ROZHOVOR: S Kristýnou Sněgoňovou nejen o Městech

Femme fatale současné tuzemské fantastiky, autorku netradiční noirové detektivky Krev pro rusalku, temně magických Zřídel a postapokalyptické trilogie Město v oblacích, Země v troskách a Svět v bouři, není třeba představovat. Kdo by však toužil vědět, co se Kristýně Sněgoňové honilo hlavou, když se loučila s hrdiny své městské trilogie, či zda se jí lépe pracuje s Leošem Kyšou či Františkem Kotletou, nechť se pustí do čtení…

Na pultech knihkupectví se momentálně leskne nově vydaný třetí díl tvé série Měst. Jaký je to pocit, zakončit tak rozsáhlý příběh? Nebude ti po hrdinech, které jsi vytvořila jako myslící a dýchající osobnosti, smutno?
Když s někým strávíte tolik času, bez ohledu na to, jestli do vašeho života vstoupil nečekaně, nebo prostřednictvím vaší vlastní hlavy, neopouští se lehce. I na přítomnost lidí, které jste stvořili vy sami (a nemyslím tím děti), si snadno zvyknete. Prožíváte s nimi všechny nástrahy jejich příběhu a radujete se, když se jim je povede překonat, a jste smutní, když to nezvládnou, a najednou… je musíte nechat jít. Naštěstí se chci do světa Měst vrátit, takže jsem lidi v něm opouštěla s trochou stesku, ale i s nadějí, že některé z nich zase brzy potkám.

Souběžně s městskou trilogií píšeš s Františkem Kotletou výpravnou space operu Legie. Máš nějaký systém, jak se necítit schizofrenně při práci s tak odlišnými žánry?
Být autor je samo o sobě trochu schizofrenní, přece jen strávíte část dne ve světě, který je reálný i pro druhé, a část v tom, který je reálný jen pro vás. Takže přeskakovat ze světa Legie do světa Měst není o moc těžší než přebíhat ze světa, ve kterém nesmím zapomenout objednat se k zubaři a zaplatit dětem kroužky, do světa, ve kterém je potřeba přežít mezi kanibaly a zabít mimozemskou zrůdu.

Když už jsme u té spolupráce s bruntálským řezníkem, s kým se ti lépe spolupracuje? S Leošem Kyšou nebo Františkem Kotletou?
To je skvělá otázka. Oba jsou úplně jiní, ale většinou ví, kdy je čas jednoho a kdy čas druhého. I když Františkovi je to občas jedno a uprostřed mého intelektuálního rozhovoru s Leošem v restauraci začne před okolo sedícími lidmi předstírat, že je pasák a já zahraniční prostitutka, která se rozhodla zkusit štěstí v Praze. Proto jsem ho nikdy nepředstavila rodičům.

Jste s Leošem úžasná dvojka, jako staří, sehraní manželé, kteří za sebe dokončují věty a smějí se stejným fórkům, kterým nikdo další nerozumí. Vypadá to, jako byste spolu byli odjakživa. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Mám pocit, že Leoš je vlastně já z paralelního vesmíru, ve kterém jsem si nehlídala postavu a šatník omezila na pruhovaná trička. Poprvé jsem o tom klukovi slyšela, když jsem si jako přílohu Pevnosti koupila první vydání Poutníka z Mohameda a stěžovala si šéfredaktorovi Tomáši Němcovi, že tak hroznou redakční práci jsem nikdy neviděla. Aby se mě zbavil, dal mi mail na Leoše. I když jsme si tehdy napsali jen dvakrát, tím, že jsem spočítala všechny chyby v textu, jsem očividně zanechala tak silný dojem, že když jsme se o deset let později s Leošem potkali osobně, podezíravě přimhouřil oči a zeptal se: „Moment, nejsi ta arogantní kráva z Brna, co chtěla vrátit peníze za knihu?!“ To byl začátek našeho krásného přátelství.

Máš na kontě už pěkných pár desítek rozhovorů, je něco, co tě ještě překvapí? Krom otázky, kde bereš inspiraci?
To je asi nejoblíbenější otázka každého autora. Nedávno jsem dělala rozhovor, který se nezaměřoval na knihy, ale na psaní a život s ním spojený jako takové. A bylo to zvláštní a náročné, protože obsahoval otázky, které si pokládám (a nejsem sama), a přitom jsem měla pocit, že jednoduchá odpověď by redukovala všechno, co chci na to téma říct. Trápila jsem se s ním a měla pocit, že kdybych někdy měla napsat knihu, nebyla by o mých knihách, ale o tom, jak složité je občas vyrovnat se s tím, co znamená „být autor“, a jak jiné to je ve srovnání s obvyklými profesemi.

Patříš mezi tu hrstičku autorů, kteří jsou schopni se uživit jen psaním. Máš nějakou zajímavou historku ze života spisovatelky? Nějakého fanouška číslo jedna?
Občas dostávám otázku, jestli je u nás (a v žánrové literatuře) možné živit se psaním, a většinou odpovídám, že záleží na tom, co si člověk představuje pod „živit se“. Baví mě záložky amerických erotických románů, ze kterých nabývám dojmu, že typická autorka vzhledem k velikosti trhu a zvolenému žánru zaskóruje se svou prvotinou o au pair u francouzského miliardáře, který je přes den mediálním magnátem a filantropem a přes noc sexuálním bohem, načež si koupí farmu, na které žije se svým manželem, synem a čtyřmi psy a pracuje na pokračování „Žhavé chůvy“. Občas mám pocit, že „živit se“ si část čtenářů představuje podobně i u nás, ale neznám nikoho, kdo by si za tantiémy z prvního románu mohl pořídit čtyři psy, natož farmu. Fanouška číslo jedna zatím (naštěstí) nemám, a pokud ano, doufám, že v blízkosti jeho domu nikdy neuvíznu s autem ve sněhu, ale seznámila jsem se díky psaní se spoustou skvělých lidí, moji čtenáři jsou většinově nesmírně slušní a inspirativní lidé, a někteří mi dělají radost pravidelně (jeden mi v Epoše nechává oblíbené sladkosti a druhý, fotograf, mi každý den přes Instagram posílá krásnou fotku s přáním hezkého dne, což dokáže hlavně v těch špatných dnech zázraky). Takže když můžu, děkuji všem čtenářům za to, že jsou, a jací jsou. Vážím si jich už proto, že i díky nim můžu dělat to, co mám tak ráda.