POVÍDKA: Petr Boček, Miloslav Zubík, Smrtelný strach

Ten den psaly všechny bulvární plátky o podivné smrti podnikatele, maloměstského bosse, Roberta Fulíka.  Ne, že by byl až tak známou nebo významnou osobností celostátního významu, ale okolnosti jeho smrti byly takříkajíc podivné. Nalezli ho až po dvou dnech, na chatě, kam v posledních letech zavítal jen zřídkakdy, připoutaného k židli, s očima rozšířenýma děsem. Ano, zemřel patrně hrůzou. Na jeho těle se nenašly žádné známky násilí, jen pár malých oděrek. Nic fatálního. Rozvířilo to obrovskou diskusi o tom, co se v jeho letním sídle nedaleko obce Šiškovice vlastně přihodilo. Tisk přicházel s nejrůznějšími fantastickými konstrukcemi. Ufologický časopis Roswell tvrdil, že podnikatele v rámci tajné mise navštívili dva mimozemšťané mimořádně zrůdného vzhledu. Satanisté, sdružení kolem metalové kapely Hell Shit, zase věřili, že se jim konečně podařilo při koncertu v nedalekém hostinci U sťatýho evokovat vládce pekel, který se zjevil Fulíkovi a odnesl si jeho duši do pekla. Magazín osvícených žen Aura byl přesvědčen, že podnikatele pohltil mocný anděl Variel, odpůrce mamonu. Příznivci místních pověstí zase upozorňovali na děsivou „zimnou paní“, která se v okolí Šiškovic zjevuje od nepaměti a svým ledovým dotykem dokáže vmžiku zastavit srdce oběti, vyděšené nadto jejím odporným zjevem.
     
Ještě před týdnem byl Robert Fulík plný života. Dlel právě na jednom z reprezentačních večírků. Přitom podobné akce nesnášel. Ale vždycky se tam vyskytoval někdo, koho potřeboval: dodavatelé, partneři či zákazníci některé z jeho firem.
Spousta dalších se účastnila jen proto, aby si mohla z jeho peněz urvat to, co potřebuje. Byly to večírky plné pochlebníčků, toužících mu vlézt třeba až do řitního otvoru. Večírky plné lidí, kteří potřebovali finance na své skvělé projekty, o nichž mu dokázali dlouhé minuty nadšeně vyprávět. On kdysi taky začínal, taky měl projekty, iluze a plány a musel se s nimi poprat sám. To ale byla jiná doba, divoké devadesátky. To musel mít ostré lokty a dobré známé u policie! Teď bylo vše jiné, takové oficiálnější, uhlazenější, promyšleně kryté přetvářkou a lží.
Roberta Fulíka cizí projekty vůbec nezajímaly. Sice se snažil působit asertivně, neboť se to teď nosí, ale v duchu si myslel svoje. Peněz měl dost, patřil mezi nejvlivnější podnikatele regionu, ovšem ctil své zásady. Každý za své byla ta hlavní.
Samozřejmě, že něco dával na charitu, aby nebyl za škrta. Něco pak věnoval mladým fotbalistům, aby měl po letech na co koukat v televizních přenosech.  To bylo vše. K jeho dnešní špatné náladě přispěla i bolest hlavy a nepříjemná pachuť v ústech, způsobená množstvím vypitého alkoholu a vykouřených kubánských doutníků. Kvalita za nerozumnou cenu, pomyslel si.
Do sklenice vody vhodil rozpustnou tabletu aspirinu a přimhouřenýma očima sledoval šumění.
Uklidňující zvuk chemické reakce přerušila nepříjemně hlasitá znělka mobilního telefonu: „Jó-žin z bá-žin už si zuby brou-sí.“ Hlavou mu projela ostrá bolest. A myšlenka, že si musí změnit vyzvánění.
„Fulík!“ vyštěkl nevrle.
Chvíli bylo úplné ticho, připravil se tedy, že hovor-nehovor típne.
Pak se ozval nejistý hlas: „Tady… Macháček.“
„Kdo?“
„Ma-chá-ček.“
„Já slyším, ale nevím, o koho jde.“
„Včera jsme spolu mluvili.“
„No, dobře, včera jsem mluvil se spoustou lidí.“
Znovu mu hlavu rozčísla silná bolest: „Dopr…“
„Prosím?“
Stále se mu nedařilo zklidnit hlas: „Co pro vás můžu udělat, pane Macháček?“
„Já…“
„No, tak se vymáčkněte, nemám času na rozdávání!“
„Víte, před časem jsem si to uvědomil. Jste úspěšný muž. Bohatý.“
No jistě, zase se jedná o prachy, proběhlo Fulíkovi hlavou.
„Poslyšte, já nepotřebuju slyšet žádné lichotky. Sám vím, že jsem dobrý, jinak bych už dávno zkrachoval.  A teď už nezdržujte a rychle vybalte, co potřebujete!“ Uchopil sklenici a v momentě ji vyprázdnil. Co ten blb může chtít?
„Víte, pane Fulík, slíbil jste mi jistou pomoc…“
No jistě! To má za svou podělanou asertivitu! Musí s tím skončit, s dobročinností. 
„Jo, milý pane, na podobných akcích slíbím hodně věcí. Hlavně, abych měl klid od lidí, jako jste vy!“
„Já vám rozumím, pane podnikateli, ale ten slib byl velice konkrétní. Týkal se sice jistých financí, ale jak jste sám říkal, nebojíte se toho, že by se vám peníze snad nevrátily.“
„Macháčku, na co jsem vám slíbil peníze?“
Fulíkovi docházela trpělivost umocněná bolestí hlavy, která ani po léku nemizela.
„Vy, jak už jsem předeslal, máte peníze, a já mám zase talent!“
Kdoví na co! Ve Fulíkovi se začalo všechno bouřit.
„Chystáte výstavu?“
„Jakou?“
„Obrazů, … soch… Já nevím.“
„Ne. Proč?“
„Tak na co máte talent, Macháček?“
„Jsem… spisovatel.“ To poslední slovo pronesl obzvlášť zřetelně.
No, to nám scházelo. Spisovatel! Kdyby aspoň fotbalista!
„No, slíbil jste mi vydání knihy. Jedná se o mou prvotinu. Povídky. Příběhy s trochu strašidelnými náměty.  Ale vy sám jste tvrdil, že z toho uděláte bestseller.“
Fulíkovi začínalo pomalu a jistě docházet, co včera nasliboval. Vychlastal litr vodky a k tomu jednoho bechera. Nejenže ho z toho tak děsně bolí hlava, navíc se teď bude muset zbavit tohohle otravného týpka. Tak knihu slíbil. Co ho to napadlo? Nebyl žádný velký čtenář a jeho nejmilovanější četbou byl výpis z bankovního konta. Usilovně přemýšlel, kdy naposledy četl nějakou knihu? Nemohl si zaboha vzpomenout.
Zato se mu vybavilo něco jiného.
„Jo, vy jste vlastně slíbil, že tam budu vystupovat jako nějaká postava, že jo?“
To by bylo dobré! Jednalo by se svého druhu o reklamu. Třeba by o něm jednou děti četly v čítankách!
„Ano, je tam jedna taková…“
„Detektiv?“ Hmmm, detektiv Fulík, to zní dobře. Sakra dobře.
„Ne, jeden takový… zločinec.“
„Nooo…“ bylo to určité zklamání. Ale pak si vzpomněl na Fantomase. Ten měl charisma, o kterém se leckterým detektivům mohlo jen zdát.
„… sériový vrah,“ upřesnil Macháček.
„No, dobře. To je detektivka?“
„Ne… spíš horor.“
Fulík byl nesmiřitelný podnikatel. Není něco rentabilní? Tak pryč s tím, i kdyby se jednalo o stovku spolehlivých zaměstnanců. Stejně byl schopen zatočit s konkurencí.
Ale strašidelné příběhy, s těmi měl potíž. Babička, která ho vychovávala, mu ráda vyprávěla temné historky. Už ten její výběr klasiků.
„Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela…“ Ten její dramatický hlas, děsivý výraz v obličeji… „Malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba!“ Ona při recitaci i kulhala! Někdy stačil text písničky Osvobozeného divadla: „Praskání nahání strachu člověku v nočním chladu. Srdce mi podivně klepe – cítím tady záhadu. Boty dupou po schodech, v domě straší duch. Náhle táhle začne pištět: prásk a zbyl po něm puch. Ve vikýři nahoře vytřeštěná tvář. Dlouhá čouhá z krbu ruka a trhá kalendář.“
Fuj! To se pak bál projít kolem jakéhokoliv okna, ani nemluvě o kamnech. Představil si vždycky tu děsivou dlouhou ruku, která rozrazí dvířka jejich naftových kamínek a vtáhne ho do plamenů za děsivého chechtotu vytřeštěné tváře, zírající na něj ze zahrady. Několikrát se kvůli tomu i počůral, neboť hrůzou nedošel na toaletu. V noci se zahrabal pod peřinu, v ruce svíraje plastovou dětskou pistolku.
Ne, tohle přeci nechce vydat!
„Hele, na takovýhle škvár vám peníze nedám!“
„Ale slíbil jste mi…“
„Sliby-chyby.“
„Vždyť horory už psali i klasikové: Poe, Maupassant, Erben…“
Erben! Sevřelo se mu srdce. Navíc se Polednici museli ve škole učit nazpaměť.
„Fulík,“ řekla mu tehdy učitelka, „vlk se nažral, koza zůstala celá. Naučil ses to, ale recitace za pět!“ Nešlo mu to jako babičce, bohužel.
„Pane velkopodnikateli,“ hučel do telefonu Macháček, „ale ono se to bude prodávat. Mohl byste tam dát reklamy na vaše firmy, co? Napsal bych pěkné poděkování, udělal bych reklamu, autorská čtení. Bylo by to jen pár desítek tisíc. Autorského honoráře bych se vzdal…“
Fulíkovi to začalo vrtat v hlavě. Má pravdu, samozřejmě. Mohl by to dát na propagaci. Najde se dost bláznů, kteří si to rádi přečtou a při tom si všimnou, jak společnost Fulík Company, a. s. podporuje českou kulturu.
Jen jedno mu vrtalo hlavou: „A proč, pane Macháček, proč do toho jdete vy? Vždyť vám to nic nevynese. Vždyť jste, tuším, pedagog a tam platy stojej za hovno.“ Tenhle přístup nechápal. Znal jen účetní kolonky má dáti-dal. Všechno se muselo rentovat, jinak to nemělo smysl.
„Já vím, že umím dobře psát. Jen potřebuji nějak začít. Nakladatelství chtějí sponzorské příspěvky a na ty jako učitel prostě nemám. A vy byste byl u zrodu. Dostal byste se tím do historie…“
Začínal ho nahlodávat. Tím spíš, že prášek na bolehlav konečně začal působit. Těch pár desítek tisíc pro něj nic neznamená, navíc si to odepíše z daní.
„Uvidíme,“ pronesl nakonec.
„Tak si to nejdřív přečtěte. Poslal jsem vám to mailem.“
„No…“
„Musíte si to přečíst, bude se vám to líbit. Uvidíte.“
Vypnul mobil a znovu se vrhl do víru divoké zábavy. Mluvilo se, laškovalo, nakously se tam zakázky za miliony. Během dvou hodin na nějakého Macháčka a jeho literární výplod zcela zapomněl. Jeho antivirus navíc patrně detekoval zmíněný e-mailový soubor jako spam. Prostě mu nedorazil.
Ke konci roku se tak tiskl jen reklamní kalendář plný mladičkých nahotinek.

Zhruba dva měsíce poté se opět ozval mobil: „Macháček. Dobrý den. Četl jste to?“

Trvalo téměř půl minuty, než si vzpomněl, o co se jedná.
„Nic mi nepřišlo.“
„Muselo vám to dorazit. Posílal jsem vám to.“
„Opakuju vám, že…“
„No nic. Vytiskl jsem to a hodil do schránky. Uvidíte, bude se vám to líbit.“
„Jo. Dobře. Něco s tím uděláme.“
A udělal. Útlý svazeček s názvem Smrtelný strach předhodil své sekretářce.
„Ale, pane Fulíku, já tohle nečtu. Já mám radši zamilovaný romány.“ Rozčileně zamrkala dlouhými řasami.
„No tak, Andreo, zkuste to.“
„Máme uzávěrku.“
„Chcete to dát příkazem?“
„Má sem dorazit na kontrolu finančák.“
„A sakra, tak nic.“
Tak rukopis ležel na stole a pak v šuplíku, kde se na něm vršil stoh dalších dokumentů. A upadal do zapomnění.
Macháček se připomněl za další měsíc.
„Dobrý den, jak to vypadá s tou knihou?“
„Aha, ten váš Smrtelný hřích, že jo.“
„Strach. Smrtelný strach.  Jak se vám to líbilo?“
„Noo… Uvidíme.“
„Vy jste to nečetl, že ne?“
„Mám toho teď spoustu. Navíc nejsem v literatuře zběhlý. To nemáte, sakra, Macháček někoho, kdo by na to napsal nějaký posudek. Recenzent, literát…“
„Jo. Dával jsem to číst Karlu Vránovi, jestli ho znáte…“
„Vrána, Vrána… Ten politik?“
„Ne. Spisovatel. Natočili podle něj seriál Vražedné spiknutí.“
„Jo, už vím!“ Vzpomněl si, že upoutávku na tohle veledílo zahlédl kdysi na televizní obrazovce. „Ten ale nedávno umřel, že jo?!“
„Právě. Předal jsem mu rukopis a on mi už nestačil odepsat.“
„Tak najděte někoho dalšího.“
„Byl bych moc rád, kdybyste na to koukl vy. Je to kniha pro nejširší vrstvy obyvatel, ne pro literární kritiky. Abyste věděl, co vydáváte, abyste… Haló, haló… Jste tam?“
Nebyl. Robertu Fulíkovi právě došla trpělivost. Má důležitější věci na práci, než řešit nějakou blbou knihu. Nic z toho nekouká. Macháčkovo číslo si označil poznámkou Nebrat. A byl klid.

Ten víkend odjel na chatu. Jezdíval tam velmi sporadicky, pronajímal ji různým obchodním partnerům na sexuální orgie se sekretářkami či na divoké večírky. Vyplatilo se to, jako všechno, co dělal. Jinak by tu boudu už dávno srovnal se zemí. Nelíbilo se mu tam, bylo to na samotě, v jejímž okolí prý strašilo. Ač byl realista a skeptik, tomuhle by snad i věřil. Budova stála na mírném návrší, ze tří stran obkroužená lesem, ze čtvrté živým plotem. Z podkroví byl z nedalekých Šiškovic vidět jen „hřbitov a křížů řad“. Brr.

Naštěstí měl správce budovy a pokojskou. První seřizoval rozvody a sítě, opravoval střechu či okenice, a protože tu býval velmi často, tak i téměř soustavně hlídal. Pokojská sem pravidelně přijížděla po orgiích: prala zaneřáděné povlečení a vysypávala odpadkové koše plné prezervativů. On sám sem jezdíval opravdu zřídka.
Nejcennější místností budovy byl nevelký sklípek, který měl skrytý vstup střežený trezorovým zámkem. Za ním se skrývala archivní vína, která nakoupil na aukcích. Neměl jich tam moc, jen nezbytně nutnou zásobu, aby je mohl využít při jednání s těmi nejexkluzivnějšími partnery. Jedno takové ho čekalo právě zítra. Zkoušel vína ukládat ve své vile, ale nebylo to ono. Přílišné teplo, nebo zima. Příliš sucho, nebo nadměrná vlhkost. Tenhle sklípek se prostě osvědčil. Rychle přijet, popadnout lahev a ještě rychleji zmizet. Proto byla dnes nemovitost pustá, nechtěl, aby o jeho tajemství někdo věděl. Vybíral si vždycky nějakou příznivou denní dobu, za soumraku by sem nevkročil ani za nic. Právě tady se babiččino herectví projevilo naplno.
„A mrtvý oči otvírá, a mrtvý oči protírá, sbírá se, hlavu pozvedá a půlkolem se ohlédá,“ skřehotala za pomalého otáčení hlavy. Tvář měla kamennou jak onen umrlec, oči se jí zavrtaly hluboko do temných očních důlků. Viděl v nich jen propastnou temnotu smrti 
Býval přesvědčen, že právě ze zdejšího krbu vylézá onen kalendář trhající pařát, vždyť snad právě proto visel tak blízko na stěně. A střešním oknem nad schodištěm na něj uprostřed divokých snů zírala vytřeštěná tvář.
I tentokrát proto vybral drahý mok velmi rychle. Když zaklapl dveře vinného archivu, uslyšel nad hlavou kradmé kroky.
„Že by Burda?“ V mysli mu vytanul zdejší správce. Přeci ho důrazně upozorňoval, že dnes…
No, už to bylo jedno, poklad byl uzavřen, i krycí police se nacházely na svém místě.
Vystoupal do haly. Za prosklenými dveřmi na verandu se mihlo cosi temného.
„Haló!“ zvolal do napjatého ticha.
Nic.
„Tak sakra, Burda! Kde jste?“
Bez odezvy.
Cosi mu zašustilo za zády. Pak ucítil povědomou vůni, připomínající červenou polituru na nábytek, jíž babička leštila skříně před vánočními svátky. Zjevil se mu ozdobený smrček, plný lesklých stříbřitých koulí. V jedné z nich se odrážel stín, který postupně rostl a nabýval podoby pařátu s dlouhými nehty. Do toho babička přednášela s přehnanou dikcí: „Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvej vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlej duch.“
Pak nastala tma.

Probral se připoután ke křeslu, ústa ucpaná zmuchlaným hadrem. Divoce sebou zaškubal, nicméně mu to nebylo nic platné. Jen pod ním trochu zavrzala péra.

„Klid,“ ozval se rozvážný hlas, který mu nebyl neznámý, „nemusíte mít strach.“
„Úúúúch,“ zachroptěl do hadru odpověď. Mělo to být: „Co ode mě chcete?“
„Dovolte, abych se představil,“ do zorného pole mu vstoupil drobný plešatý mužík, „Macháček jméno mé.“
Oběť sebou divoce zazmítala. „Uch uch uch, uch úúúch uch,“ tedy „Macháčku, vy grázle!“, huhlal výhružně.
„Jsem tu, abych vás seznámil s mou knihou. Nikdy jste si na ni neudělal čas. Takže, nemůže-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“
Odkašlal si a z aktovky vyňal svazek papírů.
„Je to jen sto dvacet pět normostran. Za několik hodin jsme hotovi.“
Fulík se snažil alespoň o nenávistné pohledy, když nic jiného nemohl.
„Uvidíte, že se vám to bude líbit.“
„Uch uch uch,“ tedy „Pusťe mě“ pronesla oběť. Toho chlapa si podá! Půjde do kriminálu! Takhle se mu mstí, vůl jeden. Nebo je to totální magor. Jakpak kriminál? Do blázince s ním!
Výsledkem protestů bylo jen to, že mu Macháček přitáhl pouta i roubík. Od té chvíle měl co dělat, aby se neudávil.
Autor si přitáhl židli, obřadně usedl a teatrálně pronesl: „Václav Macháček: Smrtelný strach. Povídka první: Noční děs.“
Pak si odkašlal a začal číst. Dobře, výrazně a zřetelně. Vlastně skvěle, skoro jak školený herec. Kolem houstla tma, dloužily se stíny. Po hodině čtení rozsvítil čelovku a natáhl si ji na hlavu. V ostrém kontrastu světla a stínu se Fulíkovi jevil jak skalpovaný indiánský šaman v rituálním vytržení. Četl, četl a četl. Podnikatel doufal, že se unaví, že poleví, nebo dokonce přestane, jemu však sil zjevně neubývalo. Ba naopak. Jeho hlas se prázdnou halou rozléhal stále výrazněji, děsivost jeho podání rostla. Chvíli tajemně šeptal, chvíli řval za týranou či umírající oběť, vydával mumlavé zvuky oživlého umrlce, měnil zabarvení hlasu, tu byl bezcitným vrahem či démonem, tu bezmocnou ženou zaživa rozřezávanou lidskou bestií. Světlo a stíny skotačily po stěnách, za okny šustily stromy, v místnosti jako by se hromadila temnota a zlo.
Ano Macháček byl bezesporu skvělým autorem. V jeho knize nacházel Fulík všechny své strachy, úzkosti a fóbie. Oživoval všechny vytřeštěné tváře i vražedné pařáty trhající kalendář. Hrůzy byly na dosah a mačkaly duši posluchače jako citrón. Za normálních okolností by si ucpal uši, nebo utekl. Chvíli měl snahu usnout, nebo neposlouchat, ale to prostě nešlo. Ten hlas byl příliš sugestivní.
Nejdřív pociťoval jen strach, pak už i fyzickou bolest. Hrudník mu vibroval v rytmu vyděšeného srdce, pod hrudní kostí jako by se mu otáčelo ozubené kolo a záda jako by mu přejížděli hrubým struhadlem. Věděl, že struna života tam kdesi uvnitř jeho organismu se napíná až na mez pevnosti. Pak ucítil jemné lupnutí. Bolest ustala. Ustalo všechno. Jen svěrače se uvolnily a vydaly nevábný obsah těla.

Václav Macháček skutečnost, že jeho čtenář odpadl, nejprve vůbec nezaregistroval. Byl zaujat svým čtením. Cítil, že po tolika korekturách každé slovo sedí. Byl přesvědčen o tom, že jeho kniha je pokladem hororové literatury, vymodleným dítětem, že zanechá nesmazatelnou stopu v české literatuře. Po dočtení chtěl navíc provést její komplexní literárněvědný rozbor.

Fulíkova ztuhlá nehybnost v něm zprvu vzbudila obavy, že usnul. To by bylo špatné. Znamenalo by to, že jeho veledílo ve skutečnosti žádným veledílem není. Že je to jen nudný škvár. Vstal a zakřičel mu do ucha. Nic. Zatřásl s ním. Nic. Ucpal mu nos. Nic. Mrtví obvykle nereagují, i když v jeho povídkách občas ano. Ale teď není v povídce.  Teď je to reálné. Až moc. Nejprve ho to vyděsilo, pak se v něm rozhostilo uspokojení. Jeho kniha je skvělá. Skvěle strašidelná. Jestlipak se tohle někdy stalo Kingovi? Hmmm … Těžko.

V jakémsi šťastném deliriu se odebral domů. Po nějakém čase zemřela jeho tchýně: odporná baba a bezkonkurenční drbna. Pak manželka – její věrná kopie. V obou případech na infarkt. Asi za půl roku odešel jeho přímý nadřízený, nepříjemný despota, takže ho povýšili na jeho místo. Tak pomalu, ale jistě mizeli lidé, kteří mu ztrpčovali život. Odcházeli kulturně obohaceni, zahlceni jeho literárními schopnostmi, ubiti jeho Smrtelným strachem.

A to je ta mocná síla dobré literatury, vážení.  Nyní dovolte, abych přistoupil ke čtení povídkové sbírky Smrtelný strach Václava Macháčka. Necukejte se prosím, provazy se vám budou zbytečně zadírat do masa.

Autor: Petr Boček, Miloslav Zubík
Název: Smrtelný strach
Sarden 2022
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Lenka Štěpánková

Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Petr Boček

(*1967 Chrudim)
Chrudimský archivář žijící v Lanškrouně se zabývá historií letectví, filmu, českého hororu a démonickými pověstmi. Společně s Miloslavem Zubíkem (*1963) psal humoristické texty (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororové povídky (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018).  Samostatně P. Boček vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Roku 2019 mu v nakladatelství Golden Dog vyšel hororový román Mízožravci, v roce 2021 pak sbírka českých hororových balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem, a černohumorně laděný román s bizarními prvky Hřbitov trpaslíků. Povídka Smrtelný strach je prozatím poslední spoluprací s Miloslavem Zubíkem. Vznikla poté, co autoři požádali jednu známou, aby pokřtila společnou knížku povídek Nekrosarium. Ta však vzkázala, že ze křtu nebude nic, neboť se při čtení psychicky složila.