UKÁZKA: Jakub Hoza, Do pekla a zpět

Strašák není jen bubák z pohádek, ale také volací heslo jednoho z nejlepších vládních zabijáků. Každý má ale svoje meze, obzvláště když dojde na sebevražedné úkoly. Rozkaz zní však jasně – zachránit nedobrovolného trosečníka z nejdrsnějšího vězení uprostřed Orlických hor.

Tohle je útěk z New Yorku verze maso a krev…

Dejte trestancům zdání svobody a promění se v bestie. Když to samé poskytnete psychopatům, o další noční můru máme postaráno my všichni. Ne že by si Strašák stěžoval na poměry věznice ohraničené vrcholy Jelenka a Koruna – sám má natolik rozhozený morální kompas, že se nemusí zabývat podružnostmi, jako je cena lidského života.

Rychle dovnitř, rychle ven a doufat, že všechny orgány zůstanou na svém místě, to je oč tu běží. Jenže peklo, jaké skrývá vězení přezdívané New York, udělá dojem i na toho nejotrlejšího borce. Přičemž kanibalismus je pouhá špička ledovce…

Fascinace Jakuba Hozy lidskou krutostí se táhne jako červená nit celým jeho dílem, tentokrát ovšem překročil snad všechna nepsaná pravidla splatterpunkové literatury. Adrenalinová jízda Do pekla a zpět se nese v duchu toho nejlepšího od Jiřího Kulhánka, Štěpána Kopřivy a Františka Kotlety, zároveň si však ponechává nezaměnitelný charakter filmové akční produkce osmdesátých let a nebojí se to přiznat.

Anotace:
Zřídit autonomní zónu, která funguje jako věznice pro ty nejdrsnější recidivisty, se může jevit jako dobrý nápad. I v roce 2028. Horší je, když vás pošlou, abyste z takového místa někoho vytáhli ven.
Zvlášť když jste vládní zabiják známý pod jménem Strašák a úkoly jako záchranné operace obvykle nemáte v popisu práce. Navíc se přitom zapletete do hry tajných služeb, kde je každý postradatelný. A nejvíc ze všech právě vy.
Povznášející dobrodružství, hrdinské činy, čestní muži větší než sám život… Ani náhodou! Tohle na stránkách této knihy skutečně nenajdete.
Připravte se na brutální násilí, zrádné agenty, psychopaty, kanibaly a větší než malé množství krve.

UKÁZKA Z KNIHY

Tak na tohle jsem už moc starej, pomyslel jsem si kysele. Rudý majáček nad našimi hlavami začal blikat. Podlaha se mi klepala pod nohama jako šílený myšohryz.
Nákladní prostor dopravního letadla měl omlácené stěny s otrhanou izolací, pod kterou se táhla kabeláž. Taky se klepaly. Co jiného mohl člověk čekat od prastaré vězeňské casy… Tedy vyřazeného armádního letadla, do kterého už odmítali vlézt i vojáci. Bachaři zjevně ne.
Ze dveří, které bachaři otevřeli, svištěl ledový vzduch. Vlastně to byla po zápachu strachu mých kolegů muklů příjemná změna. Celkem dvanáct nadbytečných, které se chystali vyhodit z letadla.
Vyhodit i s padákem, samozřejmě, protože až tak drsná zase naše slepá spravedlnost nebyla. Však už jsme do letadla nastupovali s pěkně utaženými popruhy batohů pro nesebevražedné skokany. Pravda, padáky za moc nestály. Říkalo se jim kalouskáče. Kdyby se někomu z nás neotevřel, nikdo by si kvůli tomu žíly netrhal. Možná by to někteří z nás skokanů i uvítali.
Mezi mukly jsem vlastně nijak zvlášť nevyčníval. Jsem o něco málo vyšší než střední výšky, ramena o něco málo širší než střední šířky. Štíhlý, ale spíš atlet než lamželezo. Vlasy tak tmavého odstínu blond, že si je občas pletou s hnědými. Aspoň že ten můj ksicht ženy považují za pohledný.
My šťastní jsme měli na sobě obligátní oranžové uniformy (asi aby nás nepřehlédl uvítací výbor na místě určení) a plastovými páskami svázané ruce v zápěstí.
Strážní nám zrovinka přicvakli karabiny na popruzích otevírajících padáky. Školením seskoků se nikdo u muklů na odpis neobtěžoval. Tentokrát aspoň nebyl nikdo z nich tak pitomý, aby vyskočil ještě předtím, než mu karabinu připnuli. I o takových případech jsem už slyšel.
Strážní sice měli jen obušky, žádné střelné zbraně, ale také měli na hlavách plynové masky. Kdybychom my nedobrovolní paragáni dělali potíže, ze zajištěné pilotní kabiny by nám sem okamžitě foukli nervák. Pak bychom vyskočili dobrovolně. I bez padáku. A s dveřma, když by byly zavřené.

* * *

Co se mých kolegů týkalo, přerostlý gentleman s vyholenou šišatou hlavou, ne nepodobnou bramboře, který na mě co chvíli vrhal poněkud ustrašené pohledy, byl můj spoluvězeň z uplynulého dne. Když jsem dorazil do cely, tak mi hned poskytl tradiční tutorial. Standardní kecy jako: „Odteď mi budeš dělat čubu… tenhle hajzl patří mně… a bla, bla, bla, bla.“
Hlavu jsem mu – v rámci preventivního zchlazení – do toho JEHO hajzlu nacpal a nechal ho tak čtyři minuty vydýchat. Improvizovaný hygienický zákrok z něj opláchl asertivitu i chuť si povídat, což mi vyhovovalo.
Přezdíval jsem mu Pyčus. S tvrdým y, protože si hrál na tvrďáka.
Dredatému rastamanovi, který vypadal tak trochu jako palma, jsem pro změnu říkal Levák Bob.
Dalším jsem se přezdívky dávat neobtěžoval. Prostě na střídačku blbci a debilové. To, že mé označení je akurátní, bylo zřejmé už z toho, že se nechali chytit.
No, asi si teď říkáte, že na to, že mám na sobě ten samý oranžový mundúr, si tady dost honím triko. Jenže já jsem byl vězeň jen naoko. Vlastně jsem byl něco jako – brrrr – tajný agent.

* * *

Jak jsem tam tak stál v oranžové uniformě a nad hlavou mi zhasínalo a zase se rozsvěcelo červené světlo, měl jsem takový pocit, že tohle bude ten největší průser, do jakého jsem se kdy měl tu pochybnou čest namočit.
V interkomu zaprskalo.
„Čas vyklopit mukly expresním výtahem do pekla.“
Levák Bob se začal strachy třást přesně v protifázi ke zbytku letadla, takže se jevil jako jediný stabilní bod na palubě.
Šel jako první.
Bachaři měli ve vystrkávání vězňů praxi, tudíž to běželo jako na drátkách. Bob nestačil ani kváknout, a už svištěl. Další se trochu zpěčoval, a tak mu pomohli kopancem.
Pyčus se nebránil, byl strachem ztuhlý jako žehlicí prkno. Já šel hned po něm.
Ven do slunce západu jsem vyskočil s tradičním výkřikem: „Geronimo!“
Jako vždycky jsem měl nutkání ohlédnout se, jestli se neobjeví ve výlezu a nezařve: „Tady jsem!“ Ale odolal jsem. Koneckonců, dole pode mnou bylo Apačů v rezervaci hafo. On totiž Apač znamenal v jazyce okolních kmenů nepřítel, takže to přirovnání sedělo dokonale.

* * *

Látka pleskala, vítr mě ostrými jehličkami bodal do tváře a hrozil, že mi utrhne uši. Nebo ze mě doživotně udělá ušatý torpédo. Zkrátka rutina.
Skákání z letadla pro mě nebyla žádná novinka, ale na druhou stranu to bývalo zpravidla s dosti kvalitnějším vybavením. Jo, a taky jsem samozřejmě mohl seskok řídit, což se spoutanýma rukama moc nejde. Na tom se dalo zapracovat, ale ne hned.
Co nejrychleji jsem se v pádu srovnal. Žádný zázrak, ale trochu se mi zadařilo. Hlavně šlo o to neroztočit se a nezamotat se do padákového řemene. Taková kravinka, a člověka to může pořezat, uškrtit nebo mu rovnou urvat hlavu.
Ucítil jsem škubnutí řemene. Padák se rozbalil a vystřelil mě k nebesům. Tedy, ve skutečnosti jen zbrzdil pád. Pocit stoupání byl smysly klamající iluzí. Což by ovšem měl někdo vysvětlit mým vnitřnostem. V důsledku přetížení se pokoušely zůstat v pohybu a opustit mou tělesnou schránku spodem.
Přitáhl jsem nohy k hrudi. Pomalu, abych se nerozhoupal. Ruce jsem natáhl k malé kapsičce na vězeňském mundúru v oblasti kotníku. Prsty pravé ruky jsem sevřel plátěnou záklopku a odtrhl suchý zip. Hmátl jsem dovnitř a našel plastový obdélník. Sevřel jsem ho prsty. A dal jsem si záležet na tom, aby to bylo pevně, přestože se mi přitom záda bolestivě napínala.
Pokud by mi snad vyklouzl, byl bych v háji. Tedy, asi ne úplně, ale každopádně by to pár věcí zkomplikovalo.
Přitáhl jsem ruce zpátky k tělu a s úlevou povolil nohy.
Ta plastová kartička o rozměrech čtyři na deset centimetrů měla na kraji jedné z delších stran výřez. Uvnitř výřezu byla tenká, ale ostrá čepel. Něco jako ty specializované nože na pásy aut pro případ nehody. Bachaři to považovali za dost bezpečné. I kdyby se k tomu někdo z muklů dostal už v letadle, podřezat jste tím nikoho nemohli. Leda tak zkusit mu ukrouhat prst, ale to by bylo na dlouho a přes kost se stejně dostat nedalo.
Teorie byla, že se tímto bazmekem zbaví vězni dole na zemi pout. Na rovinu, poslat TAM někoho s pouty na rukou… takové svině nebyli ani ti, co měli tohle zařízení na starosti.
Teď trochu šikovnosti… natočit nástroj tak, aby výřez zapadl na plastovou pásku na zápěstích. A pižlat. Malými pohyby. Na větší jsem neměl místo.
Lup – a měl jsem volné ruce. Ta vymyšlenost fungovala lépe, než jsem čekal.
Pustil jsem už nepotřebný kousek plastu a oceli, spěšně se chytil padákových lan a začal seskok řídit. Bylo to akorát včas. Seskoková výška byla zatraceně malá.

* * *

Řízení nic moc, ale nakonec se mi povedlo doskočit na malou paseku. Dost nerad bych uvízl na stromě a byl tak vydán na milost a nemilost místním. Informací jsem neměl mnoho, na to byl New York příliš světem sám pro sebe, ale pochyboval jsem, že by osazenstvo proslulo právě milosrdenstvím.
Měkce jsem při doskoku zapružil a spěšně jsem začal stahovat a rolovat padák. Při seskoku ani při letmém obhlédnutí okolí jsem sice nikoho neviděl, ale s nápadností to bylo lepší nepřehánět. Navíc jsem měl na sobě pořád tu podělanou oranžovou kombinézu, která přímo svítila do prodlužujících se stínů.
S balíkem padákové látky v náručí jsem se tedy stáhl pod stromy a padák jsem nacpal pod kmen jednoho z padlých velikánů.
Chvilku jsem s tím váhal. Hádal jsem, že padákové hedvábí by se dalo jako jeden z mála dostupných zdrojů látky výhodně střelit. Jenže kdo by se s tím tahal? Kromě toho jsem s nutností barterového obchodu počítal a vzal jsem s sebou platidlo, které by mělo na místní platit ještě víc.
Tak, šup s oranžovou dolů. Pod ní jsem měl notně ošoupanou outdoorovou bundu s mnoha kapsami a podobně odřené staré vojenské kalhoty se středoevropským maskovacím vzorem.
Než si mě vytáhli na tuhle fajnovou prácičku, strávil jsem celej podělanej měsíc v podělaný kolumbijský džungli, kde jsem hledal podělaný drogový laborky, a především naháněl jejich podělaný provozovatele. Jo, některý z nich byli vážně podělaný, když jsem je dopadl a oni pochopili, jak to bude dál. Živil jsem se tam, čím se dalo. Kdo nezkusil velké masité červy zpod kůry, jako by nebyl.
Tak, touhle dobou už vám asi došlo, co jsem vlastně zač. Eufemisticky řečeno armádní specialista na černé operace. Řečeno natvrdo, státní zabiják. Moje kódové označení je Strašák, a je více než zasloužené.

* * *

Krátce jsem ohmatal vybavení. Dýka se začerněnou čepelí v pouz­ dru na opasku pěkně v dosahu pravačky. Na druhé straně karambit pro levačku. Plochá pouzdra z nepromokavé látky vyvázaná ke stehnům a obdobné, ale větší pouzdro na zádech. Pod vězeňskou kombinézou nebylo nic z toho vidět. Akorát jsem se díky tomu mohl zbláznit, když jsem tahal kreditku k poutům z konce nohavice.
Jako kontrola to prozatím bude muset stačit. Měl bych se urychleně přesunout jinam. Co jsem pochopil, na přijímání nováčků tu měli vlastní zaběhané rituály. A proti nim byl přijímač do spolku Kapa Zetor Satan skutečně jen nevinnou dětskou zábavou.
Pod kmenem už nezbylo moc místa, ale po několika šťavnatých nadávkách jsem k padáku nacpal i oranžovou kombinézu, takže nebyla skoro vidět. Nedostatky maskování jsem odstranil nahrnutím tlejícího listí na strategická místa.
Spokojeně jsem pohlédl na své dílo. Jako bych tu nikdy nebyl. Nejvyšší čas pohnout se dál.

* * *

Pod stromy jsem se zhluboka nadechl. Tlející listí, vlhkost… a především děsná spousta kyslíku z fotosyntézy.
Hmm, zachytil jsem lehký závan vůně hub. Podvědomě jsem začal mírně slintat. Tenhle výlet bude mít možná i světlé stránky. Já prostě miluju lesy. Ty naše. Někdy přemýšlím o tom, že bych do lesů odešel.
Jenže tenhle vlak ujel kdysi dávno. Přesně v okamžiku, kdy jsem ve dvaceti kývl na pracovní nabídku. Ne, že bych měl zrovna na vybranou. Ta druhá část nabídky, které se obvykle říká „nebo“ (lidi si to nepřekvapivě často pletou s výhružkou), příliš lákavě nezněla.
Teď jsem byl rád za to, že po kůrovcové kalamitě se i sem, do Orlických hor, vrátily smíšené lesy. Říkejte si, co chcete, ale zálesničit ve smrkové monokultuře nemá vejšku. I zkušený traper si pak může připadat jako pěkný trapák.
Co mě čekalo, byla výživa z místních zdrojů. Jediné jídlo, které jsem měl u sebe, sestávalo z několika hypervýživných tyčinek konzistence dřevotřísky a chuti, ehm, řekněme směsi lisovaného okenního kytu a velbloudího trusu (vážně, na Středním východě jsem byl každou chvíli).
Mrkl jsem na maličký (extra odolný) zelený armádní palmtop. Srovnal jsem si na mapě svou polohu podle GPS a lehkým klusem se vydal na jihovýchod. Tam byl udávaný cíl.
Tedy spíš vodítko k cíli.
Spojení s velením jsem se ani nepokoušel navazovat. Jednak jsem jim neměl co říct a potom jsem nepochyboval o tom, že bedlivě sledují každý můj krok. Pokud by se jim snad něco nelíbilo, nebudou váhat mě zbuzerovat.

* * *

Sotva po třech minutách jsem se zastavil a našpicoval uši.
Tak se mi to nezdálo. Přes šustění listí a občasné křupnutí větvičky jsem skutečně zaslechl něčí hlas. A nedalo se říct, že by překypoval spokojeností.
Poté co jsem vylezl na nepříliš vysoký kopec, byl jsem nucen obrátit zrak k obloze.
Ulevilo se mi. Ten neskutečný sprosťák nebyl z nebes shlížející demiurg, ale Levák Bob, jehož padák uvízl v koruně stromu. Visel tam na provazech a cukal se jako loutka v rukou nezkušeného vodiče. Měl mě mimo zorný úhel, takže si mě nevšiml. Ve vlastním zájmu by měl ztlumit volume. Jestli na sebe chtěl přitáhnout pozornost komise pro přijímání nových členů tohoto nenápravného zařízení, byl na nejlepší cestě. Nakonec, jeho věc.
Já o to nestál, takže jsem se otočil k odchodu. Mohl jsem ho odříznout, ale nejsem žádná Matka Tereza.

* * *

Sotva pět minut poté, zrovna když jsem slézal svah dalšího kopce, jsem málem šlápl na Pyčuse.
Přehoupl jsem se přes mechem porostlý kmen padlého stromu. Při doskoku jsem levou nohou téměř došlápl na velkou plešatou bramboru. V posledním okamžiku jsem zaryl nehty do kůry a doskočil kus od ní.
Pyčus nevypadal vůbec dobře, takže šlápnout mu navíc na lebku by potěšilo jen opravdového hajzla.
Byl šedý, po tváři mu stékal pot. Rty měl promodralé a třásl se. Vypadalo to, že se mu sice podařilo odříznout se z padáku, ale bylo to vysoko v koruně, takže spadl z pěkné výšky. Navíc se mu při pádu pravá noha zaklínila mezi dvěma kameny.
Holenní a lýtková kost si asi řekly, že takový hnusný zacházení nemají zapotřebí, a vydaly se do světa. Teď koukaly dva jejich konce z díry doruda obarvené nohavice vězeňské kombinézy.
„No, Pyčusi, řekl bych, že jsi v piči. Teda pyči, chci říct,“ poznamenal jsem, když na mě zaostřil pohled.
Trvalo mu to, byl v šoku. Já jsem si mezitím detailně prohlédl jeho zranění. Proto to strohé zhodnocení. S tím šokem měl vlastně kliku. Jinak by už měl nejspíš na kalhotách navíc hnědou skvrnu.
Dřepl jsem si, abych mu viděl do očí.
„Podívej, řeknu ti to na rovinu. Je konec, kamaráde. Ošetřovat to nemá cenu. Vzhledem k místní úrovni lékařské péče do toho dostaneš sněť, a hotovo. Pokud dřív nevykrvácíš nebo tě nenajdou oni. Nezabijou tě rychle, to víš sám.“
„Šmejde,“ zachrčel.
„Mám pro tebe nabídku. Za tu pohodu v cele a ze staré známosti,“ přerušil jsem ho. „Ukončím to já, tady a teď. Udělám to rychle, ani to neucítíš.“
„Naser si, hajzle!“ vyprskl. „Já vím dobře, co jsi zač. Zasraná sadistická svině! Ještě by ses u toho udělal.“
„Hele, je to časově omezená nabídka.“
„Nasrat, nasrat, nasrááát!“
Povzdechl jsem si.
Sáhl jsem do pouzdra u stehna pravé nohy. Vytáhl jsem filetovací kuchyňský nůž. Měl úzkou čepel, ostrou jako břitva.
Položil jsem ho vedle něj na zem a rukojeť natočil k němu. Ten nůž mi později může chybět, ale… k čertu s tím!
„Kdyby sis to rozmyslel, řež na vnitřní straně předloktí. Podél, ne napříč. A hluboko.“
Začal jsem se zvedat.
Váhavě položil ruku na střenku.
A samozřejmě se mě hned pokusil seknout.

Info o knize:
TItul: Do pekla a zpět
Autor: Jakub Hoza
Obálka: Piotr Cieśliński
Formát: brožovaná s klopami, 145x205 mm
Počet stran: 376
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-291-2

Jakub Hoza
Narozen roku 1978 v Benešově. Přestože si dlouho myslel, že by mu slušel klobouk a bič, vystudoval nakonec obor „Elektronické počítačové systémy“ a nyní pracuje v IT oddělení jedné nejmenované zdravotní pojišťovny.
Píše především „deviantní“ dark fantasy a „splatterpunkové“ akční sci-fi. Dosud publikoval čtyři knihy (Theatre Macabre, Okovy osudu, Projít ohněm, Do pekla a zpět) a občas přispěje povídkou do časopisu Pevnost.
Hoza se více než třicet let zabývá teoretickým i praktickým studiem boje zblízka, především chladnými zbraněmi. Některé stěny jeho pražského bytu jsou ověšeny ocelí tak, že vypadají jako hradní zbrojnice. Kromě toho se věnuje především rodině a psaní. Občas si znovu s chutí přečte něco od svých oblíbených autorů Sapkowského, Kulhánka a Pratchetta.