NEDĚLNÍK: Ondřej Nečas, Odkud se berou příběhy?

Věčná otázka, o níž můžete přemítat a debatovat hodny, a podobně jako každý spisovatel nucený znovu po bůhvíkolikáté zodpovídat třeskutě originální otázku "odkud berete inspiraci?" dojdete nakonec k nějaké verzi odpovědi, která by se víceméně dala shrnout: "heleďte, kdybych věděl o nějaké tajemné studnici inspirace, kde vám zadarmo rozdávají nápady, tak jsem teď tam a nemusím se tu vybavovat s vámi."

Nápady jsou věc vzácná a cenná. Hledají se, kde se dá. Kradou se. Recyklují se. Natírají se různými barvami, aby vypadaly nové. Občas vás samy klamou, takže máte povznášející pocit, že jste vymysleli něco skvělého a originálního, a ani si neuvědomujete, odkud jste to sebrali. Sám už jsem mnohokrát řešil vnitřní dilema, jestli to, co mě právě napadlo, je opravdu ze mě, anebo jsem jen zapomněl, kde jsem to četl.

Když jsem začínal s psaním, měl jsem spousty nápadů a nedovedl jsem je zpracovat. Některé náměty jsou těžké a vyžadují dovednosti, k nimž je třeba se dopracovat. Ovládnout řemeslo není žádná legrace a vyžaduje to tisíce hodin psaní, zkoušení a hledání cest, a taky pokoru, vědomí vlastních limitů a snahu zlepšovat se... Ale na konci té cesty vás čeká sladké ovoce, stanete se spisovatelem! Představa, že se naučíte řemeslo a pak už budete chrlit jeden skvělý příběh za druhým, je lákavá. A vystřízlivění je kruté.

Pravdou je, že dobrý příběh musí mít něco z vás. Vaše osobnost, kterou život zformoval, se do přediva příběhu otiskuje a do značné míry vám to dává nesmrtelnost. Jsou to vaše názory, vaše touhy, obavy, to, co vás vzrušuje, co ani nepřiznáváte, musíte to v sobě najít a do příběhu dát. Určité aspekty tvorby příběhu poskytují takřka erotické vzrušení – a pocítit impotenci v této oblasti bude patrně stejně nepříjemné a ponižující jako v tom tradičním smyslu slova. Já tedy nemám srovnání, ale nejspíš to tak bude.

Sedět nad prázdným papírem, dnes tedy spíše oknem editoru, a čekat na nápad, který se nedostavuje, je frustrující zážitek, který každý spisovatel zná. Když se to pak zlomí a nápad přijde, je to nádhera, najednou zas stojí zato žít a psát a nehodit to celé za hlavu a najít si jiného koníčka, třeba sbírání špuntů.

Je třeba si vážit nápadů. Uctívat je, hýčkat si je. Když vás napadne nějaká pitomost, která vám vykouzlí úsměv nebo vás znepokojí, měli byste si ji zapsat. Sám to dělám nedůsledně. Kolikrát si říkám: Jasně, tohle je dobré, to si budu pamatovat. Ale nebudu. Nápad se vykouří a je pryč. A je to velká škoda, protože i když to na první pohled vypadá jako pitomost, někdy se to dá rozvést tak, že je z toho celý příběh. A někdy je to jen koření, které příběhu pomůže – a až přijde to místo, kam se hodí, budete sedět a dumat a napadat vás budou jen banality. A v takové chvíli je fajn, když můžete zalistovat deníčkem a najít tam třeba... třeba... No třeba tenhle kameňák:
"Proč jseš tak cítit bobkovým listem?" – "Ále, usnul jsem na vavřínech..."
(A jestli jste to už někde četli, tak mi to radši neříkejte...)