako bytosti s tmavou nebo naopak velmi světlou až bílou pletí, tmavými vlasy a nejlépe fialovýma očima. Obvykle mají rádi tmu a pohybují se v podzemí nebo jeskyních. Aby toho nebylo málo, tak většinou to jsou záporáci, v tom lepším případě antihrdinové. Do tohoto pěkného, úhledného a mírně emo balíčku letos přihodila svůj pohled i česká autorka Marie Domská.

Pražský rodák Tomáš Petrásek debutoval novelou Poslední hlídka, k níž se později přidaly povídky Tvůrci, Bensonové efekt, Svit dvou tun, Plout nevídanou pouští a Stvořitel. Do románových vod zabrousil letos poprvé, a že rozhodně není žádný troškař, ukazuje i na ohromném rozsahu o více než sedm set stran.

Nikol Wolfová nás již potřetí zve do drsného světa v době střetu pohanské a křesťanské kultury. Tentokrát se však příběh posunul a my stojíme na pokraji války.

Město. Domov, zároveň nebezpečí. Tajuplný spletenec nesourodých ulic a útočiště pochybných existencí. Představivost nám dává bezbřehé možnosti vnímat a budovat města dle vlastní fantazie (alespoň na papíře), bylo by proto zvláštní – možná až divné – kdyby toho v mysteriózně-fantastických povídkách nebylo využito.

V životě máme jen málo jistot. Vycházející slunce, daňové přiznání, smrt… letos se k tomu smutně krátkému výčtu přidala ještě jedna, poměrně optimistická. Po deseti letech opět vychází Bez slitování Miroslava Žambocha, s touto pravidelností již podruhé. Takže mladší generace dychtící po výtisku opět může zpívat gloria a tentokrát bez žádného ale nebo kdyby.

Bruntálského řezníka Františka Kotletu, literárně epického hráče se smrtí, není třeba čtenářům Sardenu představovat.
Ani jeho opus magnum, čtyřdílnou sérii Spad, díky níž si vysloužil podezření z věšteckých schopností a předvídání budoucnosti.

Vážené čtenáře této recenze raději dopředu upozorňuji, že vzhledem k tomu, že se jedná o souborné vydání, obsahuje text mnohé spoilery.
Čtěte tedy na vlastní nebezpečí!