Halloweenská POVÍDKA: Petr Boček, Procitnutí

Natočila vodu do plastové konvičky a hlasitě vzdychla. Pak přistoupila k parapetu a do každého květináče odlila trochu životadárné tekutiny. Ano, v její domácnosti může vydržet pouze odolná flóra, ne nějaké citlivé křehulky. I tak má práce víc než dost. Jedno zalití za dva až tři týdny, když už listy začínají sesychat, musí stačit. A která květina nevydrží, má prostě smůlu – letí na kompost, aby své tkáně proměnila na něco mnohem užitečnějšího, než je pomíjivá křehká krása. Mnohokrát o tom uvažovala, mohla by bez pokojových rostlin existovat, ale fascinovala ji možnost diktovat životní rytmus druhým.
Poodhrnula záclonu a vyhlédla skrz nečistou okenní tabulku. Další ohavné městečko. Šedivá, tuctová ulice, šedivá bezvýchodná oblaka a šediví, neteční lidé. I když ten poslední bod jí vyhovoval. Ostatně kvůli lidem se neustále stěhovali. Když o ně začali projevovat zbytečný zájem nebo snad dokonce dávali najevo soucit, museli zmizet. A tak každý rok bydleli jinde. Dalo to práci, najít vhodný domek, protože o byt v nějakém činžáku rozhodně nestála. Ale téměř všude se našla nějaká ta stará, neobývaná barabizna, kterou by si nejspíš nikdo jiný nepronajal.
Podmínkou byly vždycky funkční sítě. Bez elektřiny, vody a odpadu to prostě v jejich případě nešlo. Když to tak počítá, je tohle už jejich dvanáctá štace. A brzy budou muset odejít i odsud.
Proto se snažila zachovat neútulnost nového domova, aby si k němu nestačila vytvořit citový vztah. Ostatně k nikomu a ničemu se nechtěla vázat. Ten jediný skutečný vztah na život a na smrt jí byl dostatečnou zátěží.
Když se sem stěhovali, vyvolalo to, jako obvykle, značnou pozornost. Protáhnout do domu onu polohovací postel se vším vybavením vůbec nebylo jednoduché. Manželova šedivá hlava se při tom vždycky na vyzáblém krku kývala jak kopretina ve větru, propadlé tváře a bezbarvé oči však zůstávaly netečné. Ještě že jeho bezvládné tělo bylo pevně přikurtováno, jinak by se jistě z nepromokavé pleny sesunulo na chodník. Boční části lůžka se daly složit, takže stačily klasicky široké normované dveře, ale projít jimi připomínalo sofistikované skládání hlavolamu. Ty chvíle nenáviděla. Vždycky se kolem vytvořil zvědavý dav, přestože se zásadně stěhovali buď brzy ráno, nebo až po setmění. Ve tvářích četla nejen ten protivný soucit, ale i pohrdání. Jako by slyšela jejich myšlenky: „Taková zachovalá ženská. Proč, proboha, nešoupla toho dědka někam do léčebny!“ Ano, nemají ani ponětí o opravdové lásce.
Postavila konvičku na parapet a znovu si povzdychla. Možná je to víc závislost než jenom láska. Vždycky věděla, že její o mnoho let starší muž je neobyčejný. Věděla to už od začátku. Ale utvrdila se v tom definitivně až poté, co onemocněl. Nalezli ho tenkrát k ránu, to ještě žili na kraji velkoměsta, na dlažbě jedné zapadlé uličky blízko historického centra v bezvědomí. Těžko říct, co tam hledal. Nesvěřil se jí, kam jde. Zprvu si myslela, že ho někdo přepadl, ale to policie vyloučila. Měl něco s mozkem. Ochrnul. Nemluvil, přesto si s ním rozuměla víc než kdy předtím. Připadalo jí, jako by komunikovali telepaticky. Věděla přesně, kdy potřebuje přebalit, namazat proleženiny, nasadit infúzi. Věnovala se mu neúnavně. Žila ze sociálních dávek a příspěvku na nemohoucnost.
Konvičku nakonec vrátila pod umyvadlo a pečlivě si umyla ruce. Pak vstoupila do kuchyně, což byla kromě verandy, z níž přišla, jediná obyvatelná místnost v domě. Uprostřed stálo, jako obří katafalk, polohovací lůžko. Vlastně nebylo ani tak velké, jako byla malá místnost s nizoučkým stropem, která ho obklopovala, a jak nepatrné se jevilo seschlé tělo, jež na něm spočívalo. Vzduch byl přes veškerou snahu naplněn odérem moči a stolice, jen nepatrně okořeněný pachem dezinfekce.
Přistoupila k živé mumii a pohladila ji po řídké šedivé kštici. Zdálo se jí, že zaslechla spokojené zamručení. Ovšem to se nejspíš vylíhlo jen v její hlavě. Právě nastala správná chvíle manželovi sdělit, že bude muset odejít, i když byla přesvědčena, že on už to ví. Jeho tělo se řídilo kalendářem mnohem přesněji než počasí. Vždycky tu dobu, onen den, kdy ho měla opustit, vycítil dopředu. Tenkrát v noci, kdy se mu to stalo, kdy ztratil mobilitu i schopnost se vyjadřovat, zároveň získal něco navíc. Něco zvláštního, podivně fascinujícího, co jim sice do určité míry zkomplikovalo život, ale současně ho učinilo tajuplně přitažlivým.
„Edo,“ pronesla klidným hlasem. Starochovy oči se nepohnuly. „Edo,“ zopakovala, „zítra jsou Dušičky.“ Uchopila ho za ledovou seschlou ruku zcela bez života. „Dnes odpoledne jedu za Sylvií. Víš, jako každý rok. Půjdeme na hřbitov, zapálíme svíčku, zavzpomínáme. Určitě zas upeče biskupský chlebíček. Přitom moc dobře ví, že já to kandované ovoce nesnáším. Ne-sná-ším.“ Konec výrazně zaslabikovala a uchichtla se. Při pohledu na jeho propadlé tváře jí to náhle připadlo nemístné, a tak zcela vážně zašeptala: „Promiň,“ a pustila jeho dlaň na nepromokavou plenu. Průhledná cévka vedoucí zpod přikrývky se v ten okamžik zaplnila nazlátlou tekutinou. Jednalo se ostatně o jediný viditelný důkaz toho, že tělo na katafalku žije.
Hlasitě vzdychla. Nebylo to žádným obrovským hořem nebo fyzickým vypětím, ale jen tak ze zvyku. Ano, přivykla si oddělovat jednotlivé činnosti tlumenými zvuky a povzdech byl jedním z nich. Pomalu začala shromažďovat věci, které potřebuje k návštěvě sestry. Nedalo to moc práce: jednak těch propriet bylo jen pár (co tak asi potřebuje postarší zanedbaná ženská), jednak je měla víceméně pohromadě, neboť jinam vlastně nikdy necestovala.
Pak začala na svůj odjezd připravovat manžela. Stáhla peřinu a odhalila to malé scvrklé tělo. Natřela ho mastmi proti otlakům, navlékla mu novou plenu a zasadila cévku, k níž připojila větší nádobu. Na stojan láskyplně zavěsila novou dávku výživy a napojila ji na příslušnou kanylu. To by mělo stačit…
Ano, viditelně chátral, a to po většinu roku. A nejhorší to bývalo vždycky na konci října. Ty roztoky mu dávaly jen tolik, aby přežil a udržoval se v onom jakémsi vegetativním stavu, v němž, dle jejího úsudku, vnímal, snil, přemýšlel i spřádal plány, jen to nebylo navenek nijak patrné. Ostatně na nic jiného vlastně neměl sílu.
Když ho takhle poprvé opouštěla, měla pocit, že se s ním už nikdy neshledá. Že se vrátí a doma najde jen tělo bez života, tedy bez jakékoliv jiskry života, byť doutnající tam někde uvnitř. Že se vrátí jako vdova. Ale teď už věděla své. Věděla, že může odcestovat bez obav.
Obhlédla místnost. Byla pečlivě vyklizená: většinu krámů nastrkala do přístěnku, ostatně moc věcí ani neměli.
Ještě jednou přistoupila k lůžku, pohladila ho po vlasech a poněkud uvolnila řemeny. Pak stiskla ucha cestovní tašky a rázně vykročila ven. Už se ani neohlédla. Věděla, že je vše, jak má být.

***

Stála uprostřed hřbitovního hemžení a strnule zírala na náhrobek. Kolem procházely davy lidí: jindy tiché místo vhodné k meditacím o pomíjivosti života se v tyto dny měnilo takřka na Matějskou pouť. Příbuzní, kteří se prakticky celý rok neviděli, si sdělovali novinky, které doprovázeli hlasitým smíchem. Ona stála u rodinného hrobu sama. Únavné štěbetání sestry si užila během odpoledne až až. Opět vyslechla ódy na všechny její děti, zetě, snachy a vnoučata, znala to už takřka nazpaměť. V celém tom sáhodlouhém vyprávění jí zněl hořký podtón. Možná výčitka, možná výsměch. Vzala sis starého dědka bez perspektivy, i když jsi byla varována. Zbavila ses možnosti mít děti a vnoučata. Odsoudila ses k naprosto bezperspektivnímu přežívání po boku lidské trosky. To jí chtěla Sylvie říct.
Navíc ji zas trávila tou svou tuhou buchtou, narvanou rozinkami a dalším slazeným hnusem. V krku cítila tu těstovou zátku ještě teď.
Sestra naštěstí zůstala venku, hřbitovy k smrti nenáviděla. Proto teď byla klidná. I za onoho až nepřístojného provozu totiž nalezla u hrobu rodičů duševní rovnováhu. Hluboká tmavá obloha, jemný vítr čechrající její předčasně prošedivělé vlasy, velebně nehybné sloupy tújí i mihotavý plamének svíčky jako by plně chápaly smysl jejího života. Chápaly, a ne jen hloupě litovaly…
Už chtěla odejít, když ji zaujala socha anděla, zasmušile se opírající o sousední náhrobek. Ano, byla tu už nespočetněkrát, ale nikdy si toho nevšimla. Až teď. Tvář, ta smutná, ztrhaná tvář jí připomněla manžela. Z náhlého popudu natáhla ruku a prsty se dotkla kamene. Přivřela oči a v ten okamžik se ocitla tam, daleko, v onom zapomenutém městečku, v zanedbaném domku, v té temné místnosti s katafalkem polohovacího lůžka. Přejela dlaní po propadlých chladných skráních, zaregistrovala vystouplé lícní kosti, vyschlé rty…
„Auu!!“ Ostrá bolest ji přinutila prudce otevřít oči. Krev řinoucí se z jejího ukazováčku právě skrápěla tvář sochy. A ta, jak jí náhle připadlo, radikálně změnila výraz na zlověstně potměšilý.
Rychle ruku stáhla. Poranění však nebylo nijak vážné, a tak se rychle zklidnila. Musela se rýpnout o nějakou hranu jinak jemně modelovaných úst anděla. Ranku si otřela kapesníkem a poněkud chvatně prošla hřbitovní branou, za níž ji, zabraná do halasného hovoru s jakousi známou, očekávala Sylvie.
Pak jí bylo souzeno protrpět další část nekonečně se vlekoucího večera v sestřině společnosti. Další zbytečné chvalozpěvy na její rodinu, další nepřímé výčitky, další rady do života. Přitom, jak si všimla, nikdo z „dobře vychovaných“ příbuzných hrob svou návštěvou rozhodně nepoctil už velmi dávno. Ale musela to vydržet. Musela. Byla to jen jedna jediná noc roku strávená mimo domov. Brala to jako povinnost. Vlastně doslova jako poslání.

***

Dočasný domov ji přivítal nevlídně. Když brzy ráno vystoupila z lokálky, kterou sdílela s upovídanou obézní průvodčí zcela sama, vnořila se do husté mlhy. Jak ten bílý závoj zkresluje skutečnost, pomyslela si. Spravedlivě zakrývá všechno a záleží jen na fantazii a náladě každého člověka, co se z něj směrem k pozorovateli vyloupne. Zrovna teď to je betonová tovární zeď. Plocha sice zaniká v oparu, ale vystupují z ní pestrobarevná graffiti. Nápisy, které nelze přečíst, se transformují do tvarů fantaskních příšer chystajících se na ni vrhnout. A teď se napravo vynořuje malebná věžička bývalé továrníkovy vily. Dnes jen ruina a feťácké doupě. Ale tenhle její nejvyšší bod má v sobě cosi mrazivě velebného. Cosi… Ano, připomíná jí náhrobní lucernu, kterých včera spatřila nespočetné množství. A tamhle, o kousek dál, u spíše jen tušené zahrady mateřské školy stojí špalír smutečních vrb. Jejich větve zplihle visí nad chodníkem.
Náhle jí přišlo, že slyší šustivé kroky. Zastavila se tedy a zbystřila. Ale kolem jen ticho, ticho a zase ticho. Nic jiného se ostatně do mlhavého rána snad ani nehodí.
A to už po pravé straně vystoupilo z bílé tmy povědomé mřížoví branky, plné rezu a pavučin posetých drobnými démanty rosy. Vstup byl pootevřen. Srdce se jí divoce rozbušilo. Snad vše proběhlo jako vždy. V pořádku, v klidu a bez komplikací. Vytáhla papírový kapesník, otřela mokvavou skvrnu na klice a rudý papír prostrčila mřížkou nejbližšího kanálu.
Domovní dveře byly pootevřeny. Opřela se do nich a v ústrety jí zaznělo úzkostné zavrzání. Tak, už musí nepochybně vědět, že přichází. Udělala pár chvatných kroků, stiskla kliku… a náhle ji ovanulo známé ovzduší.
V místnosti bylo šero. Takové, jaké tvoří podstatnou část Rembrandtových obrazů, takový ten nahnědlý šerosvit. Rozeznala jen světlý obdélník uprostřed – manželovo lůžko. V ten okamžik ji zcela pohltilo napjaté vzrušení. Toužila ho vidět, zjistit, jak na tom je. Natáhla ruku k vypínači… Ale pak si to rozmyslela. Nesmí ho prudce oslnit. Nesmí ho vyděsit. Proto rozevřela dokořán dveře na verandu a rozsvítila tam. Místností se rozlilo tlumené světlo. Ještě než na něj vůbec pohlédla, rychle zatáhla závěsy. Ne, sousedi rozhodně nemusí nic vidět. Nesmí nic vidět.
Pak konečně přistoupila k lůžku a usmála se. Ležel tam v pořádku, živý a spokojený. Takový, jakého by si ho přála vidět každý den. Ale to prostě nejde, člověk nemůže mít všechno. Jeho oči hbitě těkaly po místnosti a ústa se chvěla v jakémsi úsměvu, který by nezasvěcenému snad mohl připomínat hořký úšklebek. Pohladila ho po vlasech a políbila na tvář. Z hrudi mu vyšlo chraptivé mručení, známka úplné spokojenosti.
Rychle se převlékla: nejprve musí provést úklid. Místnost byla celkem čistá, jako obvykle tu nezůstaly žádné nepatřičné skvrny. Pouze u paty lůžka se válela odhozená plena plná kašovité černavé hmoty a rozlévala se nažloutlá kaluž z vytažené cévky. Nepromokavé prostěradlo bylo též na několika místech potřísněno různobarevnými ingrediencemi. Deku hodila mezi špinavé prádlo, ležela zmuchlaná na podlaze.
A nyní došlo na osobní hygienu. Tak nastala slavnostní chvíle, na niž se celý rok těšila. Vrcholný okamžik, pro který stálo za to žít. Nechala mu během předchozích měsíců vyrůst dlouhé nehty, aby se daly, až je použije, i s těmi rudočernými skvrnami bezbolestně ostříhat. Prováděla to pomalu, pečlivě a obřadně. Opatrně mu vypláchla ústa, zanesená organickou hmotou purpurové barvy. Při té příležitosti divoce zavrněl a vypustil ven dlouhý hadovitý jazyk.
Jakmile se dotkl její dlaně, proletěla jí tělem jiskra a zažehla všechny dosud jen doutnající vášně. Vylezla na polohovací lůžko, které zasténalo pod nadměrnou tíhou, a uvelebila se holým klínem na mužově podbřišku. Pohlédla do jeho očí, v nichž zažhnuly žlutooranžové ohně, a náhle viděla úplně vše. Jako každý rok. Tmu, divoký pohyb, spoustu krve. Hlad a nasycení. Uhašení žízně. V mužově vydutém břiše se cosi divoce pohybovalo jako v posledním tažení a její tělo ovládla neskonalá slast. Jen v jeden okamžik ji cosi zatlačilo do kolena. Vztekle to uchopila a než to odmrštila do kouta, poznala v tom nepatrném předmětu obyčejný dětský dudlík.
Ano, řekla si rezolutně, možná že zas přijdou a budou chtít něco vědět o těch bestiálních vraždách a zmizeních dětí. Ale co s nimi můžou mít společného oni? Ona přece vůbec nebyla ve městě, pobývala u sestry, na hřbitově ji viděla spousta svědků, ve vlaku si povídala s obézní průvodčí… A její muž? Mrzák, který se nemůže ani hnout. Ležák bez života, napojený na cévkách a kapačkách. Tedy, ne právě teď, na Dušičky, ale včera jím byl a zítra zase bude. Koho by vůbec napadlo ho z něčeho podezřívat?! Koho?

Petr Boček (*1967 Chrudim)   
Chrudimský archivář žijící v Lanškrouně se zabývá historií letectví, filmu, českého horroru a démonickými pověstmi. Společně s Miloslavem Zubíkem psal humoristické texty (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororové povídky (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018).  Samostatně P. Boček vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Roku 2019 mu v nakladatelství Golden Dog vyšel hororový román Mízožravci, v roce 2021 pak sbírka českých hororových balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Na říjen letošního roku se připravuje vydání Hřbitova trpaslíků, černohumorně laděného románu s bizarními prvky. Povídka Procitnutí je inspirována skutečným autorovým zážitkem: návštěvou prastaré chalupy, v jejíž sednici spočívalo na rozměrné polohovací posteli nehybné tělo paralyzovaného majitele…