Třetí POVÍDKA Sardenských legend

Rudy Pavlíček: Bombarďák

Občas se to prostě stane. Někteří tomu říkají zázrak, jiní zasvěceně debatují o kvantové provázanosti polí a další si prostě jen potáhnou z jointa a ledabyle pronesou: „Ty vole, hustý! Jdem na panáka?“
Já neřekl nic z toho, protože jsem jen tupě zíral a svědilo mě v podpaží. Napadlo mě poškrábat se, což jsem neprodleně udělal. Jenže tím se celá ta záležitost nevysvětlila. Jak by mohla, svědění je otázkou hygieny, ale když vám vzlétne váš otřískaný Bombarďák, může to znamenat jen dvě věci. Za prvé, že vám totálně hráblo, nebo za druhé, že to auto fakt lítá a vám z toho hrábne co nevidět.
Jak jistě chápete, musel jsem se k tomu postavit jako chlap. Nejistým krokem jsem se odploužil do domu a za chvilku se vrátil s další flaškou fernetu. Její kamarádka už byla naprosto bez sebe a prázdná oddechovala opodál.
Sedl jsem do proutěného křesla a nalil si. Přehodil jsem nohu přes nohu, jak jsem to viděl ve filmech s Lollobrigidou, zapálil si doutník, uchopil sklenku a nakřáplým hlasem drsně pronesl do večerního šera: „Tak na zdraví, hombre!“
Bombarďák si tam jen tak volně visel ve vzduchu a neříkal nic. Pohupoval se ve večerním vánku tak metr nad zemí, pootevřené dveře vrzaly a z blatníku sem tam odpadl kousek bláta.
Já pil, on visel. Byl příjemný večer, tak co.
Tato seance ovšem nemohla trvat věčně. Jednak proto, že opět začal docházet fernet, a také jsem v návaznosti na čím dál lehčí láhev chtěl jít spát. A když spím, Bombarďák musí být v garáži! To je prostě pravidlo. Konec. Tečka.
Jenže nastoupit po druhém půllitru fernetu do auta, které levituje metr nad zemí, vyžaduje opravdu grif. Zkoušel jsem to asi půlhodinu, aniž se mi povedlo pochopit, proč většinu času ležím na zemi. Fakt už jsem měl dost.
„Kurva kára! Sedni, hajzle!“ zařval jsem vztekle se vzpomínkou na sousedovic čokla. A co myslíte? Bombarďák sedl!
Poodstoupil jsem, abych ho dostal do obrazu. On vážně sedí. No to mě picni!
„C... co to jako děláš? Si děláš srandu, ne… nebo co?“
Nemluvil jsem na něj, byla to jen pouhá řečnická otázka. Jako když mluvíte na vrata nebo na včerejší nedojedený párek. Prostě jsem to plácl, aniž bych cokoli očekával. A ať už by to bylo cokoli, tak vůbec ne to, co přišlo.
„No, řekl jsi přece, abych sedl, tak sedím, ne?“ řekl Bombarďák.
Hledal jsem v duchu vzorec pro výpočet vztahu jednotek promile alkoholu k deliriu, ale v počtech jsem nikdy moc neválel. Bylo mi však jasný, že litr fernetu je na daný stav ještě pořád málo. Pak to musel být sen. Jelikož tedy spím, půjdu si lehnout a ta poletucha ať si dělá, co chce, řekl jsem si.
„Tak do boudy, Bombarďáku! A dobrou!“ zavelel jsem a šel do postele. Cestou jsem zahlédl, jak couvá do garáže, nadšeně sebou vrtí a opatrně přistává. Nechal jsem ho být. Měl jsem už i šílenější sny.

***

Ráno mě probudilo s pořádnou kocovinou. Chvíli trvalo, než jsem se vyštrachal z postele. Došlo mi, čím to, že má fernet takovou sílu. Jednoduše proto, že si ji všechnu vzal ode mě.
Za dvě tři hodinky jsem už ale byl docela v cajku. Dostavila se vzpomínka na včerejší sen. To byl fakt úlet, napadlo mě. Létající auto, které navíc promluvilo, no to mě podrž! Fakt šílený. Opravdu jeden z top ujetých snů po pořádné dávce kvalitní lihoviny. To třeba před týdnem se mi zdálo…
Tak moment! Najednou mi došlo, že mě sen překvapil ještě před tím, než vyklíčila chuť dojít si pro tu druhou láhev. Vlastně jsem si pro ni šel právě proto, že Bombarďák navzdory zdravému rozumu poletoval po dvoře! No nazdar, takže to nebyl sen?! Po chvíli bezcílného potloukání se po domě mé kroky ale nakonec přece jen vedly do garáže. Musel jsem prostě mít jistotu!
Přes celý dvůr se k mým uším nesl… zpěv! To mi vážně hlava nebrala. Kdo si dovolil pořádat mejdan v mé garáži?! Po chvilce nerozhodnosti jsem rozrazil křídla vrat a… octnul se v hodně divném světě…
Každý, kdo kdy byl v mé garáži, měl za to, že ji mám zbytečně předimenzovanou. Klidně by se tam prý vlezla i tři auta a ještě pořád by bylo místo a přitom já tam mám jen staré kolo a veterána, který už viděl příliš mnoho cest. To je sice fakt, ale oni netuší, že mám klaustrofobii. I Bombarďáka jsem koupil schválně proto, že každá jízda v kabrioletu je s větrem ve vlasech a s mírem v duši.
No a teď se v tom obrovském prostoru proháněl Bombarďák a zpíval si, že řidič, ten tvrdej chleba má, jooo, šabadaba dúúú. Prováděl při tom složitý tanec ne nepodobný včelímu vrtění, ovšem ve verzi 3D, takže hezky od podlahy až po strop, třikrát otočit a podle potřeby zopakovat. Pokud by zrovna šel kolem Dalí a zachytil tu scénu, už by nikdy nemusel namalovat žádný obraz. Tento jediný by mu zabezpečil nehynoucí slávu.
Stál jsem tam a zíral na tu surrealistickou danceparádu, když vtom mě Bombarďák zmerčil a (to fakt nekecám) bylo na něm vidět, jak se zastyděl. Hupsnul na zem a tak divně se ošíval, jako když holka přijde na první rande a neví přesně, jestli si držet sukni, nebo jemně nadzvednout blůzku, aby jí moc nezvýrazňovala pučící tvary.
Chvilku jsme na sebe hleděli (chápete, co to znamená, cítit na sobě pohled automobilu?!) a jelikož jsem se neměl ke slovu, Bombarďák popojel, zastavil tak metr přede mnou a řekl: „Hele, já vím, že to je divný, sám tomu nerozumím, ale už to tak prostě je. Já žiju. Ne, že bych předtím nevnímal svou realitu. Každé auto přece má svou duši, své sny a noční můry, ale tak nějak se stalo, že teď jsem ve zcela jiném stavu existence. Myslím, tedy jsem a Velká převodovka je mým svědkem, že jsem se neprosil o tu výsadu!“
Ještě stále jsem nebyl schopný slova. Podívejte, zkuste si představit, že na vás promluví lednice – už vidím, jak se s ní okamžitě dáte do debaty o způsobu chlazení zeleniny! Takže jsem jen tak stál a hleděl mu do očí, tedy... já vlastně ani netuším, kde měl oči. Snad jimi bylo přední sklo. Ono jde těžko rozlišit lidskou anatomii na kabrioletu, víme?
„Jak… to, že… že…,“ vymáčkl jsem ze sebe nakonec. Super, už jsem si dokázal vzpomenout na několik písmen abecedy! Ovšem k plnohodnotné debatě to nestačilo.
Bombarďák se rozpovídal: „Já nevím. Pršelo, lak se mi příjemně napínal a já vnímal kapky stékající po jeho drobných nerovnostech. Bylo to tak nějak… vzrušující. Miluji déšť, byť mi ho málokdy dopřeješ,“ vyčítavě po mně blýskl mlhovkami a pokračoval: „Pak po stuhách těch kapek sjelo z nebe něco rychlého a zářícího. Zároveň jsem celým povrchem ucítil jemné chvění a vzápětí vibraci úžasné energie. To svítící cosi se klikatilo vodopádem deště, jako by zvažovalo, kam se vydat. Spatřilo mě, a tak se na mě vrhlo. Byl to úžasný a mocný záblesk. Teplo se rozlilo po mé kapotě a ucítil jsem jeho prsty i pod ní. Laškovalo se mnou však jen zlomek vteřiny a než se ztratilo v syčící závěji páry, zanechalo ve mně… život. To je jediné, co vím,“ doložil a zahleděl se na mě.
Už jsem se kapku dostával do obrazu. Můj tlak se srovnával, takže byl čas konečně rozumně promluvit.
„Vítám tě, Bombarďáku, mezi živými,“ uvedl jsem se do síně slávy nesmrtelným výrokem.
„No, děkuji, ale já technicky vzato nebyl nikdy mrtvý. Jak už jsem řekl, i auta mají svůj život, své tajné motorové sny plné nafty nebo benzínu, to podle své orientace. V každém případě vnímají svět kolem sebe, i když jinak než my lidé. No ano, říkám my, protože co jsem já, nebo spíš kdo jsem já? Myslím, že člověka dělá umění, a to jednak, když ho provozuje, ale hlavně, když ho pochopí. Já ve tvé garáži četl přenádhernou povídkovou knihu Příručka motoristy a musím říct, že jsem z ní byl dojatý. Ta srdceryvná touha po odhalení tajemství motoru, ty jemné střípky z procesu opravy brzdových čelistí a spojkového obložení… opravdu nadčasová literární perla. Četl jsem i horor Šrotiště, ale to bych už považoval spíš za brak. V každém případě to říkám proto, abys pochopil, že na mě umění zapůsobilo. Tudíž musím být člověk!“
Hluboce mě jeho řeč dojala. Náhle jsem začal chápat dosah toho, co se zde, v mé garáži dělo. Vždyť toto je začátek naprosto nové éry! Život bude ode dneška definován více způsoby než jen formou látkové výměny či procesem fotosyntézy. Zde je totiž nezvratný důkaz, že i neživá věc se může za jistých okolností honosit životem! Jistě, mohly z toho plynout i nějaké etické problémy, ale to jsem teď nehodlal řešit.
Vtom mě však napadlo něco stejně zásadního.
„Ale, Bombarďáku, mluvíme tady o tvém daru řeči, jenže ty navíc ještě i létáš! Jak je to možné?“ zeptal jsem se ho a sedl si na lavici vedle skříně, protože mě přepadla slabost z představ té neuvěřitelné budoucnosti. Vždyť já jsem právě objevil novou životní formu! Budu konečně slavný! Páni, možná nebudu muset ani platit daně!
„No, nejsem si jistý,“ zamyslel se Bombarďák, „ale je možné, že to má co do činění s věčným snem všech aut světa odpoutat se od země a osvobodit se od trpkého, ač sladkého údělu kol. Ale to je pouze má domněnka. Je totiž docela pravděpodobné i to, že byly jednoduše porušeny některé fyzikální zákony a vesmír se ocitl na pokraji zhroucení.“
To mě uklidnilo, protože ze školy jsem si pamatoval, že fyzika je základ, a přes to nejede vlak. Jedno auto, a navíc veterána, by zmákla v pohodě.
Nakonec jsem přece jen ze sebe shodil těžký šok, do kterého mě navlékla nenadálá zkušenost. I Bombarďák se zjevně dostal do pohody a začal se vyptávat na svět kolem. A tak jsme si po úvodním seznámení dlouho do noci povídali. Témat bylo nepřeberné množství – umění, historie, politika, automobilový průmysl, příroda, trh s cennými papíry, znečištění planety, problematika parkování, nesmrtelnost a její právní důsledky a tak dále.
Bombarďáka strašně nadchnula televize, tak jsem ji později večer do garáže přinesl a zapojil. Do svítání jsme pak sledovali filmy a opět debatovali. Byla to opravdu úžasná noc. Nad ránem mě ale nakonec dostihla únava. Omluvil jsem se a šel na kutě. Bombarďákovi se spát nechtělo, tak prý ještě zůstane čučet na bednu.
Usnul jsem rychle. Mou poslední myšlenkou bylo, že se v garáži dívá na televizi můj oživlý vůz. No, šílenější sen jsem ještě fakt neměl…

***

„Franto, nedělej nic, jen seď,“ řekl Bombarďák. „Žádný plyn, žádná brzda. Když chceš, můžeš zlehka držet volant, když už musíš mít pocit, že řídíš. Ale uvědom si, že poletíme, takže točit doprava a doleva stejně postrádá smysl.“
Seděl jsem v autě (sakra, v Bombarďákovi! – znělo mi to najednou jaksi… autožroutsky) a připravoval se na to, co bude následovat.
Po prvním večeru a předlouhé inspirativní noci, kdy jsem se seznámil s Bombarďákem jakožto živou bytostí, následoval den, který jsem zčásti prospal.
Odpoledne mi Bombarďák nadšeně předváděl své letecké umění. Chvilku poletoval různě po dvoře, nad domem a nad zahradou. Do toho se k popukání pitvořil jako Burák v Povídačkách z Kardanové Lhoty a „sypal“ přitom ze sebe různé hlášky, které pochytil při sledování filmů. Pak najednou vyrazil do výšky, kde naprosto rozvrátil formaci táhnoucích ptáků, chvíli s nimi dováděl, až jsem ho nakonec ztratil z dohledu. Vzápětí podnikl efektní střemhlavý útok, který zřejmě okoukal večer v dokumentu, jak se v něm Japončíci vrhali na Pearl Harbor. Nakonec unaveně přistál v oblaku prachu, který schválně zvířil, aby to vypadalo jako ve Dnu nezávislosti. No prostě se parádně vyblbnul a já jsem si to užíval v roli diváka.
Po chvilce pauzy mi Bombarďák navrhl:
„Nechtěl by ses proletět? Pohlédnout na svět, jak se říká, z ptačí perspektivy? Teď jsem zkoušel vyletět co nejvýš a můžu ti říct, že v National Geographic nelhali, od určité výšky je opravdu vidět zakřivení zeměkoule! Chceš to spatřit taky?“
To víte, že jsem měl strach, ale zvědavost a touha po dobrodružství v oblacích zvítězily. Proto jsem se do něj (fakt se to ve světle nové situace vyslovuje divně) s menšími obavami nasoukal a připoutal se.
„Připraven?“ zeptal se Bombarďák.
„Ne, ale to se srovná. Poleť, holoubku!“ prohodil jsem s touhou po odvaze a zatnul prsty do volantu.

***

Později večer jsem cestou do hospody přemýšlel nad tím úžasným letem vstříc chomáčům mraků a blankytné modři nebe. Bylo to opravdu neuvěřitelné, když se Bombarďák začal zvedat a kolem mě najednou proplula okna domu, střecha a nakonec i špička komínu. Vše zůstalo dole.
Čím výš Bombarďák stoupal, tím víc do dálky zalétal můj zrak. Nejdřív jsem viděl jen pozemek svého malého ranče, jak mám ve zvyku říkat domu na samotě, který kdysi dávno vyhrál v kartách můj děda. Pak jsem spatřil okraje lesa a nakonec i vesničku, vzdálenou asi tři kilometry.
„To je krása, Bombarďáku, to je taková krása!“ křičel jsem, až mi z toho docházel dech. Neříkal nic, nechtěl asi přerušit mé nadšené rozpoložení.
Kroužili jsme nad lesem a vzlétali čím dál výš. Jenže už ve třech kilometrech se mi začala motat hlava, tak jsem Bombarďáka vyzval k návratu. Zakřivení zeměkoule jsem si musel nechat uletět, protože bez patřičné výstroje by do deseti kilometrů vystoupal už jen s bezduchým tělem.
Ale byla to nádhera, to vám povím. Celý ten širý svět kolem a já, my dva ztraceni v nekonečném oceánu volného prostoru!
Když jsme se okouzleni výhledem pomalu snášeli k domu, vysypal jsem ze sebe: „Poleť, Bombarďáku, poleť k vesnici. Ukážu tě všem lidem, uvidíš, jak budou překvapeni. Za chvíli tě pozná celý svět. Budeš slavný, celebrita ohromného významu!“
Neřekl nic a po chvilce se jeho kola dotkla dvorku. Vystoupil jsem a podíval se na něj. Vypadal nějak sklesle, zrcátka mu povisla a přední okna jako by potemněla.
„Co se stalo, Bombarďáku?“
„Víš, nezlob se, ale já nemůžu. Mezi lidi. Zatím ne. Možná je to tréma, možná strach. Viděl jsem toho o vás v televizi docela hodně. Jste nestálí a krutí. Nevím, jestli vám můžu věřit,“ pronesl zamyšleně. Když však spatřil zklamání a smutek v mých očích, hned doplnil: „Nemyslím tebe, ty jsi fajn. Spíš vy lidé jako celek. Celé lidstvo je tak nějak… barbarské…“
„Bombarďáku, to tak nemůžeš brát. Televize neukazuje pravdu. A když už, tak spíš jen její levnější verzi, takovou odlehčenou kastli na levném motoru. Je to jen do pozlátka zabalená iluze, která…“
„Nejsem ale i já jen pouhá iluze?“ přerušil mě unaveně.
„Jak bys mohl být iluzí, Bombarďáku, vždyť ty jsi zázrak a –“ Nedokončil jsem, nenechal mě domluvit.
„Zázrak je jen synonymum pro nemožné, neskutečné nebo nadpřirozené. Zázrak tohoto charakteru by tě mohl ve středověku přivést na hranici a mě do šrotu. Ne, Franto, zatím zkusme dělat společnost jen jeden druhému a teprve čas ukáže co dál.“
Bude to znít divně, ale já ho měl rád. Už když byl pouhým veteránem, vytvořil jsem si k němu přátelský vztah, to pochopí každý motorista. Ale teď to bylo jiné. Viděl jsem v něm přítele. Respektoval jsem ho.
„V pohodě, Bombarďáku, necháme tomu nějaký ten pátek. Bude to na tobě, když přijde ta správná chvíle, řekneš mi a prodebatujeme to, dobře?“
„Jasně, díky. Ale je tu ještě jedna věc,“ opět vypadal, jako by se styděl.
„Jaká?“
„Neumím to vysvětlit, ale cítím se... unaveně. Vím, že to u auta asi moc nedává smysl, ale jsem utahaný jako pes. Možná je to tím létáním, změnou tlaku nebo prostě na mě něco leze. Cítím divný tah v pístech, brnění v převodovce a zamlžují se mi skla. A na levém zadním blinkru mám nezvladatelný tik. Potřeboval bych pár hodin klidu. Pak zas budu v pohodě.“
„Fajn, tak si v klidu zaparkuj a zdřímni. Já si zatím zajdu pro něco do obchodu a snad se stavím v hospodě na jedno dvě piva.“
A tak jsem vyrazil. Do vesnice jsem to měl tak půlhodinku svižné chůze, s krátkou zastávkou v krámu a poněkud delší v hospodě bych mohl být za tři čtyři hodinky zpět. Odcházel jsem s radostným pocitem, že mi svět leží u nohou a já na něj shlížím z nekonečných výšek svého nadhledu. Škoda, že jsem si tu iluzi nemohl ponechat.

***

„Slyšeli jste to, chlapi? Franta už s náma nekamarádí. Sehnal si jiného parťáka na pokec!“ rozřehtal se Ondra z horního konce. Ano, přesně ten, o kterém kolují nepravdivé zvěsti, že prodává trávu. Ale je spolehlivý, každá objednávka je vyřízena do druhého dne.
„Ondro, nech toho, vždyť jsem jen řekl, že…,“ procedil jsem mezi zuby. Jenže zastavit Ondru, když se rozjede, je jako stát pod Niagarou a snažit se bušením na buben zahnat vody řeky zpátky do Toronta.
„Ale nemají teď prý na řeči moc času. Musí se totiž vrátit do budoucnosti kontaktovat Davida Hasselhoffa, protože Bombarďák by si rád pokecal s jeho mluvícím autem!“ pokračoval a plácal se do stehen.
To už řvali smíchy všichni u stolu. Dokonce se k nám začali otáčet i další hosté lokálu. Styděl jsem se až za ušima. Tušil jsem, že s tím nemám vyrukovat. S Ondrou jsem měl vždy vynikající vztahy, a tak jsem po několika pivech měl pocit, že alespoň on mě pochopí správně a uvěří mi. Jenže matroš mu zjevně zamlžil čakry. A nejen jemu, trpěli tím najednou všichni. Za normálních okolností to byla skvělá parta, ale teď u stolu seděla pouze tlupa Mongolů, která hýkala jak na oslím trhu v Ulánbátaru.
Musel jsem přejít do protiútoku. Koneckonců jsem se neměl proč omlouvat, já jsem věděl, že mám pravdu!
„Nevím, proč se smějete, když vůbec nic nechápete,“ zamračil jsem se.
„Ale jo… právě… že… chááápe… me…,“ zajíkal se Pepa. Oči měl uslzené víc, než když ho loni opustila žena, a ruka, kterou držel cigaretu, se mu třásla asi tak, jako když se po měsíci vrátila s výhrůžkou, že už u něj zůstane navždy.
„Prostě tě Bomb… Bombarďák naštval peskováním u Velké ceny Fernetu, taks… taks práskl dveřmi a… přišel mezi… mezi své! Horší jak… manželky, ty… tyhle ochočené káry!“ kontroval chlapácky Mirec. Právě ten měl co mluvit! Byl raději v hospodě, protože doma by musel obskakovat tu svou fúrii. Určitě utekl bez dovolení a později bude za to pykat.
Ještě chvíli a už by se snad váleli kolem stolu. To jsem musel okamžitě zarazit.
„Tak, chlapi, to už by stačilo!“ zasyčel jsem, protože zájem o náš stůl neopadal. „Ať už jsem řekl cokoli, nemusíte tomu věřit, ale hlavně nedělejte takový povyk. Vždyť nakonec stačí se zvednout, zaplatit a jít ke mně. Tam uvidíte, jestli kecám!“
Vybuchla další salva smíchu, ale po chvíli už pomalu odeznívala. Ještě sem tam některý z nich zaskřehotal, ale asi je překvapil můj vážný projev, protože Ondra nakonec řekl:
„Promiň, Franto, ale to prostě nešlo ovládat. Přijdeš s exkluzivní báchorkou a ještě se u toho tváříš tak proklatě vážně, to mě odrovnalo. Myslím, že ostatní jsou na tom stejně. Fakt jsem se už dlouho tak dobře nepobavil.“
„Jsem rád, že jsem ti dal zapomenout na strasti života a rozesmál tě, ale fakt jsi to pochopil špatně. A vy ostatní taky,“ proletěl jsem je naštvaným pohledem a pokračoval: „Ať jsem řekl, co jsem řekl, a ať vám to připadá jakkoli divně, je to prostě fakt. Ale uznávám, že když to řeknu takhle u piva, zní to šíleně. Proto říkám, zaplatíme a půjdeme ke mně. Tam uvidíte a uslyšíte sami, jestli jsem lhal.“
Koukali chvíli jeden na druhého, nakonec přikývli, a tak Ondra jako mluvčí party vynesl verdikt:
„Tak jo, půjdem. Koneckonců chůze před spánkem nám může jen prospět.“
Když jsme však vyšli před lokál, překvapil nás slabý déšť a nadšení z večerní procházky značně opadlo. Co když nás chytne bouřka někde v lese? Naštěstí byl s námi Pepa. Otrkaný životem, ale silný a nad věcí, jezdil na pivo zásadně autem. Říkal, že žízeň je potřeba, pro kterou nestojí za to riskovat, že vás dožene v půli cesty a vy se nestihnete co nejrychleji dostat k nejbližší ozdravovně a doplnit životodárnou tekutinu.
Nasoukali jsme se do jeho brouka, přičemž si Pepa neodpustil poznámku k autu, aby za jízdy nemluvilo s řidičem, a mrknul na mě. Přešel jsem to bez reakce, koneckonců za několik minut bude bezpředmětná. Pepa nastartoval a auto se unaveně začalo sunout k lesu. Drobný déšť se proměnil v regulérní liják a když jsme vjeli pod baldachýn stromů, zablesklo se. Přepadl mě neurčitý strach, a tak jsem řekl Pepovi: „Šlápni na to. Ta bouřka se mi nelíbí.“
Pepa přeřadil a brouk se snažil dokázat, že čas a prostor lze obelstít.

***

Viděli jsme to všichni čtyři. Brouk se zrovna vynořil z lesa a najel na příjezdovou cestu, když tu z nebe sjel blesk. Nebyl to obyčejný elektrostatický výboj. Vypadalo to, jako kdyby se nebesa rozhodla jediným úderem zničit svět, ale pak se na poslední chvíli vzpamatovala a pouze třískla vzteklou pěstí do stolu. A tím stolem měl být můj barák.
Nejdřív se objevila jedna nesmělá nitka blesku a bezprizorně se klikatila po obloze. Pak se k ní přidala další a ve zlomku vteřiny se zlověstným zasyčením ještě jedna. Chviličku kolem sebe poskakovaly, jako by se hecovaly, a pak se s nadšeným povykem propletly. Hrubý provaz energie ještě kratičký okamžik pátravě osahával oblohu a pak se najednou rozhodl, že se nechá pozvat na návštěvu. Ke mně domů.
Chvilku předtím motor auta z ničeho nic zhasl, tak jsme vystoupili a zamířili k domu pěšky. Byli jsme od něj několik desítek metrů, když ten blesk udeřil. Zdálo se, že barák dostal přímý zásah. Byla to ohromná rána, do které se přimíchal zvláštní zvuk. Než dorazil věrný společník blesku hrom, od domu k nám doletěl úzkostlivý výkřik.
„Co to bylo?!“ otočil se ke mně udiveně Ondra.
„To byl Bombarďák,“ zašeptal jsem a vystartoval k domu.

***

Když jsem proběhl branou, okamžitě jsem pochopil, že se stalo něco strašného. Uprostřed dvora stál Bombarďák. Zpod otevřené kapoty se mu valil černý dým. Vlastně ji měl vytrženou z pantů a zaklesnutou do bočních plechů.
Vypadal, že na mě smutně kouká, ale byla to jen iluze, kterou vykreslily večerní stíny na popraskaném předním skle. Pravé kolo s defektem měl navíc v divném úhlu stočené doleva, takže celkově budil dojem naprosto zlomené postavy.
Jenže byl víc než jen to, byl mrtvý.
„Bombarďáku, co ti je, slyšíš mě! Co se ti stalo? Ty nesmíš odejít, nesmíš umřít!“ křičel jsem a hladil ho po kapotě a nehleděl na popálené prsty. Přes veškerý šok a smutek jsem vběhl do garáže pro hasicí přístroj a zlikvidoval rodící se plamínky. A u toho jsem naříkal a křičel: „Bombarďáku, Bombarďáku, nesmíš umřít! No tak, prober se, půjdeme se proletět! A televizi ti nechám v garáži už napořád. Bombarďáku, Bombarďáku…“
Nevím, jak dlouho jsem kolem něj pobíhal a brečel. Tak strašně mě jeho smrt zasáhla!
Když jsem se jakž takž vzpamatoval, spatřil jsem svou partu stát užasle opodál. Hleděli na mě s účastí a smutkem. Ne však proto, že bych ztratil někoho blízkého, spíš byli nešťastní z mého blouznění. Nechápali, co se stalo, nemohli to pochopit, a já jsem se jim už nic nesnažil vysvětlovat. Nebylo co, důkaz bez života ležel přede mnou. Pro ně to bylo pouze auto vhodné do šrotu a já jako někdo na odpis.
Přistoupil ke mně Ondra a se smutným humorem sobě vlastním řekl: „Tvé létající auto sice chcíplo, Franto, ale pokud nemáš s kým pokecat, doporučím ti svého psychiatra. Moc toho nenamluví, ale chlastá se s ním opravdu dobře.“
Poklepal mě po rameni, smutně zakroutil hlavou a prohodil k ostatním: „Pojďme, kluci. Franta se z toho vyspí a zítra zas bude v pohodě.“
Nikdo z nás mu nevěřil.

***

Následující dva týdny jsem měl plné ruce práce, opravoval jsem Bombarďáka. Ještě v ten stejný večer jsem ho vtáhl do garáže a bezmála celou tu dobu z ní nevylezl. Jen když mi ze servisu dovezli díly, o které jsem si zavolal. Přivezli je a jednání bylo podezřele rychlé a vstřícné, asi se už rozkřiklo, že jsem se zhroutil. A jednou se stavil Pepa. Jen tak přes plot z auta se zajímal, jak se mi vede.
Nějak mi ale na ničem z toho nezáleželo. Důležité bylo jen to, abych Bombarďáka dal do pucu. Po dvou týdnech dřiny stál v garáži vyblýskaný a v plné parádě. Jako živý, chtělo by se říct. Ale nebyl.
Na oslavu dobře odvedené práce, a zároveň na zapití pořád velkého žalu, jsem si přinesl litrovku fernetu. Do půlnoci jsem seděl u Bombarďáka a mluvil k němu. V televizi běžela Velká cena F1, tak jsme se spolu dívali.
Když byla flaška beznadějně prázdná, omluvil jsem se, že si musím jít lehnout a poprosil ho, ať pak bednu vypne. Když neodpověděl, povzdechl jsem si a šel na kutě.
Nad ránem se mi zdál sen, jak s Bombarďákem vítězíme v leteckých závodech, jestli takové tedy vůbec existují. Když pak ztichly veškeré ovace davů Bombarďákových fandů a mých fanynek a den se pomalu poroučel, šel jsem unaveně a šťastně spát.
Najednou mi do toho snu ve snu pronikl podivný zvuk. Procitl jsem a naslouchal. Vrzla vrata garáže. Noční ticho pak přerušilo nezaměnitelné šumění kol sunoucích se po štěrku. To už jsem se probral doopravdy. Zvuk neustával, ani když jsem se štípnul. Vteřinu trvalo, než jsem si uvědomil, co to může znamenat. Co to doopravdy znamená! Vyskočil jsem z postele a běžel ven.
Možná to způsobil můj nekonečný smutek, nebo vytrvalost, se kterou jsem na tu bezduchou karoserii bez přestání dva týdny mluvil. Opravdu netuším, co je za tím a možná se to nikdy nedozvím, ale to je jedno.
To nejdůležitější je, že smrt lze občas uprosit, aby nebrala to, co je člověku drahé. Možná není zas tak krutá a občas přivře oči. A pak se třeba stane zázrak. Nebo je v tom něco ještě daleko úžasnějšího. Možná to, co měl na mysli můj přítel Ian Malcolm, když říkal, že život si vždycky najde cestu…

Autor: Rudy Pavlíček
Název: Bombarďák
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková