NEDĚLNÍK: Veronika Fiedlerová, Psaní jako výzva

Uklízím nádobí z myčky, dojídám snídani poté, co jsem dceru odvezla do školy a vyzvedla balíček na poště. Právě v tom okamžiku přichází zpráva: „S.O.S. Potřebujeme Nedělník pro Sarden!“

Uf! Je to čest a výzva, takže vidím jediný problém: O čem budu psát?

Slyším, jak se synovi špatně dýchá, a tak mu podávám kapesník.
„Smrkni. Zatrub jako slon! Výborně!“
Umývám si z prstů zelené sople a uvažuji, že bych mohla psát o tom, proč vlastně píšeme. Jméno na knize je jeden ze způsobů, jak zůstat naživu i po smrti. Jak se dotknout myslí lidí, kteří vás vůbec neznají. Každý by pod svým jménem na náhrobku raději viděl „spisovatel“ než „empatický a ochotný, ale pořád „jen“ prodavač spotřebního zboží“ nebo „dbala na pořádek a byla celkem dobrá kuchařka, ale jídlo se snědlo a na podlahu se zase nadrobilo, takže důkazy o tom nejsou“. To, co napíšete, je odkaz. Tohle jsem udělal. Něco jsem po sobě zanechal a bude to existovat i potom, co už dávno nebudu. Vzal jsem své emoce, udělal z nich příběh a věřil, že můžu ty emoce předat dál…

„Dneska se mi zdálo, že jsme měli doma srdce se smrtí na tváři. A pak… jsi ty smrtě vzala a hodila je do koše!“ Matně si vybavuji, že kolem půl čtvrté ráno syn mumlal ze spaní něco, co znělo jako temné zaříkání. Děti jsou děsivé a jejich vedlejším produktem je nekvalitní spánek.
Zapínám počítač, abych zkontrolovala poštu. Čeká mě školení a několik pracovních e-mailů.
„Mámí, dáš mi kapsičku?“
Mohla bych psát o tom, jak je podstatné si zodpovědět, pro koho vlastně píšete. Pro sebe, nebo pro čtenáře? Pokud píšete pro čtenáře a kniha je baví, autor má prodeje, pokud má prodeje, má šanci víc psát, pokud má šanci víc psát…
„Mámínko, z okna něco spadlo!“
Ale jsou autoři, kteří si píšou, co chtějí, a říkají naopak, že čtenář má vyjít vstříc jim. Přizpůsobit se. Vydali deset, dvacet knih a už nemusí řešit recenze, kritiky, ani hodnocení na databázích. Jen píšou a jsou čteni a je to tak v pořádku.
„Mámí, v tom deštníku je malá dírka!“
„Jistěže je tam dírka, vždyť jsi ji právě udělal tím párátkem.“
„Spravíš to?“
„Ach jo.“ Hledám lak na nehty, abych dírku aspoň provizorně opravila.

Kde jsme to byli? Ano, už vím. Hypotetický čtenář má stovky tváří. Jednomu se líbí finále knihy, protože je epické a velkolepé, druhému finále připadá uspěchané a nedotažené. Jednomu se hlavní postava zdá sympatická, druhému nesympatická, až si někdy říkáte, četli vůbec tutéž knihu? Jistěže ano, ale každý z nich je jiný člověk s jinou zkušeností. Někteří čtenáři navíc mají hodně zvláštní čtecí „úchylky“. Například někdo nemá rád v knihách citoslovce. Někdo nemá rád milostné scény, a protože jste napsali jednu stránku s milostnou scénou, i když relevantní pro příběh – tududucdum. Smůla. Autore, u mě jsi skončil. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

„Mámí, už je hotovo!“ ozývá se právě ve chvíli, kdy mi volá dopravce, že přiveze materiál na montáž fotovoltaiky a potřebuje vědět, kam ho složit. Za pět minut začíná školení, u kterého snad zvládnu něco uvařit, pak musím vyzvednout dceru a doprovodit ji na kroužek. Ještě v mezičase poskládám prádlo a vyřídím nějaké telefony.

Mohla bych psát o tom, jaké je skloubit psaní, práci a rodinný život. Ale to už jsem vlastně udělala. Přesně takovéto: roztěkané, některé dny prakticky nemožné, často vyčerpávající. Nenaplánovatelné.
Je to výzva. Ale jak jste nejspíš už pochopili, mám výzvy ráda.

Veronika Fiedlerová (*1985)
vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté pracovala v PR a marketingu. Své první literární pokusy publikovala pod dívčím jménem v časopise Pevnost, někdejších Drakobijcích, sborníku Imladris či Ikarii. Ke psaní se vrátila po mnohaleté tvůrčí pauze. Comeback odstartovalo vítězství v soutěži Vidoucí 2017 s povídkou Kozlí pramen (Pevnost 03/2019). V témže roce získala titul Lady řádu fantasy. Následovala účast v dalších literárních soutěžích a finálová umístění. Její povídky lze najít ve sborníku Mlok, v hororovém magazínu Howard nebo ve sbírce příběhů o apokalypse Krajina háďat. Audiopovídka Kravín, prequel její první knihy Pozdravy záhrobí, je k poslechu volně dostupná na YouTube.